ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.30.2009:64
sp. zn. 4 Azs 30/2009 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci nezl. žalobce: P. T., zastoupen matkou K. O., jako
zákonnou zástupkyní, právně zastoupen JUDr. Renatou Kusou, advokátkou, se sídlem AK
Harantova 28, Ostrava – Moravská Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2007, č. j. OAM-1-637/VL-20-12-
2007,v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě dne
18. 12. 2008, č. j. 60 Az 84/2007 – 19,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelky JUDr. Renatě Kusé, advokátce, se sídlem AK Ostrava –
Moravská Ostrava, Harantova 28, se u r č u je odměna částkou 4800 Kč. Tato
částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní
moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 8. 1. 2009 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 8. 2007, č. j. OAM-1-637/VL-20-
12-2007. Uvedeným rozhodnutím žalovaného byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná žádost
žalobce o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel se narodil na území České republiky. Kasační stížnost podal prostřednictvím
své matky – zákonné zástupkyně, K. O., která je rovněž stěžovatelkou v samostatně vedeném
řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2008, č. j. 60
Az 83/2007 – 19, ve věci mezinárodní ochrany. Důvody kasační stížnosti stěžovatele jsou
totožné s důvody, které uváděla ve své kasační stížnosti ve své věci jeho matka. V kasační
stížnosti a jejím doplnění, podaném s odvoláním na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a
d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
se tak stěžovatel dovolává toho, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
v předcházejícím řízení a dopustil se vady řízení. Současně namítá přijatelnost své kasační
stížnosti. Přesah vlastních zájmů spatřuje v „otázce soukromých osob jako možných původců
pronásledování ve významu §2 odst. 8 zákona o azylu, či jako možných původců hrozby vážné
újmy ve významu §14a zákona o azylu“, a dále v „otázce povinnosti správního orgánu v řízení o
mezinárodní ochraně provést úkony směřující ke zjištění schopnosti a ochoty mongolských
státních orgánů zajistit ochranu před pronásledováním soukromých osob“. Pokud jde o vlastní
důvody podání kasační stížnosti, stěžovatel má jmenovitě za to, že paušálním odmítnutím jeho
žádosti o azyl byl liberován nezákonný postup žalovaného a interpretace podmínek pro použití §
16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu s následným vyloučením povinnosti žalovaného zkoumat
podmínky pro použití §12 či §14a zákona o azylu, přičemž důvody uváděné žalobcem od
počátku řízení je možné zahrnout pod §14 zákona o azylu jako důvody zvláštního zřetele hodné.
Stěžovatel poukazuje na to, že jeho matka při odchodu ze země původu řešila, zda volit
zdlouhavý postup stěžování si u policejních orgánů na státními orgány přehlížené skutečnosti a
praktiky, nebo odejít, a pakliže odešla, musela se nacházet ve své vlasti v dost vyhroceném stavu,
když odešla ve vysokém stupni těhotenství. V každém případě je situace stěžovatele hodná
zvláštního zřetele a nelze-li aplikovat §12, pak zcela určitě lze aplikovat §14, zákona o azylu a
azyl udělit z humanitárních důvodů. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel současně, prostřednictvím své matky – zákonné zástupkyně, požádal
o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 17. 3. 2009, č. j. 60 Az 84/2007 - 47, stěžovateli
ustanovil pro řízení o kasační stížnosti zástupkyni JUDr. Renatu Kusou, advokátku se sídlem AK
Ostrava – Moravská Ostrava, Harantova 28.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá
oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek krajského
soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení o kasační stížnosti odkazuje
na správní spis, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany a na výpovědi,
které zákonná zástupkyně nezletilého v průběhu správního řízení učinila, a na vydané rozhodnutí.
Správní orgán neshledal žádnou skutečnost, která by zpochybnila, že zde nejsou důvody k udělení
azylu, ani pro doplňkovou ochranu. Závěrem žalovaný správní orgán navrhl, aby Nejvyšší správní
soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, popř. zamítl pro nedůvodnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval především otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatelů, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatelů.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad na hmotně-právní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním
případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval
ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude
docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není
v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je
včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.),
absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační
stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je rovněž uvést,
v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní
soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné připomenout, že stěžovatel, jak bylo již výše poznamenáno, jako důvody
přijatelnosti kasační stížnosti uvedl „otázku soukromých osob jako možných původců
pronásledování ve významu §2 odst. 8 zákona o azylu, či jako možných původců hrozby vážné
újmy ve významu §14a zákona o azylu“, a dále „otázku povinnosti správního orgánu v řízení
o mezinárodní ochraně provést úkony směřující ke zjištění schopnosti a ochoty mongolských
státních orgánů zajistit ochranu před pronásledováním soukromých osob“.
Ze žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 9. 8. 2007 soud zjistil, že matka
stěžovatele do České republiky přicestovala dne 19. 7. 2007, v České republice by chtěla žít
a pracovat. V České republice již byla zaměstnaná v roce 1981. Přicestovala společně s dcerou
narozenou v roce 1987 a se synem narozeným v roce 1989, kteří žádali o udělení azylu
samostatně. Stěžovatelka byla v době příjezdu do České republiky v devátém měsíci těhotenství,
a stěžovatel se narodil krátce po příjezdu do České republiky. Matka stěžovatele žádost o udělení
mezinárodní ochrany stěžovateli odůvodnila tím, že sama o mezinárodní ochranu požádala,
a proto chce, aby syn byl v České republice společně s ní. Své důvody, proč žádala o mezinárodní
ochranu, uvedla ve své vlastní žádosti. V protokolu o pohovoru k důvodům návrhu na zahájení
řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky matka stěžovatele dále uvedla,
že stěžovatel – její syn, by měl v Mongolsku mnohem těžší život. Celá rodina měla nějaké
problémy, vyrůstal by v této rodině, a to by si matka stěžovatele nepřála. Nemají v Mongolsku
kde bydlet, vyhrožovali jim Čínani, u kterých pracoval manžel matky stěžovatele. Měl nějaké
problémy s těmi Číňany a oni celou rodinu psychicky obtěžovali. Tím by trpěl také stěžovatel.
Matka stěžovatele dále uvedla, že její starší syn má hemofilii, zdravotní stav stěžovatele
je v současné době dobrý, ale bude chodit na různá vyšetření, aby lékaři vyloučili, že nemá nemoc
jako jeho bratr. Chce, aby stěžovatelově žádosti bylo vyhověno, aby mu byla udělena mezinárodní
ochrana.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak vyplývá z napadeného rozsudku, krajský soud
se podrobně a argumentačně přesvědčivě vypořádal se všemi žalobními námitkami stěžovatele,
se závěry krajského soudu se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud a také na ně v podrobnostech
odkazuje. Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti, počínaje namítanými důvody
přijatelnosti kasační stížnosti, včetně vlastních stížnostních námitek, Nejvyšší správní soud
považuje za nedůvodné, a to jak s ohledem na obsah spisu a s ním spojená skutková zjištění,
tak také s ohledem na obsah odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu i krajského
soudu, kde se oba tyto orgány s relevantními skutečnostmi dostatečně vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s tím, že během správního řízení bylo prokázáno, že stěžovatel
neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 zákona o azylu. Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli měla být udělena doplňková
ochrana ve smyslu §14a zákona o azylu, když se matka stěžovatele dovolávala nebezpečí,
resp. pocitu nebezpečí, z vyhrůžek bývalých zaměstnavatelů jejího manžela. Obdobně je Nejvyšší
správní soud toho názoru, že žalovaný správní orgán ani krajský soud nepochybily, pokud šlo
o posouzení možnosti udělení azylu podle §14 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podstata námitek stěžovatele se váže k nesprávnému
právnímu posouzení možnosti zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a ve spojení s tím i neaplikovatelnosti §12, 14a a §14 zákona
o azylu.
K tomu je třeba v prvé řadě poznamenat, že pokud jde o posouzení možnosti udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, či rozhodnutí o udělení tzv. doplňkové ochrany podle §14a
zákona o azylu, stěžovatel je nezletilý, narodil se v České republice, a v zemi původu dosud nebyl.
Tato skutečnost sama o sobě vylučuje možnost, že mohl ve své vlasti vyvíjet činnost směřující
k uplatňování politických práv a svobod. Obavy stěžovatele jsou odvozovány od obav jeho
matky. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti (o kasační
stížnosti ve věci mezinárodní ochrany matky stěžovatele bylo jednáno a rozhodováno Nejvyšším
správním soudem pod sp. zn. 4 Azs 29/2009) v posuzované věci není sporu o tom, že matka
stěžovatele se s žádnými problémy ve smyslu pronásledování, jak je má na mysli zákon o azylu
v zemi původu nesetkala, a měla pouze problémy se soukromými osobami, a dále problémy
sociální a ekonomické. O udělení mezinárodní ochrany žádala s cílem legalizovat svůj pobyt
v České republice. Skutečnosti uváděné matkou stěžovatele v nyní projednávané věci,
tj. jmenovitě snaha o společný živost v České republice, nelze podřadit pod výčet azylově
relevantních důvodů podle §12 zákona o azylu. Stejně tak Nejvyšší správní soud přisvědčuje
žalovanému správnímu orgánu, i krajskému soudu, že matka stěžovatele neuvedla nic takového,
a ani jinak nebylo zjištěno, že by nezletilému stěžovateli hrozilo nebezpečí vážné újmy
z některého z důvodů uvedených v §14a zákona o azylu. Pokud poukazovala na údajné výhrůžky
rodině, nebylo doloženo, že by se rodina cíleně obrátila se žádostí o ochranu na příslušné státní
orgány (podle obsahu spisu se obrátili jen na místní policii s obecným konstatováním
anonymních výhrůžek), stejně jako nebylo zjištěno, že se příp. na avizovaných výhrůžkách rodině
nějak podílely státní orgány Mongolska, nebo je tolerovaly, či nebyly schopny matce stěžovatele
a členům její rodiny poskytnout přiměřenou ochranu.
Pochybení stran možnosti udělení tzv. humanitárního azylu, resp. mezinárodní ochrany
podle §14 zákona o azylu, se stěžovatel v žalobě výslovně nedovolával.
Námitkami uplatněnými v kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud převážně opakovaně
již zabýval a vypořádal se s nimi jako nedůvodnými již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Z dosavadní relevantní judikatury odkazuje Nejvyšší správní soud např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003 - 60, www.nssoud.cz, z něhož
plyne, že kasační stížnost, v níž stěžovatel uvádí potíže se soukromými osobami v zemi původu je, co do tohoto
důvodu, podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona o azylu zjevně bezdůvodná a to tím spíše…., že důvodem
žádosti nebyly problémy stěžovatele se státními orgány v zemi původu, ale toliko snaha o legalizaci pobytu v České
republice, dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2005, č.j. 4 Azs 395/2004-68,
www.nssoud.cz, kde se uvádí: Obecné tvrzení o pronásledování, bez prokázání existence takového
pronásledování, za situace, kdy se stěžovatel účinně neobrátil se svými problémy na domovské orgány, nelze
podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2003, 4 Azs 23/2003, www.nssoud.cz, z něhož vyplývá, že ekonomické důvody nelze podřadit
pod důvody vymezené zákonem o azylu. Dále Nejvyšší správní soud poukazuje na judikaturu týkající
se snahy legalizovat pobyt v České republice prostřednictvím žádosti o azyl (např. rozsudek
zdejšího soudu ze dne ze dne 30. 6. 2004, č.j. 7 Azs 138/2004-44, dále rozsudek ze dne
16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, a konečně rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č.j. 4 Azs 47/2004-60,
přístupné na www.nssoud.cz), v jejichž smyslu samotná snaha po legalizaci pobytu stěžovatelů
neodůvodňuje splnění zákonných podmínek pro udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany.
Pokud jde o aplikaci §14 zákona o azylu, k tomu je třeba uvést, že rozhodnutí podle §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování
o tom, zda byly splněny podmínky stanovené v §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán
nezabýval meritorně posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení
§12 zákona o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek §14 zákona o azylu.
V posuzované věci napadené rozhodnutí správního orgánu také výrok rozhodnutí ohledně
udělení azylu podle §14 zákona o azylu neobsahuje. Ostatně i z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu (např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, čj. 4 Azs
35/2003-71) plyne, že „Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné [§16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu], znamená, že neproběhlo dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu. Protože neexistence těchto důvodů je podmínkou rozhodování podle §14 zákona o azylu
(humanitární azyl) i podle §13 zákona (sloučení rodiny), nemůže správní orgán tímtéž rozhodnutím vyslovit,
že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje.“ Proto Nejvyšší správní soud nemohl námitce
stěžovatelky, že se jejím případem měly žalovaný správní orgán i krajský soud zabývat –
co do možnosti aplikace §14 zákona o azylu nikterak přisvědčit.
Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud ještě poznamenává, že i kdyby
přicházelo v úvahu posouzení splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu, ve smyslu
platné právní úpravy platí, že udělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu je na volné
úvaze správního orgánu, přičemž však tuto volnou úvahu, tedy zda v daném případě byl důvod
hodný zvláštního zřetele či nikoli, může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení
případných mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), resp. z hlediska případné libovůle
ze strany správního orgánu. Tomu ostatně dlouhodoběji koresponduje i konstantní soudní
judikatura. Podle dřívější judikatury se rozhodování o tom, zda bude udělen azyl podle §14 zákona
o azylu, děje ve volné úvaze správního orgánu; podle této judikatury se ani nejedná o „právo“, na němž
by mohl být někdo zkrácen – viz např. na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 771/2000,
či usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02. Rovněž
tak ze stávající konstantní judikatury vyplývá, že správní soudy mohou přezkoumávat rozhodnutí
správních orgánů vydané v návaznosti na ustanovení §14 zákona o azylu pouze omezeně,
a to z hlediska mezí správního uvážení, popř. z hlediska jeho případného zneužití. K tomu
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003,
kde bylo uvedeno: Na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě
správního uvážení; jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska dodržení
příslušných procesních předpisů (§78 odst. 1 s. ř. s.). Popř. lze poukázat na rozsudek ze dne
21. 12. 2004, č.j. 4 Azs 343/2004, www.nssoud.cz, či na rozsudek ze dne 22. 9. 2006, č.j. 4 Azs
2/2006, www.nssoud.cz, ze kterých vyplývá, že úkolem správního soudu, ač v takzvané plné jurisdikci,
je pouhý přezkum zákonnosti, a to s ohledem na meze správního uvážení, resp. jeho zneužití, jeho úkolem však
není suplování správního orgánu při správním uvážení, které je vyhrazeno toliko správnímu orgánu. Nejvyšší
správní soud tak nemohl přisvědčit námitkám vztahujícím se k udělení tzv. humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu tak nepřísluší posuzovat, zda v souzené věci došlo
k naplnění důvodů hodných zvláštního zřetele, nýbrž přísluší mu pouze zhodnotit, zda krajský
soud napadané rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. Žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyně – advokátka
JUDr. Renata Kusá, se sídlem AK Ostrava – Moravská Ostrava, Harantova 28. V takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud
určil odměnu zástupkyně částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice
za první poradu s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti
ze dne 20. 4. 2009 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady
hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna zástupkyně činí 4800 Kč.
Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu