ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.34.2009:115
sp. zn. 4 Azs 34/2009 - 115
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobců: a) M. V., b) nezl. A. V-, c) nezl. N. V., žalobci
sub b) a c) zastoupeni žalobkyní sub a) jako zákonnou zástupkyní, všichni zast. JUDr. Radimem
Vicherkem, advokátem, se sídlem Masná 8, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2009, č. j. 64 Az 131/2006 – 79,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna zástupci žalobců JUDr. Radimu Vicherkovi, advokátovi, se s t a n o v í
ve výši 2856 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobci
domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2006, č. j. OAM-1233/VL-20-18-2006,
kterým byla zamítnuta jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), tedy z důvodu,
že žadatelé neuváděli skutečnosti svědčící o tom, že by mohli být vystaveni pronásledování
z důvodů uvedených v §12 nebo 14a zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též „stěžovatelé“) včas kasační stížnost.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele, a je podmíněn již zmíněným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností od 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí shledal, že o přijatelnou kasační stížnost
se může typicky, nikoliv však výlučně, jednat v následujících případech: 1) Kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských
soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu; 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené
dosud správními soudy jednotně; 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad na hmotněprávní postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) Krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je zkoumán
přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel
s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil,
není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem
by nepochybně byl stejný závěr. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší
správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít
o některý z důvodů kasační stížnosti stanovený §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele
je rovněž uvést, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Zde je nutné uvést, že stěžovatelé žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdili
a Nejvyšší správní soud se mohl otázkou přijatelnosti jejich kasační stížnosti zabývat
pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných kriterií.
Stěžovatelé v kasační stížnosti uvádějí, že jak žalovaný správní orgán, tak krajský soud
nedostatečně zjistily skutkový stav a rovněž vycházely ze zastaralých zpráv o zemi původu.
Odkázali také na čl. 43 a čl. 53 Příručky k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků. Dále požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatelé v kasační stížnosti jen obecně namítli nedostatečné zjištění skutkového stavu
a dále v podstatě odcitovali znění čl. 43 a čl. 53 Příručky postupů a kritérií pro určování právního
postavení uprchlíků. Nejvyšší správní soud se proto mohl kasační stížností a otázkou přijatelnosti
zabývat pouze v obecné rovině. Zdejší soud již v minulosti opakovaně vyslovil, že žalobce
je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení
či závěrů se měl vůči němu dopustit správní orgán v řízení předcházejícím vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen uvést svůj právní
náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Líčení skutkových okolností přitom nemůže
být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování
věcí určitého druhu může docházet, ale musí být individualizovaným, a tedy od jiných skutkových
okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Právní náhled na věc pak nemůže být vyjádřen
toliko obecným odkazem na určitá ustanovení zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené,
ale musí aplikovatelné právní normy subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat
konkrétní o tyto skutkové okolnosti se opírající právní výtky, tj. tvrzení o porušení práva
(srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 57, rozsudek ze dne 20. 2. 2006, č. j. 8 Azs 172/2005 - 50, rozsudek ze dne
30. 11. 2005, č. j. 7 Azs 294/2004 - 41, všechny dostupné na www.nssoud.cz).
Problematikou zjišťování skutkového stavu relevantního pro posouzení žádosti o azyl
a významem zpráv o stavu dodržování lidských práv v zemi původu žadatele se Nejvyšší
správní soud již dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 30. 11. 2006, č. j. 4 Azs 264/2005 -
68, nebo v rozsudku ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, příp. v rozsudku ze dne 18. 1.
2006, č. j. 6 Azs 386/2004 - 40, všechny dostupné na www.nssoud.cz. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poznamenává, že problémy stěžovatelů s v zemi původu nebyly zapříčiněny azylově
relevantními důvody ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, tedy pronásledováním z důvodu
rasy, pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání
určitých politických názorů. Ze správního spisu je patrné, že stěžovatelé uvádějí jako důvody
opuštění země původu problémy se soukromými osobami. Zaměstnavatel manžela stěžovatelky
sub a) [otce stěžovatelů sub b) a c)] jej obvinil z krádeže automobilu naloženého zbožím a
požadoval zaplacení 8000 USD. Bylo mu uhrazeno jen 2000 USD, ale zbytek požadované sumy
již rodina nebyla schopna zaplatit. Zaměstnavatel poté vyhrožoval tím, že ublíží dětem.
S problematikou vyhrožování ze strany soukromých osob se Nejvyšší správní soud již dostatečně
vypořádal např. ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, nebo v rozsudku
ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 – 75, oba na www.nssoud.cz. V daném případě politický
systém v zemi původu stěžovatelů podle všech dostupných informací občanům poskytuje
možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů ve standardní míře a stěžovatelé
v řízení o udělení azylu tuto skutečnost nijak přesvědčivě nevyvrátili. Ze správního spisu
naopak zdejší soud zjistil, že se stěžovatelé na policii či na jiné příslušné mocenské orgány v zemi
původu nikdy neobrátili. Z toho je zřejmé, že všech reálně dostupných prostředků k dosažení
ochrany svých práv u státních orgánů ani efektivně nevyužili. Aby bylo možné shledat absenci
státní ochrany, museli by stěžovatelé vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky
ochrany, což se v daném případě nestalo (srov. např. rozsudek ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 – 41, www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelé sami žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdili,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů.
Stěžovatelé rovněž požádali o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V situaci,
kdy byla kasační stížnost odmítnuta, se Nejvyšší správní soud tímto návrhem již nezabýval,
nehledě na to, že odkladný účinek kasační stížnosti nastal v případě stěžovatelů podáním kasační
stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci
mezinárodní ochrany přímo ze zákona – §32 odst. 5 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení
§104a s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení
§60 odst. 3 a §120 s. ř. s. rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Odměna zástupci stěžovatelů JUDr. Radimu Vicherkovi, advokátu,
který byl stěžovatelům ustanoven v řízení o žalobě usnesením Krajského soudu v Ostravě
ze dne 23. 1. 2008, č. j. 64 Az 131/2006 – 44, byla stanovena za jeden úkon právní služby,
tj. písemné podání soudu ve věci samé spočívající v doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon náleží zástupci
stěžovatelů odměna ve výši 2100 Kč podle §7 bod 5 ve vazbě na §9 odst. 3 písm. f) advokátního
tarifu a dále režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Zástupce
stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto podle §35 odst. 8 s. ř. s.
se jeho odměna zvyšuje o částku odpovídající této dani – o 19 % z částky 2400 Kč, tj. 456 Kč.
Zástupci stěžovatele bude vyplacena částka ve výši 2856 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního
soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu