ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.114.2008:76
sp. zn. 5 Afs 114/2008 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
BRISAMM spol. s r. o., Jírovcova 38, České Budějovice, zastoupeného JUDr. Václavem
Kaskou, advokátem se sídlem Žižkova tř. 1, České Budějovice, proti žalovanému Finančnímu
ředitelství v Českých Budějovicích, Mánesova 3a, České Budějovice, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008,
č. j. 10 Ca 138/2008 - 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2008, č. j.
10 Ca 138/2008 - 37 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „ krajský soud“), jímž byla
zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 5. 2008, č. j. 2430/08-1200.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu
v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 12. 2007, č. j.
283348/07/077910/5776, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2005 ve výši 372 840 Kč a proti rozhodnutí ze dne 20. 12. 2007, č. j.
283351/07/077910/5576, kterým byla stěžovateli vyměřena daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 2006 ve výši 371 040 Kč.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel odmítá právní
argumentaci soudu, který právně neúnosným způsobem nihilizuje procesní pochybení, jichž
se dopustil správce daně při vyměření daně z příjmů právnických osob za roky 2005 a 2006.
Podle stěžovatele nelze přistoupit na systémové zhojení tak těžké procesní vad y, jako
je skutečnost, že o téže věci bylo prvoinstančním orgánem rozhodnuto dvakrát bez toho,
aby bylo původní rozhodnutí odpovídajícím způsobem zrušeno v odvolacím řízení, popřípadě
aby byla legitimně osvědčena jeho neplatnost. K žádnému legitimnímu stornu však nedošlo,
když o odvoláních podaných stěžovatelem odvolací orgán dosud nerozhodl a za legitimní nelze
považovat ani pokus správce daně o zneplatnění těchto rozhodnutí, provedený rozhodnutími
o osvědčení neplatnosti.
Jestliže správce daně dne 20. 12. 2007 vydal nová rozhodnutí o vyměření daně ještě
před tím, než uplynula lhůta k odvolání do rozhodnutí o osvědčení neplatnosti, je třeba již tuto
samotnou situaci posoudit jako nezhojitelnou procení vadu, pro kterou druhá rozhodnutí
o vyměření daně vydaná správcem daně nemohla n ikdy nabýt jakékoliv právní relevance,
tj. platnosti a účinnosti, neboť je nutno na ně pohlížet jako na zjevné paakty. Rozhodná není
v tomto směru ani skutečnost, že stěžovatel do rozhodnutí o osvědčení neplatnosti nepodal
odvolání. Osvědčení neplatnosti má deklaratorní charakter. Případná neplatnost původních
rozhodnutí může být pojímána vždy pouze v materiálním smyslu. Samotným osvědčením
o neplatnosti se rozhodnutí neplatným nestává, rozhodné je vždy naplnění zákonných podmínek
případné neplatnosti. Zejména se tato premisa uplatní ve vztahu ke správnímu soudnictví,
přičemž lze rozhodnutí o osvědčení neplatnosti dle §32 odst. 7 daňového řádu považovat
ve vztahu k následnému novému meritornímu rozhodnutí v téže věci za rozhodnutí předběžné
povahy ve smyslu §70 s. ř. s., jež jsou vyloučena ze soudního přezkumu. Stěžovatel odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 46/2007 ze dne 18. 7. 2007. Správní soud
byl tedy povinen v rámci řízení, ve kterém přezkoumával nová rozhodnutí ve věci, posoudit
i materiální důvodnost námitek vznesených proti deklaratornímu osvědčení neplatnosti
původních rozhodnutí. Je s podivem, že se na místo toho krajský soud zaštítil zjištěním, že do
rozhodnutí o osvědčení neplatnosti původních meritorních rozhodnutí, ani o zastavení
původních odvolacích řízení nebyla podána odvolání.
V daném případě ovšem ani žádné materiální důvody pro osvědčení neplatnosti
původních rozhodnutí neexistovaly. Pokud za ně správce daně považoval skutečnost, že údajně
omylem uvedl v původních rozhodnutích o vyměření daně špatné číselné označení paragrafu
daňového řádu, nelze než namítnout, že taková situace není zahrnuta do zákonem předvídaných
důvodů, jejichž následkem je neplatnost „ex lege“, když v §32 odst. 7 daňového řádu je za důvod
neplatnosti považována pouze absence náležitostí. Důvody pro možnost deklarace neplatnosti
je dle stěžovatele nutno vykládat striktně.
K meritorní stránce věci stěžovatel namítá, že pokud daňový řád v §46 odst. 3 ukládá
správci daně přihlédnout ex lege ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový
subjekt, pak v daném případě správce daně postupoval selektivně tak, že zohlednil pouze některé
z výhod a tím zákon porušil. Odvolací orgán i krajský soud ponechaly toto pochybení
bez povšimnutí.
Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 16. 12. 2008. Zdůraznil, že stěžovatel
ani k výzvě správce daně nepodal daňová přiznání. Z úředního záznamu ze dne 23. 10. 2007
je zřejmé, že správce daně použil jako pomůcku pro stanovení základu daně a daně údaje
stěžovatelem uvedené v přiznáních k dani z přidané hodnoty. Jako výhody zohlednil osobní
náklady stěžovatelem uplatňované v daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob
za roky 2003 a 2004. Při vydání platebních výměrů ze dne 1. 11. 2007 procesně pochybil
a předmětné pochybení se rozhodl odstranit osvědčením neplatnosti. Tento způsob nápravy volil
správce daně taktéž z obavy uplatnění námitky věci již jednou rozhodnuté po případném zrušení
platebních výměrů v řízení odvolacím. Proto správce daně ověřil neplatnost původně vydaných
platebních výměrů a vydal platební výměry bezvadné a odvolací řízení zastavil. Všechna tato
rozhodnutí mohl stěžovatel napadnout odvoláním. Neučinil tak, a odvolal se pouze do nových
platebních výměrů. Žalovaný je přesvědčen, že tímto ne zcela správným procesním postupem
nebyl stěžovatel nijak krácen. Řádného opravného prostředku proti platebním výměrům vy užil
a nebylo mu tedy znemožněno ani ztíženo právo účinně se bránit vyměření daně. Namítá -li
stěžovatel nesplnění povinnosti přihlédnout ke všem zjištěným okolnostem, ze kterých mu
plynuly výhody při stanovení daně, pak žalovaný nemůže souhlasit. Stěžovatel se domáhá
zohlednění všech okolností podle reálného daňového základu, k němuž je možné dojít pouze
na základě údajů obsažených v účetnictví. Správce daně stanovil daň z údajů jemu známých
z daňového řízení ohledně daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob
za předchozí zdaňovací období. Tento postup byl odvolacím orgánem shledán správným,
neboť za situace neexistence podaného daňového přiznání jej předpokládá daňový řád.
Stěžovatel měl dostatek času na zpracování daňového přiznání a jeho před ložení. Pokud
tak neučinil, nezbývá mu než strpět stanovení daně podle údajů správci daně známých. Žalovaný
navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel nesplnil svou povinnost dle §40 odst. 3
daňového řádu a nepodal ani přes řádně doručené výzvy správce daně ze dne 14. 7. 2006
a 19. 7. 2007 přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2005 a 2006.
Na výzvy stěžovatel přes řádné poučení nereagoval a daňová přiznání nepodal. Správce daně
proto postupoval dle §44 daňového řádu a daň za předmětná zdaňovací období stanovil dle
pomůcek bez součinnosti se stěžovatelem. Dne 1. 11. 2007 vydal správce daně dodatečný
platební výměr č. j. 261824/07/077910/5493 a č. j. 26829/07/077910/5493, kterými stěžovateli
dodatečně vyměřil daň ve výši 372 840 Kč za zdaňovací období roku 2005 a 371 040 Kč
za zdaňovací období roku 2006, a to s odkazem na §31 odst. 5 a §46 odst. 7 daňového řádu.
V obou citovaných dodatečných platebních výměrech chybně odkazoval na posledně známou
daňovou povinnost vyměřenou ve výši „0“ přesto, že taková rozhodnutí nebyla vydána.
Proti dodatečnému platebnímu výměru č. 261824/07/077910/5493 podal stěžovatel dne
5. 12. 2007 odvolání. V tomto mimo jiné namítal, že nebyl zpraven o žádném úkonu správce
daně vedoucím k dodatečnému vyměření daně, když se z dodatečného platebního výměru
dovídá, že mu byla za zdaňovací období roku 2005 platebním výměrem č. j.
255605/07/077910/5493 ze dne 31. 3. 2006 stanovena daň ve výši „0“. Obdobně stěžovatel
brojil odvoláním proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 1. 11. 2007, č. j.
26829/07/077910/5493. Správce daně dospěl k závěru, že pochybil při vydání výše uvedených
dodatečných platebních výměrů, neboť odkaz na §46 odst. 7 a §31 odst. 5 daňového řádu nebyl
na místě, a proto dne 20. 12. 2007 ověřil jejich neplatnost rozhodnutími č. j.
280745/07/077930/1807 a č. j. 280790/07/077930/1807. Téhož dne dle §27 odst. 1 písm. g)
daňového řádu zastavil odvolací řízení vedená proti dodatečným platebním výměrům. Dne
20. 12. 2007 žalovaný vydal platební výměry č. j. 283348/07/077910/5776 a č. j.
283351/07/077910/5776, kterými vyměřil stěžovateli daň z příjmů právnických osob ve výši
372 840 Kč za zdaňovací období roku 2005 a ve výši 371 040 Kč za zdaňovací období roku 2006.
Platební výměry spolu s rozhodnutími o zastavení řízení a rozhodnutími o ověření neplatnosti
stěžovatel převzal dne 18. 1. 2008. Dne 18. 2. 2008 podal stěžovatel odvolání proti novým
platebním výměrům. V odvoláních stěžovatel brojil též proti rozhodnut ím o osvědčení
neplatnosti rozhodnutí a správci daně vytýkal, že se při ověření neplatnosti dodatečných
platebních výměrů nezabýval ostatními právními vadami, které stěžovatel vytkl v odvolání. Dále
namítal, že zrušením dodatečného platebního výměru správc e daně sice zrušil dodatečné
stanovení daňové povinnosti, avšak z důvodu chybějících náležitostí a s napadeným postupem
správce daně, který hrubě zasáhl do práv stěžovatele na spravedlivý proces, se nijak nevypořádal.
O odvoláních rozhodl žalovaný dne 6. 5. 2008 tak, že je zamítl. Proti rozhodnutí
o zamítnutí odvolání podal stěžovatel žalobu, ve které namítal, že správce daně pochybil, pokud
vydal žalobou napadené platební výměry dříve, než byla pravomocně zjištěna neplatnost
dodatečných platebních výměrů původních. Z této situace pak stěžovatel dovozoval nicotnost
platebních výměrů. Městský soud neshledal žalobu důvodnou a dne 15. 10. 2008 ji zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.).
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v rozsahu uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje kasační důvody ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Při posouzení kasačních námitek vycházel Nejvyšší správní soud z níže uvedených
zákonných ustanovení.
Dle §2 odst. 2 daňového řádu správci daně postupují v daňovém řízení v úzké
součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí
jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout
cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráce ny daňové příjmy.
Dle §2 odst. 3 daňového řádu při rozhodování hodnotí správce daně důkazy podle své
úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží
ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo.
Dle §21 odst. 6 daňového řádu je pro řízení rozhodující obsah podání, i když
je nesprávně označeno. Z podání musí být patrno, kdo je činí, čeho se týká a co se navrhuje.
Dle §27 odst.1 písm. g) daňového řádu není-li v tomto nebo zvláštním zákoně stanoveno
jinak, daňové řízení se zastaví, jestliže odpadl důvod řízení.
Dle §32 odst. 7 daňového řádu chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních
náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech,
kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek
neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.
V projednávané věci dne 1. 11. 2007 vydal správce daně dodatečné platební výměry č. j.
261824/07/077910/5493 a č. j. 26829/07/077910/5493, kterými stěžovateli dodatečně vyměřil
daň ve výši 372 840 Kč za zdaňovací období roku 2005 a 371 040 Kč za zdaňovací období roku
2006. Proti těmto stěžovatel podal včas odvolání. Po podání odvolání správce daně dospěl
k závěru, že pochybil při vydání výše uvedených dodatečných platebních výměrů, a proto dne
20. 12. 2007 ověřil jejich neplatnost rozhodnutími č. j. 280745/07/077930/1807 a č. j.
280790/07/077930/1807. V rozhodnutích správně poučil stěžovatele o možnosti podat
odvolání. Téhož dne, bez toho, aniž by vyčkal nabytí právní moci rozhodnutí o osvědčení
neplatnosti, zastavil ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 písm. g) daňového řádu odvolací řízení
vedená proti původně vydaným dodatečným platebním výměrům. Stejného dne pak vydal nové
platební výměry č. j. 283348/07/077910/5776 a č. j. 283351/07/077910/5776. Platební výměry
spolu s rozhodnutími o zastavení řízení a rozhodnutími o ověření neplatnosti stěžovatel převzal
dne 18. 1. 2008. Proti platebním výměrům se stěžovatel dne 15. 2. 2008 odvolal.
Výše uvedený postup správce daně je v rozporu se zákonem. První procesní pochybení
učinil správce daně při vydání rozhodnutí o zastavení řízení, kdy nevyčkal nabytí právní moci
rozhodnutí o osvědčení neplatnosti vydaných dodatečných platebních výměrů. Do této doby
nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť důvod řízení by v daném případě odpadl
až v momentu nabytí právní moci rozhodnutí o osvědčení neplatnosti. S ohledem na skutečnost,
že daňový řád nevylučuje možnost brojit proti rozhodnutí o osvědčení neplatnosti odvoláním,
bylo třeba vyčkat do doby marného uplynutí lhůty pro podání odvolání. Teprve poté by bylo
najisto postaveno, že důvod odvolacího řízení odpadl.
Další procesní pochybení lze spatřovat v postupu správce daně při vydání nových
platebních výměrů. I zde měl správce daně vyčkat nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení
odvolacího řízení. Nové žalobou napadené platební výměry tak byly vydány v době, kdy nebylo
pravomocně skončeno odvolací řízení směřující proti dodatečným platebním výměrům, kterými
byla stěžovateli vyměřena daň za shodná zdaňovací období. Vydáním nových platebních výměrů
tak vznikla situace, kdy vedle sebe existovala dvě různá rozhodnu tí na jednu daňovou povinnost
a jedno zdaňovací období.
Výše uvedená procesní pochybení označil krajský soud za závažná, avšak dospěl k závěru,
že tato nemají vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud na podporu svého závěru
zdůraznil, že stěžovatel, ačkoliv měl možnost podat odvolání proti všem rozhodnutím ze dne
20. 12. 2007 (tzn. rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení, rozhodnutí o osvědčení neplatnosti,
novým platebním výměrům ), se odvolal pouze proti platebn ím výměrům. Dále soud uvedl,
že přestože správce daně nevyčkal právní moci rozhodnutí o ověření neplatnosti dodatečných
platebních výměrů a zastavení řízení, tato rozhodnutí právní moci po uplynutí odvolací lhůty dne
18. 2. 2008 nabyla. Pokud se tedy žalovaný poté v rámci odvolacího řízení zabýval pouze
odvolacími námitkami ve vztahu k platebním výměrům ze dne 20. 12. 2007, pak již nepochybil.
Krajský soud uzavřel, že postupem správce daně nedošlo k porušení práva stěžovatele
na spravedlivý proces. Rozhodnutí, která byla vydána i přes uvedené procesní pochybení, n elze
hodnotit jako rozhodnutí nulitní, neboť nevykazují takové vady, aby byl shledány podmínky
stanovené soudním řádem správním pro prohlášení rozhodnutí za nicotná.
Se závěry krajského soudu nelze souhlasit, neboť tyto nemají oporu ve spise. Ačkoliv
stěžovatel dne 18. 2. 2008 označil svá podání jako odvolání proti platebním výměrům
č. j. 283348/07/077910/5776 a č. j. 283351/07077910/5776, byl správce daně, obzvlášť
za situace, kdy, jak sám uvádí „nestandardně“ vydal v jeden den tři různá rozhodnutí a tat o
současně v jedné zásilce stěžovateli doručil, náležitě a obezřetně posoudit obsah podaného
odvolání a dostát tak jedné ze základních zásad daňového řízení, dle které je určující obsah
podání, nikoli pouze jeho název.
V textu odvolání stěžovatel mimo jiné namítal: „Správce daně nejprve dne 1. 11. 2007
vystavil rozhodnutí č. j. 261829/07/077910/5493, dodatečný platební výměr, ve kterém
daňovému subjektu dodatečně vyměřil daň z příjmů za zdaň. období roku 2006 ve výši
372 840 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal daňový subjekt v zákonné lhůtě odvolání a správce
daně rozhodnutím č. j. 280790/07/077930/1807 ze dne 20. 12. 2007 osvědčil neplatnost
dodatečného platebního výměru č. j. 1829/07/077910/5493 z důvodu právních vad rozhodnutí,
kdy rozhodnutí č. j. 261829/07/077910/5493 nebylo vydáno v souladu s §32 odst. 2 písm. d)
daňového řádu. K dalším právním vadám rozhodnutí č. j. 261829/07/077910/5493 se v Ověření
neplatnosti správce daně nevyjádřil, i když v odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru
další právní vady daňový subjekt namítal…………zrušením dodatečného platebního výměru č. j.
261829/07/077910/5493 správce daně sice zrušil dodatečné stanovení daňové povinnosti, avšak
z důvodu chybějících náležitostí rozhodnutí a s napadeným postupem správce daně, který hrubě
zasáhl do práv daňového subjektu na spravedlivý proces, se nijak nevypořádal….“
Z obsahu výše uvedených námitek je patrné, že stěžovatel taktéž brojil proti samotnému
způsobu, jakým bylo ukončeno odvolací řízení, neboť namítá, že s odvolacími námitkami,
jež vznesl v odvolání proti dodatečným platebním výměrům, se správce daně v rozhodnutí
o osvědčení neplatnosti nevypořádal. Stěžovatel měl tedy za to, že odvolací řízení bylo ukončeno
rozhodnutím o ověření neplatnosti. Z textu odvolání lze dovodit, že se stěžovatel dožaduje,
aby bylo o jeho odvolacích námitkách rozhodnuto v plném rozsahu a shledává tak pochybení
v odvolacím řízení. Za nedostatečné považuje odůvodnění rozhodnutí o ověření neplatnosti,
které zmiňuje jako důvod pouze absenci náležitostí stanovených v §32 odst. 2 písm. d) daňového
řádu, a to přestože stěžovatel v odvolání namítal procesní i právní vady dodatečných platebních
výměrů. Námitky nedostatečného odůvodnění sice stěžovatel nesprávně výslovně vznáší proti
rozhodnutí o ověření neplatnosti, i když jimi v podstatě namítá vady odvolacího řízení, resp. jeho
zastavení, avšak za výše popsané procesní situace, kdy stěžova teli byla najednou doručena
tři rozhodnutí, bylo namístě stěžovatele vyzvat ke specifikaci odvoláním napadených rozhodnutí.
I v případě, že stěžovatel nepřesně označil své podání, byl sp rávce daně povinen s ohledem
na obsah vznesených námitek rozpory a nejasnosti výše uvedeným postupem odstranit, což však
neučinil.
Postupem správce daně, kdy podané odvolání projednal pouze v rozsahu výtek
směřujících proti nově vydaným platebním výměrům, tak došlo k porušení práv stěžovatele
na spravedlivý proces. Jak rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí, tak rozhodnutí
o zastavení řízení jsou rozhodnutími, jež mohou být podrobena soudnímu přezkumu.
Podmínkou tohoto přezkumu je ve smyslu §68 písm. a) soudního řádu správního vyčerpání
řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem. Za situace, kdy správce daně
opravné prostředky stěžovatele řádně neprojednal, upřel stěžovateli právo na přístup k soudu.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že rozhodnutí o osvědčení neplatnosti
dle §32 odst. 7 daňového řádu lze považovat ve vztahu k následnému novému meritornímu
rozhodnutí v téže věci za rozhodnutí předběžné pova hy ve smyslu §70 s. ř. s., jež jsou vyloučena
ze soudního přezkumu, nelze s ním souhlasit. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 As 46/2007 ze dne 18. 7. 2007 není případný, neboť na projednávanou věc nedopadá.
Předmětem citovaného rozsudku bylo posouzení povahy rozhodnutí o povolení výjimky
z ustanovení §50 odst. 12 písm. a) vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických
požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, pro vyšší zastavěnou plochu navrhovanou
pro přístavbu rodinného domu.
Povahou rozhodnutí o ověření neplatnosti vydaného dle §32 odst. 7 daňového řádu
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. dubna 2008,
č. j. 2 Afs 163/2006 – 369, dle kterého „rozhodnutí o ověření neplatnosti není jiným úkonem správního
orgánu, který by byl závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí, aby tak bylo možno jej podle
ustanovení §75 odst. 2 věta druhá s. ř. s. přezkoumat.“ V této souvislosti lze taktéž poukázat na další
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2006, č. j. 1 Afs 92/2006 - 56, či Nález
Ústavního soudu ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 8/98), kde byl vysloven právní názor,
že rozhodnutí, kterým správce daně ověřuje neplatnost svého rozhodnutí, podléhá soudnímu
přezkumu.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 86/2004, ze dne 26. 10. 2005
„kategorii rozhodnutí o zastavení řízení podle §27 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
nelze paušálně vyloučit ze soudního přezkumu proto, že nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s. Soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se takové rozhodnutí dotýká subjektivních
práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodn ím právu; v pochybnostech je
na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu.“
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že daňové řízení,
jež předcházelo vydání žalobou napadeného rozhodnutí bylo stiženo procesními vadami,
pro které měl krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušit. Protože tak krajský soud
neučinil, Nejvyššímu správními soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.), v němž je krajský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů tohoto řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu