ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.31.2009:56
sp. zn. 4 Ads 31/2009 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobkyně: A. S.,
zast. Mgr. Stanislavem Bílkem, advokátem, se sídlem L. B. Schneidera 414/2, České Budějovice,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2008,
č. j. 2 Cad 131/2008 – 19,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2008,
č. j. 2 Cad 131/2008 - 19, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 10. 2008, č. j. 2 Cad 131/2008 – 19,
(dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 16. 7. 2008, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná stanovila žalobkyni od 16. 6.
2007 starobní důchod na částku 984 Kč, který byl od ledna 2008 zvýšen na 1038 Kč, a dále byla
dávka zvýšena od srpna 2008 na 1176 Kč.
V žalobě stěžovatelka uvedla, že výpočet osobního vyměřovacího základu pro určení
procentní výměry jejího důchodu přiznaného žalovanou byl proveden chybně. Vzorec
pro jeho výpočet byl podle názoru stěžovatelky stanoven následovně: osobní vyměřovací základ
(dále též „OVZ“) =30,41167 x úhrn ročních vyměřovacích základů/(kalendářní dny – vyloučené
doby pojištění). Žalovaná uvedla v napadeném rozhodnutí vyloučenou dobu v počtu 5705 dnů.
Kalendářní dny rozhodného období žalovaná sice v rozhodnutí neuvedla, ale stěžovatelka
jejich počet odvodila součtem všech dnů uvedených žalovanou od 1. 1. 1986 do 31. 12. 2006,
přičemž dospěla k počtu 7590 dnů. Osobní vyměřovací základ je pak podle výpočtu stěžovatelky
roven částce 3321,20 Kč. Naproti tomu, žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla částku
3186 Kč, kterou stěžovatelka považuje za chybnou. Stěžovatelka vyjádřila názor, že žalovaná
dospěla k nesprávnému výsledku tak, že špatně sečetla kalendářní dny, neboť hodnotu 7670 dnů
místo správného počtu 7590 dnů uvedla již v dopisu ze dne 11. 12. 2007. Žalovaná tvrdila
že je pro stanovení počtu dnů vyloučených dob třeba použít ustanovení čl. 15 odst. 3 Nařízení
Rady EHS č. 574/72, podle něhož se jeden měsíc pojištění v zahraničí rovná 30 dnům a naopak.
Pak ale podle názoru stěžovatelky nelze ve jmenovateli vzorce pro výpočet osobního
vyměřovacího základu použít pokaždé jinak stanovenou délku odečítaných dob, což žalovaná
zřejmě dělá. Z nesprávného stanovení osobního vyměřovacího základu k datu odchodu
stěžovatelky do důchodu pak vyplývají i nesprávně určené výše valorizovaného důchodu od ledna
2008 a od srpna 2008. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí
žalované pro nezákonnost a vrácení věci žalované k vydání nového
rozhodnutí. V něm by pak žalovaná při výpočtu OVZ stěžovatelky měla vyjít z čl. 15 odst. 3
Nařízení EHS č. 574/72 a stanovit podle něho jak celkovou dobu rozhodného období za rok
1986 -2006, tak i vyloučenou dobu za toto rozhodné období. Zároveň stěžovatelka požádala
o přiznání náhrady nákladů řízení spojených s touto žalobou.
Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu a žalované nepřiznal náhradu
nákladů řízení. Z dávkového spisu krajský soud zjistil, že ve formuláři E 205 CZ jsou jako doby
pojištění a doby za ně považované vyznačeny dny od 1. 7. 1963 do 27. 7. 1963 v počtu 27 dnů,
dále 1 018 dnů od 2. 9. 1963 do 15. 6. 1966, 1 050 dnů od 16. 6. 1966 do 30. 4. 1969 a 1885 dnů
od 1. 2. 1994 do 31. 3. 1999. Tyto doby pojištění v rozsahu 3 980 dnů jsou promítnuty v osobním
listu důchodového pojištění. Ten dále obsahuje dobu pojištění v Rakousku v době od 1. 6. 1969
do 30. 9. 1969, od 1. 2. 1978 do 30. 6. 1979, od 1. 9. 1979 do 31. 1. 1982, od 1. 5. 1983
do 30. 6. 1983, od 1. 8. 1983 do 31. 12. 1985, od 1. 1. 1986 do 31. 12. 1993, od 1. 1. 1994
do 31. 1. 1994, od 1. 4. 1999 do 31. 12. 1999, od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2005 a dále jsou uvedeny
vyloučené doby v Rakousku v době od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006 a od 1. 1. 2007 do 15. 6. 2007.
Žalobkyně byla dále pojištěna při výkonu zaměstnání v Německu, a to od 1. 10. 1969
do 31. 12. 1969, od 1. 1. 1970 do 23. 1. 1970, od 2. 2. 1970 do 31. 7. 1971, od 1. 10. 1971
do 31. 12. 1971, od 1. 3. 1972 do 6. 3. 1972 a od 1. 6. 1972 do 31. 3. 1975. Době pojištění
v Rakousku a v Německu měly dle krajského soudu odpovídat formuláře E 205 vydané
rakouským a německým nositelem pojištění. Spis obsahuje doklad o výpočtu dávky. Krajský soud
připomněl, že se již věcí jednou zabýval v řízení vedeném pod sp.zn. 2 Cad 244/2007,
v němž rozsudkem ze dne 13. 3. 2008 zrušil rozhodnutí žalované ze dne 30. 10. 2007 o starobním
důchodu žalobkyně a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Soud nepřisvědčil žalobkyni v tom,
že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné, avšak jako důvodnou uznal výhradu žalobkyně
o chybně stanoveném počtu dnů vyloučené doby připadající na rozhodné období od roku 1986
do roku 2006. Bylo totiž prokázáno, že žalobkyně pobírala starobní důchod v Rakousku
od 1. 1. 2006, avšak tato doba nebyla žalovanou zhodnocena jako doba vyloučená. Počet
pojištěných dnů žalovanou byl stanoven správně, když bylo vycházeno z formulářů E 205,
jimiž nositelé pojištění členských států rozsah pojištění stěžovatelky potvrdily.
Krajský soud především poukázal na to, že napadeným rozhodnutím se zabýval výlučně
vzhledem k námitkám uplatněným v žalobě. Vada výpočtu dávky je stěžovatelkou spatřována
v nesprávně stanoveném osobním vyměřovacím základu a v tomto ohledu se soud zabývá
zákonností napadeného rozhodnutí. Osobní vyměřovací základ je definován §16 odst. 1
tohoto zákona tak, že je jím měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce
za rozhodné období. Tento průměr se vypočte jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu
ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících
na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje se o ně počet
kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Rozhodné období je upraveno §18 zákona
o důchodovém pojištění, přičemž do tohoto období se nezahrnují kalendářní roky před rokem
1986. Z citované právní normy plyne, že pro výpočet osobního vyměřovacího základu
je zapotřebí vycházet z počtu kalendářních dnů za jednotlivé roky připadající na rozhodné
období. V rozhodném období let 1986 až 2006 bylo celkem 7670 dnů. Tento počet uvažuje s tím,
že v rozhodném období bylo celkem 5 přestupných roků. Stanovení počtu kalendářních dnů
v rozhodném období bylo žalovanou provedeno správně. Nelze přisvědčit žalobnímu tvrzení
o tom, že v rozhodném období má pro výpočet osobního vyměřovacího základu význam
7590 dnů, které připadají na dny pojištění. Jestliže je zákonem požadováno při výpočtu osobního
vyměřovacího základu vycházet z počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné období,
pak nelze vycházet z počtu dnů pojištění. Mezi počtem kalendářních dnů a dnů pojištění je rozdíl,
protože kalendářní rok zahrnuje veškerý počet dnů v každém jednotlivém roce připadajícím
na rozhodné období, kdežto dny pojištění zahrnují výlučně doby, kdy byl občan pojištěn.
Vzhledem k posuzované věci krajský soud výslovně konstatoval, že „žalobkyně v rozhodném
období nebyla pojištěna v plném rozsahu odpovídajícím počtu kalendářních dnů,
a proto počet dnů pojištění je nižší než počet kalendářních dnů.“
Z toho pak podle krajského soudu vyplývá, že požadavek stěžovatelky vycházet při výpočtu
z osobního vyměřovacího základu pouze z dnů pojištění, a nikoliv z celkového počtu
kalendářních dnů neodpovídá podmínkám stanoveným v §16 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění. Žalovaná podle krajského soudu správně snížila počet kalendářních dnů, které připadají
na rozhodné období, o vyloučené doby v rozsahu 5705 dnů. Počet vyloučených dnů odpovídá
údajům rakouského a německého nositele pojištění o době pojištění stěžovatelky v Německu
a v Rakousku a jako vyloučená byla hodnocena doba připadající na kalendářní rok 2006. Počet
kalendářních dnů rozhodného období je roven 7670 dnů, od nichž se odečte 5705 dnů
vyloučené doby. Vypočítaný osobní vyměřovací základ tak činí 3186 Kč. Krajský soud obecně
konstatoval, že při výpočtu osobního vyměřovacího základu není rozhodný počet dnů pojištění,
ale vychází se z celkového počtu kalendářních dnů a do celkového počtu kalendářních dnů
se také rozmělňuje vyměřovací základ. Dále uvedl, že za kalendářní dny, kdy žadatel o dávku
pojištěn nebyl, nárok na přiznání dávky nevzniká a vzniknout nemůže již proto, že nebylo
placeno pojistné. Z tohoto pohledu pak dovodil, že stěžovatelka v žalobě při výpočtu osobního
vyměřovacího základu nesprávně vychází pouze z údajů o době pojištění v tom, kterém roce
a nezohledňuje počet kalendářních dnů v těchto letech. Tato výpočtová chyba vzniklá
nesprávným stanovením kalendářních dnů se pak promítá do vadného výpočtu dávky,
jak jej provedla stěžovatelka. Podle krajského soudu však žalovaná při stanovení počtu
kalendářních dnů nepochybila, vyšla z celého počtu dnů v rozhodném období a započetla
dalších 5 dnů připadajících na přestupné roky. Žalovaná správně rozlišila počet dnů pojištění
a počet kalendářních dnů. Vyloučená doba pro účely českého důchodového pojištění je pak doba,
kdy žalobkyně byla pojištěna u nositelů pojištění členských států, tak jak je tito nositelé pojištění
potvrdili pro účely výpočtu dávky podle českého důchodového pojištění. Rozsahem vyloučené
doby se krajský soud zabýval při svém předchozím rozhodování a právním názorem krajského
soudu se žalovaná řídila. Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění
je žalovaná povinna vycházet z počtu kalendářních dnů. Výpočet osobního vyměřovacího
základu se děje podle §16 odst. 1 zákona a v souladu s Nařízením Rady byly jako doby vyloučené
odečteny dny pojištění žalobkyně v dalších dvou členských státech Evropské Unie.
K výkladu aplikovaných ustanovení Nařízení Rady ES č. 1408/71 a č. 574/72 krajský
soud uvedl, že dávka byla vypočtena s přihlédnutím k dobám pojištění v Rakousku a Německu,
a proto bylo zapotřebí aplikovat čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady 1408/71, podle něhož se základní
a procentní výměra dávky stanoví podle poměru délky doby pojištění podle českých právních
předpisů k celkové době pojištění získané ve všech členských státech EU. K argumentaci
stěžovatelky čl. 15 odst. 3 Nařízení Rady 574/72 krajský soud uvedl, že tento předpis se vztahuje
na doby pojištění, nikoliv na stanovení počtu kalendářních dnů. Z uvedených důvodů krajský
soud žalobu zamítl s tím, že žalovaná postupovala při výpočtu důchodu stěžovatelky správně.
Proti napadenému rozsudku stěžovatelka brojila kasační stížností podanou z důvodu
vymezeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy jednak z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
jednak pro vady řízení před žalovanou, a konečně z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí. K namítané nezákonnosti napadeného rozsudku
stěžovatelka namítla, že krajský soud v napadeném rozsudku věc posoudil v rozporu s §16
zákona o důchodovém pojištění a s nařízením Rady ES č. 1408/171 a č. 574/72.
K tomu dále uvedla, že nařízení rady ES nikde nehovoří o vypočítávání vyloučených dob
přepočtením na měsíce. Krajský soud tak nesprávně aplikoval obecně závazné právní normy tak,
aby zdůvodnil svůj chybný výpočet důchodu. Krajský soud měl tedy rozhodnutí žalovaného
zrušit pro jeho věcnou nesprávnost a nesprávné právní posouzení, a naopak vyhovět žalobě,
v níž vypočetla na rozdíl od žalované správnou výši důchodu, který jí má být přiznán.
K namítanému kasačnímu důvodu spočívajícímu ve vadách řízení před žalovanou [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.] stěžovatelka uvedla několik podrobněji rozvedených námitek. V prvé řadě
poukázala na to, že ve správním spise žalované je založen tiskopis od rakouského nositele
pojištění ze dne 23. 5. 2007, v němž je uveden soupis pojistných období stěžovatelky v Rakousku
definovaných vždy datem počátku pojištění a datem jeho ukončení. Z tohoto podkladu
nelze vyvodit, jak žalovaná či krajský soud vůbec dospěly k tomu, že rakouský nositel pojištění
uvedl doby pojištění v měsících. Z tohoto soupisu je podle stěžovatelky jasné, že pojistná doba
je uvedena ve dnech – tj. vždy od konkrétního dne až k jinému konkrétnímu dni. Stěžovatelka
proto napadá způsob, jakým žalovaná dospěla k vyloučené době pojištění v rozsahu 5705 dnů.
Podle ní se musí v každém případě rozdíl počtu kalendářních dnů připadajících na rozhodné
období a vyloučené doby rovnat počtu dnů, po které byla stěžovatelka pojištěná v ČR. Vyloučené
doby se odečítají proto, aby nedošlo k rozmělnění úhrnu vyměřovacích základů. Právě
k tomu však došlo započtením pouze 5705 dnů tím, že žalovaná počítala rok v trvání 360 dnů
jen ve vyloučených dobách a nikoliv v součtu dnů za období 1986 – 2006. Stěžovatelka
také důrazně podotkla, že ve spisu žalované nebyl založen jediný doklad od rakouského nositele
pojištění, a to ani formulář E 205, nasvědčující tomu, aby byly vyloučené doby počítány v délce
360 dnů za rok. V takovém případě by podle názoru žalované musel mít 360 dnů
i takový kalendářní rok, od něhož se vyloučené doby odečítají. Stěžovatelka konstatovala,
že žalovaná i krajský soud by musely být schopny přesně definovat, kterých konkrétních 5 dnů
(365 -360) se za kalendářní rok přičítá k období, v němž byla stěžovatelka pojištěna v ČR.
Navíc podle stěžovatelky sama žalovaná v napadeném rozhodnutí uvádí, že kalendářní dny
připadající na rozhodné období (§16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění) jsou celkovým
počtem dní pojištění za rozhodné období. Ačkoliv byl krajský soud na toto tvrzení žalované
upozorněn v žalobě i při jednání, nijak se s tím nevypořádal. Stěžovatelka uvedla, že pro výpočet
osobního vyměřovacího základu pro výpočet důchodu není podstatné, zda byly všechny měsíce
započítány v délce 30 dnů a ve stejné délce byly započteny i vyloučené doby, anebo by byly
započítány kalendářní dny za v rozhodném období 1986 – 2006, od nichž by byly odečteny
skutečně vyloučené doby pobytu stěžovatelky v Rakousku. V obou případech by totiž vycházel
stejný osobní vyměřovací základ ve výši 3321,20 Kč (30,4167 x 205,824: 1885 = 3321,20 Kč),
nikoliv 3 186,- Kč, k němuž dospěla žalovaná. Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů stěžovatelka uvedla, že v rozhodném období
od roku 1986 nebyla pojištěna v Německu, a proto nemohla být důchodová dávka vypočtena
s přihlédnutím k době pojištění v Německu a ani počet vyloučených dnů tedy nemůže odpovídat
žádným údajů německého nositele pojištění. Stejně tak je podle názoru stěžovatelky
nepřezkoumatelné tvrzení krajského soudu, že doby pojištění v Rakousku odpovídají formuláři
E 205 rakouského nositele pojištění. Rakouské doby pojištění jsou v měsících uvedeny
pouze v průběhu pojištění zaslaném německou pojišťovnou, která ale nemůže být tím, kdo určí,
jestli rakouský nositel pojištění uvádí své údaje v měsících či dnech. Jelikož tento formulář
ve spise není založen, nemohl podle stěžovatelky krajský soud nic takového tvrdit. Z údajů
o době pojištění v Rakousku, které ve svém napadeném rozsudku použil krajský soud, navíc
vyplývá, že celková vyloučená doba pojištění v rozhodném období od roku 1986 – 2006 činila
5785 dnů, a nikoliv 5705 dnů, jak krajský soud dále v napadeném rozsudku uvedl. Na základě
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému
soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o přiznání náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti.
Ve spisu je založeno potvrzení Deutsche Rentenversicherung potvrzující průběh dob
pojištění k nároku na důchod ode dne 1. 2. 2007. Zde je mj. zaznamenán i průběh rakouských
dob pojištění stěžovatelky. V rozhodném období 1986 – 2006 podle tohoto potvrzení
stěžovatelka byla pojištěna v Rakousku v obdobích 1. 1. 1986 – 31. 12. 1995 celkem 121 měsíců
a v období od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2005 celkem 120 měsíců.
Z přípisu žalované ze dne 23. 5. 2007 adresovaného stěžovatelce vyplývá, že žalovaná
požádala rakouského nositele pojištění o zaslání potvrzení průběhu doby pojištění v Rakousku
(formulář E-205 A).
Z úředního záznamu poznamenaného na spisové obálce ze dne 11. 9. 2007 vyplývá,
že žalovaná již obdržela formuláře E 205 A a E 205 D, tj. formuláře potvrzující doby pojištění
stěžovatelky v Rakousku a v Německu.
Ve spisu je dále založen formulář E-205 D od německého nositele pojištění,
v němž jsou doloženy stěžovatelčiny německé doby pojištění. Formulář E-205 A však ve spisu
založen není. Je zde založen pouze formulář E 202 A rakouského nositele pojištění a žádost
stěžovatelky ze dne 30. 6. 2006 o přiznání předčasného starobního důchodu,
jakož i další formuláře svědčící i o koordinovaném postupu jednotlivých nositelů pojištění,
nikoliv však formulář E 205 A potvrzující doby pojištění dosažené v Rakousku.
Rozhodnutím žalované ze dne 30. 10. 2007, č. X byl stěžovatelce přiznán starobní důchod
ve výši 903 Kč měsíčně. V odůvodnění žalovaná uvedla, že pro výši důchodu bylo v českém
důchodovém pojištění započtena doba 3980 dnů, v rakouském důchodovém pojištění 7770 dnů a
v německém důchodovém pojištění 1768 dnů. Nárok na starobní důchod stěžovatelce vznikl
pouze v souvislosti s přihlédnutím k rakouským dobám pojištění. V souladu s čl. 46 odst. 2
Nařízení Rady EHS 574/72 byla stanovena základní a procentní výměra důchodu v poměru
k délce dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané
ve všech členských státech.
Z osobního listu důchodového pojištění připojeného k tomuto rozhodnutí vyplývá,
že celková doba pojištění stěžovatelky až do okamžiku přiznání starobního důchodu činí
13 518 dnů, tj. 37 roků a 13 dnů doby pojištění. Z toho činí česká doba pojištění 3980 dnů a doba
v cizině 9538 dnů, z níž bylo započítáno 7770 dnů rakouské a 1768 německé doby pojištění.
Výpočtový základ byl stanoven za rozhodné období let 1986 – 2006. Za toto období stěžovatelce
bylo započítáno 5340 dnů vyloučené doby pojištění a roční vyměřovací základ ve výši 20 5824,
z čehož vyplynula výše osobního vyměřovacího základu ve výši 2687 Kč. Z přehledu dob
pojištění stěžovatelky je zřejmé, že v rozhodném období let 1986 – 2006 pracovala v Rakousku
od 1. 1. 1986 do 31. 1. 1994 nepřetržitě. Od 1. 2. 1994 již má potvrzen výkon samostatné
výdělečné činnosti v ČR, a to až do 31. 3. 1999. Od 1. 4. 1999 až do 31. 12. 2005 stěžovatelka
byla důchodově pojištěna opět v Rakousku. Celkem tedy dle uvedeného přehledu dob pojištění
získala stěžovatelka v Rakousku v rozhodném období let 1986 – 2006 dosáhla 5340 dnů doby
pojištění.
Dopisem ze dne 11. 12. 2007 žalovaná stěžovatelce sdělila na základě jejích telefonicky
sdělených námitek, jakým způsobem vypočítala stěžovatelce starobní důchod. Žalovaná uvedla,
že pro výpočet důchodu podle koordinačních nařízení se hodnotí všechny doby pojištění
oznámené zahraničním nositelem pojištění, k nimž lze přihlížet, a to před i po 1. 1. 1996. Doba
pojištění získaná podle cizích právních předpisů se z rozhodného období pro stanovení
výpočtového základu vždy vylučuje. Při stanovení výpočtového základu je nutno nejprve určit
rozhodné období, které v případě stěžovatelky představovalo období 1986 – 2006. K výpočtu
osobního vyměřovacího základu žalovaná uvedla, že se vypočte tak, že se vynásobí koeficient
30,4167 a podíl úhrnu ročních vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních
dnů připadajících na rozhodné období, jsou-li v rozhodném období vyloučené doby, snižuje
se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období. Za počet kalendářních dnů za
rozhodné období žalovaná započetla 7670 dní a odečetla od něho 5340 dnů vyloučené doby
pojištění.
Z osobního listu důchodového pojištění je patrné, že stěžovatelce byla doba pojištění
v Rakousku přepočítána na 5340 dnů vyloučené doby pojištění, a to v obdobích 1. 1. 1986 – 31.
1. 1994 a 1. 4. 1999 až 31. 12. 2005. Dále je z osobního listu důchodového pojištění patrné, že
stěžovatelka získala 3980 dnů české doby pojištění, tj. 10 roků a 330 dnů.
Napadeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2008 žalovaná zvýšila stěžovatelce starobní
důchod ode dne 16. 6. 2007 z 984 Kč na 1176 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedla, že nárok
na starobní důchod stěžovatelce vznikl jen s přihlédnutím k rakouským dobám pojištění.
Žalovaná dále uvedla, že tímto rozhodnutím realizuje rozsudek krajského soudu ze dne
13. 3. 2008, č. j. 2 Cad 244/2007 - 23, jímž byla zavázána zhodnotit pobírání starobního důchodu
od rakouského nositele pojištění od 1. 1. 2006 do 15. 6. 2007 jako vyloučenou dobu
pro stanovení osobního vyměřovacího základu. Z připojeného osobního listu důchodového
pojištění je patrné, že žalovaná v souladu s citovaným rozsudkem započetla stěžovatelce dobu
pojištění v Rakousku v délce 7770 dnů, přičemž za rozhodné období mezi lety 1986 – 2006
započetla 5705 dnů vyloučené doby. Tento součet dnů rakouských dob pojištění odpovídá
dobám vymezeným daty 1. 1. 1986 – 31. 1. 1994 (2910 dní), 1. 4. 1999 – 31. 12. 2005 (2430 dní)
a 1. 1. 2006 – 31. 12. 2006 (365 dní), ovšem pouze za předpokladu, že za každý měsíc potvrzené
doby pojištění žalovaná započítala pouze 30 kalendářních dnů [čl. 15 odst. 3 písm. c) Nařízení].
Z toho plyne, že žalovaná po dosazení těchto hodnot do vzorce pro výpočet osobního
vyměřovacího základu dospěla k nižšímu počtu kalendářních dnů vyloučené doby pojištění,
než kolik jich v potvrzeném období skutečně bylo. Výsledný výpočtový základ po úpravě výpočtu
činil 3186 Kč.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud úvodem považuje za vhodné vymezit obecně význam uplatněných
kasačních důvodů. Nesprávné posouzení právní otázky způsobující nezákonnost napadeného
rozsudku [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování
aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení
je výrok soudu v rozporu s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu,
nebo v tom, že soudem byl sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen.
O nesprávné posouzení právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný
právní závěr z jinak správně zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní
závěr, ale v odůvodnění rozhodnutí je nesprávně prezentován. Kasační důvod vymezený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zahrnuje více dílčích kasačních důvodů týkajících
se řízení před žalovaným správním orgánem. Za prvé se jedná o situaci, v níž došlo k vadě řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Tak je tomu tehdy, pokud skutková podstata
je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učinění správného skutkového
závěru, vedl k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata
dále nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech skutkový materiál pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, přičemž tento materiál je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru. Za druhé dopadá tento důvod na situaci, kdy při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto vytýkanou vadu měl soud napadané rozhodnutí zrušit.
K této situaci Nejvyšší správní soud uvádí, že intenzita porušení řízení před správním orgánem
musí být v přímé souvislosti s následnou nezákonností jeho rozhodnutí. Třetí možnost pokrytá
citovaným ustanovením se týká nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu
pro nesrozumitelnost. Nejvyšší správní soud uvádí, že jeho možný dopad je třeba posuzovat
vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně je třeba vyložit i kasační důvod
vymezený v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. První, tam upravený důvod
(nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti rozhodnutí) spočívá podle Nejvyššího
správního soudu buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky,
že z obsahu textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí,
nebo příp. v tom, že i jinak text rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem
nesrozumitelné údaje. Taková nesrozumitelnost rozhodnutí však v souzené věci
podle Nejvyššího správního soudu nenastala. Následující důvod (nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí) je potom třeba spatřovat v tom, že se rozhodnutí neopírá
o důvody, které opodstatňují dospět k určitému výroku rozhodnutí a možný dopad
je třeba posuzovat vždy ve spojení se zněním konkrétního rozhodnutí. Konečně posledně
jmenovaný důvod, tedy že se jedná nepřezkoumatelnost spočívající v jiné vadě řízení
před soudem, Nejvyšší správní soud poznamenává, že je třeba její význam posuzovat jako důvod
pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pouze za předpokladu splnění věty navazující, tedy,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat otázkou, zda je napadený rozsudek
přezkoumatelný, tj. zda je srozumitelný a založený na dostatečně odůvodněných úvahách
zejména skutkové povahy podložených skutečnostmi zjištěnými ze správního spisu.
Přitom shledal, že napadený rozsudek trpí vadami způsobujícími jeho nepřezkoumatelnost [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], a to z následujících důvodů.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je osobní vyměřovací
základ měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období
(§18). Tento průměr se vypočte jako součin koeficientu 30,4167 a podílu úhrnu ročních
vyměřovacích základů za rozhodné období a počtu kalendářních dnů připadajících
na rozhodné období; jsou-li v rozhodném období vyloučené doby (odstavce 4 až 6),
snižuje se o ně počet kalendářních dnů připadajících na rozhodné období.
Podle ustanovení §18 odst. 1 a 4 téhož zákona je rozhodným obdobím pro stanovení
osobního vyměřovacího základu období 30 kalendářních roků bezprostředně před rokem
přiznání důchodu, pokud se dále nestanoví jinak. Do rozhodného období se nezahrnují
kalendářní rok, ve kterém pojištěnec dosáhl 18 let věku, a kalendářní roky
předcházející. Do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986. Není-li
však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem
pojištěnce (§16 odst. 3), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby
zahrnovalo ještě jeden takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce,
v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.
Článek 15 Nařízení Rady ES č. 574/72 (dále jen „Nařízení“) stanoví obecná pravidla
pro sčítání dob pojištění. Podle ustanovení odst. 1 písm. a) pokud mají dávky při invaliditě, stáří
nebo úmrtí (důchody) přiznat instituce dvou nebo více členských států v souladu s čl. 46 odst. 2
Nařízení, provede každá z dotyčných institucí samostatné sčítání tak, že vezme v úvahu všechny
doby pojištění získané zaměstnanou osobou nebo osobou samostatně výdělečně činnou
podle právních předpisů všech členských států, kterým podléhala. Podle odst. 3 tohoto článku,
pokud jsou doby pojištění získané podle právních předpisů jednoho členského státu vyjádřeny
v jednotkách odlišných od jednotek používaných právními předpisy jiného členského státu,
provede se přepočet nezbytný pro účely sčítání podle pravidel uvedených v písmenech a)
až c). Podle písm. c) tohoto ustanovení se postupuje tehdy, je-li dotyčná osoba osobou,
která pracovala v režimu sedmi dnů v týdnu:
1. jeden den se bude rovnat šesti hodinám a naopak;
2. sedm dnů se bude rovnat jednomu týdnu a naopak;
3. třicet dnů se bude rovnat jednomu měsíci a naopak;
4. tři měsíce nebo 13 týdnů nebo 90 dnů se budou rovnat jednomu čtvrtletí a naopak;
5. pro přepočet týdnů na měsíce a naopak se týdny a měsíce přepočtou na dny;
6. použití těchto pravidel nesmí dospět k tomu, aby součet všech dob pojištění
splněných v jednom kalendářním roce překročil 360 dnů nebo 52 týdnů
nebo 12 měsíců nebo čtyři čtvrtletí.
Jak je z uvedené rekapitulace podstatných okolností případu zjevné, je meritem sporu
mezi stranami a zároveň i rozhodovacím důvodem napadeného rozsudku způsob,
jakým byly stěžovatelce započítány a zhodnoceny doby pojištění dosažené v Rakousku v době,
která spadá do rozhodného období pro výpočet osobního vyměřovacího základu dle ustanovení
§16 zákona o důchodovém pojištění. V rozhodném období let 1986 až 2006 stěžovatelka
pracovala v Rakousku i v České republice. Pro výpočet dílčího českého starobního důchodů
dle čl. 46 Nařízení Rady ES č. 1408/71, resp. určení výpočtového základu rozhodného
pro stanovení výše důchodové dávky, se rakouské doby pojištění vylučují, tj. mají status
vyloučené doby. Naproti tomu se započítávají do doby pojištění potřebné pro vznik nároku
na důchod v členském státě. Cílem tohoto mechanismu je zabránit tomu, aby doby pojištění
mající status vyloučených dob nerozmělnily výdělky započítané do ročních vyměřovacích základů,
tj. ve výsledku nesnižovaly osobní vyměřovací základ. Z napadeného rozhodnutí žalované
i z údajů uvedených v osobním listě důchodového pojištění vyplývá, že žalovaná započítala
stěžovatelce pro vznik nároku na důchod její rakouskou dobu pojištění v celkové délce trvání
7670 dnů. Rozhodné období 1986 – 2006 trvalo 21 let a bylo v něm pět přestupných roků
(za něž je třeba jednou za čtyři roky přičíst jeden den), což v součinu činí 7670 dnů
(počet kalendářních dnů rozhodného období). V tomto období byla stěžovatelce započítána
vyloučená doba pojištění v délce 5705 dnů. Stěžovatelka tento údaj označila za nesprávný
a uvedla, že správně jí mělo být započítána vyloučená doba v délce 5785, přičemž rozdíl
80 kalendářních dnů měl být podle jejího názoru způsobený použitím pravidla obsaženého
v ustanovení čl. 15 odst. 3 písm. c) Nařízení (jeden kalendářní měsíc = 30 kalendářních dní
a naopak, přičemž celkový počet kalendářních dnů v roce takto přepočítaném nesmí překročit
360 dnů). Stěžovatelka se tedy dožadovala, aby jí byla celá potvrzená doba pojištění v Rakousku
započítána ve skutečném počtu kalendářních dnů, nikoliv za použití uvedeného přepočítacího
pravidla, anebo aby bylo toto pravidlo použito jak pro započítání doby pojištění,
tak i pro stanovení počtu kalendářních dnů rozhodného období (§16 zákona o důchodovém
pojištění).
Z argumentace krajského soudu obsažené v napadeném rozsudku vyplývá, že krajský
soud dostatečně nevymezil rozhodovací důvody odůvodňující zamítavý výrok tohoto rozsudku,
přičemž některé ze zásadních úvah v napadeném rozsudku zcela scházely. Z rekapitulační části
napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud vycházel při zkoumání zahraničních
dob pojištění stěžovatelky jak z osobního listu důchodového pojištění, tak i z formulářů
E 205 A a E 205 D, které podle jeho tvrzení byly součástí správního spisu a doby v nich uvedené
souhlasily s jejich výčtem v osobním listu důchodového pojištění. Nejvyšší správní soud nemůže
tomuto tvrzení krajského soudu ani přisvědčit, ani ho vyvrátit, neboť předmětný formulář
E 205 A potvrzující rakouské doby pojištění stěžovatelky není toho času ve správním spisu
obsažen. Jakkoliv je zejména z úředního záznamu obsaženého ve spise ze dne 11. 9. 2007 zřejmé,
že formulář E 205 A pravděpodobně byl v době rozhodování žalované součástí správního spisu,
nelze stejný závěr učinit i o tom, že formulář byl součástí správního spisu, z něhož krajský soud
vycházel v řízení o žalobě. Stěžovatelka navíc právě tuto skutečnost zpochybňuje a tvrdí,
že předmětný formulář nebyl v řízení před soudem ve správním spisu. Nejvyšší správní soud
musel přisvědčit této stěžovatelčině námitce, protože tento formulář ve spisu obsažen skutečně
není a nelze tak přezkoumat, zda doby pojištění uvedené v osobním listu důchodového pojištění
jako rakouské doby pojištění souhlasí s dobami potvrzenými rakouským nositelem pojištění
(Pensionsversicherunganstallt). Vzhledem k tomu, že právě rakouské doby pojištění jsou klíčové
pro zodpovězení otázky, kolik kalendářních dnů činila vyloučená doba pojištění v rozhodném
období let 1986 – 2006, představuje tento nedostatek natolik závažnou vadu řízení před krajským
soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, přístupný na www.nssoud.cz].
Další nedostatky v argumentaci krajského soudu představuje samotné odůvodnění
stěžejní žalobní námitky stěžovatelky, kterou stěžovatelka činila sporným odlišný způsob počítání
kalendářních dnů v rozhodném období a při stanovení vyloučené doby pojištění. Krajský soud
k tomuto problému výslovně uvedl, že „při výpočtu osobního vyměřovacího základu není rozhodný počet
dnů pojištění, ale vychází se z celkového počtu kalendářních dnů a do celkového počtu kalendářních dnů
se také rozmělňuje vyměřovací základ. ... Za kalendářní dny, kdy žadatel o dávku pojištěn nebyl,
nárok na přiznání dávky nevzniká a vznikno ut nemůže již proto, že nebylo placeno
pojistné.... Žalobkyně v rozhodném období nebyla pojištěna v plném rozsahu
odpovídajícím počtu kalendářních dnů, a proto je počet dnů pojištění nižší než počet
kalendářních dnů.“ Nejvyšší správní soud konstatuje, že je taková argumentace
nepřezkoumatelná pro nedostatek skutkových důvodů. Přestože ve spise není založen formulář
E 205 A, který je originálním důkazním materiálem k dobám pojištění stěžovatelky dosaženým
v Rakousku, a nelze tak tyto skutečnosti s určitostí zjistit, z osobního listu důchodového pojištění
připojeného k napadenému rozhodnutí žalované nevyplývá žádná přetržka v době pojištění
v rozhodném období let 1986 – 2006. Podklady založené v správním a soudním spise
tedy nijak nenasvědčují tomu, že by v rozhodném období nebyla po určitou dobu vůbec pojištěna
a že by tedy tato úvaha krajského soudu odpovídala skutečnosti. Závěr krajského soudu o tom,
že postup žalované při počítání kalendářních dnů připadajících na rozhodné období a počtu
kalendářních dnů doby pojištění v zahraničí byl správný, tak není opřen o ověřitelné skutkové
argumenty. Z celého odůvodnění napadeného rozsudku tak nevyplývá, zda skutečně byl postup
žalované správný, jak uzavřel krajský soud.
I v dalších ohledech napadený rozsudek naplňuje znaky nepřezkoumatelnosti
pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.). Jak již Nejvyšší správní soud dříve
judikoval, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby“
(k tomu blíže viz rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, přístupný
na www.nssoud.cz). O tento případ nepřezkoumatelnosti jde i v případě napadeného rozsudku.
Krajský soud se dále snažil zdůvodnit, jak žalovaná postupovala při výpočtu osobního
vyměřovacího základu. Přitom uvedl, že „vyloučená doba pro účely českého důchodového pojištění
je pak doba, kdy žalobkyně byla pojištěna u nositelů pojištění členských států, tak jak je tito nositelé
pojištění potvrdili pro účely výpočtu dávky podle českého důchodového pojištění....“
Dále argumentoval, že žalovaná byla povinna vycházet při počtu kalendářních dnů za rozhodné
období a že výpočet osobního vyměřovacího základu se děje podle §16 odst. 1 zákona
a v souladu s Nařízením Rady byly jako doby vyloučené odečteny dny pojištění žalobkyně
v dalších dvou členských státech EU. Ohledně těchto tvrzení krajského soudu
ovšem třeba dát plně za pravdu námitkám stěžovatelky, neboť německá doba pojištění nebyla
pro výpočet osobního vyměřovacího základu vůbec použita, jelikož nespadala do rozhodného
období let 1986 až 2006. Stěžovatelčiny doby pojištění dosažené v Německu samozřejmě hrály
roli pouze v otázce stanovení nároku na dílčí český důchod (tj. splnění podmínky doby pojištění),
která ovšem v posuzované věci nebyla sporná, jakož i coby součást součtu všech dob pojištění
při stanovení základní a procentní výměry důchodu. K argumentaci stěžovatelky čl. 15 odst. 3
Nařízení Rady 574/72 krajský soud pouze uvedl, že tento předpis se vztahuje na doby pojištění,
nikoliv na stanovení počtu kalendářních dnů. Zásadní žalobní námitka stěžovatelky, že pro dva
členy jmenovatele výrazu vyjadřujícího osobní vyměřovací základ (počet kalendářních dnů
rozhodného období a počet dnů vyloučených dob pojištění) měl být použit stejný způsob
výpočtu podle ustanovení čl. 15 odst. 3 Nařízení, tedy zůstala v podstatě neodůvodněná,
neboť soud vůbec nezodpověděl, proč má být její osobní vyměřovací základ důchodu rozmělněn
80 kalendářními dny, po něž stěžovatelka ve skutečnosti zřejmě byla v Rakousku pojištěná
(pro opačný závěr není ve spisu žádné opory), avšak v důsledku přepočítacího pravidla pro doby
pojištění dle citovaného čl. 15 odst. 3 písm. c) Nařízení způsobují stejné právní následky,
jako kdyby nebyly vyloučenou dobou pojištění.
Nejvyšší správní soud podotýká, že výklad čl. 15 odst. 3 Nařízení je komplikovanou
právní otázkou, která nebyla doposud dostatečně judikována. Lze poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 3 Ads 116/2007 - 65, přístupný
na www.nssoud.cz, v němž zdejší soud zaujal právní názor, že přepočítací pravidla upravená
v koordinačních nařízeních nelze vztáhnout na české doby pojištění, které je nutno hodnotit
pouze podle vnitrostátních předpisů. Z tohoto právního názoru zároveň vyplývá i závěr,
že v rámci hodnocení vyloučené doby pojištění v rozhodném období pro výpočet osobního
vyměřovacího základu lze aplikovat na jednotlivé doby získané v různých členských státech různá
pravidla. Ani tento právní názor však nelze bez dalšího vztáhnout i na problém řešený
v posuzované věci, tj. zda je možné uplatnit odlišná pravidla pro přepočet časových jednotek
pro oba členy jmenovatele vzorce pro výpočet osobního vyměřovacího základu (počet
kalendářních dnů rozhodného období – vyloučená doba pojištění), neboť zde dochází
k přímému ovlivnění výše osobního vyměřovacího základu a tím i k výsledně jiné výši důchodu.
Krajský soud se proto v posuzované věci měl podrobněji zabývat výkladem čl. 15 odst. 3
Nařízení a zkoumat, zda byl postup žalované správný, pokud jej aplikovala na přepočet
rakouských dob pojištění potvrzených v měsících. K tomu Nejvyšší správní soud nad rámec
nutného odůvodnění dodává, že ani napadené rozhodnutí žalované ani připojený osobní list
důchodového pojištění neobsahuje vyjádření těchto úvah, výslovně necituje ani ustanovení čl. 15
odst. 3 Nařízení, takže není vůbec zřetelné, jakým způsobem a podle kterých právních norem
žalovaná určila počet dní vyloučené doby pojištění, s čímž se měl krajský soud v napadeném
rozsudku rovněž vypořádat. K tomu je třeba porovnat právní úpravu počítání doby pojištění
dle českého zákona o důchodovém pojištění a převoditelností jiných časových jednotek doby
pojištění pro účely českého důchodového pojištění, zejména dále vyložit vztah ustanovení §16
zákona o důchodovém pojištění k čl. 15 odst. 3 Nařízení a zabývat se otázkou účelu a smyslu
obou právních pravidel, zejména nezbytností přepočtu měsíců na kalendářní dny
podle přepočítacích pravidel čl. 15 odst. 3 písm. c) bod 3. a 6. Nařízení. V obecné rovině
je třeba zabývat se i určitou kolizí s principem rovnosti, že takovou aplikací čl. 15 odst. 3 Nařízení
vzniká pojištěncům, kteří mají i jiné než české doby pojištění, újma na výši důchodové dávky,
zatímco pojištěncům majícím pouze české doby pojištění tato újma nevzniká, neboť jejich osobní
vyměřovací základ se vypočítá bez aplikace přepočítacích pravidel Nařízení. Z tohoto pohledu
musí krajský soud rovněž zhodnotit, zda takový postup žalované není v rozporu s principy
materiálního právního státu a zda je v kontextu odvětvových zásad důchodového pojištění
a principů koordinačních nařízení EU legitimní a ospravedlnitelný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a zároveň stižen jinou vadou řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Proto Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V něm bude krajský soud vázán závazným právním názorem a pokyny uvedenými
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozsudku krajský soud zároveň rozhodne o náhradě nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to,
že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek ve výši 3000 Kč za podání předmětné kasační stížnosti
(č. l. 28), ačkoliv se jednalo o řízení ve věcech důchodového pojištění, které je od soudních
poplatků osvobozeno [§11 odst. 1 písm. b) , odst. 3 písm. f) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o soudních poplatcích“].
Z toho důvodu bude krajský soud v dalším řízení povinen soudní poplatek stěžovatelce vrátit
dle ustanovení §3 odst. 4 a §10 odst. 1 zákona o soudních poplatcích.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu