ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.26.2009:72
sp. zn. 4 Azs 26/2009 - 72
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců: a) L. G., b) nezl. D. G., oba zast. Mgr.
Kamilem Fotrem, advokátem, se sídlem Božanovská 2098, Praha 9, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dne 13. 10. 2008, č. j. 29 Az 11/2008 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelů Mgr. Kamilu Fotrovi, advokátu, se sídlem Božanovská 2098,
Praha 9, se u r č u je odměna částkou 8640 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 24. 11. 2008 se žalobkyně ad a) i jako zákonná zástupkyně
žalobce b) (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně a)
[i jako zákonné zástupkyně žalobce b)] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 2. 2008, č. j. OAM-
29/VL-10-08-2008. Uvedeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobcům udělena mezinárodní
ochrana podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti a jejím doplnění, podaném s odvoláním na důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). se stěžovatelka dovolává toho, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku ohledně §14 zákona o azylu – humanitární azyl. V daném případě se dle stěžovatelky
jedná právě o případ zvláštního zřetele hodný, neboť syn stěžovatelky je vzhledem
ke svému zdravotnímu stavu neschopen jednak transportu na Ukrajinu a dále na Ukrajině
mu nebude poskytnuta odpovídající zdravotní péče neboť se jedná o vážnou zdravotní vrozenou
vadu, která bez dalšího může mít za následek smrt syna stěžovatelky, a to zejména v případě
jejich vyhoštění z území České republiky a návratu právě na Ukrajinu. Na území Ukrajiny
je totiž potřebná zdravotní pomoc pro stěžovatelku, resp. jejího syna nedostupná. Na základě
uvedeného stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Stěžovatelka současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 11. 12. 2008, č. j. 29 Az 11/2008 - 45,
stěžovatelce ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupce Mgr. Kamila Fotra, advokáta,
se sídlem AK Bojanovská 2098, Praha 9.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje na správní
spis, a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Žalovaný uvedl, že se i nadále domnívá , že nepochybil, a postupoval správně když zamítl žádost
stěžovatelky jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
neboť během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování uvedených v §12 zákona o azylu.
Rovněž nebylo zjištěno, že by jí měla být udělena doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona
o azylu. V takovém případě správní orgán není povinen zkoumat, zda existují podmínky
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Současně žalovaný podotkl,
že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo vydáno předběžné opatření, že nezletilý D. G.,
nar. X se předává do péče Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou v Praze 4 – Dětského
centra s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelů, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele(ky) v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelky
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. Zde je nutné
uvést, že stěžovatelka žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdila a Nejvyšší správní
soud se mohl otázkou přijatelnosti jeho kasační stížnosti zabývat pouze v obecné rovině
za použití shora nastíněných kriterií.
Z obsahu správního spisu soud zjistil, že stěžovatelka do České republiky přicestovala
v lednu 2006, měla pracovní vízum na dobu jednoho roku. V zemi původu žila s Romem,
sama vydělávala málo na to, aby se mohla osamostatnit, jejich vztah se nevyvíjel,
jak si představovala a chtěla od něj odejít. On jí vyhrožoval, pokud odejde, najde si ji a zabije ji.
Rozhodla se tedy opustit Ukrajinu. Žádné problémy se státními orgány v zemi původu neměla.
Po příjezdu do České republiky žila v Praze u kamarádky, v lednu 2007 jí skončilo povolení
k pobytu v České republice, další pobyt se jí nepodařilo vyřídit a bylo jí uděleno správní
vyhoštění. V mezidobí se seznámila s jedním mužem a otěhotněla. On si dítě nepřál a na potrat
již bylo pozdě. Krátce před porodem muž stěžovatelku vykázal z bytu, porodila na ulici. Narodil
se jí syn D., který je nemocný. Po narození syna požádala o udělení mezinárodní ochrany. Uvedla,
že se nemůže vrátit na Ukrajinu, bojí se bývalého druha. Její matka, když s ní stěžovatelka
telefonovala, řekla , že nechce doma nemocné dítě a že o ni a dítě nestojí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z rozhodnutí soudu, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatelek uváděné v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak i s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovatelce měla být udělena
doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu, když se stěžovatelka dovolávala nebezpečí
z vyhrůžek svého druha. Obdobně se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s tím, že náležitě
bylo posouzeno a odůvodněno neudělení azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka požádala
o udělení mezinárodní ochrany účelově, po cca ročním nelegálním pobytu v České republice,
a po udělení správního vyhoštění. Jako důvody žádosti uváděla obavy z druha, sociální
a ekonomické potíže, snahu po legalizaci pobytu, a také narození syna na území České republiky,
a přání, aby byl zdravý.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podstata námitek stěžovatelky se váže
k nesprávnému právnímu posouzení postavení jejího nezletilého syna D. K tomu je třeba v prvé
řadě poznamenat, že pokud jde o posouzení možnosti udělení azylu podle §12 zákona o azylu, či
rozhodnutí o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, nezletilý stěžovatel [b)]
se narodil v České republice, a v zemi původu dosud nebyl, tato skutečnost sama o sobě vylučuje
možnost, že mohl ve své vlasti vyvíjet činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod.
Obavy stěžovatele b) jsou odvozovány od obav matky, stěžovatelky a), jíž však také nebyla
žalovaným správním orgánem mezinárodní ochrana udělena. V posuzované věci není sporu o
tom, že stěžovatelka a) se s žádnými problémy ve smyslu pronásledování, jak je má na mysli
zákon o azylu v zemi původu nesetkala, a měla pouze problémy s druhem, a dále problémy
sociální a ekonomické. O udělení mezinárodní ochrany žádala s cílem legalizovat svůj pobyt
v České republice.
Z dosavadní relevantní judikatury odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz,
z něhož plyne, že potíže se soukromými osobami v zemi původu je podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona
o azylu zřejmě bezdůvodná a to tím spíše, pokud žadatel podal žádost o azyl až po delším pobytu v České
republice, což svědčí tomu, že důvodem žádosti nebyly problémy žalobce se státními orgány v zemi původu,
ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České republice, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, sp. zn. 4 Azs 23/2003, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že ekonomické důvody
nelze podřadit pod důvody vymezené zákonem o azylu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje
na judikaturu týkající se snahy legalizovat pobyt v ČR prostřednictvím žádosti o azyl
(např. rozsudek zdejšího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44,
dále rozsudek ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a konečně rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2004 - 60, přístupné na www.nssoud.cz). Samotná snaha po legalizaci pobytu
stěžovatelky a) neodůvodňuje splnění podmínek pro udělení azylu podle ustanovení §12 o azylu.
Bez významu není v posuzované věci ani skutečnost, že správní orgán posuzoval žádost
stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany v situaci, kdy stěžovatelce a) již bylo uděleno
vyhoštění. Ostatně i v tomto směru má Nejvyšší správní soud také již ustálenou judikaturu - viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. 4 Azs 395/2004,
www.nssoud.cz, kde se uvádí: Žádost o azyl podaná nikoliv bezprostředně po příjezdu na území České
republiky, ale až poté, co byl žadatel zadržen policií a bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, svědčí o
účelovosti takovéto žádosti.
K námitce stěžovatelů stran §14 zákona o azylu, tzv. humanitární azyl, Nejvyšší správní
soud především uvádí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné úvaze
správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod hodný
zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“,
na němž by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze
sp. zn. 6 A 771/2000, či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy
mohou přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14
zákona o azylu pouze omezeně, a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska
jeho případného zneužití. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003, kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu
podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo.
Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.).
Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 4 Azs 343/2004, www.nssoud.cz,
či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, sp. zn. 4 Azs 2/2006, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá,
že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci, je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze
správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však není suplování správního orgánu při správním uvážení,
které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím
se k udělení tzv. humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu
tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele,
nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně
přezkoumal. A tady Nejvyšší správní soud, obdobně jako soud krajský, shledal, že žalovaný
správní orgán se situací stěžovatelky a) i stěžovatele b) dostatečně zabýval, překročení mezí
správního uvážení ani libovůli v rozhodnutí žalovaného však nezjistil. Jmenovitě mj. uvedl,
že důvodem umístění nezletilého D. G. do péče Fakultní Thomayerovy nemocnice s poliklinikou
v Praze 4, bylo umístění matky nezletilého na záchytnou stanici poté, co byla s nezletilým
nalezena opilá v přítomnosti bezdomovců dne 28. 3. 2008, nezletilý byl velmi hygienicky
zanedbaný. Dále také krajský soud uvedl, že stěžovatelka a) žádným způsobem nedoložila svoji
námitku, že by synovi v případě návratu na Ukrajinu hrozilo neposkytnutí zdravotní pomoci a že
by tak byl jeho život vážně ohrožen, a soudu pak není obecně známo, že by taková domněnka o
nedostupnosti zdravotní pomoci na Ukrajině byla relevantní.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Nejvyšší správní soud nad rámec potřebného odůvodnění ještě poznamenává,
že již žalovaný v napadeném rozhodnutí ze dne 8. 2. 2008, č. j. OAM-29/VL-10-08-2008, uvedl,
že legalizace pobytu v souvislosti se záměrem dalšího pobytu na území České republiky
není důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu, a stěžovatelku poučil, že právní úpravu
pobytu cizinců na území České republiky obsahuje zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, jehož institutů měla stěžovatelka a její nezletilé dítě možnosti efektivněji využít.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelům byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce – advokát
Mgr. Kamil Fotr, se sídlem AK Božanovská 2098, Praha 9. V takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu
advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice za první poradu
s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti ze dne 9. 3. 2009
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Tuto odměnu potom navýšil o odměnu za současné zastupování
druhé osoby (§12 odst. 4 advokátního tarifu) o částku 3840 Kč. Celkem tedy odměna advokáta
činí 8640 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu