ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.29.2009:63
sp. zn. 4 Azs 29/2009 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: K. O., zast. JUDr. Renatou Kusou,
advokátkou, se sídlem AK Harantova 28, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2007,
č. j. OAM-1-566/VL-10-05-2007, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě dne 18. 12. 2008, č.j. 60 Az 83/2007 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky JUDr. Renatě Kusé, advokátce, se sídlem AK Ostrava –
Moravská Ostrava, Harantova 28, se u r č u je odměna částkou 4800 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 8. 1. 2009 se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2007, č. j. OAM-1-566/VL-10-
05-2007. Uvedeným rozhodnutím žalovaného byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost
žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti a jejím doplnění, podaném s odvoláním na důvody uvedené v §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), se stěžovatelka dovolává toho, že krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku v předcházejícím řízení a dopustil se vady řízení. Současně namítá přijatelnost své kasační
stížnosti. Přesah vlastních zájmů spatřuje v „otázce soukromých osob jako možných původců
pronásledování ve významu §2 odst. 8 zákona o azylu, či jako možných původců hrozby vážné
újmy ve významu §14a zákona o azylu“, a dále v „otázce povinnosti správního orgánu v řízení
o mezinárodní ochraně provést úkony směřující ke zjištění schopnosti a ochoty mongolských
státních orgánů zajistit ochranu před pronásledováním soukromých osob“. Pokud jde o vlastní
důvody podání kasační stížnosti, stěžovatelka má jmenovitě za to, že paušálním odmítnutím
její žádosti o azyl byl liberován nezákonný postup žalovaného a interpretace podmínek
pro použití §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu s následným vyloučením povinnosti žalovaného
zkoumat podmínky pro použití §12 či §14a zákona o azylu, přičemž důvody uváděné žalobkyní
od počátku řízení je možné zahrnout pod §14 zákona o azylu jako důvody zvláštního zřetele
hodné. Stěžovatelka při odchodu ze země původu řešila, zda volit zdlouhavý postup stěžování
si u policejních orgánů na státními orgány přehlížené skutečnosti a praktiky, nebo odejít, a pakliže
odešla, musela se nacházet ve své vlasti v dost vyhroceném stavu, když odešla ve vysokém stupni
těhotenství. V každém případě je situace stěžovatelky hodná zvláštního zřetele a nelze-li aplikovat
§12, pak zcela určitě lze aplikovat §14, zákona o azylu a azyl udělit z humanitárních důvodů.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelka současně požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2009, č. j. 60 Az 83/2007 - 47,
stěžovatelce ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Renatu Kusou, advokátku,
se sídlem AK Ostrava – Moravská Ostrava, Harantova 28.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní žádost stěžovatelky a na výpovědi, které během správního
řízení učinila, a na vydané rozhodnutí. Přes stěžovatelkou tvrzenou přijatelnost kasační stížnosti
se žalovaný správní orgán nedomnívá, že o přijatelnou kasační stížnost jde. Názor stěžovatelky
o splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalovaný správní orgán nesdílí.
U stěžovatelkou uváděných obav z výhrůžek soukromých osob nebylo zjištěno, že státní orgány
Mongolska se na nich podílely, tolerovaly je, či nebyly schopny žalobkyni poskytnout přiměřenou
ochranu. Závěrem žalovaný správní orgán navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
odmítl pro nepřijatelnost, popř. zamítl pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval především otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovatelce
již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky míru právní
ochrany stěžovatelů, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů stěžovatelů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je
včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není
nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z
důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelky je rovněž uvést, v
čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud
předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné připomenout, že stěžovatelka, jak bylo již výše poznamenáno, jako důvody
přijatelnosti kasační stížnosti uvedla „otázku soukromých osob jako možných původců
pronásledování ve významu §2 odst. 8 zákona o azylu, či jako možných původců hrozby vážné
újmy ve významu §14a zákona o azylu“, a dále „otázku povinnosti správního orgánu v řízení
o mezinárodní ochraně provést úkony směřující ke zjištění schopnosti a ochoty mongolských
státních orgánů zajistit ochranu před pronásledováním soukromých osob“.
Ze žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 20. 7. 2007 soud zjistil, že stěžovatelka
do České republiky přicestovala dne 19. 7. 2007, v České republice by chtěla žít a pracovat.
V České republice již byla zaměstnaná v roce 1981. Přicestovala společně s dcerou narozenou
v roce 1987 a se synem narozeným v roce 1989, kteří žádali o udělení azylu samostatně.
Stěžovatelka byla v době příjezdu do České republiky v devátém měsíci těhotenství. Jako důvod
opuštění vlasti uvedla, že její manžel pracoval v soukromé firmě, kterou vlastnili Číňané.
Vykonávala se tam nezákonná výrobní činnost. Kdykoliv přišla do firmy kontrola z úřadu, majitel
je podplatil. Manžel stěžovatelky to věděl, nic však nikomu nehlásil. V březnu byla firma zavřena
a majitelé podezírali manžela stěžovatelky, že za to může on, a manželovi vyhrožovali, že ublíží
jeho rodině. Na radu manžela odcestovala se dvěma dětmi do České republiky, třetí dítě zůstalo
s manželem v Mongolsku. V protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení řízení o
udělení mezinárodní ochrany na území České republiky stěžovatelka dále uvedla, že o pomoc na
státní orgány se neobrátila, jen místní policii nahlásila, že jim někdo vyhrožuje telefonem.
Oni chtěli vědět kdo přesně, to stěžovatelka nevěděla. Potom využila pomoci od bratra
své kamarádky, který byl policista, ale v továrně nic nepořídili, byla uzavřena. O přestěhování
do na jiné místo v rámci Mongolska neuvažovali. Syn, který s ní přicestoval je nemocný, v České
republice by se mohl léčit, aby se uzdravil. V Mongolsku nebylo pro jejich rodinu bezpečně,
na cestu do České republiky neměla celá rodina dostatek finančních prostředků, cestu hradili
z úspor dcery. Peníze, které v Mongolsku měli, jim stačily pouze na jídlo pro rodinu. Odjezdem
chtěla dosáhnout toho, aby se mohl vyléčit její syn a ona aby mohla žít v klidu. Česká republika
je pro ni cílovým státem. V případě návratu se obává o svoji rodinu a o sebe, neměli
by kde bydlet, pokud by chtěli jít k matce, ta by je již ani nepřijala.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z napadeného rozsudku, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatelky,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti, počínaje namítanými důvody
přijatelnosti kasační stížnosti, včetně vlastních stížnostních námitek, Nejvyšší správní soud
považuje za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak také s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů
uvedených v §12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovatelce měla být udělena
doplňková ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu, když se stěžovatelka dovolávala nebezpečí,
resp. pocitu nebezpečí, z vyhrůžných anonymních telefonátů, přičitatelných majitelům bývalé
továrny, kde byl její manžel dříve zaměstnán. Obdobně je Nejvyšší správní soud toho názoru,
že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepochybily, pokud šlo o posouzení možnosti udělení
azylu podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podstata námitek stěžovatelky se váže
k nesprávnému právnímu posouzení možnosti zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a ve spojení s tím i neaplikovatelnosti §12, 14a a §14
zákona o azylu.
Správní orgán na případ stěžovatelky použil tzv. zkrácené řízení o azylovém právu,
uplatněné na základě zjevně nedůvodného návrhu na zahájení řízení. Žádost stěžovatelky
o udělení azylu shledal nedůvodnou, protože žadatelka neuvedla žádné skutečnosti svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12, ani nebylo
zjištěno, že by jí v případě návratu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu.
Tyto skutečnosti žalovaný správní orgán i krajský soud náležitě vyhodnotily a odůvodnily.
Stěžovatelka v průběhu správního řízení uváděla, že se ve vlasti obávala jednání soukromých
osob, které jim (jí a jejímu manželovi) telefonicky vyhrožovaly, aniž by však ve spojení s těmito
obavami uvedla nějaké skutečnosti, které by bylo možno podřadit azylově relevantním důvodům
podle citovaných ustanovení zákona o azylu. Přitom stěžovatelka nekonstatovala, a ani jinak
nebylo zjištěno, že se na těchto výhrůžkách podílely státní orgány Mongolska, nebo je tolerovaly,
či nebyly schopny stěžovatelce poskytnout přiměřenou ochranu. Mimo to stěžovatelka dále
poukazovala na ekonomické obtíže v zemi původu a svoji vůli žít v klidu v České republice.
Pochybení stran možnosti udělení tzv. humanitárního azylu, resp. mezinárodní ochrany
podle §14 zákona o azylu, se stěžovatelka v žalobě výslovně nedovolávala. Co se týká uváděné
snahy o léčení nemocného syna (narozen 1989), který přicestoval společně se stěžovatelkou,
jeho zdravotní stav byl posuzován v rámci samostatného řízení o udělení mezinárodní ochrany.
V žalobě stěžovatelka také uvedla, že se jí dne 27. 7. 2007 narodil na území České republiky další
syn, T. P. I ve vztahu k němu bylo následně vedeno samostatné řízení o udělení mezinárodní
ochrany.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Z dosavadní relevantní judikatury odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz, z něhož
plyne, že kasační stížnost, v níž stěžovatel uvádí potíže se soukromými osobami v zemi původu je, co do tohoto
důvodu, podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu z jevně bezdůvodná a to tím spíše…., že důvodem
žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České
republice, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č. j. 4 Azs 395/2004 -
68, www.nssoud.cz, kde se uvádí: Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, 4 Azs 23/2003, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že ekonomické důvody nelze podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na judikaturu týkající
se snahy legalizovat pobyt v České republice prostřednictvím žádosti o azyl (např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, dále rozsudek ze dne
16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a konečně rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 47/2004 -
60, přístupné na www.nssoud.cz), v jejichž smyslu samotná snaha po legalizaci pobytu stěžovatelů
neodůvodňuje splnění zákonných podmínek pro udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany.
Pokud jde o aplikaci §14 zákona o azylu, k tomu je třeba uvést, že rozhodnutí podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování
o tom, zda byly splněny podmínky stanovené v §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán
nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení
§12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek §14 zákona o azylu.
V posuzované věci napadené rozhodnutí správního orgánu také výrok rozhodnutí ohledně
udělení azylu podle §14 zákona o azylu neobsahuje. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs
35/2003 - 71) plyne, že „Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu], znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu
(humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit,
že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje.“ Proto Nejvyšší správní soud nemohl námitce
stěžovatelky, že se jejím případem měly žalovaný správní orgán i krajský soud zabývat –
co do možnosti aplikace §14 zákona o azylu nikterak přisvědčit.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že i kdyby
přicházelo v úvahu posouzení splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu, ve smyslu
platné právní úpravy platí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod
hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s.ř.s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž
by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000,
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž
tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně,
a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska jeho případného zneužití. K tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003,
kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne
21. 12. 2004, č.j. 4 Azs 343/2004, www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č. j. 4 Azs
2/2006, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je pouhý přezkum zákonnosti,a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však
není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší
správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo
k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský
soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyně –
advokátka JUDr. Renata Kusá, se sídlem AK Ostrava – Moravská Ostrava, Harantova 28.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud určil odměnu zástupkyně částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč,
a sice za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační
stížnosti ze dne 20. 4. 2009 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
zástupkyně činí 4800 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu