ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.20.2009:70
sp. zn. 4 Ads 20/2009 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. P., zast.
JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem Dělnická 1a/434, Havířov - Město, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2008, č. j. 43 Cad
12/2007 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni stěžovatele JUDr. Marcele Neuwirthové, advokátce, se s t a n o
v í ve výši 2633,50 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 10. 2006, č. X, odňala Česká správa sociálního zabezpečení
(žalovaná) podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. o důchodovém pojištění žalobci
plný invalidní důchod, s odůvodněním, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení
v Bruntále (dále jen „OSSZ”) ze dne 22. 9. 2006 již není plně invalidní, neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti pouze o 45 %.
Žalobce proti uvedenému rozhodnutí žalované podal dne 4. 12. 2006 žalobu, která byla
žalované doručena dne 7. 12. 2006. Namítal, že posudková lékařka se o jeho nepříznivý zdravotní
stav nezajímala a spíše se soustředila na to, vnutit mu myšlenku o tom, že je zdráv. Uvedl dále,
že ke kontrolní lékařské prohlídce byl přizván již v roce 2006, přestože původně měl být přizván
až v roce 2007 a spatřoval v tom záměr posudkových orgánů odejmout mu plný invalidní důchod
odebrat. Žalobce poukázal na své zdravotní problémy, zejména s chůzí, dýcháním, bolestmi
na hrudníku, malátností. Zdůraznil, že má potíže umýt podlahu, nést těžší tašku, nemůže
se soustředit, trápí jej nedostatek sebedůvěry a obavy z omdlení. Dodal, že rozhodnutí žalované
o odnětí plného invalidního důchodu mu bylo doručeno faxem dne 1. 12. 2006, a to až poté,
co jeho doručení urgoval, neboť mu nebyl vyplacen plný invalidní důchod. Navrhoval zrušit
napadené rozhodnutí a uložit žalované, aby mu vrátila plný invalidní důchod od 2. 12. 2006.
Přípisem ze dne 31. 1. 2007 postoupila žalovaná žalobu Krajskému soudu v Ostravě.
Uvedla v něm, že poštovní zásilka s napadeným rozhodnutí jí byla při doručování vrácena
zpět s poznámkou „odstěhoval se”. Žaloba byla žalované doručena dne 7. 12. 2005 a žalovaná
proto nenamítá její opožděné podání.
Krajský soud si vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí
v Ostravě (dále též „PK MPSV“) a s ohledem na námitky, které žalobce proti tomuto posudku
vznesl u ústního jednání před krajským soudem dne 31. 8. 2007 si následně vyžádal
také doplňující posudek od téže komise.
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2008, č. j. 43 Cad 12/2007 – 41, krajský soud žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění
poukázal na znění §39 odst. 1 a §44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., a konstatoval, že žalobce
k datu vydání napadeného rozhodnutí žalované nebyl již plně invalidní, ale pouze částečně
invalidní, neboť posudkem a doplňujícím posudkem posudkové komise MPSV v Ostravě ze dne
14. 6. 2007 a 6. 12. 2007 bylo jednoznačně prokázáno, že k datu vydání přezkoumávaného
rozhodnutí žalované (17. 10. 2006) nebyl stěžovatel plně invalidní podle §39 zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění zákona č. 134/1997 Sb., ale byl pouze částečně invalidní podle §44
odst. 1 téhož zákona, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu činil 45 % a nedosahoval tak nejméně 66 %
potřebných pro plnou invaliditu. Tento závěr podle krajského soudu byl v posudku PK MPSV
ze dne 14. 6. 2007 a doplňujícím posudku téže komise ze dne 6. 12. 2007 náležitě odůvodněn,
o jeho úplnosti, správnosti a přesvědčivosti není tudíž důvodu pochybovat.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dne 19. 6. 2008 (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost, v níž požádal o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud usnesením ze dne 21. 8. 2008, č. j. 43 Cad 12/2007 – 52, stěžovateli
ustanovil zástupkyni pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Marcelu Neuwirthovou, advokátku
a uložil jí, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení tohoto usnesení doplnila kasační stížnost,
zejména aby upřesnila, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je rozsudek napadán (§103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále též „s. ř. s.”).
Stěžovatel kasační stížnost doplnil prostřednictvím ustanovené advokátky podáním
ze dne 25. 9. 2008, ve kterém namítal zmatečnost řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s., spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení. Uvedl, že nebyly splněny zákonné
podmínky pro to, aby krajský soud ve věci vůbec rozhodoval, neboť rozhodnutí žalované ze dne
17. 10. 2006, č. X nikdy nebylo řádně doručeno do jeho vlastních rukou, jak to vyžaduje
ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. O tom, že rozhodnutí žalované mělo
být doručeno do vlastních rukou stěžovatele svědčí také dovětek u nadpisu rozhodnutí žalované
(„do vlastních rukou”). Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
stanovená v §72 odst. 1 tak podle žalobce nikdy nezačala běžet a krajský soud proto vůbec neměl
ve věci jednat a rozhodovat. Stěžovatel nemohl splnit ani podmínku stanovenou v §71 odst. 1 s.
ř. s., (doložit jeden opis napadeného rozhodnutí), neboť stejnopisem rozhodnutí žalované
nedisponoval. S ohledem na výše uvedené stěžovatel uzavřel, že krajský soud pochybil, když o
věci rozhodl, ačkoliv nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení. Podle stěžovatele
měl krajský soud žalobu podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítnout pro předčasnost. Stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2008, č. j.
43 Cad 12/2007 – 41, zrušil.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Stěžovatel důvody své kasační stížnosti podřadil pod ustanovení §103 odst. 1 písm. c)
s. ř.s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu zmatečnosti řízení před soudem
spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl
soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku
trestného činu soudce.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že kasační stížnost obsahuje pouze jedinou námitku,
a to námitku zmatečnosti řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, neboť rozhodnutí
žalované nikdy nebylo řádně doručeno do vlastních rukou stěžovatele, nemohla tudíž začít běžet
dvouměsíční lhůta pro podání žaloby a nebyly tak splněny zákonné podmínky pro to, aby krajský
soud ve věci rozhodoval.
Nejvyšší správní soud se touto kasační námitkou zabýval a dospěl k závěru,
že je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení soudního řádu
správního není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné d ůvody, než které jsou uvedeny
v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti
uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před krajským soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. K takto uplatněným novým
skutečnostem Nejvyšší správní soud při svém rozhodování nepřihlíží. Jak již Nejvyšší správní
soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ustanovení §104
odst. 4 s. ř. s. představuje zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním
soudem. Užití tohoto principu lze považovat za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu rozhodnutí byly pořadem práva
nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám,
které jim byly v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních).
Pokud by bylo v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem připuštěno
uplatnění skutkových a právních novot (zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo
by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je řízení o tomto mimořádném opravném
prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně jako §109 odst. 4 s. ř. s.,
vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje restrikci práv
fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího
žalobního řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované)
lze jistě spravedlivě požadovat, aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora
popsaným způsobem s tím, že v případě, kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění
procesní argumentace v dalším stupni) případné nepříznivé důsledky.
To vše proto, že žalobní řízení striktně spočívá na zásadě dispoziční a zásadě koncentrace
řízení. Znamená to, že je pouze na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu,
jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou
u soudu či nikoliv; je na něm, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou
u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních
bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s) a v čem spatřuje nesprávnost postupu
správního orgánu.
Soud při přezkoumání správního rozhodnutí je vázán rozsahem napadení, jak je žalobce
ve své žalobě vymezí a (nejde-li o rozhodnutí nicotné, kdy je oprávněn nicotnost deklarovat
i bez návrhu) přezkoumá jen ty výroky rozhodnutí, které byly žalobou napadeny, a jen v mezích
žalobních bodů (§75 odst. 2 s. ř. s.). Bylo tedy na žalobci, aby vymezil z jakých skutkových
a právních důvodů má být rozhodnutí žalované soudně přezkoumáno. Ze soudního spisu
vyplývá, že žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalované včas, avšak jakoukoli námitku týkající
se způsobu, kterým mu rozhodnutí žalované bylo doručeno nevznesl, poznamenal pouze,
že mu toto rozhodnutí bylo doručeno faxem. Z podané žaloby je pak patrno, že byl s obsahem
napadeného rozhodnutí seznámen.
Jestliže stěžovatel podanou kasační stížnost opírá o důvod, který neuvedl již v řízení
před krajským soudem, jde o důvod kasační stížnosti, který je podle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustný, neboť jej stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
je přezkoumáváno, ač tak učinit mohl; jelikož kasační stížnost stěžovatele neobsahuje žádný
jiný stížnostní důvod, je podle citovaného ustanovení nepřípustná jako celek. Nejvyšší správní
soud proto kasační stížnost stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
jestliže kasační stížnost byla odmítnuta.
V řízení o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu byla stěžovateli
usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 2008, č. j. 43 Cad 12/2007 – 52, ustanovena
zástupkyně JUDr. Marcelu Neuwirthová, advokátka, přičemž její hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí stát, jak vyplývá z ustanovení §120 a §35 odst. 8 věty první s. ř. s.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu
za dva úkony právní služby, tj. první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení
(do tohoto úkonu právní služby zdejší soud zahrnul rovněž studium spisu dne 18. 9. 2008
a poradu se stěžovatelem dne 24. 9. 2008) a písemné podání soudu ve věci samé (doplnění
kasační stížnosti ze dne 25. 9. 2008) podle §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Za výše uvedené úkony tak náleží
zástupkyni stěžovatele odměna ve výši 2 x 500 Kč podle §7 a §9 odst. 2 advokátního tarifu
(sazba mimosmluvní odměny činí ve věcech důchodového pojištění pouze částku 1000 Kč,
takže odměna za úkon činí 500 Kč), a dále režijní paušál ve výši 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu. Zástupkyni stěžovatele dále náleží 213 Kč za cestovné advokátky,
resp. jejího substituta, k prostudování spisu z Havířova do Ostravy a zpět (§13 odst. 1 a 4
advokátního tarifu) a částka 400 Kč, která představuje náhradu za čas strávený touto cestou
v rozsahu čtyř započatých půlhodin po 100 Kč (§14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 advokátního tarifu),
tj. celkem 2213 Kč. Zástupkyně stěžovatele doložila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty,
a proto se podle §35 odst. 8 s. ř. s. její odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani, která činí
19 % z částky 2213 Kč, tj. 420,50 Kč. Zástupkyni stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši
2633,50 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
K podání ustanovené advokátky ze dne 9. 2. 2009, v němž vypočetla svou odměnu
za zastupování na 4497 Kč, Nejvyšší správní soud uvádí, že již ve svém rozsudku ze dne
13. 12. 2006, č. j. 1 Azs 47/2006 – 84, konstatoval, že setrvává na tom, že studium spisu
není samostatným úkonem, za nějž náleží odměna, s výjimkou uvedenou v §11 odst. 1 písm. f)
advokátního tarifu. Advokátka stěžovatele požadovala přiznat odměnu za čtyři úkony právní
služby (převzetí a příprava zastoupení včetně první porady se stěžovatelem dne 10. 9. 2008,
prostudování spisu na soudě dne 18. 9. 2008, porada se stěžovatelem dne 24. 9. 2008, doplnění
kasační stížnosti ze dne 25. 9. 2008). K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ustanovená
advokátka nedoložila a ani z ničeho jiného nevyplývá, že se dne 10. 9. 2008 uskutečnila porada
s klientem (stěžovatelem) ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Ostatně jen stěží
by advokátka byla schopna uskutečnit poradu s klientem v ten samý den, kdy převzala usnesení
krajského soudu ze dne 21. 8. 2008, kterým byla ustanovena stěžovateli zástupkyní pro řízení
o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tak má za to, že v projednávaném případě proběhla
pouze jediná porada advokátky se stěžovatelem, a to dne 24. 9. 2008 (tuto poradu ostatně
advokátka doložila), kterou byl spolu se studiem spisu (které advokátka, resp. její substitut,
provedl u krajského soudu dne 18. 9. 2008), naplněn právě úkon převzetí zastoupení ve smyslu
§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (takovým úkonem není pouhé převzetí obálky
s usnesením ustanovujícím advokáta zástupcem nemajetného účastníka). Úkon podle §11 odst. 1
písm. b) advokátního tarifu [obdobně i úkon podle písm. a) téhož odstavce] v sobě totiž zásadně
zahrnuje určitý provázaný soubor dílčích činností advokáta při převzetí případu a přípravě
zastoupení, zejména pak takové činnosti jako úvodní pohovor se zastoupeným a seznámení
se s případem, čítaje v to i studium relevantních podkladů, včetně těch, které jsou obsaženy
v soudním spise. Jeho základní určující charakteristikou je účel (příprava zastoupení) a to,
že se děje v úvodní fázi poskytování právní služby. Studium spisu na soudě dne 18. 9. 2008
i poradu se stěžovatelem dne 24. 9. 2008 je tak v posuzovaném případě nutno považovat
za součást přípravy zastoupení ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu.
Odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů bude ustanovené zástupkyni
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu