ECLI:CZ:NSS:2009:5.AFS.79.2008:137
sp. zn. 5 Afs 79/2008 - 137
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. I.C.,
právně zast. JUDr. Marcelou Vilímkovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Praze, se sídlem Žitná 12, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 6 Ca 218/2006
- 98,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2008, č. j. 6 Ca 218/2006 – 98,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2006, č. j. 4389/06 - 110; tímto správním
rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne
19. 4. 2005, č. j. 40254/05/021910/3646 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2002, kterým byl dodatečně stanoven základ daně ve výši 2 792 972,40 Kč a dodatečně
vyměřena daň ve výši 854 281 Kč.
Stěžovatel podal proti výše uvedenému rozsudku krajské ho soudu kasační stížnost.
Jako důvod kasační stížnosti je uvedena ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Dále jsou stěžovatelem namítány vady řízení spočívající
v tom, že při zjišťování skutkové podstaty žalovaný porušil zákon o řízení před správním
orgánem takovým způsobem, že to způsobilo nezákonnost rozhodnutí žalovaného [ust. §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je namítána nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí soudu pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a v krácení práv
stěžovatele.
V rozsáhlé kasační stížnosti stěžovatel namítá, že žalovaný a následně soud nesprávně
posoudili vzájemnou souvislost smluv uzavřených stěžovatelem s panem A. J. a následně se
společností Falkon Capital, a. s. Nezákonnost rozhodnutí, a poté i rozsudku, je způsobena rovněž
tím, že nebyl proveden řádný výslech svědka pana J. Pochybení žalovaného i soudu zde spočívá
jednak v krácení procesních práv stěžovatele a jednak v nedostatečném zjištění skutkového stavu.
Žalovaný nesprávně posoudil právní vztah založený smlouvou se společností Falkon Capital, a. s.
a právní vztah založený smlouvou s panem A. J., jako na sobě nezávislé právní vztahy. Z toho
pak vyplývá nesprávný závěr o tom, že spolu nesouvisejí ani plnění učiněná na základě obou
smluv, tj. výplata částky 3 000 000 Kč stěžovateli od společnosti Falkon a částky 2 790 000 Kč,
vyplacené stěžovatelem panu J. S tím stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že pokud by nebylo smlouvy
s panem J., stěžovatel by smlouvu se společností Falkon vůbec neuzavíral, neproběhla by ani
plnění, která byla na základě obou smluv realizována. To je zřejmé ze smluv samotných,
stěžovatel na toto opakovaně upozorňoval jak v řízení daňovém, tak soudním. Z obsahu sml ouvy
mezi stěžovatelem a p. J. vyplývá, že se jedná nikoli o smlouvu mandátní, ale o smlouvu
odpovídající svým obsahem smlouvě komisionářské, kdy komisionářskou smlouvou se dle §577
obchodního zákoníku komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta
na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu.
V daném případě měl pan J. zcela jistě informace o tom, že spol. Falkon má zájem na
poskytování poradenských služeb v souvislosti s deblokací ruského dluhu a je připravena vyplatit
významnou odměnu. Stěžovatel panu J. nikdy nekladl dotazy týkající se původu jeho informací
ani jeho skutečného zájmu na poskytování služeb společnosti Falkon. Lze předpokládat, že pan J.
měl zájem především na odměně, jež spol. Falkon zamýšlela vyplatit. Je dále zřejmé, že p. J.
nechtěl popř. nemohl sám jednat se společností Falkon a uzavřít s ní smlouvu o poskytování
poradenských služeb. Pan J. tedy vyhledal osobu, která by byla dostatečně způsobilá obchodní
záležitost zařídit, služby spol. Falkon poskytovat a inkasovat za toto pro pana J. odměnu. Touto
osobou byl stěžovatel. Dle stěžovatele pan J. zřejmě aktivně působil k tomu, aby společnost
Falkon uzavřela se stěžovatelem mandátní smlouvu, přičemž tato domněnka je opřená o to, že
spol. Falkon sama oslovila stěžovatele a nabídla mu podmínky, jaké byly již obsaženy v ujednání
s p. J.
Pokud by smlouva byla posouzena správně, nemohl by pak soud dojít k závěru,
že stěžovatel neuvedl a neprokázal žádnou okolnost, která by nasvědčovala to mu, z jakého
důvodu p. J. částku 2 790 000 Kč vyplatil, a dále že stěžovatel nepředložil žádné doklady, kromě
uvedené smlouvy, ze kterých by vyplývalo, že pro p. J . něco vykonal a za to mu náležel příjem
nebo naopak, že p. J. vykonal něco pro stěžovatele a uvedená částka mu tak mohla být
poukázána. Jestliže tedy byla platba ve výši 3 000 000 Kč posouzena jako příjem, musela být
platba ve výši 2 790 000 Kč posouzena jako výdaj vynaložený na dosažení tohoto zdanitelného
příjmu. Obě tyto platby spolu souvisí a tvoří část jedné obchodní operace.
Stěžovatel dále uvádí, že jak namítal v daňovém řízení (viz. např. odvolání
proti rozhodnutí správce daně v prvním stupni a jeho doplnění), tak i v podané žalobě
(str. 6 a 8 žaloby) tím, že mu nebylo umožněno účastnit se podání svědecké výpovědi pana J. dne
11. 11. 2004, došlo ke zkrácení jeho procesních práv v daňovém řízení. Žalovaný v odůvodnění
rozhodnutí pochybení při výslechu svědka a nemožnosti stěžovatele klást mu otázky dle §16
odst. 4 písm. e) zákona o správě daní přiznal, konstatoval však že v odvolacím řízení nebylo
zpochybněno, že stěžovatel částku 2 790 000 Kč skutečně vyplatil, což také p. J. při svědecké
výpovědi potvrdil. Dle žalovaného bylo v průběhu odvolacího řízení prokázáno, že tato výplata
nemá a ani nemůže mít souvislost se zdanitelným příjmem (3 000 000 Kč) a podle žalovaného
toto procesní pochybení nemá vliv na výrok rozhodnutí správce daně I. stupně. Žalovaný proto
opakování svědecké výpovědi za přítomnosti stěžovatele považoval za irelevantní. S tímto
názorem však stěžovatel nesouhlasí. Pracovníci správce daně kladli p. J . otázky, které se
vztahovaly k výplatě částky 2 790 000 Kč. Nebyly mu však položeny otázky, které se vztahovaly
k samotnému obchodnímu vztahu a souvislosti obou uzavřených smluv, přestože stěžovatel od
začátku daňového řízení na jejich souvislost poukazoval. Pokud by stěžovateli bylo umožněno
účastnit se podání svědecké výpovědi, mohl by otázky týkající se této skutečnosti položit.
Stěžovatel se následně v žalobě domáhal toho, aby byl výslech p. J. proveden v řízení před
soudem, toto však soud odmítl. Dle stěžovatele nelze přijmout závěr soudu o tom, že stěžovatel
sám neoznačil, k jakým konkrétním skutečnostem by se měl svědek vyjádřit a jaká tvrzení by měl
svou svědeckou výpovědí doložit. Jak stěžovatel uvedl v žalobě, měl zájem položit panu J. otázky,
které by se vztahovaly k samotnému obchodnímu případu a souvislosti obou uzavřených smluv.
Stěžovatel uvádí, že v daňovém řízení nepochybně vyšly najevo skutečnosti, které odův odňovaly
provedení důkazu výslechem p. J. k získání skutkových poznatků o jeho úloze v předmětné
obchodní operaci a pokud měl správce daně o úloze pana J. pochybnosti, mohly být tyto
provedením výslechu snadno vyvráceny nebo potvrzeny.
Stěžovatel závěrem požaduje, aby byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a věc
se mu vrátila k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že dle jeho názoru, se v případě
smlouvy stěžovatele s p. J. nejedná ani o smlouvu komisionářskou, když zde nebyla žádná
obchodní či jiná záležitost, kterou by stěžovatel u Falkonu zajišťoval pro pana J. a na jeho účet.
Smlouva mezi stěžovatelem a p. J. je o tom, že pan J. vysílá stěžovatele na práci do Falkonu s tím,
že odměna za práci stěžovatele bude (až na 7% provizi) náležet panu J. Ze smlouvy nijak
nevyplývá, že by se měl p. J. jakkoli podílet na práci stěžovatele pro Falkon a že by mu měl
vzniknout nárok na nějakou odměnu od Falkonu vyplacenou prostřednictvím stěžovatele.
Žádným důkazním prostředkem nebylo doloženo, že by stěžovatel u Falkonu zařizoval nějakou
obchodní záležitost pro p. J. Dle názoru žalovaného vyplatila spol. Falkon stěžovateli odměnu za
jeho činnost mandatáře a u něj je takový příjem předmětem daně. Odměna mandatáře nemůže
náležet žádné třetí osobě. Ačkoliv bylo plně v pravomoci stěžovatele, aby nakládal se svým
příjmem získaným za práci pro Falkon, jak uznal za vhodné, tedy se i zavázat, že příjem poskytne
p. J., nicméně z daňového hlediska, lze uznat za daňový výdaj jen částky vy naložené na dosažení
příjmu, tedy částky bez jejichž vynaložení by příjem dosažen nebyl. Žalovaný uvádí, že z výpovědi
p. Č. (jako jediného člena představenstva Falkon Capital a. s. a osoby, která uzavřela se
stěžovatelem mandátní smlouvu a vyplatila odměnu) vyplývá, že se na stěžovatele sama obrátila
spol. Falkon, nikoliv, že by stěžovatel uzavřel smlouvu s Falkonem na základě dohody s p. J..
P. Č. také zcela vyloučil, že by se na uzavření mandá tní smlouvy mezi spol. Falkon a stěžovatelem
mohl jakkoli podílet p. J. nebo že by se podílel na činnosti stěžovatele pro Falkon. V daňovém
řízení proto dospěl správce daně k závěru, že odměna ve výši 3 mil Kč za činnost stěžovatele pro
Falkon je v plné výši jeho zdanitelným příjmem a že částku 2 790 tis. Kč vyplacenou p. J. nelze
považovat za daňově účinný výdaj k dosažení uvedeného zdanitelného příjmu. Ke stejnému
závěru dospělo i Ministerstvo financí, které nevyhovělo žádosti stěžovatele o uplatnění
mimořádného opravného prostředku.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem kasační stížnosti a řádně uplatněnými kasačními
důvody (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) napadený rozsudek přezkou mal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Jak vyplývá ze spisu, byla u stěžovatele provedena daňová kontrola daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Stěžovatel vykáz al příjmy z podnikání ve výši
3 000 000 Kč na základě smlouvy se společností Falkon Capital, a. s. Stěžovatel do výdajů
dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, zahrnul mj.
částku ve výši 2 790 000 Kč vyplacenou p. J. dne 20. 2. 2002. Stěžovatel k uvedenému předložil
dvě mandátní smlouvy. Podle první mandátní smlouvy (předložen é v ruském jazyce) ze dne
5. 2. 2001, kde je jako mandant uveden A. J., měl stěžovatel zahájit jednání se společností Falkon
Capital, a. s. (dále jen spol. Falkon), se kterou měl stěžovatel dále podepsat smlouvu, na jejímž
podkladě měl uvedené společnosti a zúčastněným osobám zajišťovat služby při realizaci
mezivládní smlouvy uzavřené mezi Ruskou federací a Českou republikou o deblokaci ruského
dluhu (poskytovat konzultační služby, účastnit se při jednáních se třetími stranami, připravovat
dokumenty pro jednání s bankami a jinými finančními institucemi apod.). Pan J. se ve smlouvě
zavázal vyplatit stěžovateli dohodnutou odměnu za výkon uvedených činností a to tak, že
stěžovatel obdrží od společnosti Falkon částku 3 000 000 Kč, z této sumy měl stěžovatel odečíst
provizi ve výši 7 %, tj. 210 000 Kč a zbylou částku ve výši 2 790 000 Kč měl stěžovatel uhradit
v hotovosti popř. převést na účet p. J. Dle druhé mandátní smlouvy ze dne 1. 3. 2001 se
stěžovatel, jako mandatář zavázal, že bude pro mandanta, tedy společnost Falkon vykonávat mj.
poradenskou činnost a technické zabezpečení naplnění příslušných ustanovení ohledně
finančního vyrovnání na základě mezivládní smlouvy mezi Ruskou federací a Českou republikou,
účastní se na přípravě podkladů pro jednání se stranami zúčastněnými při deblokaci dluhu,
dohled nad aplikací spol. Falkon navržených postupů při realizaci transakce apod. Za výkon
činnosti náležela stěžovateli odměna ve výši 3 000 000 Kč.
Správce daně I. stupně v rámci daňové kontroly požadoval prokázání právního důvodu
výplaty částky ve výši 2 790 000 Kč p. J . a doložení, zda se jednalo o výdaj vynaložený na
dosažení, zajištění a udržení příjmů dle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Za účelem
ověření oprávněnosti zahrnutí předmětné částky do výdajů byl dne 11. 11. 2004 proveden výslech
svědka p. J. dožádaným správcem daně bez přítomnosti stěžovatele, jakožto daňového subjektu.
Tato svědecká výpověď byla v daňovém řízení hodnocena tak, že ačkoliv došlo k procesnímu
pochybení, kdy daňový subjekt nebyl přizván k ústnímu jednání, svědek potvrdil vyplacení
předmětné částky. V dalším řízení pak správce daně I. stupně vycházel ze skutečnosti, že nebylo
zpochybněno samotné vyplacení částky ve výši 2 790 000 Kč, ale nebylo prokázáno, že tato
výplata má souvislost se zdanitelným příjmem stěžovatele ve výši 3 000 000 Kč.
Stěžovatel požadoval nový výslech svědka p. J. v průběhu odvolacího řízení. Této žádosti
však nebylo žalovaným vyhověno, přičemž tento postup žalovaný odůvodnil tím, že uvedené
procesní pochybení nemá vliv na závěr svěd čící o neprokázání souvislosti výplaty cit. částky p. J.
se zdanitelným příjmem.
Soud I. stupně tomuto závěru žalovaného přisvědčil s tím, že svědek by měl potvrzovat
pravdivost tvrzení daňového subjektu. K tomu, jaké postavení v celé obchodní záležitosti
zaujímal p. J., jaký byl jeho podíl na příjmech získaných stěžovatelem za činnost pro společnost
Falkon, neuvedl stěžovatel v průběhu daňového řízení ničeho. Za této situace se pak nemohl
domáhat výslechu svědka a nemůže klást za vinu žalovanému, že toh oto svědka nevyslechl. Soud
dále uvedl, že doklady, které mu byly stěžovatelem předloženy a vysvětlení, která byla podána, dle
jeho názoru žádným způsobem neobjasňují skutečnost, z jakých důvodů a na základě čeho byla
mandátní smlouva s panem J. uzavřena. Soud uzavřel, že neshledává jako nedostatek a vadu
řízení to, že žalovaný k těmto otázkám svědka nevyslechl, přestože lze postup dožádaného
správce daně hodnotit jako provedený v rozporu s ust. §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní
a poplatků. Vzhledem k tomu, že se však svědek při takto nesprávně provedené výpovědi
vyjadřoval pouze k samotnému vyplacení částky, a že tato skutečnost byla žalovaným
akceptována, nejednalo se dle názoru soudu I. stupně o takové pochybení, které by mělo být
důvodem pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Nevyhovění návrhu na další výslech nelze
považovat za porušení procesních práv stěžovatele, a proto ani soud nepřistoupil k doplnění
řízení výslechem svědka p. J., jak to navrhoval stěžovatel v žalobě.
Z obsáhlé kasační stížnosti lze seznat, že kasační námitky se týkají především způsobu,
jakým finanční orgány vedly dokazování a o jaké důkazy opřely své závěry o sporných skutkových
okolnostech. K těmto otázkám se vztahuje ustálená judikatura správních soudů i Ústavního
soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že zásadu vyjádřenou v §16 odst. 4 písm. e) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě
daní a poplatků), podle něhož má daňový subjekt právo klást svědkům a znalcům otázky
při ústním jednání a místním šetření, je nutné vztáhnout na celé daňové řízení. Finanční orgány
jsou povinny v daňovém řízení postupovat ústavně konformním způsobem, což v tomto
kontextu znamená umožnit daňovému subjektu projednání jeho věci v jeho přítomnosti, umožnit
mu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001,
sp. zn. I. ÚS 591/2000 nebo nález ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02) a to v kterékoli fázi
daňového řízení, v němž je prováděno dokazování. Je nepřípustné, aby finanční orgány
toto právo daňového subjektu, které je součástí ústavně zaručených zásad spravedlivého procesu
(čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod), jakýmkoli způsob em obcházely či oslabovaly
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, č. j. 5 Afs 14/2004 - 60, přístupno
na www.nssoud.cz). Tato základní pravidla podstatným způsobem omezují možnost použít
v daňovém řízení v neprospěch daňového subjektu tzv. listinné důkazy zachycující výpovědi
třetích osob, které ovšem nebyly správcem daně jakožto svědci řádně vyslechnuty.
V daňovém řízení je tedy v rámci zachování principu „rovnosti zbraní“ třeba vycházet
z toho, že pravidlo uvedené v §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní je nutno aplikovat vždy,
provádí-li finanční orgán ve vztahu k daňovému subjektu dokazování podle §31 tohoto zákona.
Není-li daňovému subjektu umožněno klást svědkům otázky, je svědecká výpověď jako důkazní
prostředek nepoužitelná. Ve všech případech, kdy je vyslýchaná osoba dotazována na důležité
okolnosti v daňovém řízení, jež se týkají osob jiných, jedná se zje vně o výslech svědka. Svědek
je podle zákona povinen vypovídat pravdu a nic nezamlčet. O tom, jakož i o následcích
nepravdivé nebo neúplné výpovědi, musí být poučen. Pro účely dokazování v daňovém řízení
je nutno preferovat použití bezprostředních provedených důkazů a daňový subjekt s ohledem
na zásadu „rovnosti zbraní“ má právo se s těmito důkazy seznámit. Daňovému subjektu musí být
umožněno, aby jeho věc byla projednávána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
uvedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Nejvyšší správní soud k této otázce ve svém rozsudku ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, příst. na www.nssoud.cz) poznamenal: „Je-li prováděn důkaz výslechem
svědka, má daňový subjekt právo být o provádění svědecké výpovědi správcem daně včas vyrozuměn, nehrozí- li
nebezpečí z prodlení (§31 odst. 2 věta t řetí zákona o správě daní a poplatků). Smyslem a účelem takového
vyrozumění je přirozeně umožnění daňovému subjektu být výslechu přítomen a klást svědkovi otázky [viz §16
odst. 4 písm. e) cit. zákona.]. Vystavení svědka otázkám daňového subjektu zvyšuje z pravidla přesvědčivost
a informační hodnotu, a tím i věrohodnost jeho výpovědi, neboť se svědek k rozhodným otázkám vyjádří v logice
náhledu jak správce daně, tak stěžovatele a oba tyto náhledy tak lze konfrontovat a vyhodnotit. Zajištění reálné
možnosti účasti při výslechu svědka je proto jedním z klíčových parametrů hodnocení zákonnosti provádění
takového důkazu a jakémukoli jeho obcházení je třeba důsledně bránit. Klíčovou vlastností svědecké výpovědi,
odlišující ji od jiných důkazních prostředků, je rovněž její nezprostředkovanost – svědek vypovídá za přítomnosti
pracovníka správce daně i daňového subjektu a závěry o věrohodnosti a relevanci jeho výpovědi proto lze činit
i z jeho nonverbálního projevu a celkového dojmu, kterým působí. V rozporu se zákonem proto je snaha správce
daně o účelové vyhýbání se výslechu svědků a jejich nahrazování listinnými důkazy, například protokoly o výslechu
pořízenými v jiných řízeních o právech a povinnostech.
Svědka je třeba vyslechnout vždy, požaduje-li to daňový sub jekt, ledaže se jedná o požadavek vedený
toliko snahou mařit či účelově prodlužovat daňové řízení (např. požadavek na výslech svědka, který se zdržuje
v cizině, zjevně se nehodlá do ČR k výslechu dostavit, takže jeho předvolávání k výslechu bude neúčelné, a jeho
výpověď není možno pořídit ani jiným způsobem, zejm. cestou mezinárodní spolupráce v daňových věcech).“
Uvedeným požadavkům však správce daně I. stupně ani žalovaný nedostáli. Pokud jde
o výše zmíněný výslech svědka p. J., jedná se o podstatné skutečnosti, z nichž správce daně i
žalovaný při svém hodnocení skutkového stavu vycházeli. Za situace, kdy stěžovatel předkládal
listinné důkazy, kterými prokazoval, že skutečně vynaložil zmíněné daňové výdaje na dosažení
svých zdanitelných příjmů (dle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů) a současně za účelem
ověření jeho tvrzení požadoval výslech svědka p. J ., v souladu s ust. §16 odst. 4 písm. e) zákona
o správě daní, mohla výpověď této osoby sloužit k ověření věrohodnosti stěžovatelova tvrzení
ohledně naplnění mandátní smlouvy s výše jmenovaným a objasnění skutkových okolností
daného obchodního případu. K tomuto ověření však nemohlo v tomto směru dojít jiným
způsobem, než že by byla zmíněná osoba řádně vyslechnuta v daňovém řízení v této věci a
stěžovateli tak dána možnost, aby se tohoto výslechu zúčastnil, kladl tomuto svědkovi otázky a
k jeho výpovědi se vyjádřil.
V případě, kdy byla svědecká výpověď p. J. dne 11. 11. 2004 provedena v rozporu s ust. §
16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a svědek se při takto nesprávně provedené výpovědi
vyjadřoval pouze k samotnému vyplacení částky, nikoliv již k objasnění celého obchodního
případu, neboť nebyl na tyto skutečnosti dožádaným správcem daně dotázán, nelze za této
situace konstatovat dostatečně zjištěný skutkový stav věci. Nejvyšší správní soud na tomto místě
považuje za potřebné uvést, že právě za daných o kolností projednávané věci, kdy předmětem
dokazování bylo zjištění role p. J. v celé obchodní operaci, jeho podílu na příjmech získaných
stěžovatelem za činnost pro společnost Falkon, zda a jaké konkrétní aktivity p. J . měly napomoci
úspěchu jednání a zda existuje souvislost mezi právními vztahy založenými mezi stěžovatelem a
spol. Falkon a mezi stěžovatelem a p. J., bylo na místě tento výslech provést.
Je nepochybné, že daňový subjekt musí mít v daňovém řízení možnost uplatnit své právo
a vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem, předkládat důkazy a právně a skutkově
argumentovat. Namítal-li stěžovatel, že byl v průběhu daňového řízení zkrácen na svém právu,
které mu garantuje ustanovení §16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků, není možné
se ztotožnit s názorem žalovaného potažmo městského soudu, že jde sice o procesní pochybení,
které však nemá vliv na zákonnost napadeného r ozhodnutí. Rozhodnutí žalovaného jakož
i rozhodnutí městského soudu, jak vyplývá z jejich odůvodnění, se opírají o důkaz, který byl
pořízen v rozporu se zákonem, a na tuto skutečnost stěžovatel také upozorňuje.
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že pokud se napadené rozhodnutí opírá
o důkaz pořízený v rozporu se zákonem [§16 odst. 4 písm. e) zákona o správě daní a poplatků] ,
přičemž žaloba výslovně tuto vadu vytýkala, nejedná se pouze o procesní pochybení v postupu
správce daně nemající vliv na zákonnost soudem přezkoumávaného rozhodnutí, nýbrž
i o porušení povinnosti správce daně postupovat v daňovém řízení ústavně konformním
způsobem, v tomto případě porušení práva daňového subjektu na projednání věci v jeho
přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Pokud by žalovaný postupoval
v souladu se základními zásadami daňového řízení a dbal, ab y byly skutečnosti rozhodné
pro správné stanovení daňové povinnosti zjištěny co nejúplněji, nemohl by za daných okolností
navrhovanou svědeckou výpověď jako důkazní prostředek vyloučit.
Nelze tedy souhlasit se závěrem městského soudu o tom, že nevyhovění návrhu na další
výslech navrhovaného svědka nelze považovat za porušení procesních práv stěžovatele, které
by vedlo k nedostatečně zjištěnému stavu věci. Naopak, vzhledem k tomu, že územní finanční
orgány při hodnocení skutkové stránky věci přikládaly takto získané výpovědi uvedené osoby
význam při skutkovém a právním zhodnocení dané věci, je třeba mít za to, že jeho použitím bylo
daňové řízení zatíženo podstatnou vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí
ve věci samé. Městský soud měl žalobou napadené rozhodnutí pro uvedené vady řízení zrušit.
V případě, kdy jedním z bodů žaloby byl i návrh stěžovatele na výslech svědka p. J., mohl soud
tyto vady případně odstranit tím, že by uvedenou osobu sám při jednání za účasti stěžovatele
vyslechl a doplnění dokazování pak zohlednil ve svém rozhodnutí. Pokud soud však ani jedním
z uvedených způsobů nepostupoval, trpí jeho rozhodnutí vadou a kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že vlivem zmíněných procesních vad prozatím nebylo
možné dospět k jednoznačnému závěru o tom, zda stěžovatel prokázal vynaložení výdaje ve výši
2 790 000 Kč dle mandátní smlouvy s p. J. na dosažení, zajištění a udržení svých zdanitelných
příjmů. Je tudíž věcí dalšího řízení, aby byly vytýkané vady odstraněny a po doplnění dokazování
znovu řádným způsobem zhodnocena skutková stránka věci.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. března 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu