ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.31.2009:78
sp. zn. 5 As 31/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobců: a) Ing. J. K.,
zast. advokátem Mgr. Jiřím Hrubanem, se sídlem AK Antonínská 2, Brno, b) M. H.,
proti žalovanému: Magistrát města Brna, se sídlem Malinovského nám. 3, Brno, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: POHODA I, s. r. o., se sídlem Údolní 8, Brno, zast. advokátem
JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., se sídlem AK Gočárova tř. 1000/29, Hradec Králové,
v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2009,
č. j. 31 Ca 89/2007 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 10. 9. 2002, č. j. OÚSŘ U 02/41123/Mak/Wi, kterým bylo zamítnuto
odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Brno - Střed – odboru výstavby
a územního rozvoje ze dne 14. 6. 2002, č. j. STU/01/0101371/000/010, jímž byla umístěna
stavba „Vilové domy Neumannova ulice“ na pozemky 504, 505, 506 a 507 v k. ú. Pisárky.
V kasační stížnosti žalobce (dále „stěžovatel“) uplatňuje kasační důvod dle ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). Nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým
se soud v napadeném rozsudku vypořádal s žalobními námitkami. Námitku, že stavební úřad
nikterak nereagoval na sdělení žalobců, že byl u Městského soudu v Brně podán návrh na určení
vlastnického práva k pozemku dotčenému navrhovanou stavbou, krajský soud uzavřel tak,
že „žalovaný se s námitkou zabýval a jeho odůvodnění nelze po stránce obsahové vytýkat
namítané pochybení….“ Soud tedy v podstatě pouze beze zbytku převzal argumentaci
žalovaného; takové odůvodnění dle stěžovatele není dostačující. Krajský soud se v této
souvislosti vůbec nezabýval vznesenou občanskoprávní námitkou dle §137 stavebního zákona
a pouze konstatoval, že „... z vymezení sporu vyplývá, že k dotčení práv žalobců nemohlo dojít,
protože rozhodnutí o určovací žalobě nemohlo mít vliv na zásah do jejich hmotných veřejných
práv…“ V další větě soud uvádí „…žalobci jako vlastníci vedlejších pozemků jsou ve smyslu
ust. §34 odst. 1 stavebního zákona…“ Pokud je tedy pohlíženo na žalobce jako na vlastníky
vedlejších pozemků, tedy sousedy, což krajský soud sám uvádí, je potom logické, že při dispozici
s předmětnými pozemky by mohlo, a také došlo k zásahu do jejich veřejných subjektivních práv,
zejména tím, že rozhodnutím žalovaného došlo k umístění 15-19 bytových jednotek včetně 30
garáží v objektu o 4 nadzemních podlažích v klidové vilové čtvrti místo zahrad, které tvořily
součást prostředí, jež vlastníci vedlejších pozemků obývají. Tuto skutečnost žalobci uvedli
i v odvolání ve věci územního rozhodnutí č. 137 ze dne 4. 10. 2001.
Stěžovatel se neztotožňuje ani s konstatováním krajského soudu ohledně námitek
týkajících se podkladů rozhodnutí stavebního úřadu a jejich rozporu s regulativy a limity
územního plánu města Brna; krajský soud uvedl, že „přes jejich obsažnost absentuje v nich pro
projednání ve správním soudnictví nezbytné tvrzení, jak bylo vytýkanými pochybeními
stavebního úřadu přímo zasaženo do veřejných hmotných subjektivních práv žalobců.“
Stěžovatel je toho názoru, že tuto skutečnost také dokázal a je z velké části patrna ze spisu
správního orgánu, jehož součástí je znalecký posudek znalce Ing. arch. Z. S., z něhož vyplývá, že
záměr stavebníka je z hlediska územního plánování architektonického řešení nesprávný. Stejně
tak ze znaleckého posudku znalkyně Ing. J. K., který byl rovněž součástí správního spisu, vyplývá,
že předložená projektová dokumentace vykazuje zásadní nedostatky. Stěžovatel vzhledem
k uvedeným závěrům tedy zcela logicky dovozuje, že všechny negativní skutečnosti se jistě
mohou promítnout směrem k vlastníkům vedlejších pozemků, tedy i pozemku stěžovatele, ve
smyslu jejich veřejných subjektivních práv. Pokud krajský soud uvádí, že „..namítají-li žalobci
v rámci tohoto okruhu žalobních námitek porušení ust. §138 stavebního zákona a ust. §83 vyhl.
č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, toto tvrzení je obecné a
nekonkrétní…“, pak s touto argumentací stěžovatel nemůže souhlasit.
Stěžovatel na základě uvedeného navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných, neshledal přitom vady řízení, k nimž by byl
povinen přihlédnout i bez návrhu stěžovatele ex offo (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Ze spisového materiálu vyplynuly pro posouzení věci následující rozhodné skutečnosti.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci o umístění stavby rozhoduje opětovně poté,
co předchozí rozhodnutí krajského soudu ze dne 27. 4. 2006, č. j. 30 Ca 76/2006 - 12 bylo
rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 3/2007 - 68 ze dne 2. 5. 2007 zrušeno
a vráceno krajskému soudu k dalšímu řízení.
Předmětem soudního přezkumu je územní rozhodnutí, které bylo vydáno k návrhu
společnosti POHODA I, s. r. o.; tato osoba tak měla postavení osoby zúčastněné na řízení. Bylo
s ní jednáno v průběhu celého správního řízení, žalobci však poté sami tuto osobu neoznačili
v podané žalobě, krajský soud, aniž by tuto osobu vyrozuměl o probíhajícím řízení, rozhodl
o věci samé, čímž porušil ust. §74 odst. 1 s. ř. s. Již tato podstatná vada a zmatečnost řízení před
krajským soudem sama o sobě byla důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Nejvyšší správní
soud rovněž shledal další pochybení krajského soudu, nezabýval-li se tento všemi žalobními
námitkami (§75 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ve zrušovacím rozsudku uvedl, že nelze
nalézt ospravedlnění pro závěr soudu o tom, že již byl v jedné z námitek shledán dostatečný
důvod pro postup dle §76 s. ř. s., není proto třeba zabývat se ostatními. Povinností soudu
v řízení o žalobě je přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek
(§75 odst. 2 s. ř. s.); této povinnosti však krajský soud nedostál. Povinnost soudu vypořádat
se se všemi žalobními námitkami má své opodstatnění. Jak Nejvyšší správní soud ve svém
předchozím rozsudku uvedl, jakkoli totiž může již jedna z námitek být shledána důvodnou
a může vést sama o sobě ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí, je nutno se vypořádat
se všemi ostatními, a to z hlediska jejich důvodnosti či naopak nedůvodnosti. Zruší-li totiž soud
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, je tento vázán právním názorem soudu v dalším řízení.
Není-li však stran námitek neprojednaných (přitom již ve správním řízení uplatněných) žádný
právní názor soudem vysloven, stěží může v dalším řízení správní orgán této povinnosti dostát,
resp. jeho nové rozhodnutí může trpět další vadou, k níž se v námitce soud ve zrušujícím
rozsudku nevyjádřil. Tím spíše tak tomu bude v případě, kdy i další námitky mohou být
námitkami důvodnými.
Krajský soud v předchozím řízení rozhodnutí žalovaného zrušil pro podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé podle §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Vadu, pro kterou bylo rozhodnutí zrušeno, přitom
krajský soud spatřoval v neposkytnutí dostatečné lhůty, resp.poskytnutí zkrácené lhůty
k uplatnění námitek.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvedl, že relevantní odůvodnění stran dopadu
poskytnutí toliko zkrácené lhůty k uplatnění námitek žalobcům (s nimiž se správní orgán řádně
vypořádal) v již opakovaném řízení o umístění stavby a příčinnou souvislost této vady řízení
s vyslovením závěru o nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, napadený rozsudek krajského
soudu postrádá. Obzvláště za situace, kdy krajský soud již v této věci zamítl rozsudkem ze dne
23. 11. 2004 č. j. 29 Ca 279/2003 - 138 žalobu týchž žalobců proti rozhodnutí Magistrátu města
Brna ze dne 24. 7. 2003, č. j. OÚSŘ U 03/34197/Šk, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání
a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - střed ze dne 30. 4. 2003,
č. j. STU/01/0300741/000/002, kterým byla povolena firmě POHODA I, s. r. o. (osoba
zúčastněná) stavba dvou bytových domů na pozemcích p. č. 504, 505, 506 a 507, vjezdu
a přípojky plynovodu na pozemku p. č. 545/15, ostatní přípojky inženýrských sítí na pozemku
p. č. 545/6 vše v k. ú. Pisárky (stavba „Vilové domy Neumannova ulice“).
Nejvyšší správní soud tedy ve zrušujícím rozsudku zavázal krajský soud právním názorem
stran lhůty pro uplatnění námitek. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze spisového materiálu
správních orgánů a dospěl k závěru, že vzhledem k již opakovanému řízení, jehož byli žalobci
účastníci, nemohlo poskytnutí kratší lhůty tyto zkrátit na procesních právech, žalobci i v této
kratší lhůtě realizovali své právo na uplatnění připomínek a námitek, nejednalo se tedy o takové
pochybení, které by mohlo vést k nezákonnosti rozhodnutí žalovaného. Vzhledem k tomu,
že ostatní žalobní námitky krajský soud nepřezkoumával, uložil mu Nejvyšší správní soud se jimi
zabývat v novém rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy opětovně přezkoumal rozhodnutí krajského soudu, dospěl
přitom k závěru, že krajský soud postupoval v intencích závěrů, jimiž jej Nejvyšší správní soud
zavázal, přezkoumal žalobu v rozsahu všech uplatněných žalobních námitek a přezkoumatelným
způsobem se s nimi vypořádal.
V žalobě bylo namítáno, že se žalovaný nevypořádal s námitkami občanskoprávní povahy,
když se nezabýval tím, že byl podán návrh na určení vlastnického práva k pozemku dotčenému
navrhovanou stavbou, dále je poukazováno na rozpor rozhodnutí stavebního úřadu s normativy
a regulativy zástavby území, neslučitelnost stavby se závaznými právními předpisy je dokládána
posudky soudních znalců. Dále žaloba obsahovala námitku týkající se poskytnutí zkrácené lhůty
k podání připomínek a námitku týkající se nejednotnosti v označování předmětné stavby, která
však byla uplatněna až po lhůtě stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s., proto se jí krajský soud správně
nezabýval.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že vznesenou námitkou stran určení
vlastnického práva se žalovaný zabýval, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že vycházel
z originálu výpisu z katastru nemovitostí, dále uvedl, že pro vydání územního rozhodnutí dle §38
stavebního zákona je nezbytné, aby stavebník prokázal vlastnické či jiné právo k pozemku, toto
bylo stavebníkem doloženo výpisem z katastru nemovitostí ze dne 25. 4. 2001, přitom, jak bylo
zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 27. 2. 2002, vlastnické právo mu svědčilo i v době
rozhodování žalovaného. V podání ze dne 20. 7. 2001, které žalobci zmiňují, je uvedeno,
že z návrhu na určení vlastnického práva (bez specifikace návrhu) plyne, že nabytí pozemků
dotčených stavbou vlastníkem není v souladu s právními normami. Z takto uplatněné námitky,
která nebyla v žalobě dále konkretizována, nevyplývá především, zdali se vlastnický spor týká
vlastnických práv žalobců, resp. jak mohlo dojít namítaným postupem správního orgánu k zásahu
do hmotných práv žalobců.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit s námitkou stěžovatele v tom, že krajský soud
pouze převzal odůvodnění žalovaného, aniž by se uvedenou námitkou zabýval. Z odůvodnění
rozsudku krajského soudu naopak je zcela zřejmé, že krajský soud zjišťoval předmět řízení stran
určovací žaloby, přitom Městským soudem v Brně bylo sděleno, že žalobci se žalobu doručenou
soudu dne 16. 4. 2003, tzn. až po vydání rozhodnutí žalovaného (10. 9. 2002), domáhali určení
neplatnosti směnné smlouvy uzavřené mezi Statutárním městem Brno a třetími osobami s tím,
že vlastníkem uvedených pozemků má být město Brno. Z uvedeného předmětu sporu vyplývá,
že k dotčení práv žalobců v řízení o umístění stavby nemohlo dojít, protože rozhodnutí
o určovací žalobě nemohlo mít vliv na zásah do jejich hmotných veřejných subjektivních práv.
Žalobci, jakožto vlastníci sousedních pozemků jsou ve smyslu ust. §34 odst. 1 stavebního zákona
účastníci územního řízení pouze v mezích přímého dotčení vlastnického práva k jejich
nemovitostem v souvislosti s umísťovanou stavbou, a proto jen v rozsahu takto vymezeném
se může odvíjet přezkumná činnost soudu ve správním soudnictví; přitom však tvrzení, jaká
práva žalobců byla namítaným porušením stavebního zákona dotčena, v žalobních námitkách
chybí. Se závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Obecné výhrady,
které stěžovatel předestírá i v kasační stížnosti v tom smyslu, že místo zahrad, které tvořily
součást prostředí, které obývají spolu s vlastníky ostatních pozemků, jsou v lokalitě umístěny
bytové jednotky, nevypovídají nic o konkrétním zásahu, resp. přímém dotčení ve výkonu
vlastnického práva stěžovatele.
Občanský zákoník přiznává v ustanovení §123 vlastníkovi za účelem realizace jeho
vlastnického práva jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva (oprávnění). Konkrétně
jde o oprávnění předmět vlastnického práva, tj. věc (res corporalis) držet, užívat, požívat, tj. brát
z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní (disponovat), zejména ji - ať již za úplatu či bezúplatně -
zcizit a tak ji převést na jinou osobu (ať fyzickou či právnickou). Vlastník věci může však být
ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění různě omezen, může část svých oprávnění
či dokonce všechna - ať již ze své vůle či proti své vůli – pozbýt. Vždy však, v případě omezení
či odnětí vlastnického práva, musí být vlastníkovi zachována procesní práva a možnost účinné
obrany, a to jak v řízení správním, tak i v řízení soudním.
Stěžovatel, který nadto není v postavení vlastníka pozemku, na kterém je stavba umístěna,
rovněž ani nebyl na svých procesních právech zkrácen, v průběhu řízení s ním bylo jako
s účastníkem řízení jednáno; nutno však také konstatovat, že stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že postupem správních orgánů mu bylo znemožněno
užívat svého majetku nebo jakkoli s ním disponovat.
Pokud jde o námitky týkající se rozporu územního rozhodnutí s územním plánem, ani zde
nelze seznat konkrétní výhrady, které by ve svém důsledku přímo či alespoň nepřímo znamenaly
zásah do hmotných subjektivních práv stěžovatele. Znalecké posudky, jichž se stěžovatel
dovolává, pouze obecně konstatují, resp sám stěžovatel takové závěry v kasační stížnosti činí,
že záměr stavebníka je z hlediska územního plánování architektonického řešení nesprávný
a že předložená dokumentace vykazuje zásadní nedostatky v oblasti ekologických zátěží. Nic však
z těchto konstatování nevypovídá o přímém konkrétním dotčení na subjektivních hmotných
právech stěžovatele. Domnívá-li se stěžovatel, jak předestírá v kasační stížnosti, že těmito
posudky své dotčení na právech prokázal, nelze mu přisvědčit. Jistě lze dospět k závěru, který činí
stěžovatel, že vytýkané vady projektové dokumentace se mohou jistě i promítnout směrem
k vlastníkům dotčených vedlejších pozemků, je však třeba toto dotčení jednotlivými vlastníky
namítat, směrem k jednotlivým vlastníkům konkretizovat, nikoli ponechat toliko ve zcela obecné
rovině.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny nebo dotčeny na svých
subjektivních právech. Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční
a je tedy výlučně na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Rovněž pouze
na něm je i to, co v žalobě uvede. Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat
nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci, o jaká práva
se jedná, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech
zkrácen, tedy uvedení konkrétních důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí
správního orgánu.
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení
soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu
je možno podat v poměrně krátké lhůtě dvou měsíců, ale i to, že jen v této lhůtě je možno žalobu
rozšířit, tedy i uvádět další žalobní důvody. Krajský soud proto nepochybil, nezabýval-li
se námitkou, kterou stěžovatel uplatnil po lhůtě stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s.
Ohledně námitky zkrácené lhůty pro uplatnění námitek krajský soud respektoval závěry
Nejvyššího správního soudu, které byly vysloveny v předchozím zrušovacím rozhodnutí a není
proto důvodu se jimi opětovně zabývat, resp. tyto námitky posoudil Nejvyšší správní soud jako
nepřípustné (§104 odst. 3 s. ř. s).
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodnými, a proto kasační
stížnost dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §60 odst. 1 a odst. 5
s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl ve věci úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, žalovanému, který měl ve věci úspěch, nevznikly náklady přesahující rámec jeho běžné
správní činnosti.
Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil; tato situace v projednávané věci
nenastala.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu