ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.57.2009:47
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. C., zast.
zákonným zástupcem Mgr. P. C., proti žalovanému: Hlavní město Praha, Magistrát hl. m.
Prahy, se sídlem Charvátova 9, Praha 1, zast. Mgr. Tomášem Zlesákem, advokátem, se sídlem
Revoluční 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 1 Cad 57/2008 – 14, o návrhu žalovaného na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2009, č. j. 1 Cad 57/2008 – 14, (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 19. 3. 2008, č. j. MHMP 313556/07,
a dále prvoinstanční rozhodnutí Úřadu městské části Praha 13 (dále jen „ÚMČ Praha 13“) ze dne
1. 6. 2007, č. j. 4880/2007/AAM pro vady řízení a věc vrácena k dalšímu řízení stěžovateli.
Tímto rozhodnutím ÚMČ Praha 13 rozhodl o snížení příspěvku na péči ze 9000 Kč na 3000 Kč
a stěžovatel jeho rozhodnutí v odvolacím řízení potvrdil. Městský soud zavázal v napadeném
rozsudku ÚMČ Praha 13 k doplnění prvostupňového řízení o podklady uvedené v ustanovení
§25 odst. 3 č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o sociálních službách“), konkrétně k doplnění nálezu ošetřujícího lékaře, výsledků funkčních
vyšetření a výsledků vlastního vyšetření posuzujícího lékaře do správního spisu), které měly
být hodnoceny i stěžovatelem v odvolacím řízení.
Stěžovatel spojil s podáním kasační stížnosti i návrh ve smyslu ustanovení §107 s. ř. s.
na přiznání odkladného účinku. V tomto návrhu (bod IV. kasační stížnosti) uvedl, že navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud do doby rozhodnutí ve věci samé přiznal této kasační stížnosti
odkladný účinek, neboť „v opačném případě by výkon rozhodnutí pro stěžovatele znamenal nenahraditelnou
újmu.“ Stěžovatel dále nijak nespecifikoval, v čem by měla nenahraditelná újma spočívat.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele se žalobce k návrhu na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti nijak nevyjádřil. Žalobce pouze polemizoval věcně s argumentací
stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti a vyjádřil názor, že podání stěžovatele nejsou kasační
stížností, neboť jsou formálně nepřípustná.
Podle ustanovení §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej může na návrh stěžovatele
přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 4 s. ř. s. se v případě rozhodování o odkladném účinku
kasační stížnosti užije přiměřeně.
Ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. upravuje podmínky pro přiznání odkladného účinku.
Těmito podmínkami jsou zejména existence nenahraditelné újmy, která by vznikla stěžovateli
v důsledku výkonu nebo jiných právních následků rozhodnutí krajského soudu, a dále podmínka,
že se přiznání odkladného účinku nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob
a není v rozporu s veřejným zájmem.
Podmínky přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již ve své judikatuře Nejvyšší
správní soud několikrát vyložil. Obecně lze konstatovat, že Nejvyšší správní soud vnímá možnost
přiznání odkladného účinku jako určitou výjimku z pravidla, že kasační stížnost nemá odkladný
účinek ze zákona a rozhodnutí krajského soudu napadená kasační stížností jsou tak v zásadě
pravomocná a vykonatelná. Dále Nejvyšší správní soud judikoval, že není-li odkladný účinek dán
ze zákona, je správní orgán poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno krajským soudem, povinen
pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním názorem vyjádřeným v pravomocném
soudním rozhodnutí, bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost (viz blíže usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 49,
přístupné na www.nsssoud.cz). Z tohoto rozhodnutí rovněž vyplývá, že i správní orgán může
navrhnout při podání kasační stížnosti, aby jí byl přiznán odkladný účinek, a to ze stejných
důvodů jako žalobce (§73 odst. 2 a 4, §107 s. ř. s.). Samotné podání kasační stížnosti, není-li
ze zákona spojeno s odkladným účinkem či nebyl-li vysloven soudním rozhodnutím,
nemá však na plnění povinností správním orgánem žádný vliv.
Stěžovatel ve svém návrhu nijak nespecifikoval, v čem by spočívala nenahraditelná újma,
kterou by stěžovateli způsobil výkon či jiné právní následky napadeného rozsudku. Nejvyšší
správní soud proto vycházel pouze ze zřejmých skutečností, a to, že se jedná o vyplácení sociální
dávky (příspěvku na péči), a dále z toho, jaké důsledky vyplývají pro stěžovatele z napadeného
rozsudku městského soudu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že finanční prostředky
k výplatě příspěvku na péči jsou obcím s rozšířenou působností a rovněž tak městským částem
hlavního města Prahy vypláceny ze státního rozpočtu a jedná se tedy o prostředky státu
(§7 odst. 1 in fine zákona o sociálních službách, §31 odst. 4 a §32 odst. 4 zákona o hlavním
městě Praze). Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že u vyplácení příspěvku na péči se jedná
o plnění povinností státu, které je na orgány územní samosprávy pouze přeneseno, a materiálně
tak nemůže dojít ke vzniku jakékoliv újmy ve vztahu ke stěžovateli jako takovému. Co se týče
možnosti vzniku nenahraditelné újmy při vyplácení sociálních dávek hrazených ze státního
rozpočtu, vyjádřil se k této otázce Nejvyšší správní soud již dříve, a to zejména v souvislosti
s vyplácením důchodových dávek. K tomuto problému konstatoval, že „...přiznání určité částky
důchodu žalobkyni nemůže znamenat vznik nenahraditelné újmy; náklady důchodového pojištění jsou součástí
nákladů státního rozpočtu (pojistné není odděleno od státního rozpočtu), a až do rozhodnutí zdejšího soudu
je pravomocným rozhodnutím městského soudu stěžovatelce právně závazně sděleno, jak má postupovat.
I kdyby posléze bylo rozhodnutí městského soudu zrušeno, nelze ve vyplacených částkách důchodu (rozdílu ve výši
důchodu) shledávat nenahraditelnou újmu na straně žalované – ta má sama legitimaci ve správním soudnictví,
avšak není vlastníkem prostředků, které slouží k výplatě dávek důchodového pojištění“ (viz blíže usnesení
zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2006, č. j. 6 Ads 99/2006 - 48, dále také obdobně usnesení ze dne
2. 7. 2003, č. j. 1 Ads 10/2003 – 52, přístupné na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud
má za to, že tento právní názor lze per analogiam plně užít na možnost vzniku nenahraditelné újmy
při vyplácení příspěvku na péči podle zákona o sociálních službách, neboť se jedná
rovněž o plnění fiskálního charakteru. Rovněž nemůže stěžovatel spatřovat nenahraditelnou újmu
v provedení úkonů ve správním řízení, k nimž ho městský soud v napadeném rozsudku zavázal,
neboť to je běžnou náplní úřední činnosti stěžovatele i ÚMČ Praha 13.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal podmínky pro přiznání odkladného
účinku v posuzované věci a návrh stěžovatele zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu