ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.64.2008:137
sp. zn. 5 As 64/2008 - 137
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: OSMPB,
občanské sdružení, se sídlem U Hadích lázní 24, Teplice zast. advokátem JUDr. Markem
Görgesem, se sídlem AK Plzeň, Malá ul. č. 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni,
Hálkova 14, Plzeň, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
30. 4. 2008, č. j. 57 Ca 3/2007 - 78,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba ve věci poskytnutí informací dle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „zákon o informacích“).
I.
Stěžovatel podal dne 20. 11. 2006 u Finančního úřadu v Blovicích žádost o sdělení
informací o daňových úlevách poskytnutých podle ust. §55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků (dále „zákon o správě daní“) tímto úřadem v kalendářním roce 2005; konkrétně
požadoval poskytnutí: 1) základních osobních údajů ve smyslu ust. §8b odst. 1 zákona
o informacích o osobách, kterým tento úřad částečně nebo zcela prominul příslušenství daně
na základě §55a zákona o správě daní, 2) výše prominutého příslušenství v Kč v členění
podle jednotlivých osob identifikovaných způsobem dle bodu 1 žádosti.
Finanční úřad žádost podle ust. §10, §15 §20 odst. 4 zákona o informacích odmítl
s odůvodněním, že informace ve struktuře požadované stěžovatelem jsou takového charakteru,
který odůvodňuje aplikaci ust. §10 zákona o informacích – tzn., že se jedná o informace
o majetkových poměrech konkrétních osob, získané na základě zákona o daních. Správce daně
rovněž uvedl, že nelze akceptovat ani odkaz na ust. §8b zákona o informacích, neboť §10
cit. zákona stanoví obecně omezení pro poskytování informací v režimu tohoto zákona. Dále
odkázal na zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti, která správce daně dle ust. §24 zákona
o správě daní stíhá.
Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, jednak
že povinnost mlčenlivosti není důvodem pro odmítnutí žádosti o informace, což výslovně
stanoví §19 zákona o informacích, dále namítal, že informace o majetkových poměrech nespadají
pod osobní údaje, tak, jak jsou vymezeny v §4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů; z tohoto důvodu informace na základě bodu 1 žádosti nejsou informacemi
o majetkových poměrech ve smyslu ust. §10 zákona o informacích a jejich poskytnutí nelze
s odkazem na toto ustanovení odmítnout. Konečně namítal, že informace na základě bodu 2
žádosti nejsou informacemi, který povinný subjekt získal, ale informacemi, které vznikly
rozhodovací činností povinného subjektu. Protože se tedy nejedná o informace vzniklé činností
povinného subjektu vyjmenované v §11 odst. 3 zákona o informacích, jejichž poskytnutí zákon
vylučuje, je povinen správce daně tyto poskytnout.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 1. 2007, č. j. 56/07-0300-402732 podle ust. §90 odst. 5
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítl odvolání a rozhodnutí správce daně potvrdil.
V odůvodnění mimo jiné uvedl, že na zásadu mlčenlivosti, kterou je ovládáno daňové řízení
navazuje i §10 zákona o informacích, podle kterého nelze poskytovat informace o majetkových
poměrech osoby, která není povinným subjektem. Konstatoval rovněž, že je nutné aplikovat
omezení vyplývající z ust. §10 zákona o informacích i na informace, jejichž poskytnutí upravuje
§8b cit. zákona. Postup správce daně shledal správným, neboť, jak uvedl, §10 zákona
o informacích stanoví obecné pravidlo pro omezení rozsahu informací poskytovaných v režimu
zákona o informacích. Dle právního názoru žalovaného by jako informace o majetkových
poměrech ve smyslu ust. §10 zákona o informacích měly být, při respektování práva
na nedotknutelnost soukromí osoby, při zohlednění zásady přiměřenosti informování o činnosti
státních orgánů a při zachování základních zásad daňového řízení, kvalifikovány i samotné údaje
identifikující osoby, kterým bylo finančním úřadem částečně nebo zcela prominuto příslušenství
daně, neboť je nepochybné, že i taková informace vypovídá o tom, že takto identifikovaná osoba
měla povinnost příslušenství zaplatit. Námitku, že informace na základě bodu 2 žádosti nejsou
informacemi, které povinný subjekt získal, ale jedná se o informace, které vznikly jeho
rozhodovací činností, žalovaný uvedl, že ustanovením §11 zákona o informacích své odmítnutí
žádosti vůbec neodůvodnil, proto je tato námitka zcela nedůvodná.
II.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu; v ní namítl nesprávnou aplikaci
ust. §10 zákona o informacích. Krajský soud v rozsudku uvedl, že je nutno nejprve si ujasnit,
o jaké informace stěžovatel vlastně žádal. Vycházel přitom z jím výslovně označeného ustanovení
§8b zákona o informacích; podle uvedeného ustanovení povinný subjekt poskytne základní
osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. Co jsou to základní osobní údaje podle
§8b odst. 1 cit. zákona, je stanoveno v odst.3 cit. ustanovení; zde se uvádí, že mezi základní
osobní údaje patří i výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Krajský soud
dovodil, tak jak učinily i správní orgány, že z obsahu stěžovatelovy žádosti vyplývá, že stěžovatel
žádal pod bodem 1) o poskytnutí osobních údajů dále v žádosti uvedených osob a pod bodem 2)
u každé z osob, rozlišených podle základních údajů, pak žádal o sdělení konkrétní výše
prominutého příslušenství na dani. Krajský soud dále rovněž přihlédl k upřesnění žádosti
v odvolání, kde stěžovatel uvedl, že informace o majetkových poměrech nespadají pod osobní
údaje, jak jsou vymezeny v §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů. Z uvedeného soud
dospěl (dle názoru Nejvyššího správního soudu správně) k závěru, že stěžovatel pod bodem 1)
žádosti skutečně nepožadoval informace v režimu zákona o ochraně osobních údajů,
ale informace o poskytnutí osobních údajů osob, jichž se další část žádosti týká.
K aplikaci ust. §10 ve vztahu k ust. §8b zákona o informacích, krajský soud uvedl:
„Poskytnutí informace mohlo být v daném případě na základě §10 zákona omezeno při splnění tří
podmínek: 1) že se jedná o majetkové poměry osoby, 2) osoby, která není povinným subjektem a 3) že se jedná
o informace, získané na základě zákonů o daních. Pokud žalobce požadoval sdělení základních osobních údajů
osob, kterým bylo prominuto příslušenství, pak je nepochybné, že se jedná o údaje získané na základě zákonů
o daních a že na základě takto formulované žádosti by se jednalo o majetkové poměry těchto osob. Žádal-li částí
žádosti o poskytnutí základních osobních údajů těchto osob ve smyslu ust. §8b odst. 1 zákona informacích,
pak je, dle názoru soudu, takto formulovaná žádost neschopna přivodit podání informace, neboť se jedná
o informace získané na základě zákonů o daních, a jak správně argumentoval žalovaný, i taková informace
vypovídá o majetkových poměrech. Proto je třeba aplikovat omezení vyplývající z ust. §10 zákona o informacích
i na informace (o základních osobních údajích o osobách, kterým povinný subjekt poskytl veřejné prostředky),
jejichž poskytnutí upravuje §8b zákona.“
Ve vztahu k ust. §24 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků krajský soud s s odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 277/95 uvedl, že poznámka
pod čarou (zde je v §10 zákona o informacích odkazováno na §24 zákona o správě daní)
není součástí právního předpisu. Dovodil proto, že povinnost mlčenlivosti upravená v §24
zákona o správě daní, k níž odkazy pod čarou směřovaly, nemá ve svém důsledku omezit aplikaci
zákona o informacích. Opačný přístup, jak uvedl krajský soud, by vedl k absurdním závěrům,
že podle zákona o informacích by informace sice poskytnuta být měla, ale s ohledem
na povinnou mlčenlivost konkrétních zaměstnanců správce daně ji současně poskytnout nelze.
Krajský soud dospěl proto k závěru, že ustanovením §24 zákona o správě daní argumentovat
nelze.
Krajský soud však i přesto dospěl k závěru, že finanční úřad i žalovaný rozhodli
o neposkytnutí žalobcem požadovaných informací v souladu se zákonem a důvodně aplikovali
§10 zákon o informacích, i když se s jejich argumentací ztotožnil jen částečně. Uvedl,
že poskytnutí informací o daňových úlevách konkrétních subjektů brání ust. §10 zákona
o informacích; současně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 28/2007 - 89, v němž je tato argumentace obdobně uvedena. Krajský soud proto žalobu
zamítl.
III.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost, v níž
namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“).
Konkrétně stěžovatel uvádí, že osobní údaje o osobách, kterým bylo prominuto
příslušenství daně, nelze v žádném případě považovat za informace o majetkových poměrech
těchto osob ve smyslu ust. §10 zákona č. 106/1999 Sb., protože tyto osobní údaje o majetkových
poměrech nic nevypovídají. Z informace o tom, že daňový poplatník včas nesplnil svou daňovou
povinnost, nelze vyvodit žádný závěr o majetkových poměrech daňového dlužníka.
Dále stěžovatel konstatuje, že v případě prominutí příslušenství daně z důvodu odstranění
tvrdosti jsou skutečnosti rozhodné pro kladné vyřízení žádosti uvedeny v pokynu Ministerstva
financí DS-129, platného v roce 2005, kterého se žádost týkala. Z obsahu uvedeného pokynu
vyplývá, že kladné vyřízení žádosti nemusí vůbec souviset s majetkovými poměry daňového
dlužníka. Proto případný závěr o tom, že např. kladné vyřízení žádosti o prominutí vypovídá
o špatných majetkových poměrech daňového dlužníka či o jeho poměrech vůbec nevypovídá,
lze bez dalšího označit jako pouhou spekulaci.
Stěžovatel uvádí, že aplikace ustanovení §10 zákona o informacích krajským soudem
je nepřípustně extenzivní. Osobní údaje požadované v bodě 1 žádosti o poskytnutí informací
ani spolu s údaji o výši prominutého příslušenství daně požadovanými v bodě 2 nedávají obraz
o majetkových poměrech dlužníka. Podle názoru stěžovatele informace o výši příslušenství daně
prominutého konkrétní osobě vypovídá o tom, že jí a v konkrétní výši nejprve vznikla a následně
rozhodnutím správce daně zanikla platební povinnost, nic ale nevypovídá o výši příjmů, výdajů,
majetku nebo závazků této osoby, tedy o jejích majetkových poměrech. Citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu 5 As 28/2007 - 89 ze dne 17. 1. 2008 považuje přitom stěžovatel
v této věci za nepřípadný, i když zde soud bez dalšího odůvodnění pouze konstatoval,
že poskytnutí informací o daňových úlevách konkrétních daňových subjektů brání ust. §10
zákona č.106/1999 Sb.; podstatou tohoto rozsudku byl spor o poskytování metodických pokynů,
nadto zde soud neuvedl názor, že osobní údaje příjemců daňových úlev spadají pod informace
o majetkových poměrech ve smyslu ust. §10 zákona, jak učinil krajský soud i žalovaný.
IV
Nejvyšší správní soud v minulosti již otázku poskytování informací ze strany správce
daně řešil, a to poprvé v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89. Předmětem řízení
v uvedené věci však bylo poskytnutí informací obsažených v interních pokynech správních
orgánů.
Nejvyšší správní soud přitom v racio decidendi uvedl, že ...„za interní pokyn ve smyslu ust.
§11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán
takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu... Týkají-li se však zmiňované
interní „Pokyny“ výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, navenek,
ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze
je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž
se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.
(...) Není zde pochyb o tom, že rozhodování o daňových povinnostech jakož i o daňových úlevách
bezesporu je výkonem veřejné správy a správce daně, jakožto orgán veřejné moci, zde rozhoduje o právech
a povinnostech osob. Je tudíž třeba, aby tato činnost byla prováděna transparentním způsobem a pod přiměřenou
kontrolou veřejnosti. Není přitom rozhodné, zda se jedná o pokyn řady D nebo DS, popř. jiný pokyn a hlediska
rozlišování mezi těmito pokyny (tedy zda jsou nebo nejsou určeny veřejnosti) jsou zcela bez významu. Rozhodující
je vždy pouze ta skutečnost, zda takový pokyn obsahuje informace, týkající se výkonu veřejné správy navenek
či se jedná výlučně o akt organizační, metodický nebo řídící, který zásadně nemůže ovlivnit subjekty jiné, než ty,
které mu z hlediska služební podřízenosti pod disciplinární odpovědností podléhají“.
V uvedeném rozsudku se však Nejvyšší správní soud nezabýval otázkou poskytování
informací v souvislosti s poskytnutím veřejných prostředků ve vztahu k ust. §8b, resp. §10
zákona o informacích. Uvedený rozsudek proto na věc nyní projednávanou nedopadá.
Otázku obdobnou té, která byla nastolena v nyní vedeném řízení, se Nejvyšší správní
soud, však pouze částečně, zabýval v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007 - 85.
Stěžovatel v dané věci svoji argumentaci v žalobě a poté i v kasační stížnosti postavil na námitce,
že nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, že osobní údaje spadají pod majetkové poměry.
Nesouhlasil s interpretací ust. §10 zákona o informacích tak, jak ji provedl žalovaný a poté
i krajský soud. Krajský soud, respektuje dispoziční zásadu, kterou je soudní řízení ovládáno,
v uvedené věci posoudil žalobu v intencích žalobních bodů a přezkoumal právní závěry,
které stran ust. §10 zákona o informacích učinil správní orgán a s nimiž účastník řízení výslovně
uvedl nesouhlas a proti nimž předestřel argumentaci v žalobě. Rovněž tak Nejvyšší správní soud
se proto v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s. v následném řízení o kasační stížnosti zabýval toliko
interpretací ust. §10 zákona o informacích; ratio decidendi uvedeného rozsudku tak spočívalo
v interpretaci pojmu „majetkové poměry.“ V této otázce shodně oba správní soudy dospěly
k závěru, že „právní pojem majetkové poměry sice není legislativně definován, je jím však nutno rozumět
informace o veškerém vlastnictví fyzických a právnických osob, včetně vlastnictví financí. Údaje o daňových
subjektech, jímž bylo prominuto příslušenství daně, identifikovaných jménem, příjmením, datem narození,
bydlištěm a údaj o částkách, které těmto subjektům byly prominuty bezpochyby podává obraz o jejich majetkových
poměrech, byť se jedná o obraz částečný a neúplný. I z těchto informací, ale může příjemce získat znalost nejen
o existenci a výši příslušenství daně, ale i zprostředkovaně povědomost o daňové povinnosti, potažmo daňovém
základu dotčeného daňového subjektu“.
Nejvyšší správní soud dále konstatoval:
„Při výkladu majetkových poměrů je nutno vyjít především z výše uvedených druhově vymezených zákonů,
na jejichž základě získávají povinné subjekty příslušné informace. Majetkové poměry fyzických a právnických
osob tak tvoří zejména jejich příjmy, které mohou být peněžité, ale i naturální, vlastnictví bytů, nebytových prostor
a jiných nemovitých věcí, peněžních prostředků, pohledávek, majetkových práv apod. Za majetkové poměry
fyzických a právnických osob lze za daných okolností považovat nejen aktiva, nýbrž i jejich pasiva a je bez
významu, zda jsou tyto závazky vůči soukromoprávním subjektům či vůči státu. Správci daně v daňovém řízení
dle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní), získávají na základě
zákonů o daních právě takové informace o majetkových poměrech (srov. např. ust. §36 zákona o správě daní).
Tyto informace jim pak slouží proto, aby mohly rozhodovat ve věcech daní a naplnit tak účel zákona uvedený
v ust. §1 odst. 2 zákona o správě daní.
(...) Příslušenství daně je definováno v ust. §58 a s výjimkou pokut sleduje osud daně. Prominutí
příslušenství daně dle ust. §55a zákona o správě daní je mimořádným opravným prostředkem a slouží
k odstranění nesrovnalostí při uplatňování daňových zákonů a odstranění tvrdosti. O příslušenství daně rozhoduje
správce daně zásadně na žádost daňového dlužníka, nikoli bez žádosti, jak uvádí stěžovatel. Příslušenství daně
platí daňový dlužník, jenž je definován v ust. §57 odst. 1 zákona o správě daní, jakož i každý, kdo je povinen
podle zvláštního zákona platit daň nebo ji (vybranou a sraženou) odvádět. Daňový dlužník je tedy v zásadě
definován obdobně jako poplatník či plátce, tedy má zcela nepochybně (až na výjimky např. v podobě ručitele)
postavení daňového subjektu. Řízení o příslušenství daně, jakož i jeho případném prominutí
dle vyhl. č. 299/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tedy rozhodně řízením vedeným s daňovými subjekty
(či třetími osobami). Z akcesorické povahy příslušenství daně – sleduje osud daně - pak lze dovodit, že může být
nositelem, byť zprostředkované informace o výši daňové povinnosti (tj. zda se jeho daňová povinnost pohybuje
řádově v tis. Kč či 100 tisících Kč, apod.), výši daňových nedoplatků a jistým způsobem tak podávat rámcový
obraz o celkových majetkových poměrech dotčeného daňového subjektu a jeho životní úrovni.
(...) Nejvyšší správní soud dospěl v projednávané věci k závěru, že není zde pochyb o tom, že rozhodování
o daňových povinnostech jakož i o daňových úlevách bezesporu je výkonem veřejné správy a správce daně, jakožto
orgán veřejné moci, zde rozhoduje o právech a povinnostech osob. Je tudíž třeba, aby tato činnost byla prováděna
transparentním způsobem a pod přiměřenou kontrolou veřejnosti. Jakkoli je však při realizaci ústavně zaručeného
práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení se zákonem č. 106/1999 Sb., možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, což vyplývá jak z judikatury
Nejvyššího správního soudu, tak i Ústavního soudu (např. rozsudek NSS č. j. 5 As 28/2007 - 89 ze dne
17. 1. 2008, příst. na www.nssoud.cz, nález ÚS ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, přístupný
na www.judikatura.cz), svoboda projevu jakož i právo na informace nejsou bezbřehé a jsou nutně omezeny
chráněnými zájmy dle čl. 17 odst. 4 Listiny, ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami (čl. 10 Listiny),
jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace dle čl. 17 odst. 5 Listiny. Tak tomu
je i v případě aplikace ust. §10 zákona o svobodném přístupu k informacím.“
Podstatou uvedeného rozsudku tak bylo vyložení neurčitého pojmu „majetkové poměry“,
v řízení kasačním se tak soud zabýval tím, zda krajský soud tento pojem vyložil v souladu
s interpretačními pravidly a metodami. V žádném případě zde Nejvyšší správní soud neposuzoval
otázku, zda osobní údaje spadají pod majetkové poměry; ostatně takto ani nelze otázku nastolit.
Osobní údaje, které lze v režimu ust. §8b odst. 1 zákona o informacích poskytnout, se vždy
nutně musí vztahovat pouze k osobě, které byly poskytnuty veřejné prostředky. Určení osoby,
které byly tyto prostředky poskytnuty je proto podmínkou, sine qua non.
Podle ust. §8b zákona o informacích (1) povinný subjekt poskytne základní osobní údaje
o osobě, které poskytl veřejné prostředky, přitom základní osobní údaje podle odstavce 1)
se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce
trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.
V uvedeném rozsudku přitom však Nejvyšší správní soud, který nebyl v intencích ust.
§109 odst. 2 s. ř. s. a ust. §104 odst. 4 s. ř. s. l povolán rozhodovat o věci nad rámec uplatněných
kasačních (a dříve i žalobních) námitek a který tak neřešil tak ve věci samé vztah ust. §10 k ust.
§8b cit. zákona, mimo jiné uvedl:
„Poskytnutí informací o určitých osobních údajích zákon o svobodném přístupu k informacím sice
připouští, avšak ne tak, jak dovozuje stěžovatel. Informace o osobních údajích jsou poskytnuty v omezeném
rozsahu a jejich poskytnutí je logicky vázáno na existenci dalších skutečností – např. ve spojení se sdělením
majetkových poměrů o osobách, jimž byly poskytnuty veřejné prostředky a pouze v souvislosti s nimi je možné sdělit
i určité osobní údaje, tak, jak jsou definovány zákonem o svobodném přístupu k informacím (srov. §8b
cit. zákona.“) (zvýraznění doplněno)
Základem řešení merita nyní projednávané věci je zodpovězení otázky, zda z principu
ochrany soukromí daňových subjektů, lze učinit za určitých okolností, výjimku a zda prominutí
daňového příslušenství lze podřadit pod pojem „poskytnutí veřejných prostředků“ (§8b zákona
o informacích).
Nutno konstatovat, že takto nastolenou otázku si klade poprvé Nejvyšší správní soud,
neboť jak ze samotné žádosti stěžovatele, tak jak byla formulována, ji takto jednoznačně nebylo
lze dovodit. Bylo již prvotním pochybením správce daně, neodstranil-li vady podání spočívající
v jeho nesrozumitelnosti. Tomu poté také odpovídalo další řízení, když správní orgány se ubíraly
mimo jiné i cestou argumentace zákona o ochraně osobních údajů, poté krajský soud správně
dovodil. že zde aplikace zákona č. 101/2000 Sb. nepřichází v úvahu.
Krajský soud uvedl tři podmínky, za nichž by bylo lze omezit právo na poskytnutí
informace. V rozsudku se konstatuje:„ Poskytnutí informace mohlo být v daném případě na základě §10
zákona omezeno při splnění tří podmínek: 1) že se jedná o majetkové poměry osoby, 2) osoby, která není
povinným subjektem a 3) že se jedná o informace, získané na základě zákonů o daních“.
Nutno konstatovat, že naplněním základní podmínky – tj. zda se jedná o osobu, které
byly poskytnuty veřejné prostředky, se krajský soud nezabýval, resp. konstatoval, že „ je třeba
aplikovat omezení vyplývající z ust. §10 zákona o informacích i na informace (o základních osobních údajích
o osobách, kterým povinný subjekt poskytl veřejné prostředky), jejichž poskytnutí upravuje §8b zákona.“
Co se rozumí majetkovými poměry již se pátý senát podrobně zabýval v rozsudku ze dne
25. 6. 2008 , č. j. 5 As 5 3/2007 - 85; argumentace stěžovatele v kasační stížnosti se přitom zcela
s argumentací kasačního soudu zde uvedenou míjí. Pro rozhodnutí v projednávané věci však není
meritem problému řešit, co se rozumí majetkovými poměry, jakkoli je nutné je nejdříve definovat,
ale to, zda a priori ochrana majetkových poměrů je absolutní překážkou v poskytnutí informací
o daňových povinnostech poplatníků, či nikoli.
Přikazuje-li ustanovení §8b zákona o informacích poskytovat tam uvedené informace,
jež mohou souviset s údaji o majetkových poměrech získaných na základě zákona o daních
(přitom za tyto poměry lze nepochybně považovat údaje o výši příslušenství, z něhož lze dovodit
výši daně), které je jinak třeba na základě ust. §10 zákona o informacích uchovávat v důvěrnosti,
bylo by lze dovodit, že dochází k rozporu. V takovém případě by bylo nutno situaci řešit
nalezením ústavněkonformního výkladu.
Pátý senát má za to, že o takovou situaci se nejedná, neboť vztah ust. §8b a §10 vyložil
následovně:
Obecně lze konstatovat, že daňový subjekt zásadně požívá ochrany podle ust. §10
zákona o informacích. Pátý senát již ve výše uvedených rozsudcích dospěl k závěru, že neexistuje
ospravedlnitelný argument, aby bez dalšího byla daňovým dlužníkům zajišťována menší ochrana
soukromí, než jaká je poskytována ostatním daňovým subjektům. Je proto obecně správné
nezveřejňovat informace o majetkových poměrech daňových subjektů, daňové dlužníky
nevyjímaje. V rozsudku 5 As 53/2007 - 85 kasační soud konstatoval: „Jakkoli je však při realizaci
ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, ve spojení
se zákonem č. 106/1999 Sb., možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem,
což vyplývá jak z judikatury Nejvyššího správního soudu, tak i Ústavního soudu (např. rozsudek NSS
č. j. 5 As 28/2007 - 89 ze dne 17. 1. 2008, příst. na www.nssoud.cz, nález ÚS ze dne 24. 1. 2007,
sp. zn. I. ÚS 260/06, přístupný na www.judikatura.cz), svoboda projevu jakož i právo na informace nejsou
bezbřehé a jsou nutně omezeny chráněnými zájmy dle čl. 17 odst. 4 Listiny, ostatními ústavně zaručenými právy
a svobodami (čl. 10 Listiny), jakož i dalšími pravidly pro možná omezení práva na informace dle čl. 17 odst. 5
Listiny. Tak tomu je i v případě aplikace ust. §10 zákona o svobodném přístupu k informacím“. Potud
k aplikaci ust. §10 zákona o informacích.
Rozhodne-li se však daňový dlužník požádat o prominutí příslušenství daně a je-li
mu vyhověno, stává se „příjemcem veřejných prostředků“. V takovém případě je na místě
aplikovat přednostně ust. §8b zákona o informacích.
Aplikace ust. §10 zákona o informacích tedy nepřichází v úvahu v těch případech,
kdy jsou poskytnuty daňovému subjektu veřejné prostředky. Jakkoli tak žádný právní předpis
nestanoví, pátý senát má za to, že prominutí příslušenství daně lze podřadit pod pojem
poskytnutí veřejných prostředků, byť tak zjevně nelze učinit s odkazem ani na zákon č. 319/2006 Sb., o některých opatřeních ke zprůhlednění finančních vztahů v oblasti veřejné správy (§3)
ani na zákon č. 218/2000 Sb., rozpočtová pravidla, neboť účel, smysl a cíle zde obsažené právní
úpravy, jakož i význam jednotlivých pojmů je zcela specifický.
Zákon č. 319/2006 Sb. v §3 definuje, co se rozumí poskytnutím veřejných prostředků,
přitom tam řadí i prominutí daně a příslušenství, činí tak však pouze ve vztahu k osobám
ovládaným subjektem veřejné správy (viz §2 cit. zákona). Nelze však odhlížet od skutečností,
které k přijetí uvedeného zákona vedly a účelu, pro který byl přijat (viz sněmovní tisk 1185/0,
PS ČR IV. volební období, 2005). Stejně tak je nutno nahlížet i k poskytnutí finančních
prostředků a jejich neoprávněné používání (porušení rozpočtové kázně) ve smyslu zákona
č. 218/2000 Sb., který nadto ani jakoukoli definici veřejných prostředků, resp. jejich poskytnutí,
blíže neobsahuje.
V projednávané věci žalovaný, a poté i krajský soud, zcela pominul otázku,
kdo je subjektem, na který dopadá režim ust. §8b zákona o informacích, tzn. zda tímto
subjektem je každá fyzická či právnická osoba bez ohledu na to, zda je či není podnikatelem,
resp. která se účastní hospodářské soutěže nebo ji může svou činností ovlivňovat, jakož i to,
co se rozumí veřejnými prostředky a kdy lze hovořit o jejich poskytnutí. Otázka vzájemného
vztahu ust. §8b a §10 zákona o informacích, resp. komu a kdy jsou poskytnuty veřejné
prostředky a kdo a v jakém případě se tedy stává osobou, která je povinna zveřejnění určitých
informací strpět, přitom je pro další rozhodování o tom, zda, komu, které informace a v jakém
rozsahu je povinen správce daně, jakožto povinný subjekt, sdělit, stěžejní.
Jak již ve věci nyní rozhodující senát uvedl, otázka vtahu ust. §8b a ust. §1 0 zákona
o informacích nebyla ratio decidenci žádného z výše uvedených rozsudků a Nejvyšší správní soud
ani v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007 - 85 nevyslovil žádný právní názor stran
povahy prominutí příslušenství jakožto „poskytnutí veřejných prostředků“ ani neřešil vztah §8b
a §10 zákona o informacích. Nutno však rovněž připustit, a předkládající senát si je toho vědom,
že v kontextu některých závěrů v předchozích rozsudcích obiter dictum učiněných, lze dospět
k interpretaci, že ust. §10 zákona o informacích brání poskytnutí údajů stran daňových subjektů
in omnem eventum. Takový závěr, zřejmě, jak vyplývá z argumentace účastníků řízení i krajského
soudu, však již byl učiněn. Z uvedeného důvodu považuje pátý senát, který takový závěr ve věci
nyní projednávané, jejíž ratio decidendi je založeno na zodpovězení otázky vzájemného vztahu
ust. §8b a §10 zákona o informacích, nehodlá učinit, za vhodné, předložit věc k dalšímu řízení
v souladu s ust. §17 s. ř. s. rozšířenému senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jakub Camrda, JUDr. Marie
Turková, JUDr. Miluše Došková a JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou
namítnout podjatost těchto soudců do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení
(§8 odst. 1 s. ř. s.).
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu