ECLI:CZ:NSS:2009:4.AZS.4.2009:92
sp. zn. 4 Azs 4/2009 - 92
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy, JUDr. Lenky Matyášo vé, JUDr. Marie Turkové
a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce a) M. T., b) nezl. A. K., oba zast. JUDr.
Alžbětou Prchalovou, advokátkou, se sídlem Dřevařská 25, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008, č. j. 56 Az 165/2007 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni stěžovatelů JUDr. Alžbětě Prchalové, se sídlem Dřevařská 25,
Brno, se u r č u je odměna částkou 5760 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 7. 10. 2008 se žalobce ad a) i ja ko zákonný zástupce žalobce b)
(dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba žalobce a) [i jako zákonného zástupce žalobce
b)] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2007, č. j. OAM-465/LE-05-ZA07-2006.
Uvedeným rozhodnutím žalovaného nebyla žalobcům udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13, §14 , §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení §2
odst. 7 ve spojení s §12 zákona o azylu. Současně má stěžovatel z a to, že napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatel již v průběhu správního řízení označil
pronásledování, kterému on a skupina jeho známých a příbuzných čelili pro svou náboženskou
víru, kterou správní orgán označuje jako tzv. čistý islám. Správní orgán na základě provedených
listinných důkazů dospěl k závěru opačnému, totiž že zájem státních bezpečnostních složek,
které na žalobce vyvíjely permanentní nátlak, spočívající v opakovaném zatýkání a předvolávání,
byl oprávněný. Stěžovatel tvrdí, že správní orgán i soud na základě provedených důkaz ů dospěl
k nesprávným skutkovým a právním závěrům V průběhu správního řízení nebylo zjištěno
a z vyjádření žalobce nijak nevyplynulo, že by skutečně jeho náboženská víra představovala
pro veřejný pořádek Kazašské republiky jakékoliv nebezpečí. Stěžovatel a jeho souvěrci pouze
nebyli řádně zaregistrováni jako náboženské uskupení. Oporu pro postoj státních orgánů
Kazašské republiky nelze podle názoru žalobce spatřovat ani v rozhodnutích citovaných
ustanovení mezinárodních úmluv o lidských právech, neboť z dikce těchto ustanovení
jednoznačně vyplývá, že nezbytným předpokladem pro možné omezení práva na svobodu
náboženského vyznání je, aby tato opatření byla nezbytná k ochraně veřejného pořádku a dalších
zde jmenovaných hodnot. Ze žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by postup státních
orgánů Kazašské republiky vůči žalobci byl z tohoto hlediska oprávněný. Ani správní orgán,
ani soud, se nevypořádaly s tvrzením stěžovatele ohledně nepřijatelnosti prostředků,
kterými státní orgány Kazachstánu vyvíjejí na členy předmětné náboženské skupiny,
které je stěžovatel členem, nátlak.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobce a) podal žádost o udělení mezinárodní
ochrany za sebe i za žalobce b), svého nezletilého syna, dne 31. 5. 2006. Zemi původu opustil,
proto, aby mohl v poklidu vyznávat a praktikovat své náboženství. Ve své vlasti byl dvakrát
až třikrát zadržen policií kvůli tomu, že četl „namaz“. V roce 2004 byl podmíněně odsouzen
na dva roky za nelegální držení zbraně, později byl amnestován. V souvislost s vyznáváním víry
se cítil pronásledován. Návrh na udělení mezinárodní ochrany i jménem nezletilého syna podal
proto, aby byla rodina pohromadě. V případě návratu do vlasti by syn, kdyby stěžovatel šel
do vězení, byl doma bez otce.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatn ě přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omez eným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů
bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemů že být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedli vého výsledku řízení
(ve smyslu jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích vý razně oslabuje právní jistotu
a tedy i efektivitu práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne
13. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně
též nález ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149),
„[…] žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně
práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního
byl zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit s i obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu konkrétního neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám mu sí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veře jných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze dů vodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný z ávěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz).
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz. Dospěl zde k závěru, že příslušníci
tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně
trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval
Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob.
Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování
z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena
oprávněné pozornosti státních orgánů. Nelze tak souhlasit s námitkou, že správní orgán, i soud,
na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou neutěšenou situaci s dodržováním náboženské
svobody v zemi původu, je Nejvyšší správní soud nucen připomenout, že právně významnou
pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví
vždy konkrétní situace stěžovatele a důvody, pro které o azyl žádá. Obecnou situaci
v Kazachstánu v oblasti svobody náboženského vyznání však není možné podřadit pod žádné
z ustanovení §12 zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatelům byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyně –
advokátka, JUDr. Alžběta Prchalová, se sídlem Dřevařská 25, Brno. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu
advokátky částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po 2100 Kč, a sice za první poradu s
klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění kasační stížnosti ze dne 28. 11. 2008
[§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Tuto odměnu potom navýšil o odměnu za současné zastupování
druhé osoby (§12 odst. 4 advokátního tarifu) o částku 960 Kč. Celkem tedy odměna advokátky
činí 5760 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.;
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu