ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.5.2009:53
sp. zn. 5 Afs 5/2009 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: JASI s. r. o.,
se sídlem Vimperk, Mírová 435, zast. advokátem JUDr. Janem Tarabou, se sídlem
AK Prokopova 339, Písek, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích,
se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2008, č. j. 10 Ca 142/2008 - 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen stěžovatel) se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 5. 2008, č. j. 2246/08-1200. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku
2002 ze dne 12. 11. 2007, č. j. 32955/07/102970/3735, kterým byla stěžovateli dodatečně
vyměřena daň ve výši 456 010 Kč. Rozsudkem ze dne 11. 9. 2008, č. j. 10 Ca 142/2008 - 22 byla
žaloba stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností, přičemž uplatňuje
důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vady předchozího správního řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nevykázal tržby
za rok 2002 ve správné výši, když do těchto nezahrnul dva příjmy v částkách 770 988,20 Kč
a 700 000 Kč. Naopak dle stěžovatele není ve správním spise ničeho, co by zpochybňovalo výši
tržeb stěžovatele za rok 2002. Stěžovatel uvádí, že závěr správce daně, že náklady za rok 2002
byly stěžovatelem vykázány správně, resp. sama skutečnost neexistence pochybností správce daně
o výši nákladů stěžovatele, vylučuje samotný předpoklad o nějakých dosažených dani
nepodrobených výnosech.
Stěžovatel uvádí, že po něm nemůže být spravedlivě požadováno, aby prokázal,
že nedosáhl (nějakého) výnosu v roce 2002, naopak je to správce daně, pokud tvrdí, že stěžovatel
dosáhl výnosu v určité výši, aby existenci takového výnosu bez pochyb prokázal. Uvedené
dle stěžovatele přiměřeně platí i pro situaci, bylo-li by stěžovateli uloženo, aby prokázal s jakým
výnosem je spojen nějaký konkrétní příjem. Závěr, že pokud takovou vazbu neprokáže, bude
příjem bez dalšího považován za výnos období, ve kterém k příjmu došlo, považuje stěžovatel
za absurdní a nezákonný.
S ohledem na výše uvedené navrhuje stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozhodl,
že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 9. 2008,
č. j. 10 Ca 142/2008 - 22 se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že to byl právě stěžovatel, který
v průběhu kontroly tvrdil, že předmětné částky ve výši 770 988,20 Kč a 700 000 Kč jsou vklady
společníků do společnosti z ledna 2002. Proto zcela zákonně požadoval po stěžovateli, jak
ve výzvě k prokázání skutečností, tak v protokolech o ústním jednání, aby prokázal,
že se o vklady skutečně jedná a nikoli tedy o jeho příjmy. Ze spisového materiálu je zcela zřejmé,
že stěžovatel neprokázal, že uvedené prostředky nepodléhají dani z příjmů ani že byly zdaněny
v předchozích obdobích. Současně se tyto peněžní prostředky nacházely v pokladně na konci
roku 2002. Stěžovatel své důkazní břemeno neunesl dle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků a jeho námitka, kdy přenáší důkazní břemeno na správce daně je nedůvodná.
K polemice stěžovatele ohledně výkladu pojmů výnos a příjem žalovaný uvádí, že v kontextu
ust. §18 odst. 1, §23 odst. 1 i §5 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je výklad krajského
soudu zcela logický a žalovaný jej nepovažuje za nesrozumitelný či dokonce nesprávný, jak uvádí
stěžovatel.
Z uvedených důvodů pokládá žalovaný kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje
ji zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek soudu v rozsahu
stížních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve smyslu ust. §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s.; neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V daném případě je předmětem sporu to, zda v případě částek ve výši 700 000 Kč
a 770 988,20 Kč došlo k prokázání stěžovatelova tvrzení, že se jedná o vklady společnic či zda
okolnosti svědčí pro závěr žalovaného i krajského soudu, že se jedná o výnosy podléhající dani.
Pro posouzení této otázky je nutno vycházet z ust. §31 odst. 8 a 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní), které upravuje rozložení důkazního
břemene mezi daňový subjekt a správce daně v daňovém řízení. Z judikatury Nejvyššího
správního soudu v této souvislosti lze uvést např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007
- 119, přístupno na www.nssoud.cz, v němž bylo konstatováno, že „daňové řízení je v České republice,
obdobně jako i v jiných státech, postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat,
tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno
daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně“.
Podle ustanovení §31 odst. 9 zákona o správě daní daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl
správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však, jak již vícekrát potvrdil
Ústavní soud (viz především jeho nález z 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, publ. pod č. 133/1966 Sb. a 33/1995 Sb. ÚS), nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání
čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Pravidlo, že v daňovém řízení
nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky – ve věci stěžovatele je podstatné
zejména ustanovení §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní, podle něhož správce daně
prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem. Uvedená
ustanovení zákona o správě daní v jejich ústavně konformním výkladu vytvářejí vyvážený
komplex povinností tvrzení a povinností důkazních mezi daňovým subjektem a správcem daně.
Daňový subjekt má v první řadě povinnost tvrdit skutečnosti relevantní pro jeho daňovou
povinnost. Konkrétní obsah povinnosti tvrzení pak vychází zejména z příslušných ustanovení
daňového práva hmotného.
Způsob, jakým daňový subjekt plní svoji důkazní povinnost, vyplývá ze shora citovaných
ustanovení §31 odst. 9 a odst. 8 písm. c) zákona o správě daní. Daňový subjekt je povinen
na základě příslušných zákonných ustanovení vést účetnictví (§1 zákona č. 563/1991 Sb.,
o účetnictví, dále jen „zákon o účetnictví“) či jiné povinné záznamy či evidence. Smyslem
a účelem účetnictví je poskytnout tomu, kdo je vede, i oprávněné třetí osobě (ve věcech daní tedy
správci daně) věrohodný, úplný, průkazný a správný přehled o jeho předmětu - viz §7
o účetnictví a shora již zmíněný §31 odst. 8 písm. c), kterým je – zjednodušeně řečeno –
hospodaření daňového subjektu. Z hlediska metod zaznamenávání se jedná o standardizovaný,
formalizovaný a značně detailní přehled o hospodaření, který by, je-li veden předepsaným
způsobem, neměl umožnit, aby o hospodaření dotyčného daňového subjektu byl podán zkreslený
obraz. Daňový subjekt proto splní svoji povinnost důkazní ve vztahu k tvrzením, která správci
daně předestře, prokáže-li svá tvrzení účetnictvím, ledaže správce daně prokáže [§31 odst. 8
písm. c) zákona o správě daní], že ve vztahu k těmto tvrzením je účetnictví daňového subjektu
nevěrohodné, neúplné, neprůkazné nebo nesprávné. Správce daně nemá povinnost prokázat,
že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu
se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné
a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo
nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu
pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých
informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když
toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní
obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní
skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné,
neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající z §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní.
Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad
účetnictví se skutečností, tj. aby doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak,
jak je o něm účtováno. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo
účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví
(srov. v této souvislosti např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2005, č. j.
5 Afs 188/2004 - 63, publ. na www.nssoud.cz).
Při aplikaci těchto zásad na projednávaný případ je třeba konstatovat následující:
Ze správního spisu vyplývá, že kontrolou daně z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2002 správce daně I. stupně zjistil, že stěžovatel s datem 1. 1. 2002 příjmovými
doklady č. 2001 a č. 2002 zaúčtoval do pokladny částky od společníků ve výši 700 000 Kč
(350 000 Kč od pí. M. a 350 000 Kč od pí. Havlíkové.). Tyto částky byly zaúčtovány na stranu
MD 211200 – Pokladna č. 3 a současně byly o tyto částky zvýšeny závazky ke společníkům, tj.
účet 365000 strana DAL. Se stejným datem tj. 1. 1. 2002 byl příjmovým pokladním dokladem č. 1
ze dne 1. 1. 2002 zaúčtován do pokladny příjem částky 770 988,20 Kč. Tato účetní operace byla
označena textem příjem a uvedená částka byla zaúčtována jako příjem pokladny na stranu MD
účtu 211000 – Pokladna, peníze v hotovosti a zároveň byly o tuto částku zvýšeny závazky ke
společníkům na účtu 365000 strana DAL. Tento příjmový doklad č. 1 nebyl doložen žádným
konkrétním dokladem, ze kterého by bylo zřejmé o jaký „příjem” se jednalo, doklad nemá žádné
náležitosti účetního dokladu a z tohoto důvodu vyzval správce daně jednatelku společnosti pí.
Silvii Markesovou (Havlíkovou) k objasnění takto zaúčtovaného případu.
Jednatelka společnosti do protokolu o ústním jednání ze dne 21. 8. 2006 uvedla, že doklad
č. 1 ze dne 1. 1. 2002 na příjem částky 770 988,20 Kč nevystavila, vystavila jej účetní společnosti
pí. Ch. Od koho byla částka přijata nevěděla a důvod příjmu rovněž neuvedla. Do protokolu dne
30. 8. 2006 účetní pí. Ch. uvedla, že důvodem příjmu částky 770 988,20 Kč bylo doplnění
pokladny s tím, že tyto peníze jsou poměrnou částkou zapůjčených peněz od rodičů společnice
Silvie Markesové (Havlíkové), získaných na základě smlouvy o půjčce ze dne 5. 10. 2001. Účetní
pí. Ch. dále uvedla, že částka byla vložena jako dotace korunové pokladny, vč. haléřů z důvodů
vyrovnání pokladny k 31. 12. 2002. Důvodem bylo ukončení platnosti haléřů v tomto roce. Proč
byl tento vklad proveden dne 1. 1. 2002 nedokázala vysvětlit.
Vzhledem k těmto rozporům, vyzval správce daně I. stupně výzvou č. j.
29725/06/102930/5716 stěžovatele, aby prokázal správnost zaúčtování uvedených částek a dále
prokázal správnost zaúčtovaných výnosů. Stěžovatel v odpovědi ze dne 9. 11. 2006 uvedl,
že v lednu 2002 byla zahájena směnárenská činnost na další provozovně, vznikla pokladna č. 3
a z tohoto důvodu byl proveden vklad obou společnic v celkové výši 700 000 Kč, a to dne
1. 1. 2002 (příjmové doklady č. 2001 a 2002). Na účet pokladny č. 1 byl zaúčtován příjmový
doklad č. 1 s datem 1. 1. 2002 ve výši 770 988,20 Kč, kde byl omylem uveden příjem namísto
správného textu – vklad společnice, konkrétně pí. Silvie Markesové. Důvodem tohoto příjmu
bylo doplnění pokladny č. 1 z důvodu otevření nové směnárny, neboť nebylo známo, jaký bude
obrat v nákupu valut a zda bude dostatečný vklad společnic do pokladny č. 3. Stěžovatel dále
ve své odpovědi uvedl, že v únoru 2002 byl ukončen provoz směnárny, který byl účtován
na pokladnu č. 2 a zůstatek této pokladny byl převeden na pokladnu č. 3. V průběhu roku 2002
byly vráceny poměrné částky vkladů obou společnic ve výši 490 000 (na každou společnici
245 000 Kč).
Při ústním jednání dne 14. 3. 2007 účetní a současně zástupce společnosti pí. Ch. uvedla,
že peníze, které byly vloženy, neviděla, kdo a kdy dal příkaz k vystavení příjmových dokladů č.
2001 a č. 2002 na částky 350 000 Kč a dokladu č. 1 na částku 770 988,20 Kč, nebyla schopna
vysvětlit. Setrvala na tvrzení, že se jedná o vklady společnic p. Markesové (Havlíkové) a p. M.
z důvodu otevření nové směnárny v měsíci únoru 2002. K počítačové sestavě pokladní kniha
2002 za měsíc leden, která byla vytištěna v měsíci září a ze které vyplývalo, že částka ve výši
770 988,20 Kč není zaúčtována, nebyla schopna se vyjádřit.
Z výše uvedených skutečností finanční orgány dovodily, že stěžovatel neunesl důkazní
břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zákona o správě daní. Namítá-li nyní stěžovatel, že ve správním
spise není ničeho, co by zpochybňovalo výši tržeb za rok 2002, je k uvedenému třeba uvést
následující. Předně, stěžovatelovy výpovědi byly rozporné, kdy nejprve stěžovatel v rámci daňové
kontroly uvedl, že se jedná o vklady společníků v roce 2002 (pí. Markesové a pí. M.) z důvodu
dotace pokladny, přičemž se jednalo o peníze půjčené od rodičů jedné ze společnic, což bylo
doloženo smlouvou o půjčce z 5. 10. 2001 na částku 1 500 000 Kč. V odpovědi na výzvu
stěžovatel uvedl, že i částka 770 988,20 Kč je také vklad společnice pí. Markesové (Havlíkové) ze
dne 1. 1. 2002. Do protokolu o ústním jednání však stěžovatel, konkrétně pí. Markesová
(Havlíková) jako společnice uvedla, že neví od koho byla částka přijata, důvod přijetí nezná s tím,
že doklad vystavila účetní stěžovatele, která se však k deklarovaným vkladům také nebyla schopna
vyjádřit, nepotvrdila vydání příjmových dokladů ani převzetí peněz. V rámci odvolacího řízení
poté stěžovatel uvedl, že se jedná o vklady nikoliv z roku 2002, nýbrž z roku 2001 ve výši 1 500
000 Kč s tím, že částka 29 011,80 Kč představuje ztrátu na pokladně č. 3 v roce 2001, o které
však stěžovatel v průběhu daňové kontroly uváděl, že byla otevřena až v roce 2002 a byla do ní
vložena částka 700 000 Kč. O tomto vkladu dle stěžovatele, jak uvedl, bylo účtováno chybně,
inventura pokladen k 31. 12. 2001 nebyla provedena a účetní pí. Ch. bez vědomí společnic
vyhotovila příjmové doklady na předmětné částky, jakkoli o vystavení a existenci těchto dokladů,
neměly společnice ani potuchy, neboť k nim nedaly příkaz ani v roce 2001 žádné peníze
neinkasovaly. Další rozpory stěžovatelova tvrzení spočívají v tom, že dle stěžovatele částka
770 988,20 Kč dle pokladního dokladu ze dne 1. 1. 2002 - dotace korunové pokladny byla
vložena z důvodu vyrovnání stavu pokladny ke dni 31. 12. 2002. Na druhou stranu stěžovatel
argumentoval ztrátou na pokladně č. 3 v roce 2001, kdy o této pokladně neúčtoval a uváděl, že ji
otevřel až v roce 2002, jak je uvedeno výše. Ze způsobu účtování částky 770 988,20 Kč je zřejmé,
že tato byla zaúčtována až po zápisech s datem 30. 11. 2002 a je zde tudíž rozpor s datem vložení
peněz do pokladny dne 1. 1. 2002. Taktéž o částce ve výši 700 000 Kč (2 x 350 000 Kč) vložené
dne 1. 1. 2002 bylo účtováno až v prosinci 2002.
Finanční orgány tedy výše popsané důkazní řízení vyhodnotily tak, že stěžovatel
neprokázal, že v případě peněžních prostředků zaúčtovaných ke dni 1. 1. 2002 ve výši 700 000 Kč
a 770 988,20 Kč se jednalo o osobní vklady resp. půjčky společníků společnosti. Tyto skutkové
závěry posléze akceptoval i krajský soud.
Ve světle výše uvedených zásad pro rozložení důkazního břemene nezbývá Nejvyššímu
správnímu soudu než konstatovat, že skutkové závěry finančních orgánů plně obstojí, neboť
správce daně unesl důkazní břemeno vyplývající pro něj z §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě
daní tím, že zcela důvodně poukázal na zásadní změny a rozpory ve stěžovatelových tvrzeních
a jím předkládaných důkazních prostředcích, jež měly doložit správnost zaúčtování předmětných
částek. Stěžovatel měnil zásadním způsobem svá tvrzení tak, že svými pozdějšími výpověďmi
vyvrátil nebo podstatně znevěrohodnil své předchozí výpovědi (jak je uvedeno výše, společnice
pí. Markesová nevěděla od koho byla částka 770 988,20 Kč přijata a důvod příjmu nezná, zatímco
účetní společnosti tvrdila, že se jedná o vklady společnic z důvodu dotace pokladen, posléze
tvrdila, že peníze, které byly vloženy, neviděla a na otázky kdo a kdy dal příkaz k vystavení
příjmových dokladů č. 2001 a č. 2002 na částky 2 x 350 000 Kč a dokladu č. 1 na částku
770 988,20 Kč nebyla schopna odpovědět). Stěžovatel opakovaně měnil své výpovědi ohledně
aspektu domnělých půjček – vkladů i tím, že nejprve příjem částky 770 988,20 Kč k 1. 1. 2002
vysvětloval nutností vyrovnání pokladny k 31. 12. 2002, posléze v odvolání tvrdil, že účetní
si doklady sama vystavila, společnice o nich neměly ani potuchy a nedaly příkaz k jejich vystavení
ani v roce 2001 ani v roce 2002, jedná se o chyby v účtování v roce 2001 a odpovědi
v protokolech o ústním jednání v rámci daňové kontroly byly pouze dohady atd. Zmíněné
zásadní rozpory a obraty ve výpovědích stěžovatele ohledně skutkového stavu však činí
nevěrohodnými i tato jeho pozdější tvrzení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani opačný
názor stěžovatele s tím, že správce daně neměl pochybnosti o výši nákladů stěžovatele
a rozporoval pouze příjmovou – výnosovou stránku. Byl to tedy naopak stěžovatel, kdo neunesl
důkazní břemeno vyplývající pro něj z §31 odst. 9 zákona o správě daní, neboť neprokázal
věrohodnost a správnost zaúčtovaných výnosů, o němž měl správce daně vážné a důvodné
pochyby. Nutno uvést, že stěžovatel nikterak neprokázal své pozdější tvrzení např. tím,
že by doložil smlouvy o půjčkách společníků společnosti nebo že by doložil, že předmětnými
částkami společnice k 1. 1. 2002 skutečně disponovaly. Lze tedy uzavřít, že stěžovatel neunesl své
důkazní břemeno ohledně tvrzení, že prostředky zaúčtované dne 1. 1. 2000 ve výši 700 000 Kč
a 770 988,20 Kč jako půjčky do společnosti a jedná se o příjmy, které nebyly předmětem daně.
Konkrétní důkazy nenabídl stěžovatel ani v žalobě, ale ani v kasační stížnosti neuváděl konkrétní
skutečnosti stran předmětných částek, které by mohly dosavadní skutková zjištění správce daně
zvrátit.
Ke stěžovatelově námitce, že po něm nemůže být spravedlivě požadováno, aby prokázal,
že nedosáhl nějakého výnosu v roce 2002, lze v této souvislosti poukázat např. na nález
Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 29/05), v němž se uvádí, že „také v daňovém řízení se vztahuje
důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání,
resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností vážících se výlučně
k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící
se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení §47 zákona o správě daní
a poplatků, který stanoví správci daně lhůty, v nichž právo státu na vyměření či doměření daně zaniká. Podle
Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení
důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením
(excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry
jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsah povinnosti nést důkazní břemeno
v daňovém řízení je tedy třeba vůči daňovému subjektu vykládat tak, aby vůbec ještě byl respektován onen
autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem
na straně druhé. Vyměří-li či doměří-li správce daně na základě takto excesivně vyložené důkazní povinnosti
daňového subjektu daň podle pomůcek, poruší tím rovněž i článek 11 odst. 5 Listiny“.
Ve věci nyní projednávané se nicméně správce daně nedopustil naznačeného excesu, když
po stěžovateli požadoval prokázání finančních prostředků, vložených v roce 2002 do podnikání
a zaúčtovaných jako půjčka společníků společnosti. Správce daně totiž byl oprávněn po žalobci
žádat prokázání toho, že částky 700 000 Kč a 770 988,20 Kč nejsou výnosem stěžovatele, který
má být podroben dani. Jedná se o prokázání svého druhu negativní skutečnosti, která může být
fakticky doložena pouze prokázáním komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci
prokazované negativní skutečnosti vylučuje. Jak je již výše uvedeno, stěžovatel tak svoji důkazní
povinnost mohl splnit např. tím, že by prokázal, že uvedenými částkami obě společnice reálně
disponovaly již koncem roku 2001, předložil smlouvy o půjčkách společnic vůči společnosti atd.
Jak správně uvedl krajský soud, nespornou skutečností byla existence předmětných částek
na konci roku 2002 na pokladně stěžovatele, přičemž bylo na něm, aby prokázal, že předmětné
částky nepředstavují jeho příjem podléhající dani. Pakliže správce daně neměl k dispozici
relevantní informace, na základě kterých by mohl usuzovat o jiném zdroji peněžních prostředků,
správný jeho závěr, že předmětné prostředky představují příjem – výnos, který byl stěžovatel
povinen zdanit.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto
podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení přesahující jeho
běžnou správní činnost nevznikly, proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. září 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu