ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.33.2008:118
sp. zn. 5 As 33/2008 - 118
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: Dr. Ing. Z. H., zastoupený JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem v Teplicích, Dlouhá
31/63, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, A. Čermáka 2a, za
účasti: Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a. s., se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka
57, zastoupený JUDr. Karlem Čermákem, advokátem v Praze, Národní 32, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2007, č. j. 9 Ca 190/2005
– 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a. s., se sídlem
Karlovy Vary, T. G. Masaryka 57, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Výše citovaným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2005, č. j. O-71836, jímž byl zamítnut
rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 17. 9. 2004, č. j.
5854/2004 o zamítnutí návrhu žalobce na výmaz kombinované ochranné známky č. 171970
ve znění „CARLSBAD BECHER BECHEROVKA“, jejíž vlastníkem je společnost Jan Becher -
Karlovarská Becherovka, a. s. z rejstříku ochranných známek.
Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb. (dále s. ř. s.). V ní nejprve rozsáhle uvedl námitky
proti postupu a rozhodnutí správního orgánu (pod body 1 - 10) a poté důvody nesouhlasu
s rozhodnutím městského soudu. Tvrdil, že se městský soud nevypořádal se všemi námitkami
uvedenými v žalobě, nebo je nesprávně právně posoudil. Především nesouhlasil se závěry
městského soudu, pokud jde o usnesení Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. D 572/97
ze dne 25. 2. 1998, podle kterého bylo potvrzeno, že na dědice zůstavitele, tj. také na stěžovatele,
přešla veškerá práva k užívání obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher, Karlsbad,
vignetě a lahvi. Podle stěžovatele se žalovaný musel zabývat tím, komu svědčí hmotné právo.
V řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí žalovaného nebyl poučen tak, aby pro neznalost
právních předpisů neutrpěl újmu (neuvádí však konkrétně jaké poučení postrádal) a nebyla
mu dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí před vydáním rozhodnutí,
což platí i pro řízení u správního orgánu prvního stupně, který nezjistil přesně a úplně skutkový
stav. Správní orgán ho donutil zaplatit šestkrát poplatek 1000 Kč a vyhotovil šest rozhodnutí,
což je šikanózní jednání. Zápis předmětné známky byl proveden v rozporu se zákonem
č. 137/1995 Sb., zejména jeho §19. Důvody neplatnosti rozhodnutí žalovaného spatřuje
stěžovatel v ust. §32 odst. 1, 3 zákona č. 441/2003 Sb., když shora uvedené ochranné známky
byly zapsány v rozporu s ust. §4 písm. l) a m), §6, §7 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Stěžovatel
popírá pravost a správnost smluv, tj. smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví
uzavřené dne 12. 12. 1996 podle §16 zákona č. 92/1991 Sb. a §19 zákona č. 137/1995 Sb. a §4
zákona č. 159/1973 Sb., jež byla uzavřena mezi n. p. Jan Becher, výroba lihovin a zapsaným
vlastníkem a smlouvy o převodu podnikového know-how ze dne 10. 12. 1996, která byla
uzavřena mezi s. p. Jan Becher, výroba likérů a zapsaným vlastníkem, (podle rozsudku NS ČR
ze dne 17. 04. 1996, č. j.: 3 Cdon 1031/96, popře-li účastník pravost, resp. správnost soukromé
listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost
a břemeno důkazní, tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení
nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny). V řízení před správními orgány
proto muselo být dokázáno, že zapsaný vlastník nabyl právo k ochranným známkám na základě
bezvadného titulu, tedy že převodce ze smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví
ze dne 12. 12. 1996 byl skutečně nositelem práva, které převáděl. Dále také na základě jakého
titulu svědčilo právo k ochranným známkám, obchodnímu jménu a označení původu podniku
Jan Becher, výroba lihovin, národní podnik, Karlovy vary, který byl zapsán do obchodního
rejstříku, respektive podnikového rejstříku, dne 21. 1. 1976. Na základě jakého titulu svědčilo
právo k podnikovému know-how podniku Jan Becher, výroba lihovin, státní podnik, Karlovy
Vary, který byl zapsán do obchodního rejstříku, respektive podnikového rejstříku, dne
30. 12. 1988. V podstatě muselo být podle stěžovatele dokazováno, kdo byl vlastně nositelem
těchto práv od roku 1945 do roku 1976, respektive 1988, a od koho vlastně tato práva na tvrzené
převodce a nabyvatele přešla. Zapsaný vlastník ochranných známek je nenabyl od podniku,
který byl privatizován, to je od státního podniku, ale od národního podniku smlouvou podle §16
zákona č. 91/1992 Sb., ačkoliv zákon č. 92/1991 Sb. se vztahoval toliko na státní podniky,
nikoliv národní podniky, když národní podnik podle tohoto zákona privatizován nebyl. Smlouva
ze dne 12. 12. 1996 byla uzavřena v rozporu se zákonem a je absolutně neplatná. Evidenční
zápisy u správního orgánu byly provedeny v rozporu se zákonem. Správní orgány tento
hmotně-právní titul řádně nezkoumaly, ačkoliv to byla jejich povinnost. Dokonce ho ani neměly
k dispozici. Smlouva ze dne 12. 12. 1996 v originálu ani v ověřené kopii není ve správním spisu
založena. Zapsaný vlastník zčásti nabýval práva k ochranným známkám již správním orgánem
evidovaným, ale zčásti jen k podané přihlášce. V prosinci 1996 neměl převodce ještě některé
ochranné známky ani zapsané pro sebe, ale již je převáděl, přičemž o nabývacím titulu práva
hmotného smlouva neobsahuje žádné ustanovení. Od 1. 4. 1991 byl převod majetku
ve vlastnictví státu omezen ustanovením §45 zákona č. 92/1991 Sb., o velké privatizaci,
bez výjimky udělené vládou ČR nemohl státní podnik převést na zapsaného majitele ani postupy
výroby bylinného likéru, ani technologický postup získávání aromatických látek, když se nejedná
ani o převod mezi dvěma státními podniky. Smlouvy ze dne 10. 12. 1996 i ze dne 12. 12. 1996
podepsal Ing. V. L., CSc. jako ředitel obou podniků. Jednalo se tedy o konflikt zájmů. Stěžovatel
v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 1446/94. Stěžovatel
má v držení původní recepturu na výrobu likéru Becherovka. Důkazy, kterými lze tuto skutečnost
dokázat jsou „Materiálový průzkum originálu listiny, Smlouva darovací vystavená JUDr. V. V.,
notářem v Domažlicích, a uzavřená mezi panem A. B. a pány L. K. a J. H. ze dne 1. března
1939“, který prokazuje pravost této smlouvy. Tato smlouva byla předložena stěžovatelem v
dědickém řízení před Okresním soudem v Domažlicích při dodatečném projednání dědictví.
Pravost této listiny prokazuje i znalecký posudek č. 14/97 ze dne 13. února 1997 a znalecký
posudek RNDr. M. M. ze dne 27. 04. 1997. Všechny tyto důkazy pak dokazují, že došlo
k darování původní receptury na výrobu likéru Becherovka darovací smlouvou ze dne
01. 03. 1939 předkům stěžovatele. Že zapsanému vlastníkovi nesvědčí právo k ochranným
známkám, ani právo k zelené lahvi a není majitelem obchodního jména Johann Becher, stěžovatel
vyvozuje nejen z výše uvedeného důvodu, ale i z rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích
sp. zn. D 571/97 ze dne 24. 11. 1997, respektive sp. zn. D 572/97 ze dne 25. 2. 1998
a z osvědčení č. 230672, 230673, 230674, 201577, podle nichž na území Ruské federace
je majitelem ochranných známek stěžovatel.
Podle rozhodnutí soudu v Moskvě - Dorogomilovu ze dne 9. července 2002
(na rozhodnutí je uvedeno nesprávně 9. června 2002) a podle usnesení předsednictva
Moskevského městského soudu ze dne 6. března 2003 bylo těmito soudy již rozhodnuto o uznání
nároků k ochranným známkám ve smyslu čl. 53 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR ze dne
16. května 1983 o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných
a trestních vyhl. č. 95/1983 Sb. Podle §63 a následující z. č. 97/1963 Sb., v platném znění,
není k uznání cizích rozhodnutí v ostatních věcech, než která jsou jmenovitě uvedena v §65 a 67
cit. zákona, potřeba provádět žádné zvláštní řízení, a uznání se provede tím, že československý
soud k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí československého orgánu (§65 cit. zákona,
R 26/1987).
Soud dle stěžovatele posoudil nesprávně žalobní námitku o nedostatečném poučení
a o nedání možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí a návrhy důkazů, když vytvořil novou
tezi, že pokud jsou předloženy důkazy do spisu, ale správní orgán tyto důkazy nepoužije
pro své rozhodnutí, pak se nejedná o podklad rozhodnutí a správní orgán nemusí dát účastníkovi
řízení možnost podle §33 odst. 2 správního řádu. Podle názoru městského soudu nelze podle
stávající právní úpravy přezkoumávat legalizaci způsobu nabytí ochranné známky, když uzavřel,
že rozpor s §19 z. č. 137 /1995 Sb. nemá pro toto řízení žádný význam, ale neuvedl již, z jakých
skutečností tento závěr dovozuje. Tím v podstatě soud zaujal nesprávný právní názor, že nelze
napadnout zápis převodu ochranné známky, pokud uplynula doba delší tří roků, znamená to,
že pokud došlo k převodu ochranných známek bez právního důvodu, převod přesto platí.
Městský soud taktéž nesprávně právně posoudil i rozdělení věcí správním orgánem,
když se jedná o rozhodnutí, která jsou skutkově i právně zcela identická a týkají se týchž
účastníků. Zde odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ČR ze dne 16. 03. 2006,
sp. zn. I. ÚS 664/03, obdobně pak i nedání možnosti ve smyslu §33 odst. 2 správního řádu
na rozhodnutí NSS ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 40/2003. Ve věci výroku I. rozsudku
pak odkazuje stěžovatel na rozhodnutí NS ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001,
který je dle tohoto judikátu neurčitým, proto vadou řízení, která má za následek nesprávné
rozhodnuti ve věci. Žalobní námitky podpořil stěžovatel při jednání dne 27. dubna 2007 ještě
poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2006 č. j. As 59/2006.
Důvody, pro které byla uvedena žalobní námitka nedostatečného poučení a nedáni možností
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jsou uvedeny v žalobě. Správní soud neposkytl ochranu
právům stěžovatele, když uzavřel, že žalobce žalobní námitky blíže neodůvodnil,
proto neumožnil soudu přezkum napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel z výše uvedených důvodů navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti písemně vyjádřil a navrhl její zamítnutí. Ve vyjádření
žalovaný namítá, že kasační stížnost se nově, mimo prostor správního i soudního jednání
týkajícího se předmětné kombinované ochranné známky opírá o tvrzení, jež stěžovatel
standardně uplatňoval v jiných podáních proti ochranným známkám ve vlastnictví akciové
společnosti Jan Becher – Karlovarská Becherovka. Stěžovatel napadá společně 12 ochranných
známek tohoto vlastníka s odvoláním na tvrzenou smlouvu z roku 1939 o převodu práv k likéru,
vinětě a láhvi na jeho děda. V kasační stížnosti tedy stěžovatel uplatňuje důvody, které nebyly
předmětem správního řízení ani soudního přezkumu, soudu v podstatě nevytýká žádná
pochybení, která by podle §103 s. ř. s. mohla být podkladem pro podání kasační stížnosti.
Je zřejmé, že stěžovatel zaměnil řízení v dané věci s jinou uplatněnou žalobou projednávanou
u městského soudu. O tom svědčí mimo jiné skutečnost, že ve věci nebylo vedeno před soudem
ústní jednání a přesto se stěžovatel dovolává jednání ze dne 27. 4. 2007.
Osoba zúčastněná na řízení Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a. s. ve vyjádření
ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí. Ke stěžovatelovu zmiňovanému „úřednímu potvrzení“
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 25. 2. 1998 poznamenává, že předmětné potvrzení
vydané Okresním soudem v Domažlicích pod sp. zn. D 572/97, Nd 9/98 v řízení o dodatečném
projednání dědictví po K. H. , otci žalobce, není rozhodnutím soudu podle občanského soudního
řádu a jako takové nezakládá práva a povinnosti. Pokud jde o usnesení jmenovaného soudu
vydané pod stejnou spisovou značkou dne 25. 2. 1998, jedná se o rozhodnutí o zastavení řízení,
tj. o rozhodnutí procesní povahy, které jako takové opět nemůže založit žádná hmotně-právní
práva a povinnosti. Dále osoba zúčastněná opětovně upozorňuje na to, že v usnesení Okresního
soudu v Domažlicích se nehovoří o právech k napadené ochranné známce. Jsou zde zmíněna
pouze práva spojená s používáním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher,
Karlsbad, viněty a lahve. V potvrzení se dále hovoří o „veškerých právech, která na zůstavitele K.
H. přešla dle úředního potvrzení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 11. 1997, č. j. D
571/97 ve věci dědictví po jeho otci J. H.“. Z dokumentu je zřejmé pouze to, že stěžovatel je
dědicem po svém otci a to, že na něj v rámci dědického řízení přešla nějaká práva, jejichž
skutečnou existenci soud v řízení nezkoumal. Z potvrzení tedy nelze vyčíst, o jaká konkrétní
práva se jednalo. Je však zřejmé, že nešlo o vlastnické právo k napadené ochranné známce. V této
souvislosti byla zúčastněnou osobou již v prvním stupni řízení před žalovaným předložena kopie
dopisu Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 24. 9. 2003, kterým ministerstvo odpovědělo na
žádost Arbitrážního soudu v Moskvě o poskytnutí informací. Z dopisu vyplývá, že předmětné
usnesení Okresního soudu v Domažlicích je usnesením procesní povahy. Nejedná se o
rozhodnutí ve věci samé. Závazný je výrok usnesení, který zní: „Řízení se zastavuje“.
Odůvodnění:
nemá závazný charakter, neboť v něm soud pouze konstatuje, čeho se stěžovatel v
řízení domáhal, jak soud věc posoudil a k jakému závěru došel. Není proto možné tvrdit, že na
základě usnesení přecházejí na pana Z. H. veškerá práva k ochranným známkám, jejichž
majitelem je společnost Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s. „Úřední potvrzení“ není
rozhodnutím soudu, ani je nemůže nahradit, tudíž z jeho povahy ani obsahu nelze rovněž
usuzovat, že se jím převádějí na dědice - pana Z. H. a paní J. H. - jakákoli práva k předmětné
ochranné známce.
Tvrzení stěžovatele o tom, že žalovaný (a zřejmě tedy i městský soud) se měl zabývat
otázkou, komu svědčí hmotné právo, je s ohledem na výše uvedené skutečnosti zcela
bezpředmětné, neboť z rozhodnutí, na která se stěžovatel odvolává, nelze dovodit existenci
žádného jeho hmotného práva. Stěžovatel dále tvrdí, že ve správním řízení před žalovaným nebyl
poučen tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl v tomto řízení újmu. Dále tvrdí,
že mu nebyla dána příležitost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí. V této souvislosti
však stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by jeho tvrzení dokládaly. Osoba
zúčastněná na řízení se domnívá, že žádné takové skutečnosti ani neexistují, neboť stěžovatel měl
možnost seznámit se se všemi podklady pro rozhodnutí žalovaného. Proto je třeba výše uvedené
tvrzení stěžovatele považovat za zcela nepodložené.
Pokud stěžovatel zpochybňuje majetková práva převodce k nehmotným statkům
převáděným smlouvou ze dne 12. 12. 1996 má zúčastněná osoba zato, posuzování platnosti
smlouvy nemohlo být předmětem správního řízení o návrhu stěžovatele na prohlášení ochranné
známky za neplatnou, neboť takovým návrhem nelze napadat platnost převodu ochranné
známky. Zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neumožňuje napadnout
nebo namítnout ve správním řízení před Úřadem průmyslového vlastnictví platnost převodu
ochranné známky, a to ani účastníkům smlouvy o převodu, ani třetím osobám. Pokud jde o návrh
na prohlášení ochranné známky za neplatnou, ten lze opřít pouze o skutečnosti, které existovaly
v době zápisu napadené známky do rejstříku. Žalovanému tedy zjevně nepříslušelo zabývat
se otázkou platnosti výše uvedených smluv. Posuzování této otázky proto nepříslušelo
ani správnímu soudu v řízení o správní žalobě proti rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví
o návrhu na prohlášení napadené ochranné známky za neplatnou. Bez ohledu na uvedené
skutečnosti je nutné uvést, že podle ustanovení svého §1 upravuje zákon č. 92/1991 Sb.,
o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, mimo jiné podmínky převodu majetku státu,
k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy, státní pojišťovny a jiné
státní organizace (dále jen „podnik“). Právní úprava obsažená v tomto zákoně se tedy neomezuje
pouze na státní podniky, ale i na jiné státní organizace. Mezi takovéto jiné státní organizace
nepochybně patří rovněž národní podnik, neboť jde o samostatnou právnickou osobu,
která hospodaří s majetkem ve vlastnictví státu. Proto je stěžovatelovo tvrzení o neplatnosti
smlouvy ze dne 12. 12. 1996 uzavřené mezi národním podnikem Jan Becher a zúčastněnou
osobou zcela nepodložené. Okolnost, že předmětná smlouva byla podepsána za obě strany
stejnou fyzickou osobou, která byla oprávněna za každou ze stran činit právní úkony, nemá žádný
vliv na platnost smlouvy. Pokud jde o smlouvu o převodu podnikového know-how ze dne
10. 12. 1996 uzavřenou mezi státním podnikem Jan Becher a zúčastněnou osobou, tato smlouva
podle názoru zúčastněné osoby s předmětem správního řízení před žalovaným o návrhu
na prohlášení ochranné známky za neplatnou ani s předmětem tohoto soudního řízení nijak
nesouvisí.
Pokud stěžovatel svá práva odvozuje od Smlouvy darovací mezi A. B. na straně dárce a L.
K. a J. H. na straně obdarovaných, která měla být podle tvrzení žalobce sepsána JUDr. V. V.,
notářem v Domažlicích, dne 1. 3. 1939 a dále zmiňuje znalecký posudek RNDr. M. M. ze dne 27.
4. 1997, který měl prokazovat pravost uvedené darovací smlouvy, odkazuje zúčastněná osoba na
vyjádření k návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou, v němž jsou podrobně popsány
důvody, na jejichž základě je uvedenou smlouvu nutno označit za padělek, jakož i důvody, proč
by tato smlouva neměla žádné právní následky i kdyby se jednalo o smlouvu platnou.
Z odůvodnění rozsudku napadeného kasační stížností vyplývá, že se soud textem uvedené
darovací smlouvy zabýval. Nehodnotil však platnost smlouvy. Omezil se na (nepochybně
správné) konstatování, že k tvrzenému převodu práv na stěžovatele touto smlouvou nedošlo,
neboť nebyla splněna podmínka, že dojde k omezení výroby Becherovky a nebude jiným
způsobem užíváno jméno Johann Becher.
V této souvislosti je dále nutno připomenout skutečnost již opakovaně zmiňovanou
v průběhu správního řízení před žalovaným, totiž, že předmětem uvedené darovací smlouvy,
ať je platná, resp. účinná či nikoli, nepochybně nebyla ochranná známka, která byla napadena
návrhem na prohlášení za neplatnou. Předmětem této smlouvy byla práva k „obchodnímu jménu
k bylinnému likéru Johann Becher, Karlsbad, vignetě a lahvi“. Proto je posuzování této smlouvy
zcela bezpředmětné. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí ruských soudů jsou dle názoru
zúčastněné osoby bez významu, a to především z toho důvodu, že jejich předmětem nebyla práva
k napadené ochranné známce. Avšak i kdyby tomu tak bylo, nemohl by žalovaný ve správním
řízení k těmto rozhodnutím přihlížet, neboť známkové právo je ovládáno zásadou teritoriality.
K tvrzení stěžovatele o tom, že zápis napadené ochranné známky byl proveden v rozporu
se zákonem č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy
ze dne 12. 12. 1996, a to zejména v rozporu s ustanovením §19 tohoto zákona, zúčastněná osoba
konstatuje, že platný zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, nedává možnost
napadnout nebo namítnout ve správním řízení platnost převodu ochranné známky.
Toto neumožňoval ani zákon č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, účinný v době uzavření
předmětné smlouvy. Návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou lze opřít pouze
o skutečnosti, které existovaly v době zápisu napadené známky do rejstříku. Již ve správním
řízení bylo poukazováno na ustanovení §52, které řeší případy, kdy je podán návrh na prohlášení
neplatnosti proti známce zapsané do rejstříku v době před jeho účinností. V takovém případě
se zápisná způsobilost posuzuje podle zákona platného v době zápisu napadené známky.
Napadená ochranná známka byla do rejstříku zapsána dne 15. 3. 1993. V době jejího zápisu
upravoval oblast ochranných známek zákon č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách. Citovaný
zákon upravuje výluky ze zápisné způsobilosti v ustanovení §4. Toto ustanovení neobsahuje
žádný z důvodů vyloučení ze zápisu, kterých se stěžovatel dovolával ve svém návrhu
na prohlášení známky za neplatnou. Proto je třeba konstatovat, že napadená známka nebyla
zapsána v rozporu s citovaným ustanovením. Pokud jde o odkaz na ustanovení §19 zákona
č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, uvedený v žalobě, tento je pak zcela nesrozumitelný,
neboť uvedené ustanovení upravuje možnost převodu ochranné známky a nikoli výluky
ze zápisu.
K namítanému rozporu zápisu s ustanoveními §4 písm. 1) a m), §6 a §7 písm. a) zákona
č. 441/2003 Sb. odkazuje zúčastněná osoba na předchozí část tohoto podání a opět upozorňuje,
že v případě, kdy je podán návrh na prohlášení za neplatnou proti známce zapsané do rejstříku
v době před účinností zákona č. 441/2003 Sb., se zápisná způsobilost v souladu s ustanovením
§52 tohoto zákona posuzuje podle zákona platného v době zápisu napadené známky. Odkaz
na ustanovení zákona č. 441/2003 Sb. upravující podmínky neplatnosti ochranné známky je tedy
v daném případě bezpředmětný.
Dále upozorňuje zúčastněná osoba na skutečnost, že se stěžovatel ve své kasační stížnosti
vůbec nezabývá důvodem, pro který byla podána jeho správní žaloba, tedy skutečností, že návrh
stěžovatele na zrušení kombinované ochranné známky č. 171970 „CARLSBAD BECHER
BECHEROVKA“ nebyl stěžovatelem ve správním řízení řádně odůvodněn.
Nejvyšší správní soud ve věci vychází z toho, z jakých důvodů správní orgán zamítl návrh
stěžovatele na výmaz kombinované ochranné známky č. 171970 ve znění „CARLSBAD
BECHER BECHEROVKA“. Podle obsahu správního spisu prvostupňový správní orgán
rozhodnutím ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. O-71836 tak učinil proto, že stěžovatel neodstranil vady
svého podání, neboť z něho nebylo zřejmé, na základě kterého ustanovení tehdy platného zákona
č. 137/1995 Sb. se domáhá výmazu. Stěžovatel byl poučen písemností ze dne 10. 4. 2004
o nedostatcích svého podání, neboť z něho nebylo zřejmé, na základě kterého ustanovení tehdy
platného zákona č. 137/1995 Sb. se domáhá výmazu, a o tom, že od 1. 4. 2004 nabyl účinnosti
zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a byl vyzván, aby specifikoval, podle kterého
ustanovení uvedeného zákona navrhuje zrušit nebo prohlásit za neplatnou ochrannou známku
(ochranné známky). Stěžovateli byla poskytnuta lhůta 14 dnů k odstranění vad podání
a byl poučen o tom, že nevyhoví-li výzvě, bude jeho návrh zamítnut. Poučení stěžovatel převzal
dne 26. 6. 2004. Podání ze dne 8. 7. 2004, kterým stěžovatel reagoval na výzvu prvostupňového
správního orgánu se zcela evidentně podle svého obsahu netýká kombinované ochranné známky
č. 171970 ve znění „CARLSBAD BECHER BECHEROVKA“. V rozkladu proti rozhodnutí
prvostupňového správního orgánu stěžovatel vytýkal nezákonnost postupu prvostupňového
správního orgánu, avšak ani v tomto rozkladu neuvedl-nedoplnil svůj návrh ve smyslu výzvy
ze dne 10. 4. 2004. Žalovaný jako orgán rozhodující o rozkladu, rozklad zamítl a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil. Učinil tak svým rozhodnutím ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. O-71836.
V něm dospěl k závěru, že prvostupňový orgán postupoval správně, když návrh zamítl,
protože stěžovatel své podání řádně nedoplnil a bez doplnění nebylo jeho podání projednatelné.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu a toto rozhodnutí přezkoumal
napadeným rozsudkem městský soud.
Rozhodnutím správního orgánu (jako celku) byla vymezena přezkumná činnost soudu
na základě žaloby podané stěžovatelem. Městský soud mohl přezkoumat jen to, o čem správní
orgán rozhodl, respektive o čem rozhodnout měl. Městský soud takto postupoval a rozhodnutí
žalovaného řádně přezkoumal.
Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného (respektive správního orgánu jako celku)
a jeho přezkoumání městským soudem, se značně rozsáhlá kasační stížnost stěžovatele jen v malé
části týká rozhodovacích důvodů městského soudu. Jedná se o bod 8., v němž tvrdí, že postupem
správního orgánu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, toto porušení však
nespecifikuje a jen cituje ustanovení správního řádu, Úmluvy o ochraně lidských práv a Listiny
základních práv a svobod. Dále se jedná o bod 12. písm. ab), v němž v obecné rovině městskému
soudu vytýká, že se nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v žalobě, nebo věc nesprávně
právně posoudil a dále namítá, že v řízení před správním orgánem nebyl řádně poučen tak,
aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl újmu. Tuto námitku pak opakuje i v bodu 13.
kasační stížnosti. Další částí kasační stížnosti se stěžovatel zcela míjí s rozhodovacími důvody
městského soudu.
Nejvyšší správní soud mohl přezkoumat napadený rozsudek městského soudu
jen z důvodů výše uvedených, což učinil a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není
důvodná.
Městský soud ve svém rozsudku vycházel z obsahu správního spisu, z obsahu žaloby, věc
správně právně posoudil a své rozhodnutí podrobně a přiléhavě odůvodnil.
Podstata sporu v řízení o kasační stížnosti je v tom, zda správní orgán postupoval
v souladu se zákonem, když návrh stěžovatele zamítl pro neodstranění vad návrhu
a v té souvislosti, zda byl stěžovatel správním orgánem řádně poučen. Na obě námitky uplatněné
již v žalobě městský soud reagoval a v postupu správního orgánu a v jeho rozhodnutí nezjistil
nezákonnost nebo vady řízení. Nejvyšší správní soud i v těchto bodech s městským soudem
souhlasí. Ani on nemá pochybnosti o tom, že věcnému projednání návrhu stěžovatele
vztahujícímu se k ochranné známce č. 171970 ve znění „CARLSBAD BECHER
BECHEROVKA“ bránil nedostatek konkretizace ze strany stěžovatele, jakého rozhodnutí
a podle jakého ustanovení zákona se domáhá, přestože byl o nutnosti takové konkretizace
poučen a to naprosto dostatečným způsobem. Postupem správního orgánu nebylo porušeno
právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 7. 2003,
sp. zn. IV. ÚS 40/03 dospěl k závěru, že „postup správního soudu, který nepřezkoumá rozhodnutí
správního orgánu v celém rozsahu uplatněných žalobních námitek, odporuje zásadám spravedlivého procesu.“
K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Kasační stížnost stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou a podle §110
odst. 1 s. ř. s. ji zamítl.
V řízení o kasační stížnosti měl úspěch žalovaný a měl by proto právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému však náklady v tomto stadiu řízení nevznikly a tomu odpovídá rozhodnutí
o nákladech řízení uvedené ve výroku.
Osobě zúčastněné na řízení nebyla v řízení o kasační stížnosti soudem uložena žádná
povinnost a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 5 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu