ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.149.2006:61
sp. zn. 5 Afs 149/2006 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce
Ing. Ondřeje Komedy (dříve Ing. Vladimíra Komedy), správce konkursní podstaty úpadce
Stavební podnik Ralsko, a. s., se sídlem Dubická 970, Česká Lípa, zastoupeného
JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem Žitná 47, Praha 1, proti žalovanému
Finančnímu úřadu v České Lípě, se sídlem Pátova 2892, Česká Lípa, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 2. 2. 2006, č. j. 7336/06/172910/5824, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 59 Ca 21/2006 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti v částce
2856 Kč k rukám jeho zástupce advokáta JUDr. Romana Kozla, a to do patnácti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku krajského soudu, kterým byla zrušena jeho rozhodnutí ze dne
2. 2. 2006, č. j. 7336/06/172910/5824, a rozhodnutí ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 2246/06/172910/5824. Prvně uvedeným rozhodnutím stěžovatel zamítl reklamaci žalobce
proti rozhodnutí ze dne 18. 1. 2006, jímž rozhodl z úřední povinnosti o převedení přeplatku
na dani z přidané hodnoty ve výši 127 780 Kč, který vznikl vyměřením nadměrných odpočtů
podle přiznání k DPH za zdaňovací období červenec, srpen, září, říjen a listopad 2005
na nedoplatek na dani z příjmů právnických osob. Stěžovatel tento postup odůvodnil
§105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou
zákonem č. 296/2007 Sb. (pozn. soudu: uvedené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností
od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona
o dani z přidané hodnoty novelizovány rovněž insolvenční zákon, daňový řád a některé další
zákony).
Krajský soud obě rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím,
že podle §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, není možné
započtení na majetek patřící do podstaty, a to jak pohledávek soukromoprávních,
tak veřejnoprávních. Uvedené ustanovení tedy vytváří překážku v postupu správce daně podle
§59 odst. 3 písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). K tomu krajský soud poukázal
mj. na nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož vycházel.
Ustanovení §105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, pak podle krajského
soudu na uvedený závěr nemá žádný vliv.
Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Domnívá se, že Ústavní soud
posuzoval případy odlišné, neboť v jeho případě bylo postupováno podle §105 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se po prohlášení konkursu plátci vrátí
vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu. Toto ustanovení je jednoznačné a stěžovatel byl povinen se jím řídit.
Navrhuje proto rozsudek krajského soudu zrušit.
Žalobce ve svém vyjádření s kasační stížnosti nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí
a přiznání náhrady nákladů řízení. Poukazuje na to, že podle jeho názoru jsou stěžovatelova
rozhodnutí rozporná i s §1 a §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti dne 8. 11. 2007 přerušil, neboť Ústavnímu
soudu byl předložen návrh na vyslovení protiústavnosti mj. §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem
č. 296/2007 Sb., který byl v dané věci aplikován. Usnesením ze dne 6. 1. 2009 rozhodl zdejší
soud o pokračování v tomto řízení, protože dne 9. 12. 2008 vydal Ústavní soud nález
sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), v němž protiústavnost citovaného
ustanovení shledal.
Nejvyšší správní soud posuzoval důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
(„nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“). Takovou
otázkou je, zda stěžovatel postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobci nevrátil daňový
přeplatek a naopak jej započetl podle §64 odst. 2 daňového řádu a §105 odst. 1 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
Při posuzování této otázky vycházel Nejvyšší správní soud z výše citovaného nálezu
Ústavního soudu, kterým byla vyslovena protiústavnost §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, tedy právě toho ustanovení, podle něhož stěžovatel
při započtení postupoval. Ve zmíněném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 48/06) Ústavní soud poukázal
na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo každého vlastnit
majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu,
a zdůraznil, že z uvedeného ustanovení nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv
státu jako vlastníka. Podle Ústavního soudu však aplikací §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb. nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a „předmětné
ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované
postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu derogace napadeného ustanovení, ke které
přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného
uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě
nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů“. Ústavní soud přitom odkázal na svoji argumentaci
obsaženou v předchozích nálezech týkajících se nepřípustnosti započtení pohledávky při souběhu
daňového a konkursního řízení (např. nález sp. zn. III. ÚS 648/04, in Sbírka rozhodnutí, svazek
38, nález č. 145, str. 135). Ústavní soud dále zdůraznil přednost ústavně konformní interpretace
právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V daném případě však
napadené ustanovení §105 odst. 1 věta třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
představuje kogentní úpravu, kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její
kategorický charakter neumožňuje adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by
nejednal contra legem. Ústavní soud proto vyslovil, že „ustanovení §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb.,
a to text »Prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu se plátci vrátí vyměřený
nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením i po prohlášení konkursu.«, bylo
v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Dále upozornil na to, že „s ohledem na čl. 89
odst. 2 Ústavy jsou důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací
praxe, tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat“.
Zmíněný nález tak dává odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti,
neboť zapovídá použití §105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., jakožto ustanovení
protiústavního, a k nepřípustnosti započtení jak soukromoprávních, tak veřejnoprávních
pohledávek při souběhu daňového a konkursního řízení odkazuje výslovně na nález Ústavního
soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, z něhož krajský soud v napadeném rozhodnutí
vycházel. Je tedy v souladu se zákonem závěr krajského soudu o tom, že §14 odst. 1 písm. i)
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, zakotvoval nepřípustnost započtení na majetek
patřící do konkursní podstaty, a to ve vztahu k soukromoprávním i veřejnoprávním
pohledávkám, a vytvářel tak překážku v postupu správce daně podle §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu, podle kterých lze použít daňový přeplatek na úhradu
daňového nedoplatku u jiné daně [pozn. soudu: s účinností ode dne 1. 1. 2008 byl zákon
č. 328/1991 Sb. zrušen, a to zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon)]. Krajský soud tedy postupoval v souladu se zákonem, pokud stěžovatelova
rozhodnutí zrušil. Důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tak nebyl
zjištěn.
Vzhledem ke všemu uvedenému Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobce měl naopak ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle §60 odst. 1, §120 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil vůči žalovanému.
Výše nákladů řízení je tvořena odměnou žalobcova zástupce (advokáta) za jeden úkon právní
služby (vyjádření ke kasační stížnosti) ve výši 2 100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif] a náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 téže vyhlášky), tedy 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedený obnos o částku odpovídající dani, kterou je advokát
povinen z odměny a náhrady hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty. Částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, činí 456 Kč. Celková výše nákladů řízení,
jejichž náhradu má stěžovatel žalobci zaplatit, je tedy 2856 Kč. Ke splnění povinnosti byla
stanovena přiměřená lhůta. Za převzetí a přípravu zastoupení nebyla náhrada nákladů přiznána,
neboť žalobce byl týmž advokátem zastoupen i v řízení o žalobě. Požadavku žalobce,
aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. soud vyhovět
nemohl, neboť se tato vyhláška použije pouze na občanské soudní řízení (§1 odst. 1 zmíněné
vyhlášky) a nikoli na řízení podle soudního řádu správního.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. února 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu