ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.44.2006:74
sp. zn. 5 As 44/2006 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: Bc. P. B.,
zast. Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem, se sídlem Na Sadech 2033/21, České Budějovice, proti
žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2 . 2006, č. j. 10 Ca
137/2005 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Oznámením Národního bezpečnostního úřadu (dále jen „NBÚ“) ze dne 11. 3. 2005,
č. j. 10927/2005-NBÚ/PFO-P, nebylo žalobci vydáno osvědčení pro styk s utajovanými
skutečnostmi pro stupeň utajení přísně tajné. V odůvodnění rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno,
že šetřením Bezpečnostní informační služby (dále též jen „BIS“) byly zjištěny skutečnosti,
které představují ve vztahu k žalobci bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) a e) zákona
č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Výsledek šetření BIS je utajovanou skutečností stupně
utajení „vyhrazené“, a proto nelze jeho obsah v odůvodnění uvést, ale lze na něj podle §36
odst. 8 zákona odkázat. Důvody, v nichž je spatřováno bezpečnostní riziko byly v odůvodnění
rozhodnutí uvedeny.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce stížnost. Oznámením ředitele NBÚ ze dne
13. 4. 2005, č. j. 694/2005-NBÚ/07-SO, byla stížnost žalobce zamítnuta. V odůvodnění
rozhodnutí bylo mimo jiné uvedeno, že na rozdíl od NBÚ nemá ředitel NBÚ
(dále též jen „žalovaný“) za prokázanou existenci skutečností zakládajících bezpečnostní riziko
podle §23 odst. 2 písm. e) zákona. Byly však shledány důvody zakládající bezp ečností riziko
podle §23 odst. 2 písm. d) zákona. Tyto byly spatřovány ve skutečnosti, že se žalobce
na cizinecké policii podílel na činnosti, směřující k zajišťování povolení k pobytu na území České
republiky a na získání občanství cizincům ze zemí bývalého Sovětského svazu,
přičemž svou činnost zakrýval smyšlenou záminkou zájmu Bezpečnostní informační služby
o tyto cizince. Žalobce tuto činnost prováděl bez vědomí BIS a nav íc byl srozuměn i s tím,
že při ní byly poskytovány pozornosti a úplatky. Žalovaný dospěl k závěru, že touto činností
žalobce zneužil služebního poměru k BIS. Nedůvěryhodné jednání žalobce žalovaný spatřoval
i v tom, že žalobce poskytoval z policejních evidencí neoprávněným osobám informace a hesla,
která umožňovala přístup do těchto evidencí. Rovněž v tomto případě žalobce zneužil
svého služebního poměru. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že podklady získané
od BIS není oprávněn přezkoumávat, neboť vychází z presumpce správnosti údajů pocházejících
od orgánu státní správy.
V podané žalobě žalobce uvedl, že je ve velice těžké pozici. Konstatoval,
že je u něj spatřováno bezpečností riziko založené jeho údajným jednáním, které sám popírá
a které na druhou stranu nemá ani žalovaný ověřeno, neboť jak sám uvádí v napadeném
rozhodnutí, vychází jen a pouze z výsledků šetření a údajů poskytnutých Bezpečnostní
informační službou, přičemž tyto údaje neověřuje a presumuje jejich pravdivost a správnost.
Namítal, že tyto informace podléhají utajení v režimu „vyhrazené“, takže nemá možnost takové
informace vyvracet pomocí důkazních prostředků. Uvedená skutečnost oslabuje až znemožňuje
žalobci uplatnit svá procesní práva, a porušuje tak právo žalobce na „fair proces“ garantované
mu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv.
Žalobce zdůrazňoval, že obecným principem všech typů řízení v našem právním řádu
je zajištění spravedlivého procesu i prostřednictvím úpravy podjatosti a vyloučení určitých
subjektů z úkonů konkrétního řízení. V tomto případě stojí výsledek řízení o vydání osvědčení
pro styk s utajovanými skutečnostmi na výsledku šetření a údaji jeho bývalého zaměstnavatele,
s nímž již od roku 2000 vede spor o nezákonnost propuštění ze služebního poměru.
Žalobce uvedl, že mu nezbývá než bránit se argumenty, se kterými žalovaný v napadeném
rozhodnutí nesouhlasí, že totiž pokud je pravda, že vyzrazoval údaje a hesla z policejních evidencí
a zajišťoval povolení k pobytu a státní občanství pro občany ze zemí bývalého Sovětského svazu,
proč tedy není stíhán pro konkrétní trestné činy, neboť takové jednání nejenže naplňuje
bezpečnostní riziko uvedené v §23 odst. 2 písm. d) zákona, ale je také jednáním zapovězeným
trestním zákonem. Nemůže obstát argument napadeného rozhodnutí opřený o ustanovení §8
odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, podle něhož nemusí
BIS předat informace o trestném činu policejním orgánům, pokud by jejich poskytnutí ohrozilo
důležitý zájem sledovaný BIS. Žalobce se pozastav oval nad tím, jaký důležitý zájem
by v tomto případě ohrozil. To, že nebyl trestně stíhán, je skutečně k jeho prospěch u, jak uvádí
žalovaný ve svém rozhodnutí, ale žalobce to uvádí jenom proto, aby vyvrátil tvrzení poskytnutá
BIS, protože jinou možnost vyvracet tyto informace nemá. Navíc odkaz NBÚ na zmíněné
ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 153/1994 Sb. nemůže obstát ve s větle dalšího postupu BIS,
která mu odebrala osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi (byť nezákonně,
o čemž svědčí zmíněný spor žalobce s BIS), takže již nemohl existovat žádný důležitý zájem
sledovaný touto zpravodajskou službou. Další otázkou podle žalobce je, proč, když již nebyl
trestně stíhán snad s odkazem na citované ustanovení zákona o zpravodajských službách,
nebyl alespoň dočasně postaven mimo službu. Opět lze nalézt odpověď, a to takovou,
že se takového jednání nedopustil. Žalobce uvedl, že se nemůže smířit s argumentem, že žalovaný
není oprávněn přezkoumávat obsahovou správnost informací poskytnutých BIS. Nezákonným
se žalobci také jeví tvrzení žalovaného v napadeném rozhodnutí, že nakládá s úd aji od BIS
jako s fakty a nemá oprávnění je přezkoumávat. Při naznačeném vztahu žalobce k BIS nabývá
takové tvrzení na významu.
Žalobce uvedl, že považuje napadené rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí prvostupňové
za nezákonná z důvodů shora uvedených. Jednak popírá, že by se dopustil jednání,
ve kterých žalovaný spatřuje bezpečnostní riziko podle §23 odst. 2 písm. d) zákona,
a jednak má zato, že žalovaný postupoval nezákonně, když bez dalšího převzal informace
od zpravodajské služby, aniž by prověřoval jejich správnost. Navrhoval, aby soud rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 4. 2005 a rozhodnutí NBÚ ze dne 11. 3. 2005 zrušil.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č. j. 10 Ca 137/2005 - 40, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K námi tkám
žalobce uvedl, že závěry obou správních orgánů se opírají o podklady, které jsou dostačují
pro závěr v nich učiněný. Skutečnosti, které jsou napadány žalobou jsou obsaženy v materiálech,
které byly NBÚ k dispozici před vydáním rozhodnutí ve věci samé. Tyto se staly součástí
správního spisu a jsou blíže konkretizovány i v napadeném rozhodnutí. Soud,
jemuž byl žalovaným zaslán jak spisový materiál obsahující neutajované písemnosti, tak spisový
materiál obsahující utajované písemnosti stupně utajení „vyhrazené“, měl možnost posoudit,
zda jednotlivé skutečnosti, které jsou uvedeny v rozhodnutích sp rávních orgánů, korespondují
se skutečnostmi uvedenými v podkladových materiálech pro rozhodnutí, tedy s obsahem
správního spisu, a rovněž, zda hodnocení těchto skutečností je adekvátní a není NBÚ záměrně
dezinterpretováno. Soud dospěl k závěru, že indicie uvedené v ro zhodnutí NBÚ nezkreslil,
toliko z nich čerpal při svém hodnocení. Soud poté dále konstatoval, že žalobcův subjektivní
náhled na jeho tvrzené „znevýhodnění“, spočívající ve skutečnosti, že NBÚ má možnost
používat dokumenty, které jsou mu nepřístupné, a nemá tak možnost kontroly,
a navíc mezi žalobcem a BIS probíhá spor o ukončení služebního poměru, nelze považovat
za důvodný. Soud vyslovil, že nemá žádn é pochybnosti o způsobu opatření podkladů s tím,
že správní orgány vycházely ze skutečností shromážděných ve spisovém materiálu, který odráží
časový sled jednotlivých skutečností; dezinterpretace či nevěrohodnost podkladů nebyla soudem
shledána. Soud se dále zabýval i námitkou otázky trestního stíhání žalobce vznesenou v žalobě,
přičemž tuto námitku rovněž neshledal důvodnou z týchž důvodů jako žalovaný. S ohledem
na tyto skutečnosti soud žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Uvedl, že je přesvědčen,
že i napadený rozsudek je nezákonný především ve smyslu ustanove ní §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Základním problémem, na který stěžovatel poukazuje prakticky od počátku správního
řízení, je to, že bezpečnostní riziko u stěžovatele je shledáváno na základě důkazníc h prostředků,
které mají podléhat utajení v režimu „vyhrazené“ a v důsledku toho k těmto důkazním
prostředkům nemá přístup. Ve své podstatě tak tato situace činí z pohledu stěžovatele
ze všech rozhodnutí ve věci rozhodnutí nepřezkoumatelná, jelikož tato skutečnost
mu znemožňuje uplatnit procesní práva ve „fair procesu“ garantovaném čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny
základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv.
Rozhodnutí o nevydání osvědčení k seznamování se s utajovanými skutečnostmi
je totiž založeno na listinách a údajích poskytnutých žalovanému Bezpečnostní informační
službou, která však takové údaje označuje za „vyhrazené“, čímž je mu fakticky odebrána možnost
se těmto difamujícím údajům a informacím bránit, ale především takov é údaje vyvracet.
V celé věci navíc stěžovatele zaráží, že ačkoliv soudu b yla známa skutečnost, že vedl
s Bezpečnostní informační službou spor o nezákonné propuštění ze služebního poměru,
ve kterém Nejvyšší správní soud konstatoval nezákonnost jednání Bezp ečnostní informační
služby, a tedy soudu byla známa zjevná podjatost Bezpečnostní informační služby vůči
stěžovateli, neprovedl s ohledem na objektivitu řízení přezkoumání informací a jejich hodnocení
nezávislým soudním znalcem z oboru ochrany utajovaných skutečností, jak mu to umožňuje
současné znění ustanovení §106 odst. 3 zákona č. 412/2005 S b., příp. výpovědí svědků
podle ustanovení §104 odst. 1 téhož zákona.
Stěžovatel dále namítal, že napadený rozsudek se pokouší shora označenou procesní vadu
překlenout argumentací o tom, že soud měl možnost se z uvedenými údaji seznámit a následně
musel konstatovat, že tyto údaje skutečně mohly vést ža lovaného k oprávněnému závěru
o existenci bezpečnostního rizika, v jejímž důsledku nebylo možné stěžovatele určit
k seznamování se s utajovanými skutečnostmi. To však nemůže nic měnit na tom, že stěžovatel
neměl možnost se s takovými podklady pro rozhodnutí seznámit, a z jeho pohledu
jsou tak všechna rozhodnutí nepřezkoumatelná.
Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že rozhodování ve věci utajovaných skutečností
má určitá specifika, daná velice zřetelným bezpečnostním zájmem státu, který může vést k tomu,
že není možné vždy garantovat všechny procesní záruky spravedlivého proces u,
ale i v tomto typu řízení je třeba stěžovateli umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených
záruk soudní ochrany, byť někdy ochranu značně zvláštní a diferencovanou. Původní ustanovení
§36 odst. 8 zákona č. 148/1998 Sb. je dnes reprezentováno ustanove ním §122 odst. 3 zákona
č. 412/2005 Sb. a je charakteristické prakticky totožným zněním, nicméně problémovost
uvedeného ustanovení naznačená obsahem této kasační st ížnosti zůstává. Navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že jako správní orgán byl povinen
se řídit obecně závaznými právním předpisy, tedy včetně §36 ods t. 8 zákona, který mu ukládal
v případě, že část podkladů jeho rozhodnutí tvořily utajované písemnosti, na tyto podklady
pouze odkázat, nikoliv však uvést jejich obsah. Vzhledem k tomu, že část podkladů rozhodnutí
Národního bezpečnostního úřadu ze dne 11. 3. 2005 o nevydání osvědčení tvořily utajované
písemnosti, postup žalovaného, který na utajovanou část podkladů pouze odkázal,
byl zcela správný; pokud by žalovaný obsah utajovaných písemností uvedl, dopustil
by se naopak porušení zákonné povinnosti.
Žalovaný zdůraznil, že námitka žalobce je nejen ne správná,
ale rovněž poněkud irelevantní, neboť se týká pouze prvoinstančního rozhodnutí správního
orgánu; v rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 13. 4. 2005 o zamítnutí
stížnosti jsou totiž důvody, na základě kterých shledal ředitel Ná rodního bezpečnostního úřadu
u žalobce bezpečnostní riziko, již uvedeny všechny, neboť nespočívají na utajovaných
písemnostech; utajované písemnosti jsou sice součástí spisového materiálu, ale ředitel Národního
bezpečnostního úřadu konstatoval výskyt bezpečnostního rizika na základě neutajovaných částí
spisu, jakkoliv na utajované části rovněž odkazuje. Žalovaný v obou vydaných správních
rozhodnutích postupoval zcela v souladu se zákonem, žalobci byl v obou případech sdělen obsah
těch podkladů, které nebyly utajovanými písemnostmi, a nedošlo te dy k žádnému porušení
zákona ani zásahu do práv žalobce. Rovněž napadený rozsudek neshledal v postupu žalovaného
pochybení.
Žalovaný dále k argumentu žalobce o údajné podjatosti B ezpečnostní informační služby
z důvodu vzájemného soudního sporu s žalobcem uvedl, že předmětné informace k osobě
žalobce, které Bezpečnostní informační služba předala žalovanému, shromáždila Bezpečnostní
informační služba ještě před soudním sporem s žalobcem, a proto její podjatost z logiky věci
nepřicházela v úvahu. Soudní spor žalobce s Bezpečnostní informační službou byl až následkem
skutečnosti, že Bezpečnostní informační služba ukončila s žalobcem služební poměr na základě
shromážděných informací, které pak postoupila rovněž žalovanému pro účely jím realizované
bezpečnostní prověrky.
Žalovaný se ztotožnil s názorem žalobce, že i v do značné míry specifickém řízení
podle zákona č. 148/1998 Sb. musejí být garantovány záruky spravedlivého procesu; žalovaný
je však na rozdíl od žalobce přesvědčen, že tyto záruky garantovány byly, mimo jiné opakovaným
přezkumem ze strany nezávislých orgánů, Kolegia na úseku ochrany utajovaných skutečností
a správního soudu. Žalovaný považoval kasační stížnost žalobce za nedůvodnou a navrhoval,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti.
Byť stěžovatel v kasační stížnosti výslovně označuje za její důvod §103 odst. 1 písm. a)
a b) s. ř. s., lze z jejího obsahu zjistit, že se dovolává i důvodu uve deného v ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. , neboť se dovolává i nepřezkoumatelnosti rozsudku Městského soudu
v Praze pro nedostatek důvodů.
Podle §103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, b) vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jej ím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost, d) nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popř. v jiné vadě řízení před soudem,
mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud zjistil z obsahu správního spisu, z připojeného spisu Městského
soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 5 Ca 139/2004 a z rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. 6. 2006, č. j. 10 Ca 60/2005 - 54, následující skutečnosti. Stěžovatel byl u BIS zařazen
od 1. 4. 1995 do 31. 7. 1996 jako strážný, tehdy jako občanský pracovník BIS, od 1. 8. 1996
do 31. 7. 1997 jako strážný, ji ž jako příslušník BIS, a od 1. 8. 1997 jako operativní důstojník.
Dne 30. 7. 1999 mu bylo vydáno osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi ve stupni
„tajné“. Platnost osvědčení byla stanovena do 30. 7. 2004. Dne 17. 4. 2000 vydal bezpečnostní
ředitel BIS oznámení o zániku platnosti osvědčení, jímž bylo stěžovateli oznámeno, že přestal
splňovat podmínky bezpečnostní spolehlivosti podle zákona č. 148/1998 Sb.
a že tímto oznámením zaniká platnost dosavadního osvědčení ze dne 30. 7. 1999.
Dne 20. 10. 2000 bylo vydáno služební hodnocení, v němž bylo stěžovateli oznámeno, že přestal
splňovat podmínky bezpečnostní způsobilosti, zanikla tedy platnost osvědčení a došlo k zániku
určení ke styku s utajovanými skutečnostmi. Dne 30. 11. 2000 vydal ředitel BIS rozhodn utí,
jímž byl stěžovatel podle §40 odst. 1 písm. c) zákona č. 154/1994 Sb., o bezpečnostní informační
službě, propuštěn ze služebního poměru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí, které nemělo
odkladný účinek, bylo zamítnuto rozhodnutím ředitele BIS ze dne 5. 2. 2001. Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 5 Ca 139/2004 - 90, bylo rozhodnutí
ze dne 5. 2. 2001 zrušeno a vráceno žalovanému k dalšímu řízení. Městský soud v Praze
v tomto rozsudku vycházel ze závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2004. č. j. 5 As 25/2003 - 23, o tom, že pravomoc ověřovat trvání
podmínek pro osvědčení podle §36 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb. v jeho znění do 21. 11. 2000
měl pouze Národní bezpečnostní úřad. Zrušení určení takové osoby měl činit statutární orgán
BIS, avšak autorem oznámení podle §36 odst. 6 mohl být jedině Národní bezpečnostní úřad.
Takové oznámení ve spise založeno nebylo. Pokud tedy byla argumentace založena na tom,
že propuštění ze služebního poměru se opírá o zánik platnosti osvědčení, byl tento závěr chybný.
O odvolání stěžovatele znovu rozhodl ředitel BIS rozhodnutím ze dne 7. 2. 2005, jímž odvolání
zamítl. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006,
č. j. 10 Ca 60/2005 - 54, a věc byla vrácena žalované BIS. V odůvodnění tohoto rozsudku
bylo mj. uvedeno, že původní oznámení o zániku osvědčení je nicotné, neboť jej vydal orgán,
který k tomu neměl pravomoc. Platnost osvědčení nezanikla vydáním zmíněného ro zhodnutí
ze dne 17. 4. 2000, a tudíž nemohlo k tomu datu zaniknout určení stěžovatele. Poslední
rozhodnutí o odvolání stěžovatele proti propuštění ze služebního poměru bylo vydáno ředitelem
BIS dne 5. 3. 2007 pod č. j. 68- 8/2006-BIS-1. Rozsudkem Městského soudu v Praze
ze dne 26. 9. 2008, č. j. 9 Ca 111/2007 – 72, byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ze dne
5. 3. 2007 zamítnuta. Stěžovatel od 1. 11. 2001 pracuje v Komerční bance v Praze.
Z obsahu správního spisu (příloha č. 1) plyne, že stěžovatel podal dne 13. 2. 2001 žádost
o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi. Dne 30. 4. 2004 byl se stěžovatelem
proveden bezpečnostní pohovor podle §30 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. Z protokolu
o bezpečnostním pohovoru plyne, že bezpečnostní pohovor byl proveden za přítomnosti
zástupce stěžovatele Mgr. Pavla Smejkala. V rámci pohovoru byl stěžovatel mimo jiné dotázán
na to, zda někdy poskytl ověřené pozvání podle zákona č. 326/1999 Sb. cizím státním
příslušníkům. Na tuto otázku stěžovatel odpověděl záporně. Dále bylo stěžovateli sděleno,
že NBÚ bylo zjištěno, že stěžovatel sděloval nepovole ným osobám hesla pro lustrace
z policejních evidencí a poskytoval informace z evidencí policie. Stěžovatel se k tomu vyjádřil tak,
že by se jednalo o trestný čin, za což by měl být trestně stíhán. V ČR platí zásada oficiality.
Stěžovatel sdělil, že nic takového nečinil. Dále bylo stěžovateli v rámci pohovoru sděleno,
že NBÚ bylo zjištěno, že pod legendou mimo oficiální zájmy BIS v době svéh o volna
a bez vědomí nadřízených zařizoval pro cizí státní příslušníky ze zemí bývalého SSSR české
občanství a dlouhodobé povolení k pobytu na území ČR. Stěžovatel se k tomu vyjádřil tak,
že to není pravda a odkazoval na svoji předchozí odpověď. Dále z protokolu vyplývá,
že stěžovateli bylo sděleno, že podle zjištění NBÚ tito cizí státní příslušníci dávali za vyřizování
občanství a dlouhodobého pobytu úplatky, o čemž stěžovatel věděl. Stěžovatel se k tomu vyjádřil
tak, že takových informací jsou plné sdělovací prostředky. Stě žovateli nikdo žádné peníze
nenabízel a on sám se takovýchto aktivit neúčastnil ani nevě děl, že by někdo někomu
na něco takového platil. Na závěr pohovoru stěžovatel uvedl, že mu byla dána dostatečná
možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které byly pře dmětem bezpečnostního pohovoru.
Úplně a pravdivě odpověděl na všechny položené otázky a dále využil možnosti vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které by mohly být na překážku vydání osvědčení. Zároveň uvedl
všechny skutečnosti, které považoval pro účely bez pečnostní prověrky za důležité.
V průběhu bezpečnostního pohovoru předložil stěžovatel k založení do bezpečnostního
spisu rozsudky ve věci jeho sporu s BIS, služební hodnocení, na základě něhož byl propuštěn,
posudek o služební činnosti a rozhodnutí o odvolání proti rozkazu o propuštění.
Z výše uvedeného tedy plyne, že stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru
dne 30. 11. 2000 (odvolání proti rozkazu o propuštění ze služebního poměru nemá odkladný
účinek - §134 odst. 1 a 4 zákona č. 154/1994 Sb.). Pl atnost osvědčení vydaného dne 30. 7. 1999
zanikla uplynutím doby platnosti, tj. dnem 30. 7. 2004.
Z obsahu soudního spisu plyne, že Městský soud v Praze rozhodoval ve věci rozsudkem
bez jednání. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že souhlasí s tím , aby soud rozhodl
bez jednání a žalobce se k výzvě soudu obsahující poučení podle §51 odst. 1 s. ř. s. nevyjádřil,
takže Městský soud v Praze vycházel z fikce, že stěžovatel s rozhodnutím bez jednání souhlasí.
Nejvyšší správní soud především uvádí, že v oblasti působení zákona č. 148/1998 Sb.,
o ochraně utajovaných skutečností již existuje judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního
soudu, od níž se rozhodující senát nehodlal odchýlit. V nálezu Pl. ÚS 11/2000 ze dne 12. 7. 2001,
jímž bylo zrušeno ustanovení §23 odst. 2 ve slově „zejména“, ustanovení 3 věty §36 odst. 3
a ustanovení §73 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb., Ústavní soud uvedl, že „... nelze tedy připustit –
což stanoví dnešní zákon – absolutní a bezvýjimečný zákaz uvádění důvodů v oznáme ní o nevydání osvědčení. Na
druhé straně je přirozeně třeba reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně utajovaných skutečností a neuvádět
(do oznámení o nevydání osvědčení) zejména takové důvody, jejichž zveřejnění by takový zájem ohrožovaly, popř.
by se dotýkaly oprávněných zájmů třetích osob. ... Podle přesvědčení Ústavního soudu sice představuje ochrana
utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, natolik
specifickou oblast, že ani z ústavně právního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v
takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani
specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ús tavní ochranu práv prověřovaných
osob. Jestliže tedy čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a článek 6 odst. 1 Úmluvy zaručují každému základní právo na
spravedlivý proces a jestliže ze soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících se
základních práv a svobod podle Listiny, musí zákonodárce i v tomto případě garantovat přezkum správních
rozhodnutí nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoliv běžný typ řízení, který bude jednotlivé případy
dostatečně diferencovat. ... Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve
věcech utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat všechny
běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání). Nicmén ě i v tomto typu řízení je úkolem
zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu soudem (či jiným nezávislým a
nestranným tribunálem ve smyslu §6 odst. 1 Úmluvy) byť - podle povahy věci a s přihlédnutím k charakteru
příslušné funkce - na ochranu i značně zvláštní a diferencovanou.“
Z tohoto základního a výchozího stanovení zásad vycházely i další nálezy Ústavního
soudu. Např. podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 615/01 „ za stavu,
kdy napadená rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu neobsahovala důvody nevydání osvědčení
k seznamování se s utajovanými skutečnostmi a stěžovatel neměl možnost se náležitě bránit jejich soudním
přezkumem, je třeba je považovat, s odkazem na závěry plenárního rozhodnutí Ú stavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 11/2000, za porušující práva, zaručovaná čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 241/01 „ je porušením čl. 36 odst. 2
a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody
pro nevydání osvědčení nebo důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk
s utajovanými skutečnostmi a dále je rovněž porušením čl. 36 odst. 2 Listiny, jestli že není v těchto věcech povolen
přezkum nezávislým orgánem, když jde o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod.“. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02 „Ústavní soud vychází z přesvědčení,
že i když ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi
budou nakládat, je natolik specifickou oblastí, že ani z ústavně právního hlediska není možné garantovat
všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako je tomu u jiných profesí, nelze přes tuto skutečnost
rezignovat na zajištění ústavní ochrany práv prověřovaných osob.“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne
25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 577/01 „Ústavní soud opakuje, že zásadně je porušením čl. 36 odst. 2 a čl. 26
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jestliže prověřované osobě nejsou sděleny důvody pro nevydání
osvědčení nebo důvody, proč prověřovaná osoba přestala splňovat zákonné podmínky pro styk s utajovanými
skutečnostmi“.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 7 As 9/2006 - 71,
„při provádění bezpečnostního pohovoru podle §30 zákona má navrh ovaná osoba právo seznámit
se s konkrétními zjištěnými skutečnostmi, nikoliv jen s jejími indiciemi, jsou -li tyto skutečnosti úřadem
považovány za relevantní (§30 odst. 1 věta druhá zákona). Toto právo může být omezeno pouze v případech,
kdy by takové seznámení bylo v rozporu s požadavky §30 odst. 5 a 6 zákona. I v tomto případě je však úřad
povinen se s důvody omezení tohoto práva v odůvodnění následné ho rozhodnutí vyrovnat“. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 6 Azs 142/2006, „je-li v řízení o udělení azylu
podkladem pro výrok o nemožnosti udělení azylu podle §15 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
ve znění účinném k 1. 9. 2005 (důvodné podezření, že se žadatel dopustil trestného činu proti míru, válečného
trestného činu nebo trestného činu proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení
o těchto trestných činech), utajovaná skutečnost podle zákona č. 148/1998 Sb. o ochraně utajovaných skutečností
(zde: informace Bezpečností informační služby o žadateli o azyl), a to podkladem pro rozhodnutí určujícím,
přičemž z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu nelze důvod rozhodnutí seznat, pak nel ze žadateli o azyl
odepřít možnost seznámit se s obsahem utajované skutečnosti; tím není dotčena povinnost správního orgánu
dbát o to, aby nedošlo k ohrožení bezpečnosti státu a třetích osob. Jiný přístup neumožňuje realizaci procesních
práv v řízení správním i v přezkumném řízení soudním.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 4. 2008, č. j. 2 As 31/2007 - 107, „v soudním řízení zásadně lze provádět dokazování i ohledně
obsahu utajovaných skutečností; to neplatí jen výjimečně, a sice pokud b y seznámení se účastníků řízení
s nimi vedlo k výraznému ohrožení obrany nebezpečnosti státu či jiných důležitých státních zájmů“.
Při úvahách o této problematice vycházel Nejvyšší správní soud především
z té skutečnosti, že v soudním řízení nelze odhlédnout od procesních práv účastníka řízení
odvozených z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Při přezkumu rozhodnutí o vydání
osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi na druhou stranu nelze abstrahovat
od bezpečnostních zájmů státu ani z ochrany práv případných třetích osob (jsou-li údaje
o nich součástí utajovaných skutečností).
Těmito hledisky se Nejvyšší správní soud řídil i v posuzované věci. Stěžovatel
se od počátku řízení o vydání osvědčení dovolává toho, že mu bylo znemožněno uplatnit
svá procení práva ve „fair procesu“ ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
a také ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv. Porušení těchto procesních práv
spatřuje v tom, že rozhodnutí o nevydání osvědčení o seznamován í se s utajovanými
skutečnostmi je založeno na listinách a údajích poskytovaných žalovanému Bezpečností
informační službou, která však takové údaje označuje za „vyhrazené“, čímž je mu fakticky
odebrána možnost se těmito difamujícím údajům a informacím brán it a takové údaje vyvracet.
Stěžovatel dále namítá, že napadený rozsudek se pokouší naznačenou procesní vadu překlenout
tím, že soud měl možnost se s uvedenými údaji seznámit a že tyto údaje mohly vést žalovaného
k oprávněnému závěru o existenci bezpečnostního rizika. Podle názoru stěžovatele
to však nic nemění na tom, že stěžovatel se neměl možnost s takovými podklady pro rozhodnutí
seznámit, a z tohoto důvodu považuje všechna rozhodnutí za nepřezkoumatelná.
Nejvyšší správní soud s výše uvedeným názorem stěžovatele nesouhlasí.
Poukazuje především na ustanovení §36 odst. 8 zákona č. 148/1998 Sb. v jeho znění
ke dni 22. 5. 2005, podle něhož v oznámení podle odst. 3 a 7 úřad uvede důvody nevydání
nebo odnětí osvědčení, zejména uvede, z jakých podkladů vychá zel a jak tyto podklady hodnotil.
Jsou-li některé z důvodů nevydání nebo odnětí osvědčení utajovanými skutečnostmi,
uvede se v oznámení pouze odkaz na podklady, ze kterých úřad vycházel, kterými se řídil
při jejich hodnocení, a důvody nevydání nebo odnětí osvědčení se uvedou pouze v rozsahu,
ve kterém nejsou utajovanými skutečnostmi.
V posuzované věci je třeba uvést, že důvody nevydání osvědčení byly stěžovateli známy
minimálně od provedení bezpečnostního pohovoru, tedy ode dne 30. 9. 2004,
neboť při něm byl stěžovatel na rozhodné skutečnosti dotázán. Důvody nevydání osvědčení
byly v průběhu řízení omezeny. Zatímco Národní bezpečnostní úřad spatřoval důvody
ve skutečnostech, které podřadil pod ustanovení §23 odst. 2 písm. d) a e) zákona
č. 148/1998 Sb., ředitel NBÚ rozsah rozhodných skutečností omezil a podřadil je pod ustanovení
§23 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Podle rozhodnutí žalovaného bylo důvodem pro nevydání
osvědčení to, že se stěžovatel na cizinecké policii podílel na činnosti směřující k zajiš ťování
povolení k pobytu na území České republiky a na získání občanství cizincům ze zemí bývalého
Sovětského svazu, přičemž svou činnost zakrýval smyšlenou záminkou zájmu BIS o tyto cizince.
Dále stěžovatel poskytoval z policejních evidencí neoprávněným o sobám informace a hesla,
která umožňovala přístup do těchto evidencí. K těmto skutečnostem je ve svazku č. 2 založeno
podání na č. l. 83, služební záznam na č. l. 141, 153, 160, 170, dále informace o monitoringu
telefonického provozu jako příloha č. 14 k č. j. 385/2004-BIS-9, informace ze dne 18. 12. 2001
jako příloha č. 15 k č. j. 385/2004- BIS-9. V obou rozhodnutích správních orgánů
jsou tyto důvody velice podrobně rozepsány s tím, že v některých částech rozhodnutí
je odkázáno na materiály BIS označené stupněm utajení „vyhrazené“.
Nejvyšší správní soud uvádí, že jakkoliv je v rozhodnutí NBÚ i v rozhodnutí žalovaného
odkazováno na materiály získané Bezpečnostní informační službou označené stupněm utajení
„vyhrazené“, je třeba zdůraznit, že rozhodnutí žalova ného je vystavěno na skutečnostech
a důvodech, které nevycházejí z utajovaných částí spisu, ale jsou shromážděny ve spise (svazky
1, 2, 4 a 5), který režimu utajení nepodléhal. Výskyt bezpečnostních rizik vyplývá z výše
uvedených zjištění, která jsou obsažena v neutajovaných částech spisu. Ve vztahu ke stěžovateli
to znamená, že skutečnosti, z nichž jsou dovozovány důvody o bezpečnostní nespolehlivosti
podle §23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., mohl stěžovatel seznat ze spisu, jehož obsah
nepodléhal žádnému stupni utajení.
Jakkoliv lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že nebyl seznámen s obsahem části spisu
označeným stupněm utajení „vyhrazené“, nebyla tato skutečnost způsobilá vyvolat úvahu
o nezákonném postupu správních orgánů, neboť rozhodující informace jsou obsaženy ve spise,
který stupni utajení nepodléhal. Stěžovateli tedy nelze přisvědčit, že tato skutečnost zakládá
nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů.
Nejvyšší správní soud pak neshledává nepřezkoumatelným ani napadený rozsudek
Městského soudu v Praze. V odůvodnění rozsudku sice tento soud poukázal na to,
že měl možnost se seznámit i se spisovým materiálem obsahujícím utajované skutečnosti stupně
utajení „vyhrazené“, avšak jeho odůvodnění je obsahově založeno na skutečnostech a důvodech,
které stupni utajení nepodléhaly. Stěžovatel tak měl přístup ke všem relevantním důkazním
prostředkům.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že úkolem soudů
nemohlo být meritorní posouzení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil
některé z bezpečnostních rizik ve smyslu §23 zákona č. 148/1998 Sb., či zda u něj takové riziko
bylo nepochybně prokázáno. Soudní přezkum byl zaměřen na to, zda postup rozhodujících
orgánů, který vyústil v rozhodnutí o nevydání osvědčení, nebyl v rozporu se zákonem
č. 148/1998 Sb., dál na to, zda stěžovateli byly sděleny důvody, pro něž žalovaný a správní orgán
I. stupně osvědčení nevydaly, a zda skutečnosti zjištěné ve vztahu k osobě stěžovatele
mohly vyvolat úvahu správních orgánů o jeho bezpečnostní nezpůsobilosti.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel byl na základě své žádosti ze dne
13. 2. 2001 podroben bezpečnostní prověrce 4. stupně pro stupeň utajení „přísně tajné“.
Podmínkou pro vydání osvědčení pro stupeň utajení „přísně tajné“ je bezpečnostní spolehlivost.
Bezpečnostní spolehlivost upravoval zákon č. 148/1998 Sb. v §23. Podle §23 odst. 2
písm. d) nebyla za bezpečnostně spolehlivou považována osoba, u které bylo zjištěno
bezpečnostní riziko, za něž se považovalo chování a způsob života, který mohl mít vliv
na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti. Pojem „riziko“
v sobě zahrnuje určitou obavu, nebezpečí, možnost škody, ohrožení. Pojem bezpečnostního
rizika je tedy nutno vykládat tak, že shromážděné podkl ady se vyhodnocují ve vztahu k eventuální
možnosti bezpečnostního rizika, což znamená, že pro závěr o bezpečnostní nespolehlivosti
postačuje již samotné podezření z existence bezpečnostních rizik. Nejvyšší správní soud má za to,
že skutečnosti zjistitelné z listin obsažených ve správním spise, jsou způsobilé dovodit závěr
o tom, že u stěžovatele bezpečnostní riziko ve smyslu §23 odst. 2 písm. d) zákona
č. 148/1998 Sb. existovalo.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem Městského soudu v Praze, že řízení,
resp. výsledek tohoto řízení, tj. napadené rozhodnutí, je výsledkem posouzení a vyhodnocení
podkladů ve vztahu k event. možnosti existence bezpečnostního rizika. Úkolem Národního
bezpečnostního úřadu již není poskytnuté podklady od jednotlivých subjektů p řezkoumávat,
neboť takováto činnost by byla v rozporu s pravomocí tohoto orgánu, jež je dána ustanovením
§8 zákona č. 148/1998 Sb.
V případě soudní kontroly bezpečnostního prověřování se jedná o oblast připouštějící
určitá omezení základních práv. Uvedené s sebou přináší omezení stěžovatele se seznámit
a vyjadřovat se ke všem podkladům řízení, což ve svých důsledcích znamená omezení ústavně
zaručeného práva na spravedlivý proces. V každém jednotlivém případě je tedy nutno z hlediska
zásady proporcionality posuzovat zájem stěžovatele na úplném využití a uplatňování
jeho procesních práv a případně práva na svobodnou volbu povolání (individuální zájem
stěžovatele), na straně jedné, a zájmu žalovaného na ochraně utajovaných skutečností, na straně
druhé.
Nejvyšší správní soud je přesvědčen o tom, že postup žalovaného a jeho rozhodnutí,
stejně tak jako rozsudek Městského soudu v Praze, výše vysloveným požadavkům dostály.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že jsou-li skutečnosti a důvody,
pro něž nebylo vydáno osvědčení pro stupeň utajení „přísně tajné“ podle zákona č. 148/1998 Sb.
seznatelné z obsahu správního spisu, který nepodléhal žádnému stupni utajení, a důvody
nevydání osvědčení byly jasně a zřetelně formulovány v rozhodnutí žalovaného, pak okolnost,
že se stěžovatel neseznámil s obsahem spisu označeným stupněm utajení „vyhrazené“,
nemůže vyvolat úvahu o nepřezkoumatelnosti takového rozhodnutí. Je-li napadené rozhodnutí
žalovaného založeno na důvodech, které byly zřetelně a jasně formulovány a vyplývaly
z neutajovaných částí správního spisu, nelze dovodit, že stěžovatel nemohl uplatnit svá procesní
práva vyplývající z ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Za této situace dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná. Pokud jde o požadavek přezkoumání zjištění znalcem z oboru utajovaných
skutečností, považuje soud tento požadavek uplatněný poprvé v kasační stížnosti za nepřípustný
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci podotýká, že z obsahu správního ani soudního
spisu nezjistil, že by stěžovatel byl osobou, která nezbytně nutně potřebuje k výkonu své činnosti
se seznamovat s utajovanými skutečnostmi. V době podání žádosti dne 13. 2. 2001 již stěžovatel
nebyl ve služebním poměru k BIS, neboť jeho služební poměr skončil dne 30. 11. 2000.
Od 1. 11. 2001 pracuje v Komerční bance, avšak ani z informace tohoto zaměstnavatele
ze dne 16. 12. 2008 nevyplývá, že výkon jeho zaměstnání nezbytně nutně vyžadoval seznamování
se s utajovanými skutečnostmi. Nelze přehlédnout ani to, že v době podání žádosti platilo
osvědčení vydané stěžovateli dne 30. 7. 1999, jehož platnost zanikla dne 30. 7. 2004
(v době vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně stěžovatel platným osvědčením
nedisponoval).
K tomu nutno uvést, že zákon č. 148/1998 Sb. sice pojem navrhovaná osoba
blíže nevysvětloval, ale z hlediska zájmu na nejvyšší možné ochraně utajovaných skutečností,
by měl být přístup k nim umožněn pouze osobám, které je nezbytně nutně potřebují k výkonu
svého povolání nebo funkce. Tomuto závěru nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu
č. 148/1998 Sb., podle jejíž části II. „ nový systém ochrany utajovaných skutečností umožní minimalizovat
počet skutečností utajovaných ve veřejném zájmu, zajistí jim nejvyšší možnou ochranu a zabezpečí přístup
k těmto skutečnostem pouze osobám, které je nezbytně potřebují k výkonu svého povolání nebo funkce.
Dále vytvoří předpoklady pro výměnu utajovaných skutečností v rámci mezinárodních styků“.
Rovněž k §17 a 18 zákona č. 148/1998 Sb. důvodová zpráva uvádí, že „z důvodu omezení
okruhu osob, které se budou seznamovat s utajovanými skutečnostmi, vymezují ta to ustanovení podmínky,
jejichž splnění je nezbytné pro přístup k utajovaným skutečnostem. Stanovení podm ínek, které musí splňovat
určená osoba, má za cíl vyloučit riziko ohrožení utajovaných skutečností ze st rany této osoby. Splnění
těchto podmínek je současně i kvalifikačním předpokladem pro výkon práce. “
Naskýtá se tedy otázka, zda v době podání žádosti s těžovatele i následném období
byly vůbec splněny podmínky pro řízení podle zákona č. 148/1998 Sb. Protože však tato úvaha
jde nad rámec kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud na tento stav věci pouze poukazuje,
aniž by z ní vyvozoval další procesní závěr.
Se zřetelem k výše uvedeném Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů ř ízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel
nebyl s kasační stížností úspěšný a z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by žalovaný vynaložil
náklady řízení, které by byly nad rámec jeho úřední činnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu