ECLI:CZ:NSS:2009:4.ADS.80.2009:198
sp. zn. 4 Ads 80/2009 - 198
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobkyně: H. B.,
zastoupené Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 9, Olomouc, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 15. 9. 2005, čj. x, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2009, č. j. 42 Cad 25/2008 – 141,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2009,
č. j. 42 Cad 25/2008 - 141, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 8. 4. 2009,
č. j. 42 Cad 25/2008 – 141 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
žalované ze dne 15. 9. 2005, č. j.x, pro nezákonnost a věc byla vrácena stěžovatelce k dalšímu
řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatelka přiznala žalobkyni dílčí starobní důchod z českého
důchodového pojištění podle §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve
znění pozdějších předpisů, a podle čl. 46 odst. 2 Nařízení Rady (EHS) 1408/71 v částce 2700 Kč
měsíčně, a to s vzhledem k jejímu předchozí účasti v českém (4414 dní) a slovenském (11080 dní)
důchodovém pojištění. Nárok na starobní důchod žalobkyni vznikl pouze s přihlédnutím
k dobám pojištění získaným ve slovenském systému důchodového pojištění a ve smyslu čl. 46
odst. 2 nařízení se základní a procentní výměra důchodu stanoví v částce odpovídající poměru
délky dob pojištění získaných podle českých právních předpisů k celkové době pojištění získané
ve všech členských státech.
V žalobě proti napadenému rozhodnutí namítala žalobkyně absurditu tohoto rozhodnutí,
neboť celý život pracovala u Československých státních drah (dále také jen „ČSD“)
v Litoměřicích, avšak vzhledem k tomu, že výkon její práce od 1. 1. 1990 spadal
pod Československé státní dráhy - Správa přepravních tržeb v Bratislavě, byla jí doba
důchodového pojištění do 31. 12. 1992 započtena jako doba slovenského důchodového pojištění.
Dále poukázala na nálezy Ústavního soudu, které obdobné přístupy k zaměstnání českých občanů
jako zaměstnání v cizině označily za diskriminační. Proto navrhla, aby krajský soud zrušil
napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
O žalobě rozhodl krajský soud prvotním rozsudkem ve věci ze dne 18. 9. 2006,
č. j. 42 Cad 29/2006 – 42, jímž napadené rozhodnutí stěžovatelky zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka pochybila, pokud výpočet starobního důchodu
žalobkyně založila na tvrzení, že žalobkyně byla v rozhodné době zaměstnána dílem v České
republice a dílem v cizině. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně byla až do rozdělení
někdejší československé federace zaměstnankyní organizace Československé státní dráhy,
s místem výkonu práce v Litoměřicích. Dále krajský soud uvedl, že „je přitom všeobecně známou
historickou skutečností (§64 s. ř. s., §121 o. s. ř.), že uvedená právnická osoba – navzdory
různým úpravám svého statutárního postavení – měla vždy působnost celostátní (v době
unitárního Československa), resp. federální (od r. 1968 do zániku společného československého
státu), a že jedině ona byla nadána právní subjektivitou, tedy mohla působit jako zaměstnavatel,
zatímco její organizační složky takové oprávnění nikdy neměly a ačkoliv některé z nich mohly
uzavírat pracovní vztahy s dalšími osobami, činily tak vždy jménem ČSD a nikoliv jménem
vlastním“.
Prvotní rozsudek krajského soudu byl ke kasační stížnosti stěžovatelky zrušen rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Ads 100/2007 – 93, kterým byl shledán
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud k tomu,
aby v novém rozsudku ve věci poukázal na relevantní ustanovení právní úpravy a své rozhodnutí
dostatečně právně odůvodnil.
Krajský soud o žalobě rozhodl znovu napadeným rozsudkem, jímž napadené
rozhodnutí stěžovatelky opět zrušil a věc jí vrátil k novému řízení. V odůvodnění
tohoto rozsudku vyšel z vnitrostátní právní úpravy obsažené v ustanoveních §28 a 29 zákona
o důchodovém pojištění, a dále se podrobně zabýval právní úpravou obsaženou ve Smlouvě
mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení (vyhl. pod č. 228/1993 Sb., dále jen „Smlouva“).
Podle čl. 20 této smlouvy se doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR považují
za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo
ke dni rozdělení ČSFR nebo před tímto dnem. Pokud občan neměl ke dni rozdělení ČSFR
nebo naposledy před tímto dnem zaměstnavatele se sídlem na území ČSFR, považují se doby
zabezpečení získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území
měl občan trvalý pobyt ke dni rozdělení ČSFR nebo naposledy před tímto dnem. Podle čl. 15
odst. 1 a 2 správního ujednání o provádění Smlouvy, které bylo publikováno pod č. 117/2002 Sb.
m. s. (dále jen „správní ujednání“), se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa, která je jako sídlo
zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa,
která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný
závod nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem
zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Není-li adresa
zaměstnavatele v obchodním rejstříku uvedena (např. některé podniky zřízené přímo zákonem),
postupuje se podle čl. 20 odst. 2 smlouvy. Krajský soud dále dovodil, že mezi účastníky
je nesporné, že žalobkyně podmínky obsažené v ustanoveních §28 a §29 zákona o důchodovém
pojištění splnila, neboť k datu napadeného rozhodnutí splnila jak podmínku potřebného věku,
tak i podmínku potřebné doby pojištění.
Jako spornou otázku krajský soud označil skutečnost, zda zaměstnavatel žalobkyně
s ohledem na ustanovení čl. 20 Smlouvy měl ke dni rozdělení ČSFR sídlo na území ČR či SR.
K tomu uvedl, že Československé státní dráhy byly založeny zákonem č. 68/1989 Sb.,
o organizaci Československé státní dráhy, ke dni 1. 7. 1989. Ke dni 31. 12. 1992
měla tato organizace sídlo na adrese nábřeží Ludvíka Svobody 1222, Praha 1. Po datu
31. 12. 1992 byla uvedená organizace zákonem č. 625/1992 Sb., o zániku státní organizace
Československé státní dráhy, zrušena s tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů
k Československým státním drahám na území ČR přecházejí na ČR a práva a povinnosti
z pracovněprávních vztahů na území SR přecházejí dne 31. 12. 1992. Československé státní dráhy
vydaly statut, ve kterém je v souladu s ustanovením §7 odst. 2 zákona č. 68/1989 Sb. mimo jiné
zakotveno podrobné organizační uspořádání ČSD, uveden rozsah, v jakém organizační jednotky
vystupují jménem ČSD a upraveny vztahy mezi Ústředním ředitelstvím ČSD a organizačními
jednotkami. Z ustanovení §4 statutu vyplývá, že státní organizace ČSD se člení na Ústřední
ředitelství ČSD a vnitřní složky, mezi které se dle §4 odst. 2 oddíl C) písm. f) statutu patří
i účelová organizační jednotka ČSD, Správa přepravních tržeb se sídlem v Bratislavě. Základním
úkolem účelových organizačních jednotek ČSD bylo zajišťování společných činností pro jejich
vnitřní potřebu. Krajský soud dále konstatoval, že organizační jednotky vždy vystupovaly
v právních vztazích jménem ČSD. O tom svědčí i skutečnost, že vždy před svým názvem uváděly
označení ČSD. V §39 statutu je pak výslovně uvedeno, že vzájemné vztahy mezi organizačními
jednotkami nejsou vztahy právními. Jednalo se o vztahy vnitropodnikové spolupráce vznikající
při hospodářské činnosti a plnění jiných úkolů organizačních jednotek.
Z výše uvedeného krajský soud dovodil, že ačkoliv byla Správa přepravních služeb
zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl ALX, vložka 302
jako odštěpný závod se sídlem v Bratislavě, nejednalo se nikdy o organizační složku s právní
subjektivitou. Vzhledem k uvedené skutečnosti tedy veškeré pracovněprávní vztahy
byly z její strany činěny jménem ČSD. Proto také uvedená organizační jednotka ČSD nemohla
být zaměstnavatelem žalobkyně. Na daný případ tedy není možné aplikovat ustanovení čl. 15
odst. 1 správního ujednání o provádění Smlouvy za středníkem, neboť tato úprava se vztahuje
pouze na případy, kdy zaměstnavatelem byla přímo organizační složka nebo odštěpný závod.
Krajský soud byl toho názoru, že ve smyslu ustanovení čl. 20 odst. 1 Smlouvy je pro posouzení
nároku žalobkyně rozhodné sídlo samotné státní organizace ČSD, která byla jejím
zaměstnavatelem. ČSD měly ke dni 31. 12. 1992 sídlo na adrese nábřeží Ludvíka Svobody 1222,
Praha 1. Proto je nutné dobu pojištění, kterou žalobkyně získala do 31. 12. 1992
jako zaměstnankyně ČSD hodnotit výlučně jako dobu pojištění ČR, a nikoliv jako dobu pojištění
SR, jak to učinila stěžovatelka. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelka se dopustila
nezákonnosti, když nesprávně vyhodnotila otázku sídla zaměstnavatele žalobkyně, v důsledku
čehož z její strany došlo k nesprávnému stanovení výše starobního důchodu žalobkyně.
Z těchto důvodů krajský soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost podle ustanovení §78
odst. 1, 4 zrušil a vrátil věc stěžovatelce k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti proti napadenému rozsudku stěžovatelka uvedla, že proti němu brojí
z důvodu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím
řízení (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Namítla, že čl. 20 Smlouvy je i po vstupu ČR a SR
do Evropské unie podle nařízení č. 1408/71 nadále platný a určuje jako kritérium pro určení
příslušnosti smluvních států ke zhodnocení dob pojištění sídlo zaměstnavatele pojištěnce ke dni
zániku společného státu, popř. naposledy před tímto dnem. V čl. 15 odst. 1 správního ujednání
ke Smlouvě je vymezen pojem sídlo zaměstnavatele. Rozumí se jím adresa zapsaná jako sídlo
v obchodním rejstříku; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod nebo jiná organizační složka
zapsaná v obchodním rejstříku, je sídlem zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu
nebo organizační složky. Stěžovatelka konstatovala, že pokud uvedená organizační složka
(tj. Správa přepravních tržeb zapsaná k 31. 12. 1992 v obchodním rejstříku se sídlem v Bratislavě)
byla ke dni rozdělení federativního státu zapsána v obchodním rejstříku, je třeba podle názoru
stěžovatelky pokládat její adresu tam zapsanou za sídlo zaměstnavatele účastníka podle čl. 15
odst. 1 správního ujednání. Je-li adresa Klemensova 8, Bratislava sídlem zaměstnavatele
žalobkyně ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy, považují se doby důchodového zabezpečení
(pojištění), které žalobkyně získala před zánikem československé federace, za doby pojištění SR.
Stěžovatelka proto nepochybila, když při rozhodování o nároku žalobkyně na starobní důchod
považovala dobu důchodového pojištění do 31. 12. 1992 za slovenskou dobu pojištění.
Stěžovatelka zejména nepřijala argument vyslovený krajským soudem, že Správa přepravních
tržeb se sídlem Bratislava, Klemensova 8, byla organizační složkou bez právní subjektivity,
která vystupovala v právních vztazích jménem ČSD a jako taková nemohla být zaměstnavatelem
žalobkyně. Dále stěžovatelka namítla, že je jen stěží možné přijmout výklad krajského soudu,
že kvůli absenci právní subjektivity organizačních složek zapisovaných do obchodního rejstříku
nelze jejich sídlo považovat za sídlo zaměstnavatele podle čl. 20 odst. 1 a čl. 15 odst. 1 správního
ujednání, neboť v takovém případě by tato ustanovení neměla vůbec smysl. V tehdejším
Československu by totiž neexistovala žádná organizační složka zapsaná do obchodního rejstříku,
na niž by se čl. 15 odst. 1 správního ujednání vztahoval, neboť by neměla právní subjektivitu.
Z tohoto důvodu nemůže být z hlediska citované smlouvy a správního ujednání rozhodné,
zda tyto složky měly právní subjektivitu, či nikoliv. V této souvislosti stěžovatelka zejména
poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2009, č. j. 4 Ads 145/2008 - 41,
který se týkal právní subjektivity odštěpného závodu. Podle něho zmíněné správní ujednání
jako zákonný předpoklad pro účely aplikace smlouvy neuvádí právní subjektivitu organizační
složky; zápis je tak koncipován na principu územním, a nikoliv funkčním.
Proto je podle stěžovatelky názor krajského soudu nesprávný, neboť podstatou řešené právní
otázky není způsobilost organizační složky ČSD z hlediska vnitrostátních předpisů, nýbrž otázka,
zda lze považovat sídlo této složky za sídlo zaměstnavatele z hlediska citované mezinárodní
smlouvy, resp. správního ujednání. K tomu stěžovatelka dále poukázala na zásady výkladu
mezinárodních smluv podle čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu,
podle nichž je rozhodující opravdová vůle smluvních stran. Ta podle názoru stěžovatelky vyplývá
z praxe nositelů pojištění smluvních států, stanovisek Ministerstva práce a sociálních věcí ČR
a Ministerstva práce, sociálních věcí a rodiny SR, které jsou podle čl. 1 odst. 1 bodu 3 Smlouvy
příslušnými úřady, které podle čl. 26 mohou souhlasným projevem vůle odstraňovat rozdílnosti
ve výkladu, k nimž dojde při jejím provádění, a dále také i z účelu Smlouvy, jejímž smyslem
bylo vytvořit kritérium pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných za existence
federace tak, aby se rozdělily náklady na výplatu důchodů mezi nástupnické státy. Kritérium sídla
zaměstnavatele ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15 odst. 1 správního ujednání bylo přijato
ve snaze docílit co nejspravedlivější rozložení nákladů na vyplácené důchody bez ohledu na to,
že organizační složka nemá právní subjektivitu. Z těchto důvodů v posuzované věci
nelze při posuzování sídla zaměstnavatele žalobkyně, která k 31. 12. 1992 vykonávala zaměstnání
na pracovišti Kontrola přepravních tržeb Litoměřice, vycházet z toho, že sídlem zaměstnavatele
bylo sídlo ústředí ČSD, neboť toto pracoviště organizačně podléhalo ČSD, Správě přepravních
tržeb Bratislava, která byla jeho nejblíže nadřízenou organizační složkou zapsanou v obchodním
rejstříku. Proto stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nezákonný a požaduje jeho zrušení
a vrácení věci k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalobkyně uvedla, že pro správné a náležité posouzení
věci je klíčové zjištění, kdo byl jejím zaměstnavatelem dne 31. 12. 1992. Pro odpověď
na předestřenou otázku je třeba aplikovat ustanovení §8 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce,
účinného do 31. 12. 2006, a zákona č. 68/1989 Sb., o státní organizaci ČSD, ve znění platném
a účinném ke dni 31. 12. 1992, přičemž určitý význam zde má i základní vnitřní předpis – Statut
ČSD. Z ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 68/1989 Sb., který byl k datu 31. 12. 1992 platný
a účinný, vyplývá, že organizační jednotky ČSD nemohly jednat v právních vztazích vlastním
jménem na vlastní odpovědnost, neboť jednaly vždy jménem ČSD. Na tom nemůže
podle žalobkyně nic změnit ani zápis organizačních jednotek ČSD do podnikového rejstříku.
Žalobkyně dále zpochybnila i rejstříkový zápis sídla Správy přepravních tržeb Bratislava
a poukázala na to, že tato organizační složka nebyla zapsána u rejstříkového soudu v Bratislavě,
nýbrž pouze u rejstříkového soudu v Praze. Jak ovšem stanovoval tehdy platný a účinný §7
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, odštěpný závod musel být zapsán
do obchodního rejstříku i u rejstříkového soudu, v jehož obvodu měl adresu svého sídla.
Na podporu svých závěrů žalobkyně poukázala i na právní závěry rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 6 Ads 75/2004 – 85, kterým podle jejího názoru byl řešen obdobný problém.
Žalobkyně konečně zpochybnila i tvrzení stěžovatelky, že podle čl. 26 Smlouvy mohou
Ministerstva práce a sociálních věcí a rodiny SR souhlasným projevem vůle odstraňovat
rozdílnosti ve výkladu smlouvy, k nimž dojde při jejím provádění. Podle žalobkyně již není
mezi smluvními stranami po vstupu do EU aplikovatelný čl. 26 Smlouvy, neboť podle čl. 7
nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 zůstávají z této smlouvy v platnosti pouze čl. 12, 20 a 33,
které řeší rozdělení dob pojištění po zániku ČSFR a příslušnost k výplatě důchodů přiznaných
před zánikem ČSFR. V tomto ohledu poukázala na názor ministryně práce, sociálních věcí
a rodin SR vyjádřený v dopisu ze dne 3. 9. 2009 ve věci Ing. J. G. Podle žalobkyně byly jejím
zaměstnavatelem ČSD se sídlem v Praze, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222, a nikoliv nějaká
organizační jednotka této organizace, a navrhla proto zamítnutí kasační stížnosti.
Usnesením ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ads 80/2009 – 190, Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek, a to z toho důvodu, že případné vydání nového rozhodnutí
stěžovatelkou ještě před tím, než bude rozhodnuto o předmětné kasační stížnosti, je v rozporu
s principem právní jistoty a naplňuje tak znaky nenahraditelné újmy.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná
za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud především obecně poznamenává, že nesprávné posouzení právní
otázky způsobující nezákonnost napadeného rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.)
může spočívat buď v tom, že soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc
jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je výrok soudu v rozporu
s příslušným ustanovením toho kterého právního předpisu, nebo v tom, že soudem byl
sice aplikován správný právní předpis, avšak nebyl správně vyložen. O nesprávné posouzení
právní otázky může jít také tehdy, pokud by byl vyvozen nesprávný právní závěr z jinak správně
zjištěného skutkového stavu věci, nebo je sice učiněn správný právní závěr, ale v odůvodnění
rozhodnutí je nesprávně prezentován.
V posuzované věci se jedná o posouzení správnosti právní otázky spočívající v tom,
který z nástupnických států bývalé ČSFR je příslušný ke zhodnocení dob pojištění žalobkyně
získaných před 31. 12. 1992. Při řešení této právní otázky je třeba vycházet především z úpravy
obsažené ve Smlouvě a ve správním ujednání, které ji konkretizuje a provádí. Čl. 20 Smlouvy,
který je na základě čl. 7 odst. 2 Nařízení Rady ES č. 1408/71 ve znění jeho přílohy č. III nadále
aplikovatelný i po vstupu obou nástupnických států do Evropské unie, stanovil pro určení
příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění získaných před 31. 12. 1992 následující
kritéria: (1) Doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky
se považují za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl zaměstnavatel občana sídlo ke dn i
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem.
(2) Pokud občan neměl ke dni rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto
dnem zaměstnavatele se sídlem na území České a Slovenské Federativní Republiky, považují se doby zabezpečení
získané před tímto dnem za doby zabezpečení toho smluvního státu, na jehož území měl občan trvalý pobyt ke dni
rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky nebo naposledy před tímto dnem. Dále se smluvní strany
v čl. 21 dohodly, že příslušné úřady upraví ve správním ujednání nezbytná opatření k provádění
této smlouvy. Správní ujednání obsahovalo ve vztahu k ustanovení čl. 20 odst. 1 smlouvy
konkretizující ustanovení, které blíže definovalo, co se pro účely Smlouvy rozumí termínem
„sídlo“ zaměstnavatele. Čl. 15 správního ujednání stanovil, že „(1) Sídlem zaměstnavatele se rozumí
adresa, která je jako sídlo zapsána v obchodním rejstříku. Je-li zaměstnavatelem fyzická osoba, je sídlem adresa,
která je v obchodním rejstříku uvedena jako místo podnikání; je-li zaměstnavatelem odštěpný závod
nebo jiná organizační složka zapsaná v obchodním rejstříku, rozumí se sídlem
zaměstnavatele adresa tohoto odštěpného závodu nebo organizační složky. Pro případ,
že adresa zaměstnavatele v obchodním rejstříku není uvedena (kupř. u některých podniků
zřízených přímo zákonem), stanovil čl. 15 odst. 2 správního ujednání, že se má postupovat
podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy. Z toho jazykově-logickým a systematickým výkladem vyplývá,
že přednostním kritériem pro určení příslušnosti nositele pojištění ke zhodnocení dob pojištění
získaných za trvání společného československého státu je sídlo zaměstnavatele či jeho organizační
složky. Smlouva akcentuje územní aspekt sídla, tzn. staví na předpokladu, že tam,
kde má zaměstnavatel či jeho organizační složka sídlo, vykonává také svou hospodářskou činnost
prostřednictvím svých zaměstnanců. Teprve pokud z objektivních důvodů není možné kritérium
sídla zaměstnavatele uplatnit (příkladmo jsou zde uvedeny podniky zřízené zákonem, které nebyly
zapsány do podnikového rejstříku), pak správní ujednání poukazovalo na využití podpůrného
kritéria trvalého pobytu na území jednoho z nástupnických států ke dni 31. 12. 1992,
příp. naposledy před tímto dnem.
Ve své dosavadní judikatuře ve věcech pojištěnců pracujících ke dni rozdělení společného
československého státu některé z organizačních složek ČSD se Nejvyšší správní soud setkal
s oběma typy případů určení kompetentního nositele pojištění podle čl. 20 Smlouvy. V rozsudku
ze dne 28. 2. 2006, č. j. 6 Ads 75/2004 – 84, na nějž ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
poukazuje i žalobkyně, Nejvyšší správní soud posuzoval případ zaměstnance pracujícího ke dni
rozdělení ČSFR u ČSD, organizační složky Státní drážní technická inspekce Praha 1, která nebyla
zapsána v obchodním rejstříku. Proto stěžovatelka uplatnila pro určení příslušnosti
ke zhodnocení jeho „československých“ dob pojištění kritérium jeho trvalého pobytu,
podle něhož byla příslušnou nositelkou pojištění Sociálná poisťovňa Bratislava, což krajský soud
i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku potvrdily. Odlišně Nejvyšší správní soud posoudil
případy rozhodnuté rozsudkem ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 14/2009 – 41, a rozsudkem ze dne
16. 6. 2009, č. j. 4 Ads 152/2008 – 69, přístupné na www.nssoud.cz. V obou těchto případech
byli žalobci zaměstnáni ke dni rozdělení ČSFR u organizační složky ČSD, Kontrola přepravních
tržeb se sídlem v Bratislavě, která organizačně spadala pod Správu přepravních tržeb se sídlem
v Bratislavě, Klemensova 8. Tato účelová organizační složka ČSD byla zapsána k 31. 12. 1992
v obchodním rejstříku. Stěžovatelka tedy jejich „československé“ doby pojištění zhodnotila
za použití čl. 20 odst. 1 Smlouvy jako doby slovenské a přiznala jim dílčí důchod vyměřený
pouze za dny odpracované v systému českého důchodového pojištění po vzniku samostatné
České republiky. Nejvyšší správní soud se v obou citovaných rozsudcích zabýval
celým problémem komplexně a uvedl, že „...není rozhodné, že organizační jednotky zapsané
do podnikového rejstříku neměly právní subjektivitu a podle §6 odst. 3 zákona o ČSD toliko mohly v určeném
rozsahu vystupovat v právních vztazích jménem ČSD. Organizační složka právnické osoby byla totiž Smlouvou
o sociálním zabezpečení a Správním ujednáním vymezena pro účely stanovení nositele důchodového zabezpečení
za doby zabezpečení získané přede dnem rozdělení ČSFR územně a nikoliv funkčně, takže z hlediska určení
zaměstnavatele u ČSD není významná jejich právní subjektivita, nýbrž sídlo jejich příslušné organizační složky,
které se zapisovalo do podnikového (obchodního) rejstříku.“ Dále dovodil, že Správa přepravních tržeb
coby účelová organizační složka ČSD byla zapsána v obchodním rejstříku, takže podle čl. 20
odst. 1 Smlouvy o sociálním zabezpečení a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání je nutné
tuto účelovou organizační jednotku ČSD považovat za sídlo zaměstnavatele žalobkyně ke dni
rozdělení československé federace.
Nejvyšší správní soud nemá žádný důvod odchýlit se od uvedeného právního názoru
ani v posuzované věci, a to zejména proto, že relevantní skutkové okolnosti případu jsou tytéž,
jako v případě obou posledně citovaných rozsudků zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 6 Ads 14/2009 – 41, a rozsudku ze dne 16. 6. 2009, č. j. 4 Ads 152/2008 – 69. Právní názor
Nejvyššího správního soudu vyslovený v citovaných rozsudcích dopadá plně i na posuzovanou
věc. Nejvyšší správní soud se naopak neztotožňuje s názorem žalobkyně, že na posuzovanou
věc lze vztáhnout závěry uvedené v rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 6 Ads 75/2004 – 84, a to především proto, že žalobkyně byla dle evidenčního listu
důchodového zabezpečení založeného ve správním spisu ke dni 31. 12. 1992 zaměstnána
u ČSD – Správy přepravních tržeb se sídlem Klemensova 8, Bratislava. Skutečnost, že Správa
přepravních tržeb Bratislava byla organizační jednotkou ČSD a jednala v pracovněprávních
vztazích za ČSD, nehraje pro právní posouzení věci žádnou roli. Je zde nutno zohlednit
především teleologický výklad citovaných ustanovení smlouvy a správního ujednání,
jejichž účelem bylo stanovení kritérií pro hodnocení dob důchodového zabezpečení získaných
za existence československé federace a pro spravedlivé rozdělení nákladů na výplatu důchodů
mezi nástupnické státy. Tohoto cíle by se nepodařilo dosáhnout u řady organizací s celostátní
působností, které většinou sídlily v hlavním městě Praze a zaměstnávaly velké množství osob
(viz k tomu citovaný rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Ads 14/2009 – 41).
Proto nelze význam pojmu „sídlo zaměstnavatele“ interpretovat v kontextu jeho významu
definovaného tehdy platným a účinným vnitrostátním právem, jak to tvrdí žalobkyně,
nýbrž vycházet z jeho autonomního významu definovaného čl. 20 Smlouvy a čl. 15 odst. 1
správního ujednání. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci
stěžovatelka postupovala správně, pokud aplikovala čl. 20 odst. 1 Smlouvy a zhodnotila doby
pojištění získané žalobkyní před 31. 12. 1992 jako doby slovenské, k jejichž hodnocení
je příslušná slovenská nositelka pojištění – Sociálna poisťovňa Bratislava.
Názor krajského soudu a zároveň ratio decidendi posuzované věci spočívající v tom,
že Správa přepravních služeb byla organizační složkou ČSD bez právní subjektivity,
pročež bylo nutno za zaměstnavatele žalobkyně považovat ČSD se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222, Praha 1, není z uvedených důvodů správný. Krajský soud dospěl k nesprávnému
právnímu posouzení věci, když dovodil, že na daný případ tedy není možné aplikovat ustanovení
čl. 15 odst. 1 správního ujednání o provádění Smlouvy za středníkem, neboť podle jeho názoru
se tato úprava vztahuje pouze na případy, kdy zaměstnavatelem byla přímo organizační složka
nebo odštěpný závod. Jak je z uvedených argumentů zřejmé, Správu přepravních tržeb Bratislava
je nutno považovat za žalobkynina zaměstnavatele z pohledu čl. 20 odst. 1 Smlouvy a čl. 15
správního ujednání, jelikož byla dle výpisu z obchodního rejstříku založeného na č. l. 131 – 139
spisu ke dni 31. 12. 1992 zapsána v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze,
oddíl ALX, vložka 302 jako odštěpný závod ČSD se sídlem v Bratislavě. Zápis
tohoto odštěpného závodu ČSD byl proveden ke dni 26. 4. 1991 a výmaz se uskutečnil ke dni
25. 3. 1993. V tomto ohledu nehraje žádnou roli ani žalobkyní namítané ustanovení §7 odst. 1
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění k 31. 12. 1992, podle něhož měla být
organizační složka mající sídlo v obvodu jiného rejstříkového soudu, než u něhož bylo zapsáno
sídlo právnické osoby, zapsána i u rejstříkového soudu příslušného dle místa svého sídla.
Podle výpisu z obchodného registra Okresného súdu Bratislava I založeného na č. l. 123 spisu
je zřejmé, že Československé štátne dráhy, Bratislavská oblasť se sídlem Klemensova 8, Bratislava
byla zapsána v obchodním rejstříku vedeném tímto soudem v oddílu Pš, vložka 110/B ke dni
3. 5. 1990 a vymazána byla na základě rozhodnutí zakladatele ke dni 25. 3. 1993. Z přiloženého
dopisu slovenského Ministerstva práce, sociálnych vecí a rodiny SR ze dne 30. 6. 2008 vyplývá,
že podle názoru tohoto ministerstva byla organizace Československé štátne dráhy, Správa
přepravných tržieb, se sídlem Klemensova 8, Bratislava ke 31. 12. 1992 zaměstnavatelem
se sídlem na území SR. Z uvedených skutečností je zřejmé, že tento odštěpný závod ČSD
(dle Statutu ČSD účelová organizační složka) byl zapsán v obchodním rejstříku vedeném
rejstříkovým soudem, v jehož obvodu mělo k uvedenému datu sídlo ČSD, tedy Městským
soudem v Praze. Ačkoliv z výpisu z obchodního rejstříku Okresného súdu Bratislava I výslovně
nevyplývá, že by Správa přepravních tržeb Bratislava byla zapsána i u tohoto rejstříkového soudu,
nemění to nic na platnosti závěru, že tato účelová organizační složka ČSD měla sídlo v Bratislavě
(mimochodem na stejné adrese, jako územní organizační složka Československé štátne dráhy,
Bratislavská oblasť zapsaná i v obchodním rejstříku Okresného súdu Bratislava I). Nejvyšší
správní soud tak setrvává na svém právním názoru, že z hlediska aplikace čl. 20 odst. 1 Smlouvy
v intencích čl. 15 správního ujednání adresa sídla organizační složky, která v tomto případě
byla nesporně na adrese Klemensova 8, Bratislava, což lze s dostatečnou jistotou konstatovat
ze zápisu v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze. Naproti tomu z hlediska smyslu
a účelu těchto ustanovení, o něž se judikatura Nejvyššího správního soudu v těchto věcech opírá,
není pro posouzení věci rozhodné, zda byly naplněny beze zbytku všechny obchodněprávní
podmínky zápisu odštěpného závodu či organizační složky právnické osoby do obchodního
rejstříku, tj. konkrétně podmínka zápisu i v obvodu toho rejstříkového soudu, v jehož obvodu
se nalézá sídlo předmětného odštěpného závodu či organizační složky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek trpí nezákonností, neboť krajský soud nesprávně vyložil ustanovení čl. 20 odst. 1
Smlouvy a čl. 15 správního ujednání a na základě tohoto nesprávného výkladu zrušil napadené
rozhodnutí stěžovatelky. Proto vyhověl kasační stížnosti stěžovatelky a zrušil napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §110 odst. 1 věta první s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu
řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu