ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.176.2008:117
sp. zn. 4 Ads 176/2008 - 117
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. H., zast.
JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 2 Cad 20/2008 - 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministerstva obrany ze dne 7. 7. 2006, č. j. 421/3-703D-5/2001/DP-7542,
bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního
zabezpečení (dále „VÚSZ“) ze dne 14. 3. 2006, č. j. 290407157/B/2006, a napadené rozhodnutí
bylo potvrzeno. Uvedeným prvoinstančním rozhodnutím nebylo vyhověno žádosti žalobce
o zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního
boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním
příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům
národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o ocenění účastníků boje za osvobození“). V odůvodnění
žalovaný uvedl, že žalobce nastoupil do Letecké vojenské akademie (dále též „LVA“)
dne 1. 10. 1948 a podle „Kmenového listu“ č. 195/1948 byl tímto dnem zároveň „prezentován
k vykonávání zákonité prezenční služby“. Tato služba trvala 2 roky a skončila nejpozději
dne 30. 9. 1950. Dne 15. 2. 1951 byl žalobce vyloučen z LVA a byl povinen nahradit dobu
strávenou školením v této akademii podle §37 odst. 2 písm. a) zákona č. 92/1949 Sb., branného
zákona, v plném rozsahu. V září 1951 byl přemístěn k pomocnému technickému praporu
(dále „PTP“) a v době od 15. 2. 1951 do 1. 9. 1951 byl ve vyšetřovací vazbě. Žalovaný
měl za prokázané, že žalobce v době zařazení do PTP nevykonával základní vojenskou službu
ani výjimečné vojenské cvičení. Tento závěr žalovaný založil na osvědčení vydaném podle §22
zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů.
Podle tohoto osvědčení byla služba žalobce od 1. 10. 1948 zhodnocena pro účely důchodového
zabezpečení jako služba vojáka z povolání, což nebylo žalobcem v průběhu mimosoudní
rehabilitace ani při přehodnocení jeho důchodových nároků zpochybněno.
Vzhledem k uvedenému žalovaný konstatoval, že žalobce nebyl zařazen do vojenských táborů
nucených prací po dobu základní vojenské služby nebo výjimečného vojenského cvičení
podle §39 branného zákona z roku 1949. Nebylo proto možné vyslovit závěr, že rozkaz
o jeho zařazení do těchto jednotek byl zrušen ve smyslu §18 odst. 1 zákona o mimosoudních
vyrovnáních. Žalobce tak podle žalovaného nesplňoval podmínky pro vznik nároku na zvláštní
příspěvek k důchodu podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o ocenění účastníků
boje za osvobození.
Dne 10. 9. 2006 podal proti tomuto rozhodnutí žalobce včasnou žalobu v níž namítal,
že žalovaný nedostatečně hodnotil důkazy a podklady rozhodnutí, a v důsledku toho dospěl
k nesprávnému právnímu názoru.
Městský soud v Praze k uvedené žalobě rozsudkem ze dne 20. 4. 2007,
č. j. 2 Cad 96/2006 – 45, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 31. 1. 2008,
č. j. 4 Ads 128/2007 – 77, uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze
k novému řízení.
Rozsudkem ze dne 18. 6. 2008, č. j. 2 Cad 20/2008 – 89, Městský soud v Praze v novém
řízení ve věci, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve zrušujícím
rozsudku, žalobu zamítl. Městský soud v Praze ve výroku rozsudku žalovaného označil
jako „Ministerstvo obrany ČR, se sídlem v Praze, Vršovická 1429/68“. V odůvodnění soud
uvedl, že žalobce nesplňoval veškeré podmínky ustanovení §5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o ocenění účastníků boje za osvobození, a nemohl mu proto být přiznán nárok na přiznání
zvláštního příspěvku k důchodu podle tohoto zákona.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
Z obsahu kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d ) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel namítal,
že Městský soud v Praze označil žalovaného jako Ministerstvo obrany ČR, přičemž takto určená
organizační složka státu nemůže být účastníkem soudního řízení. S odkazem na ustanovení §103
a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, stěžovatel tvrdil,
že nebyly splněny podmínky řízení, a soud měl proto soudní řízení zastavit, neboť stát
se podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 uvádí v žalobě jako účastník řízení označením státu
(Česká republika) a příslušné organizační složky, která za stát vystupuje. Organizační složka
podle stěžovatele nemá způsobilost být účastníkem řízení. Stěžovatel uvedl, že „označil-li žalobce
v rozsudku účastníka řízení jen jako organizační složku státu, soud musí řízení zastavit.“.
Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, a na spor V. H.. Stěžovatel v této souvislosti
přiložil ke kasační stížnosti kopii vyjádření Ministerstva vnitra ze dne 6. 3. 2008, č. j. MV –
18084/P – 2008, týkající se uvedeného sporu žalobce V. H. a žalovaného Ministerstva vnitra, a
dále kopii usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 3. 2008, č. j. 23 C 326/2007 – 29,
kterým bylo řízení zastaveno. Vzhledem k výše uvedeným tvrzením požadoval stěžovatel
rozsudek Městského soudu v Praze zrušit.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Neshledal
přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popř. v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §33 odst. 2 s. ř. s. má způsobilost být účastníkem řízení ten,
kdo má způsobilost mít práva a povinnosti, a správní orgán; jinak i ten, komu ji zákon přiznává.
Ustanovení §69 s. ř. s. uvádí, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním
stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla.
Stěžovatel rozsudek napadá z důvodu tvrzeného pochybení Městského soudu v Praze
při určení účastníků soudního řízení. Konkrétně stěžovatel namítal chybné označení žalovaného,
jímž podle jeho tvrzení nemůže být organizační složka státu, ale stát per se. K dané námitce
Nejvyšší správní soud poznamenává, že je nutné důsledně rozlišovat civilní soudní řízení a soudní
řízení správní, které jsou svázány mnohdy zcela odlišnými procesními pravidly. Charakter
správního soudnictví je specifický nejen co do svého obsahu, ale i do relativní samostatnosti
své zákonné úpravy. Zákonodárce odňal dnem 1. 1. 2003 úpravu správního soudnictví
občanskému soudnímu řádu, který byl do této doby jejím právním základem a dal jí podobu
samostatného zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Tento zákonný předpis stanoví
pravomoc, příslušnost, organizaci, podmínky a jiné náležitosti soudního řízení ve správním
soudnictví. Na podkladě tohoto předpisu bylo tedy samostatně vyděleno správní soudnictví
jako specifická oblast justice. Vazby mezi občanským soudním řádem a správním soudnictvím
však přesto nebyly zcela zpřetrhány. Ve smyslu §64 s. ř. s. se přiměřeně užije ustanovení části
prvé a třetí občanského soudního řádu, nestanoví-li s. ř. s. úpravu jinou. Občanského soudního
řádu se užije tam, kde úprava soudním řádem správním není dána a nevylučuje-li to povaha
správního práva. V daném smyslu se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 13. 11. 2006, č. j. 8 As 33/2005 - 52, ve kterém uvedl, že: „Přezkum správních rozhodnutí
správními soudy představuje samostatný typ řízení, oddělený od systému civilního soudnictví, a řídící se vlastním
procesním předpisem, kterým je soudní řád správní. Použití občanského soudního řádu na základě §64 s. ř. s.
je třeba považovat za výjimečné a uplatňující se pouze v případech, na které ustanovení soudního řádu správního
vůbec nedopadají.“ Přes zmíněné subsidiární užití občanského soudního řádu v soudnictví správním,
soudní řád správní obsahuje řadu civilnímu procesu neznámých, či naprosto odlišně stanovených
institutů. Mezi tyto specificky upravené instituty patří mimo jiné úprava osob zúčastněných
na řízení. Na rozdíl od práva soukromého, kde subjekty vystupují zásadně v rovném postavení,
jsou subjekty v právu správním v postavení rozdílném. Z povahy správního řízení jsou dvěma
hlavními subjekty řízení jednak správní orgány, které provádějí řízení a rozhodují ve věci,
a jednak účastníci řízení, jichž se týkají účinky správních aktů. Tomuto nerovnému postavení
subjektů správního řízení, pak odpovídá i úprava účastníků řízení ve správním soudnictví.
Ve smyslu ustanovení §33 s. ř. s. jsou za účastníky označeny na jedné straně osoby,
jež mají způsobilost nabývat práv a povinností a na straně druhé správní orgány. Účastníkem
řízení ve správním soudnictví proto není stát jako subjekt, ale konkrétně určený orgán veřejné
správy, který podle ustanovení §69 s. ř. s. v dané věci rozhodoval v posledním stupni,
či na který jeho působnost přešla. Není proto možné přisvědčit argumentům stěžovatele,
které zjevně konstruoval na základě ustanovení občanského soudního řádu a požadavků platných
pro civilní proces, jež však úprava s. ř. s. obsahuje zcela odlišně. Z těchto důvodů současně soud
nepřihlédl k materiálům předloženým stěžovatelem (usnesení Krajského soudu v Ostravě
č. j. 23 C 326/2007 – 29, vyjádření Ministerstva vnitra č. j. MV – 18084/P – 2008),
neboť nejsou pro posouzení daného případu relevantní.
Co se týče samotného určení příslušného správního orgánu, k tomu se již vyslovil
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 –
56: „…V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. není osoba žalovaného
určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Je tedy věcí soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s
tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím, koho chybně označil v žalobě žalobce; zvláštní usnesení o tom
soud nevydává (§53 odst. 2 s. ř. s. a contrario).“ Soud rozhodující o žalobě ve správním soudnictví
musí tedy z úřední povinnosti identifikovat správní orgán, jehož rozhodnutí je napadáno žalobou,
ve smyslu ustanovení §69 s. ř. s. V daném případě Městský soud v Praze správně určil
podle ustanovení §3 odst. 5 zákona o ocenění účastníků boje za osvobození ve spojení
s ustanovením §111 odst. 1 zákona 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, za správní orgán rozhodující v posledním stupni,
ve smyslu citovaného §69 s. ř. s., Ministerstvo obrany. Podle ustanovení §1 bodu 12 zákona
č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, je celým názvem Ministerstvo obrany. Městský soud v Praze
správně označil za účastníka řízení – žalovaného Ministerstvo obrany.
Nejvyšší správní soud nezjistil v rozsudku Městského soudu v Praze taková pochybení,
která by způsobovala jeho nepřezkoumatelnost ve smyslu kasačních důvodů. Kasační stížnost
není důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona tak, že žádný z účastníků nemá právo
na jejich náhradu, neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatele žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední
činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu