ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.57.2008:190
sp. zn. 5 As 57/2008 - 190
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce: INTEGRA Co. s. r. o., se sídlem Praha 3 - Žižkov, Domažlická 1053/15,
zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem Advokátní kanceláře PRIME LEGAL
se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem Plzeň,
Škroupova 4, zastoupenému JUDr. Ivanou Čadkovou, advokátkou v Plzni, Modřínova 2,
za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) M. Š., 2) M. K., 3) P . K., 4) Statutární město Plzeň, se
sídlem Plzeň, Škroupova 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2008, č. j. 30 Ca 78/2006 - 122,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení: M. Š., M. K., P. K. a Statutární město Plzeň
n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 17. 3. 2008 krajský soud pro nedůvodnost zamítl žalobu stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. STAV/1772/06, neboť ve světle
žalobních bodů shledal napadené rozhodnutí žalovaného zákonným.
Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání stěžovatele, M. K., P. K. a M. Š. a
potvrzeno rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 3 (dále též „rozhodnutí správního orgánu
I. stupně“) ze dne 3. 3. 2006, č. j. 7493/2005-UMO3/OVD-Vo/Sm, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatele o vydání stavebního povolení na stavbu: stavební úpravy v přízemí domu Klatovská
38, č. p. 620, Plzeň, na pozemku č. p. 9927 v k. ú. Plzeň.
Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl včasnou kasační stížností výslovně jednak
z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
v předcházejícím řízení dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a dále z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Namítané nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem stěžovatel spatřuje v tom,
že krajský soud nesprávně v předcházejícím řízení dospěl k závěru ohledně nedostatku souhlasu
žalovaného (správně Statutárního města Plzeň) se zřízením stavebních úprav na adrese Plzeň,
Klatovská 620/38 o jejichž povolení požádal stěžovatel žádostí o vydání stavebního povolení
ze dne 9. 12. 2005.
Stěžovatel má za to, že splnil své povinnosti ohledně doložení svého spoluvlastnictví
k budově v níž měla stavba proběhnout, a že doložil souhlas ostatních spoluvlastníků týchž
nemovitostí s předmětnými stavebními úpravami.
Dle stěžovatele je pro posouzení sporu klíčové posouzení pravidel nakládání se společnou
věcí dle §136 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění
(dále jen „ObčZ“), kdy Statutární město Plzeň jakožto spoluvlastník předmětných nemovitostí
ignorovalo princip nakládání společnou věcí rozhodováním spoluvlastníků po projednání věci
se všemi spoluvlastníky.
Statutární město Plzeň udělilo souhlas se stavebními úpravami. Podáním ze dne
24. 2. 2006 však následně sdělilo stavebnímu úřadu, že s vydáním stavebního povolení nesouhlasí.
Stěžovatel konstatuje, že pokud bylo jednou 100 % hlasů spoluvlastníků rozhodnuto o tom,
že v předmětném domě budou učiněny stavební úpravy, není možné bez projednání věci
se všemi spoluvlastníky takové rozhodnutí platným způsobem změnit. Statutární město Plzeň
ignorovalo známou praxi nakládání společnými věcmi ve spoluvlastnictví (dle §139 odst. 2
ObčZ) i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, dle které úkon nakládání společnou věcí
bez projednání všemi spoluvlastníky je úkonem absolutně neplatným, a tak nešetřilo práva osob
zúčastněných na stavebním řízení, stejně jako jejich majetek.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 3 Cdon 334/96 ze dne 14. 7. 1997, ze kterého je patrné, že „o neshodě podílových
spoluvlastníků nerozhoduje stavební úřad a řešení takových neshod v jeho kompetenci není“.
V posuzované věci se dle stěžovatele jednalo o citovaný případ neshod mezi spoluvlastníky
a stavební úřad nebyl oprávněn tuto věc posoudit sám a stavební povolení bez dalšího nevydat.
Dle stěžovatele stavební úřad nepostupoval správně a zákonně, když podle tehdy platné
úpravy (§137 zákona č. 50/1976 Sb., v tehdy platném znění) řízení nepřerušil a neodkázal
účastníka stavebního řízení na soud z důvodu, že se nepodařilo odstranit občanskoprávní
námitky. Za situace, kdy stavební úřad ve věci jednal, rozhodl v rozporu se zákonem o zamítnutí
žádosti o stavební povolení. Dle stěžovatele toto pochybení stavebního úřadu nesprávně právně
zhodnotil i krajský soud, resp. se vůbec touto problematikou nezabýval.
V kasační stížnosti stěžovatel dále namítá, že argument krajského soudu ohledně
iracionality stavebních úprav je lichý, neboť stavební úpravy by předmětný dům zhodnotily.
Za zásadní považuje stěžovatel fakt, že podání žaloby na ostatní podílové spoluvlastníky není
žádnou právní skutečností, ale právním úkonem, ke kterému se většinový vlastník sám svobodně
rozhodl, tedy nedošlo ke změně okolností ve smyslu argumentace krajského soudu.
(Výše uvedená argumentace stěžovatele se vztahuje k následující části odůvodnění rozsudku
krajského soudu: „Počátkem roku 2006 se ovšem pro většinového spoluvlastníka nemovitostí změnily skutkové
okolnosti, protože podal Okresnímu soudu Plzeň-město (sp. zn. 20 C 26/2006) žalobu vůči ostatním
(menšinovým) spoluvlastníkům nemovitostí (INTEGRA Co. s. r. o., M. K., P. K., M. Š.). Při takové zásadní
změně situace nikdo nemohl nutit statutární město Plzeň, aby souhlasilo s vydáním stavebního povolení na
stavební úpravy přízemí domu, jehož je většinovým spoluvlastníkem, resp. aby souhlasilo se stavebními úpravami
domu.“)
Z hlediska procesního stěžovatel namítá, že se krajský soud nevypořádal
s nesrovnalostmi, které panují mezi rozhodnutím správního orgánu I. stupně a rozhodnutím
žalovaného.
Prvoinstanční stavební úřad dle stěžovatele zamítl žádost o vydání stavebního povolení
z důvodu údajného nedostatku souhlasu jednoho ze spoluvlastníků, resp. jeho vzetí zpět
v průběhu stavebního řízení.
Odvolací stavební úřad – žalovaný dle stěžovatele potvrdil zamítavé stanovisko správního
orgánu I. stupně s tím, že většinový spoluvlastník vyjádřil nesouhlas se stavebními úpravami,
a to v průběhu stavebního řízení. Odvolací správní orgán však výslovně uvedl, že Statutární
město Plzeň je z 8/9 vlastníkem předmětných nemovitostí a s navrhovanými stavebními
úpravami nesouhlasí. Tento závěr je však dle stěžovatele v přímém rozporu s principy nakládání
společnou věcí dle §139 odst. 2 ObčZ a odvolací správní orgán – žalovaný tak vlastně věc vyložil
jinak než prvoinstanční správní orgán, shledal i jiné důvody nevyhovění žádosti o vydání
stavebního povolení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti považuje za nepřípustný i takový postup,
kdy majetkový odbor Magistrátu města Plzně sdělil všem odborům to, že je se spoluvlastníky
předmětné nemovitosti vedeno soudní řízení a tedy je informoval, že „nelze dát za většinového
vlastníka souhlasné stanovisko ke stavebnímu řízení“. Takový závěr dle stěžovatele majetkový
odbor nebyl oprávněn učinit, jde o smíšení kompetencí státní správy a samosprávy a nezákonnost
spočívající ve zneužití pravomoci orgánů státní správy.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že krajský soud řádně
a zákonně posoudil právní otázky, které bylo třeba řešit v řízení o povolení stavby.
K jednotlivým důvodům stěžovatele žalovaný sděluje, že stavební úřady se necítí být
oprávněnými posuzovat vztahy mezi spoluvlastníky a z důvodu vlastnictví města je třeba důrazně
oddělovat ty orgány města, které hospodaří s majetkem, a ty orgány, které vykonávají veřejnou
správu v přenesené působnosti.
Žalovaný rozvíjí, že stavební úřad k vydání stavebního povolení potřebuje podklady
a náležitosti uvedené ve stavebním zákoně, mimo jiné průkaz oprávnění stavebníka provést
požadovanou stavbu. Rozhodující je stav v době vydání rozhodnutí, nikoliv v době podání
žádosti. Stav v době vydání rozhodnutí byl takový, že stavebník jednoznačně neprokázal
oprávnění provést požadovanou stavbu, jelikož nedisponoval v té době souhlasem v souladu
s pravidly nakládání společnou věcí ve spoluvlastnictví více osob. V případě neprokázání
takového oprávnění není důvodu řešit neshody mezi spoluvlastníky, protože nebyla splněna jedna
ze základních podmínek pro vedení řízení vůbec.
Stavební úřad není oprávněn posuzovat, jakým způsobem se k sobě spoluvlastníci
chovají, zda jejich vzájemné jednání je morální či ne, ani to, zda navrhované stavební úpravy
mohou jejich společnou věc zhodnotit či naopak. Činnost stavebního úřadu se odvíjí
od posouzení, zda lze stavbu provést technicky a zda v době rozhodování jsou splněny všechny
další náležitosti dle stavebního zákona. Pokud jedna náležitost chybí, nelze stavební povolení
vydat. V daném případě se nejednalo o neshodu mezi účastníky řízení, ale o neprokázání jedné
z důležitých náležitostí, bez které nelze povolení vydat.
Žalovaný konstatuje, že k hodnocení postupu jednoho ze spoluvlastníků (Statutárního
města Plzeň) stavební úřad nebyl a není oprávněn.
K rozporu mezi odůvodněním rozhodnutí obou orgánů ve stavebním řízení žalovaný
uvádí, že obě rozhodnutí spolu tvoří jeden celek, vzájemně se doplňují a navazují na sebe.
Rozhodující orgány žádný rozpor ve svých stanoviscích nespatřují. Majetkový odbor jako
zástupce vlastníka nemovitosti se může obracet na orgány veřejné správy jako každý jiný vlastník.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzeným nesprávným posouzením právní
otázky krajským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
Konkrétně stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu ohledně nedostatku
souhlasu se zřízením stavebních úprav na adrese Plzeň, Klatovská 620/38, o jejichž povolení
požádal stěžovatel žádostí o vydání stavebního povolení ze dne 9. 12. 2005.
Krajský soud k posuzované právní otázce v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku
uvedl následující :
„V rámci řešení žalobních bodů je namístě nejprve připomenout, že stavebník musí prokázat,
že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo, že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit
na pozemku požadovanou stavbu [§58 odst. 2, §139 písm. b) stav. zák. z roku 1976]. K žádosti připojí
stavebník doklad, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo, ž0e má k pozemku či stavbě jiné právo, které
jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu nebo provést změnu stavby anebo udržovací práce
na ní [§16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního
zákona, dále pouze vyhl. č. 132/1998 Sb.].
Jedním ze základních zákonných předpokladů k vydání stavebního povolení, je tedy prokázání
vlastnického práva k pozemku či stavbě, jež mají být zasaženy požadovanými stavebními úpravami. Pokud
je pozemek nebo stavba ve spoluvlastnictví více osob, musí s ní ostatní spoluvlastníci samozřejmě souhlasit [§139
písm. b) stav. zák. z roku 1976, §136 a násl. občanského zákoníku].
Toto právo stavebníka musí existovat nejen při podání žádosti o vydání stavebního povolení,
ale i při vydání rozhodnutí stavebního úřadu o takové žádosti, protože v opačném případě by žádost nemohla být
úspěšná §62 odst. 4 stav. zák. z roku 1976). ....
… stavebník před vydáním rozhodnutí o své žádosti neměl povinný zákonný souhlas spoluvlastníka
nemovitosti ke stavebním úpravám, resp., že je vlastníkem domu, jež má být zasažen jím požadovanými
stavebními zásahy. Opak (tj. souhlas tohoto většinového spoluvlastníka) stavebník neprokázal (§58 odst. 2
stav. zák. z roku 1976).
Za uvedené situace proto stavební úřad správně žádost o vydání stavebního povolení zamítl,
neboť prokazování ostatních povinných zákonných předpokladů nezbytných k získání stavebního povolení bylo
nadbytečné (§62 odst. 4 stav. zák. z roku 1976).“
Nejvyšší správní soud v posuzované věci dospěl ke stejnému závěru jako krajský soud
ohledně nedostatku souhlasu většinového spoluvlastníka v době vydání rozhodnutí stavebního
úřadu, a to s provedením stavebních úprav, o jejichž povolení požádal stěžovatel žádostí o vydání
stavebního povolení ze dne 9. 12. 2005.
Ze správního spisu je zřejmé, že dne 13. 12. 2005 obdržel stavební úřad od stěžovatele
jako stavebníka písemnou žádost ze dne 9. 12. 2005 o vydání stavebního povolení ke stavebním
úpravám přízemí domu Klatovská 38 v Plzni. K žádosti byly připojeny i kopie listin vyjadřujících
souhlas spoluvlastníků se stavbou – M. K., M. Š. a P. K. ze dne 5. 5. 2005 a Statutárního města
Plzeň ze dne 19. 7. 2005 s tím, že originály těchto písemností se nacházejí ve spisech č. j.
3948/2005-UO03/OVD-Hb a 2587/2005-UM03/OVD-Tf. Dne 23. 1. 2006 stavební úřad
písemně oznámil zahájení řízení. V oznámení stanovil účastníkům lhůtu 15 dnů pro podání
námitek a připomínek s tím, že k později podaným nebude přihlížet. Dne 28. 2. 2006 bylo
stavebnímu úřadu doručeno stanovisko účastníka řízení Statutárního města Plzeň ze dne 24. 2.
2006, zn. OPR/70606 o tom, že nesouhlasí s vydáním stavebního povolení. Účastník řízení
uvedl, že je vlastníkem 8/9 předmětné nemovitosti a s navrhovanými stavebními úpravami
nesouhlasí z důvodu vedení soudního sporu s ostatními spoluvlastníky.
Z obsahu správního spisu tedy vyplývá, že stěžovatel současně s podáním žádosti
o stavební povolení stavby „Stavební úpravy přízemí domu Klatovská 38“ v této žádosti tvrdil,
že má souhlas ostatních spoluvlastníků k této stavbě, přičemž předložil fotokopie vyjádření
ostatních spoluvlastníků a uvedl, kde se nacházejí originály těchto dokumentů. To znamená,
že souhlas Statutárního města Plzeň ze dne 19. 7. 2005 byl již použit v jiném (zřejmě) stavebním
řízení. Stěžovatel pak má za to, že Statutární město Plzeň bylo tímto svým souhlasem vázáno
i v tomto stavebním řízení zahájeném stěžovatelem dne 13. 12. 2005, přesněji, že názor v něm
zaujatý nemohlo pro toto stavební řízení změnit. Stěžovatel argumentoval tím, že Statutární
město Plzeň jakožto spoluvlastník předmětných nemovitostí nemohlo ignorovat princip
nakládání společnou věcí rozhodováním spoluvlastníků po projednání věci se všemi
spoluvlastníky (dle §136 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění).
S touto argumentací stěžovatele Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Prvostupňový správní orgán –
stavební úřad byl v této věci povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky pro vyhovění žádosti
stěžovatele o stavební povolení stavby „Stavební úpravy přízemí domu Klatovská 38“ podle
zákona tehdy účinného, to je zákona č. 50/1976 Sb. Podle §58 odst. 2 tohoto zákona stavebník
musí prokázat, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo že má k pozemku či stavbě jiné
právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou stavbu, provést změnu stavby anebo
udržovací práce na ní. Toto ustanovení stavebního zákona bylo upraveno zákonem č. 83/1998 Sb. s účinností od 1. 7. 1998, přičemž důvodová zpráva k §58 zákona č. 83/1998 Sb. uvedla,
že touto novelizací „Aktualizuje a zpřesňuje se požadavek na stavebníka, aby stavebnímu úřadu
prokázal, že je vlastníkem pozemku či stavby, anebo má k pozemku či stavbě jiné právo
opravňující jej zřídit navrhovanou stavbu.“ Bylo tedy na stavebníkovi – stěžovateli prokázat
v daném případě, když chtěl povolit stavbu na nemovitostech, které byly v podílovém
spoluvlastnictví, že má k takové stavbě právo, že ostatní spoluvlastníci se stavbou souhlasí. Toho
si byl stěžovatel vědom a v žádosti poukázal na souhlas ostatních spoluvlastníků, který byl
v originálu založen v jiném spisu a k žádosti přiložil fotokopie souhlasů spoluvlastníků udělených
pro jiné (zřejmě také stavební řízení). Řízení, jehož zahájení stavební úřad písemně oznámil dne
23. 1. 2006 na žádost stavebníka ze dne 9. 12. 2005 došlou stavebnímu úřadu dne 13. 12. 2005,
bylo samostatným stavebním řízením. Po oznámení zahájení řízení a jeho doručení účastníkům
byl prvostupňovému správnímu orgánu – stavebnímu úřadu doručen přípis Statutárního města
Plzeň ze dne 24. 2. 2006, o jehož obsahu nevznikají žádné pochybnosti, neboť jasně vyjadřuje,
že s požadovanou stavbou pro rozpory s ostatními spoluvlastníky nesouhlasí. K tomuto přípisu
byl stavební úřad povinen přihlédnout při posuzování splnění podmínky stavebníkem podle §58
odst. 2 stavebního zákona pro jeho obsahovou souvislost a časovou následnost s ostatními úkony
v uvedené věci. Prvostupňový správní orgán – stavební úřad nemohl dojít v daném případě
k jinému závěru, než že účastník řízení – spoluvlastník nemovitostí Statutární město Plzeň
nesouhlasí s požadovanou stavbou, když nesouhlas vyjádřilo v průběhu stavebního řízení
před vydáním rozhodnutí, a tedy, že stavebník neprokázal právo podle §58 odst. 2 stavebního
zákona. Stavebnímu úřadu nepřísluší řešit rozpory mezi spoluvlastníky a stavební úřad
je v konkrétním případě ani neřešil. Vycházel jen ze skutečností, které v průběhu stavebního
řízení vyšly najevo. Stavební úřad ve stavebním řízení (§60 a násl. stavebního zákona) hodnotí
doklad, jímž stavebník prokazuje své právo k pozemku nebo ke stavbě, jako každý jiný důkaz,
tedy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti
(§34 odst. 5 správního řádu zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož v řízení postupoval).
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tak krajský soud ve svém rozsudku dospěl
ke správnému závěru ohledně nedůvodnosti žalobní námitky stěžovatele proto, že stavebník
neměl souhlas většinového spoluvlastníka nemovitosti k zamýšleným stavebním úpravám
a za uvedené situace nezbylo stavebnímu úřadu než žádost o vydání stavebního povolení
zamítnout, neboť stavebník neprokázal splnění povinného zákonného předpokladu nezbytného
k získání stavebního povolení (§58 zák. č. 50/1976 Sb.). Krajský soud přitom vycházel nejen
z §58 odst. 2 stavebního zákona, ale i z §16 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 132/1998 Sb.
upravujícího, jaké doklady je stavebník povinen k žádosti o stavební povolení připojit.
Krajský soud správně posoudil i význam souhlasu spoluvlastníka stavby nebo pozemku
z hlediska vlastnických práv a došel ke správnému závěru, že k nesouhlasu spoluvlastníka přihlíží
stavební úřad i po uplynutí lhůty stanovené k uplatnění námitek či připomínek.
Ve své argumentaci, že Statutární město Plzeň ignorovalo ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu ČR, dle které úkon nakládání společnou věcí bez projednání všemi
spoluvlastníky je úkonem absolutně neplatným, stěžovatel nekonkretizoval ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu ČR číslem jednacím či spisovou značkou, proto by se k ní v souladu s právní
zásadou „každý nechť si střeží svá práva“ Nejvyšší správní soud ani neměl vyjadřovat. Stěžovatel
však možná chtěl poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003
sp. zn. 22 Cdo 1658, podle něhož:“ Pokud by menšinovému spoluvlastníku nebyla vůbec dána
možnost vyjádřit se k zamýšlené investici (druhu a výši), pak i za situace, kdy by s takovou
investicí souhlasila většina spoluvlastníků, počítaná podle velikosti podílů, nejde o rozhodnutí
většiny ve smyslu §139 odst. 2 obč. zák., ale šlo by z hlediska hospodaření spoluvlastníků
se společnou věcí o neplatný právní úkon.“ Odkaz stěžovatele na toto rozhodnutí však není
pro řešení posuzované věci účastníků přiléhavý.
Majetek a práva osob zúčastněných na stavebním řízení poškozených dle stěžovatele
neudělením souhlasu se stavebními úpravami nelze ochránit v projednávané věci v řízení
o kasační stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí krajského soudu ani v řízení před krajským
soudem rozhodujícím ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
ve smyslu ustanovení §65 s. ř. s.
Obdobnou otázkou se ve své rozhodovací praxi zabýval již i Nejvyšší správní soud,
když ve svém rozhodnutí ze dne 10. 11. 2004, č. j. 3 As 50/2003 – 57, publikovaném ve Sb. NSS
pod č. 957/2006 a dostupném na www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že nedoložení většinového
souhlasu spoluvlastníků domu, kteří jimi jsou v době rozhodování stavebního úřadu, podle §139
odst. 2 občanského zákoníku, s dodatečným povolením stavebních úprav provedených nájemcem
brání rozhodnutí o jejich dodatečném povolení podle §88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
Nejvyšší správní soud tak neshledal stížní námitku nesprávného posouzení právní otázky
krajským soudem v předcházejícím řízení důvodnou.
Ohledně stěžovatelem namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
sp. zn. 3 Cdon 334/96 ze dne 14. 7. 1997, dle kterého „o neshodě podílových spoluvlastníků
nerozhoduje stavební úřad a řešení takových neshod v jeho kompetenci není“, Nejvyšší správní
soud uvádí, že v posuzované věci se nejednalo o případ neshod mezi spoluvlastníky,
ale o nesplnění zákonné podmínky pro vydání stavebního povolení ve smyslu ustanovení §58
zák. č. 50/1976 Sb. neprokázáním stavebníka, že je vlastníkem pozemku nebo stavby anebo,
že má k pozemku či stavbě jiné právo, které jej opravňuje zřídit na pozemku požadovanou
stavbu, provést změnu stavby anebo udržovací práce na ní.
Stavební úřad tak postupoval správně, když řízení nepřerušil a neodkázal účastníka
stavebního řízení na soud z důvodu, že se nepodařilo odstranit občanskoprávní námitky,
ale žádost o vydání stavebního povolení zamítl.
Ke kasační námitce, že se krajský soud vůbec nezabýval problematikou, že stavební úřad
pochybil, když řízení nepřerušil, ale žádost o vydání stavebního povolení zamítl, Nejvyšší správní
soud ze soudního spisu zjistil, že stěžovatel takovou žalobní námitku v řízení o žalobě
(ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí ve správním řízení) ani neuplatnil. Z tohoto
důvodu je uplatněná námitka v kasační stížnosti nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Právně irelevantní v posuzované věci shledal Nejvyšší správní soud napadení
argumentace krajského soudu stěžovatelem ohledně iracionality stavebních úprav a argumentace,
že z důvodu zásadní změny situace (podání žaloby vůči menšinovým spoluvlastníkům) nikdo
nemohl nutit Statutární město Plzeň, aby souhlasilo s vydáním stavebního povolení na stavební
úpravy přízemí domu, jehož je většinovým spoluvlastníkem, resp. aby souhlasilo se stavebními
úpravami domu. Tato argumentace krajského soudu neměla vliv na výrok jeho rozhodnutí.
Nebyla totiž rozhodovacím důvodem pro zamítnutí žaloby.
Stěžovatel v kasační stížnosti také namítá, že se krajský soud nevypořádal
s nesrovnalostmi, které panují mezi rozhodnutím správního orgánu I. stupně a rozhodnutím
žalovaného.
V kasační stížnosti vytýkané pochybení krajského soudu shledal Nejvyšší správní soud
nepřípustným ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ze soudního spisu (konkrétně ze žaloby)
lze zjistit, že námitka nevypořádání se s nesrovnalostmi mezi rozhodnutím správního orgánu
I. stupně a rozhodnutím žalovaného nebyla v žalobě před krajským soudem uplatněna. Krajský
soud tak nepochybil, když se k této otázce nevyjadřoval, neboť ji stěžovatel neučinil předmětem
řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Ke stěžovatelem napadané účelovosti postupu Statutárního města Plzeň, kterého
stěžovatel označuje jako „správní orgán“, spočívajícího ve „zpětvzetí“ souhlasu se stavebními
úpravami je třeba uvést, že vyjádření nesouhlasu se stavebními úpravami neučinil správní orgán,
ale účastník řízení, většinový spoluvlastník nemovitosti. K hodnocení jeho rozhodnutí ohledně
udělení či neudělení souhlasu se stavebními úpravami k nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví
nebyl příslušný správní orgán ve stavebním řízení, ani krajský soud rozhodující ve správním
soudnictví v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, ani Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal správným ani názor stěžovatele
ohledně nepřípustnosti postupu majetkového odboru Magistrátu města Plzně, který sdělil všem
odborům, že je se spoluvlastníky nemovitosti vedeno soudní řízení a tedy je informoval, že „nelze
dát za většinového vlastníka souhlasné stanovisko ke stavebnímu řízení“. Stěžovatel tento závěr
považuje za smíšení kompetencí státní správy a samosprávy, a nezákonnost spočívající ve zneužití
pravomoci orgánů státní správy.
Majetkový odbor Magistrátu města Plzně jako orgán vlastníka nemovitosti může
komunikovat s orgány veřejné správy jako každý jiný vlastník a sdělení stavebnímu odboru,
že je se spoluvlastníky nemovitosti vedeno soudní řízení nelze považovat za smíšení kompetencí
státní správy a samosprávy či zneužití pravomoci orgánu státní správy. Důvodem k zamítnutí
žádosti o vydání stavebního povolení nebylo sdělení majetkového odboru Magistrátu města
Plzně, že je se spoluvlastníky nemovitosti vedeno soudní řízení, ale neprokázání souhlasu
spoluvlastníků se stavebními úpravami (§58 odst. 2 zák. č. 50/1976 Sb.).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně uvedl, že ji podává i z důvodu vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech, resp. je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Konkrétně
však stěžovatel tomuto důvodu kasační stížnosti nepodřadil žádnou námitku a podle obsahu
kasační argumentace tak nebyl schopen učinit ani Nejvyšší správní soud. Proto se tímto důvodem
kasační stížnosti nezabýval.
Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že v projednávané věci neshledal tvrzené
nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, a proto kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Náklady žalovaného za zastoupení
advokátem nepovažuje Nejvyšší správní soud za důvodně vynaložené, neboť žalovaný jako
specializovaný správní úřad by v otázkách své odborné působnosti měl být schopen sám
obhajovat svá rozhodnutí před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že se žalovanému
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Osoby zúčastněné na řízení: M.
Š., M. K., P. K. a Statutární město Plzeň, nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti, neboť dle ustanovení §60 odst. 5 s. ř. s. osoba na řízení zúčastněná má právo na
náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud uložil.
V řízení o kasační stížnosti soud zúčastněným osobám žádnou povinnost neuložil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu