ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.13.2009:62
sp. zn. 4 Azs 13/2009 – 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína
a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: O. B., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou
Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 12. 2008, č. j. 3 Az 9/2006 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupkyni žalobce Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce, se s t a n o
v í ve výši 2400 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2006, č. j. OAM-89/VL-20-08-2006,
kterým byla zamítnuta jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 2
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy z důvodu, že žádost podal s cílem
vyhnout se hrozícímu vyhoštění, ačkoli mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve
a v řízení neprokázal opak.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl
Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatel žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že jeho situace měla být hodnocena jako azylově
relevantní důvod podle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť jeho problémy, které popsal
v žádosti o udělení azylu, jsou pouze zdánlivě soukromého charakteru. Stěžovatel také splňuje
podmínky pro udělení tzv. humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, neboť státní orgány
Ukrajiny nejsou schopny poskytnout stěžovateli v jeho situaci ochranu. Stěžovatel dále splňuje
podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.
Současně žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelovu námitku, že jeho situace měla být hodnocena přinejmenším podle §14a
zákona o azylu, tedy tak, že existují důvody pro udělení doplňkové ochrany (institut podobný
dřívějším překážkám vycestování podle §91 zákona o azylu), považuje Nejvyšší správní soud
za nepřípustnou, neboť se jedná o důvod kasační stížnosti, který stěžovatel neuplatnil v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany požádal až poté, kdy mu bylo uděleno správní
vyhoštění, tj. po více než čtyřměsíčním pobytu na území České republiky. Např. v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 – 60 (www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud uvedl,
že žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami
v domovském státě, je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azyl u zřejmě bezdůvodná,
a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České republice
a po policejní kontrole, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce
se státními orgány domovského státu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice.
Ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81,
(www.nssoud.cz), je nutno o azyl žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost,
a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového. Obdobně viz rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 – 68 (www.nssoud.cz), v němž bylo řečeno, že žádost o azyl
podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České republiky, ale až poté, co byl žadatel
zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o účelovosti
takovéto žádosti.
S námitkou poukazující na to, že stěžovatelovy problémy v zemi původu nejsou
soukromého charakteru se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Stěžovatel v žádosti
o udělení azylu i později při pohovoru uvedl, že si na Ukrajině vypůjčil 4000 USD na zakoupení
automobilu, který zamýšlel poté se ziskem prodat. Asi po měsíci však s tímto automobilem
havaroval a poškodil jej. Neměl peníze na splacení dluhu a věřitel mu naznačil, že pokud dluh
nesplatí, připraví jej o byt. Poté stěžovatel odjel do České republiky. S žádostí o pomoc
se na nikoho neobrátil. Tyto problémy zdejší soud pokládá za navýsost soukromého charakteru.
S problematikou vyhrožování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud
již dostatečně vypořádal např. ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49,
nebo v rozsudku ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 – 75, oba na www.nssoud.cz. V daném
případě politický systém v zemi původu stěžovatele podle všech dostupných informací občanům
poskytuje možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů ve standardní míře
a stěžovatel v řízení o udělení azylu tuto skutečnost nijak přesvědčivě nevyvrátil. Ze správního
spisu naopak zdejší soud zjistil, že stěžovatel sám se na policii či na jiné příslušné mocenské
orgány v zemi původu nikdy neobrátil. Z toho je zřejmé, že všech reálně dostupných prostředků
k dosažení ochrany svých práv u státních orgánů ani efektivně nevyužil. Aby bylo možné shledat
absenci státní ochrany, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany,
což se v daném případě nestalo (srov. např. rozsudek ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 –
41, www.nssoud.cz).
Co se týče námitky, že stěžovatelovy důvody měly být hodnoceny podle §12, eventuálně
§14 zákona o azylu, Nejvyšší správní soud konstatuje, že v případě zamítnutí žádosti o udělení
azylu jako zjevně nedůvodné je nadbytečné posuzovat, zda stěžovatel splňuje důvody pro udělení
azylu podle §12 či 14 zkona o azylu. Předpokladem pro udělení azylu podle ustanovení §14
zákona o azylu je totiž skutečnost, že v řízení o udělení azylu nebyl zjištěn důvod pro udělení
azylu podle ustanovení §12 téhož zákona, což znamená, že správní orgán věcně posuzoval
splnění podmínek pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. V případě stěžovatele
však tento předpoklad naplněn nebyl, neboť jeho žádost byla zamítnuta a ustanovení §12 zákona
o azylu nebylo a v posuzované věci ani nemohlo být užito. K tomu lze odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 1 Azs 8/2003 - 90, www.nssoud.cz, ze dne
21. 12. 2005, č. j. 4 Azs 203/2005 - 53, www.nssoud.cz, či ze dne 2. 1. 2007,
č. j. 4 Azs 137/2006 - 103, www.nssoud.cz.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek kasační stížnosti nastal ve stěžovatelově případě podáním
kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany (dříve: azylu) přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupkyni stěžovatele Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové, advokátce,
která byla stěžovateli ustanovena v řízení o žalobě usnesením Městského soudu v Praze ze dne
17. 6. 2008, č. j. 3 Az 9/2006 – 36, byla stanovena za jeden úkon právní služby, tj. písemné
podání soudu ve věci samé spočívající v podání kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží zástupkyni stěžovatele odměna
ve výši 2100 Kč podle §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupkyni stěžovatele bude vyplacena částka ve výši
2400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu