ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.7.2008:100
sp. zn. 5 As 7/2008 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobkyně B. V., zastoupené Mgr. Jiřinou Křížovou, advokátkou se sídlem v Rožnově pod
Radhoštěm, Boženy Němcové 1720, proti žalovanému Krajskému úřadu Zlínského kraje,
odboru územního plánování a stavebního řádu, se sídlem ve Zlíně, tř. Tomáše Bati 31, o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2007, č. j. 29
Ca 125/2005 – 66,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení o kasační stížnosti
2400 Kč do 60dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Jiřiny
Křížové, advokátky se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, B. Němcové 1720.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 10. 2007 zrušil krajský soud rozhodnutí Krajského úřadu
Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu (dále též stěžovatel) ze dne
4. 4. 2005, č. j. KUZL 3784/05 ÚP-S pro nezákonnost a ze stejného důvodu zrušil krajský soud
i rozhodnutí správního orgánu I. stupně - Městského úřadu Rožnov pod Radhoštěm ze dne
5. 1. 2005, č. j. Výst. 3313/2004/Va-330/1, 3073/2004, 2815vl./2004 (dále též stavební úřad).
Rozhodnutím správního orgánu I. stupně bylo žalobkyni nařízeno odstranění stavby –
rozestavěného oplocení pozemků p. č. 1058/12 – zahrada, 921 - zahrada, 1058/46 zahrada,
1058/45 – zahrada a 1058/44 – zahrada v k. ú. Tylovice, postavené bez stavebního povolení
a ohlášení stavebnímu úřadu postupem podle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„stavební zákon“). Rozhodnutím stěžovatele bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno
rozhodnutí správního orgánu I. stupně.
Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatele i správního orgánu
I. stupně z důvodu, že nemohlo dojít k naplnění ustanovení §88 odst. 1 písm. b) věta první
stavebního zákona, dle kterého stavební úřad nařídí vlastníku stavby nebo zařízení odstranění
stavby nebo zařízení postavené bez stavebního povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním,
za situace, kdy žalobkyně v postavení stavebníka rozestavěnou stavbu oplocení, sestávající
z železných sloupků s úchyty pro oplocení, postavila v souladu se stavebním zákonem, neboť jí
vzniklo oprávnění drobnou stavbu plotu ohlášenou stavebnímu úřadu provést ve smyslu
ustanovení §57 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Rozestavěná stavba byla dle krajského soudu
postavena zcela v souladu se zákonnou úpravou povolování staveb ve smyslu 4. oddílu části
druhé stavebního zákona a stavba tedy nebyla postavena bez stavebního povolení či ohlášení,
ale na základě řádného ohlášení a na základě sdělení stavebního úřadu, že proti provedení
předmětné drobné stavby plotu nemá námitek.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dále uvedl, že sdělení stavebního úřadu
z 12. 6. 1995 (zpětvzetí souhlasného stanoviska k ohlášené drobné stavbě plotu) nemůže být
souladné se zákonem z důvodu zrušení opatření bez potřebného odůvodnění právní závadnosti
či nesprávnosti a pro sdělení zrušení opatření žalobkyni mimo rozumnou lhůtu, neboť tím došlo
k porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání žalobkyně a nelze z jeho obsahu seznat,
zda nebylo vydáno v důsledku libovůle.
Stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl včasnou kasační stížností z důvodu
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
V podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že dle jeho názoru při vydání rozhodnutí
o odstranění stavby oplocení k porušení právních předpisů nedošlo. Rozhodnutí o odstranění
stavby bylo vydáno přibližně 9 let poté, kdy bylo za použití §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb.,
o obcích zrušeno opatření (sdělení k ohlášení stavby oplocení) pro rozpor s veřejným zájmem
(stanovisko a podnět CHKO). Po zrušení nezákonného opatření nebylo možno ve stavbě
pokračovat a realizovat bez toho, že by bylo o její existenci rozhodnuto v řízení o odstranění
stavby dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, neboť v případě, že stavební úřad
popř. nadřízený orgán po zjištění nezákonnosti nesprávné opatření zruší, rozhoduje o další
existenci stavby dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvádí, že přílohou ohlášení drobné stavby oplocení
ze dne 1. 8. 1994 bylo stanovisko dotčeného orgánu Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy
zn. CHKO/2531/804/92/Vojk ze dne 14. 12. 1992, v němž dotčený orgán souhlasí s oplocením
uvedených pozemků prostým dřevěným laťovým plotem bez použití ocelových a betonových
prvků. Přesto žalobkyně ohlásila ve svém návrhu dřevěné oplocení na ocelových sloupcích,
tedy s použitím ocelových prvků. Stěžovatel konstatuje, že stavební úřad pochybil a jednal
v rozporu se zákonem, když vydal souhlasné sdělení č. j. Výst. 1375/94-330 ze dne 3. 8. 1994
a k provedení drobné stavby v rozsahu uvedeném v ohlášení neměl námitek.
Správní orgán byl dle stěžovatele oprávněn sjednat nápravu, neboť dle ustanovení §62
odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění platném pro projednávanou věc, nesprávné
opatření obecního zastupitelstva, obecní rady nebo jejich orgánu nebo obecního úřadu
v otázkách přenesené působnosti zruší okresní úřad, nesjedná-li nápravu orgán, který je vydal.
Správní orgán tak učinil opatřením ze dne 12. 6. 1995, kdy sdělil žalobkyni, že své kladné
stanovisko k ohlášení drobné stavby č. j. Výst. 1375/94-330 ze dne 3. 8. 1994 bere zpět. V době
zahájení řízení o odstranění rozestavěné stavby oplocení dle stěžovatele žádné platné ohlášení
k provedení stavby resp. sdělení ohlášení nebylo.
Podle stěžovatele zákon o obcích nestanoví lhůtu do kdy mohl správní orgán nesprávné
opatření zrušit a v daném případě tak není správná úvaha krajského soudu, že sdělení bylo
zrušeno mimo rozumnou lhůtu. Ke zrušení nezákonného sdělení došlo v den, kdy dotčený orgán
státní správy Správa chráněné krajinné oblasti Beskydy upozornil stavební úřad sdělením
č. j. CHKO/2241/95/802/Svob ze dne 12. 6. 1995 na provádění oplocení v rozporu s jeho
předchozím stanoviskem zn. CHKO/2531/804/92/Vojk ze dne 14. 12. 1992. Při posuzování
je dle stěžovatele třeba přihlédnout též k dobré víře stavebníka, který v dané věci v dobré víře
nebyl.
Dle stěžovatele stavební úřad sice neuvedl podrobné odůvodnění opatření ze dne
12. 6. 1995, kterým vzal své sdělení zpět, ale důvodem ke zrušení bylo nerespektování stanoviska
Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy ze dne 14. 12. 1992.
Závěrem stěžovatel namítá, že krajský soud neměl dostatek důvodů ke zrušení
napadených rozhodnutí o odstranění stavby oplocení, které po zrušení sdělení k ohlášení se stalo
stavbou prováděnou bez příslušného oprávnění. Soud své rozhodnutí nesprávně odůvodnil tím,
že stavební úřad postupoval nesprávně, když zrušil sdělení, kterým stavbu oplocení povolil.
Krajský soud nesprávně dospěl k závěru, že zrušení bylo provedeno v rozporu s principy právní
jistoty a legitimního očekávání, neboť tato právní úvaha krajského soudu nemá oporu
ve skutečnostech v řízení prokázaných.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že důvodem kasační stížnosti
stěžovatele je to, že žalobkyně nedodržela podmínky souhlasného stanoviska Správy chráněné
krajinné oblasti Beskydy vydaného před zahájením stavby, ve kterém byl uveden požadavek,
aby stavba byla bez ocelových prvků. Tento důvod je dle žalobkyně zcela nový.
Z plánku oplocení, který byl podkladem pro vydání „sdělení k ohlášení stavebních úprav“
je zřejmé, že ocelový sloupek je zakryt dřevěnou latí a není z venkovní strany vidět. Zákon
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v ustanovení §4 v platném znění, má na mysli
zásah, který by mohl vést k poškození nebo zničení významného krajinného prvku či oslabení
jeho stabilizační funkce.
Žalobkyně ve svém vyjádření dále uvedla, že jako stavebník podala řádnou ohlášku
a jednalo se o stavbu oprávněnou a povolenou. Na povolení stavby pak neměl již žádný vliv
následný požadavek na zahájení stavebního řízení téměř jeden rok od povolení stavby a těsně
před jejím dokončením. Tento požadavek mohl být vznesen v zákonné lhůtě 30 dnů od podání
žádosti stavebníka.
Závěrem žalobkyně shrnuje, že podle ustanovení §57 odst. 1 a 3 stavebního zákona
je stavebník drobné stavby povinen provedení předem písemně ohlásit a stavební úřad pak může
do 30 dnů ode dne ohlášení vznést požadavek, že stavba drobné stavby podléhá stavebnímu
povolení a dále, že je možné zrušení sdělení stavebního úřadu postupem podle §62 odst. 3
zákona o obcích, ale pouze tehdy, pokud se prokáže a řádně odůvodní právní závadnost
či nesprávnost, což se v daném případě nestalo. Následně vydávaná a zrušovaná stanoviska
Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy jsou rozporuplná a bez odůvodnění, respektive
odůvodnění je pokaždé jiné.
Z uvedeného postupu je dle žalobkyně zřejmé, že došlo k porušení principu právní jistoty
a jsou zde patrné prvky libovůle nemající oporu v zákoně. S ohledem na výše uvedené považuje
žalobkyně kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil tyto skutečnosti:
Žalobkyně podáním ze dne 6. 1. 1994 požádala Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm
jako stavební úřad o povolení oplocení parcel č. 1058/12 a 921 v k. ú. Tylovice, aniž by v této
žádosti uvedla konkrétně jakým plotem. K žádosti přiložila, mimo jiné, stanovisko Správy
chráněné krajinné oblasti Beskydy ze dne 14. 12. 1992. V něm tento orgán uvedl, že z hlediska
stavebního souhlasí pouze s obvodovým oplocením celého komplexu území prostým dřevěným
laťovým plotem bez použití ocelových a betonových prvků. Žádná další stavební činnost jím
nebude povolena. U parcel umístěných na horizontu území nebude podporována žádná aktivita
(změna kultury, stavební činnost atd.). Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm (dále stavební
úřad) žalobkyni vyzval k doplnění žádosti, protože žádost neobsahovala, mimo jiné, projekt
stavby plotu a také návrh na územní rozhodnutí. Návrh na vydání územního rozhodnutí podala
žalobkyně dne 17. 1. 1994. Stavební úřad zahájil územní řízení a nařídil ústní jednání na den
2. 2. 1994. K tomuto jednání předvolal i Správu chráněné krajinné oblasti Beskydy, jejíž zástupce
se k jednání nedostavil, přičemž dne 3. 2. 1994 se tento orgán písemně vyjádřil tak, že nesouhlasí
se stavbou plotu na pozemku p. č. 1058/12 a 921 k. ú. Tylovice – lokalita „Na Rysové“
s odvoláním na §12 odst. 1, 2 a §26 odst. 1 písm. i) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny. Stavební úřad vydal dne 4. 2. 1994 pod č. j. Výst. 27/2/94 rozhodnutí – zamítavé
stanovisko k umístění plotu kolem parcel č. 1058/12 a 921 v obci Rožnov pod Radhoštěm,
k. ú. Tylovice s odvoláním na vyjádření Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy ze dne
3. 2. 1992. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala odvolání žalobkyně a o jejím odvolání
rozhodl Okresní úřad Vsetín, referát regionálního rozvoje dne 31. 5. 1994, č. j. RR 364/94 – 328
tak, že rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k provedení nového řízení a k vydání
nového rozhodnutí s tím, že právním názorem odvolacího orgánu vysloveným v odůvodnění
je stavební úřad vázán. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že oplocení
je ve smyslu §3 odst. 2 písm. b) vyhl. č. 85/1976 Sb. drobnou stavbou a podléhá jen ohlášení
a je na stavebním úřadu, zda stanoví podle §57 odst. 1 stavebního zákona, že stavbu lze provést
jen na základě stavebního povolení. Dále poukázal na různá vyjádření Správy chráněné krajinné
oblasti Beskydy s tím, že rozpory měly být zákonnou cestou odstraněny a také na to,
že stanovisko tohoto orgánu ze dne 3. 2. 1994 bylo podáno opožděně a že s ním žalobkyně
před vydáním rozhodnutí stavebního úřadu nebyla seznámena. Rozhodnutí odvolacího orgánu
nabylo právní moci dne 6. 6. 1994.
Dne 1. 8. 1994 předložila žalobkyně stavebnímu úřadu - Městskému úřadu Rožnov
pod Radhoštěm listinu – ohlášení drobné stavby (listina datovaná dne 2. 6. 1994)
podle ustanovení §57 stavebního zákona, v němž ohlašovala správnímu orgánu stavbu oplocení
parcel Rysová č. 1058/12 a 921 plotem o výšce 1,5 m, přičemž se mělo jednat o dřevěný plot
se železnými sloupky, s uvedením, že plán se již u stavebního úřadu nachází.
Stavební úřad žalobkyni sdělil přípisem ze dne 3. 8. 1994 pod č. j. Výst. 1375/94-330,
že proti provedení drobné stavby v rozsahu uvedeném v ohlášení nemá námitek (§57 odst. 2
stavebního zákona), přičemž byl stanoven termín zahájení stavby na měsíc srpen roku 1994
a termín dokončení na měsíc září roku 1995. Sdělení bylo žalobkyni doručeno dne 12. 8. 1994.
Písemností ze dne 12. 6. 1995 dala Správa chráněné krajinné oblasti Beskydy stavebnímu
úřadu podnět k přezkoumání sdělení souhlasu k drobné stavbě vzhledem ke skutečnosti,
že pozemky p. č. 1058/12 a 921 se dle §12 odst. 1 vyhlášky č. 13/1994 Sb. nacházejí v současně
nezastavěném území obce a podle rozhodnutí MěÚ Rožnov pod Radhoštěm, odboru výstavby
ze dne 26. 7. 1993 o stavební uzávěře se v k. ú. Tylovice zakazují stavby oplocení ve volné
krajině. Dále tento orgán uvedl, že na území chráněných krajinných oblastí a jejich ochranných
pásem vykonávají státní správu na úseku ochrany přírody a krajiny správy CHKO (§78 zákona
č. 114/1992 Sb.).
Dne 16. 6. 1995 byl žalobkyni doručen přípis - sdělení Městského úřadu v Rožnově
pod Radhoštěm, odboru výstavby a územního plánování ze dne 12. 6. 1995, č. j. Výst.: 1045/95
týkající se předmětné stavby plotu, v němž je uvedeno: „Odbor výstavby a ÚP Městského úřadu
v Rožnově pod Radhoštěm na základě podnětu Správy chráněné krajinné oblasti Beskyd, vydané
pod č. j. CHKO 2241/1995/802/Svob. ze dne 12. 6. 1995 ve smyslu §62 odst. 3 zákona
č. 367/1990 Sb., a zákona č. 410/1992 Sb. bere zpět své sdělení k ohlášení drobné stavby
(omylem uvedeno – sdělení v ohlášení stavebních úprav), oplocení pozemkové parcely
p. č. 1058/12 a 921 k. ú. Tylovice v obci Rožnov pod Radhoštěm, které bylo vydáno
pod č. j. Výst. 1375/94-330 dne 3. 8. 1994.“ Správní orgán zároveň žalobkyni sdělil, že podle §57
odst. 1 stavebního zákona stanoví, že ohlášenou drobnou stavbu lze v dané lokalitě provést jen
na základě stavebního povolení a vyzval žalobkyni, aby údaje v ohlášení doplnila o kladné
stanovisko Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy, o seznam účastníků řízení a o písemné
prohlášení o výkonu odborného dozoru nad stavbou prováděnou svépomocí, není-li sama
způsobilá dozor provádět.
Dne 13. 7. 1995 provedl stavební úřad (V., Ing. V., M.) státní stavební dohled podle §99
a násl. zákona č. 50/1976 Sb. v k. ú. Tylovice, p. č. 1058/12 a zjistil, že kolem celého pozemku
jsou zabetonovány sloupky pro oplocení a je osazena příjezdová brána a branka. V protokolu je
uvedeno, že na tuto stavbu nebylo vydáno od stavebního úřadu povolení.
Rozhodnutím ze dne 14. 7. 1995, č. j. Výst. 1270/95 vl stavební úřad nařídil zastavení
všech stavebních prací na oplocení pozemků p. č. 1058/12 a 921 v k. ú. Tylovice. Podle poučení
v tomto rozhodnutí uvedeného, v pracích na stavbě bylo možno pokračovat jen na základě
nového rozhodnutí stavebního úřadu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, podle doložky
na něm vyznačené, dne 2. 8. 1995.
Rozhodnutím ze dne 15. 2. 1996, č. j. Výst 242/1996/Vč stavební úřad přerušil stavební
řízení, protože žalobkyně nepředložila údaje chybějící v ohlášení stavby plotu, to je kladné
stanovisko SCHKOB Rožnov pod Radhoštěm a seznam účastníků řízení, kteří s p. č. 1058/12
a 921 sousedí. Žalobkyni vyzval, aby tyto údaje předložila do 30 dnů. Toto rozhodnutí bylo
doručeno žalobkyni 21. 2. 1996. Další výzvu a rozhodnutí vydal stavební úřad dne 6. 10. 1999
pod č. j. Výst 2107/1999-Vč.
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2004, č. j. Výst. 2107/99-2004/Va-330/ stavební úřad zastavil
stavební řízení na stavbu oplocení pozemků p. č. 1058/12 a 921 v k. ú. Tylovice. Rozhodnutí
bylo doručeno žalobkyni a nabylo právní moci dne 16. 10. 2004.
Dne 29. 9. 2004 zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby – rozestavěného oplocení
na pozemku p. č. 1058/12, 921, 1058/46, 1058/45 v k. ú. Tylovice.
Dne 19. 11. 2004 podala žalobkyně u stavebního úřadu žádost o dodatečné povolení
oplocení parcel č. 1058/12, 921, 1058/46, 1058/45, 1058/44 v k. ú. Tylovice.
Dne 5. 1. 2005 pod č. j. Výst. 3313/2004/Va-330/1, 3073/2004,2815 vl./2004 vydal
stavební úřad rozhodnutí, jímž nařídil vlastníkovi stavby – žalobkyni, odstranění stavby –
rozestavěného oplocení pozemků p. č. 1058/12, 921, 1058/46, 1058/45 v k. ú. Tylovice,
postavené bez stavebního povolení a ohlášení stavebnímu úřadu a to podle §88 odst. 1 písm. b)
stavebního zákona a §39 vyhlášky č. 132/1998 Sb. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že od roku
1996 došlo k rozměření parcely č. 1058/12 a tím i ke změně vlastnických vztahů nově vzniklých
pozemků a dále, že rozestavěná stavba oplocení je ve vlastnictví žalobkyně.
Dne 4. 4. 2005 pod č. j. KUZL 3784/05 ÚP-S žalovaný zamítl odvolání žalobkyně
proti rozhodnutí stavebního úřadu výše uvedenému a toto rozhodnutí potvrdil.
Ve správním spisu je založen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999,
sp. zn. 7 A 4/97, z něhož vyplývá, že žalobkyně podala žalobu proti rozhodnutí Ministerstva
životního prostředí (územního odboru pro ostravskou oblast) ze dne 26. 6. 1996,
č. j. 424/883/008/A-20/1996, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí
Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy ze dne 6. 5. 1996, č. j. CHKO/53/501/96/802, jímž
byl vysloven nesouhlas se stavbou oplocení na pozemku p. č. 921 a 1058/12 v k. ú. Tylovice.
Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem zrušil obě uvedená rozhodnutí a věc vrátil
Ministerstvu životního prostředí k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 A 168/2000 - 58 zamítl
žalobu žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 7. 2000,
č. j. 580/776/008/A-20/00, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Správy
chráněné krajinné oblasti Beskydy, Rožnov pod Radhoštěm ze dne 2. 3. 2000,
č. j. CHKO/16/5892/99-00/802/Svob, jímž byl vysloven nesouhlas se stavbou oplocení
na pozemku p. č. 921 a 1058/12 v k. ú. Tylovice ve III. zóně odstupňované ochrany přírody.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přihlížel i k dalším skutečnostem ve smyslu §109 odst. 3 s. ř. s. a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Žalobkyně v průběhu řízení před správním orgánem i v průběhu soudního řízení tvrdí,
že stavbu plotu prováděla na základě řádného ohlášení jako drobné stavby, kdežto žalovaný tvrdí,
že žalobkyně stavbu plotu prováděla bez stavebního povolení, protože původní souhlas
s ohlášenou drobnou stavbou vzal stavební úřad zpět a stavební povolení na stavbu plotu
žalobkyni nebylo vydáno. Podstata sporu mezi účastníky tedy spočívá v tom, zda stavební úřad
vzal účinně zpět svůj souhlas s žalobkyní dne 1. 8. 1994 ohlášenou drobnou stavbou oplocení
parcel Rysová č. 1058/12 a 921 plotem o výšce 1,5 m, s tím, že se mělo jednat o dřevěný plot
se železnými sloupky a s uvedením, že plán se již u stavebního úřadu nachází.
Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že postupem podle §62 odst. 3
zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, bylo možno zrušit souhlasné stanovisko stavebního úřadu
s drobnou stavbou. Tento svůj závěr krajský soud blíže neodůvodnil. Odkázal na rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1999, č. j. 7 A 4/97 - 41, s nímž se ztotožnil. V uvedené
právní věci (žalobkyně B. V. proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí) Vrchní soud
v Praze vyslovil, že „Sdělení stavebního úřadu není správním rozhodnutím, ale opatřením, které
je zrušitelné postupem podle §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. Stavební úřad své sdělení zrušil
a soudu v tomto přezkumném řízení nepřísluší hodnotit, zda tak učinil v souladu se zákonem.“
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 5. 11. 1997, sp. zn. 10 Ca 266/97,
uveřejněném v „Přehledu judikatury z oblasti stavebního práva“ autorů Michala Mazance a Jitky
Křenkové, vydaným ASPI, a. s. v roce 2008, uvedl: „Souhlas k drobné stavbě je opatřením
orgánu obecní rady (v uvedené právní věci – poznámka NSS) vydaným v přenesené působnosti.
Je-li opatření vadné, zruší je okresní úřad, nezjedná-li nápravu orgán, který je vydal.“ V knize
Stavební zákon v teorii a praxi autorů Jiřího Doležala, Jana Marečka a Oldřicha Vobořila vydané
nakladatelstvím Linde Praha, a. s., v roce 2003, se k §57 zákona č. 50/1976 Sb., mimo jiné, uvádí:
„Pokud se ukáže, že sdělení stavebního úřadu o tom, že proti provedení ohlášené stavby nemá
námitek, je vzhledem k nesprávnému posouzení věci vadné, je třeba postupovat podle
příslušných ustanovení o dozoru, resp. o nápravě nesprávných opatření, která jsou v zákoně o
obcích a v zákoně o hl. m. Praze.“ V „Přehledu judikatury z oblasti stavebního práva“ autorů
Michala Mazance a Jitky Křenkové, vydaným ASPI, a. s. v roce 2008, na straně 704, 705 je
uveden text stanoviska odboru stavebního řádu MMR ze dne 11. 3. 2002, č. j. 5278/0232/K-
165/02, uveřejněného ve Věstníku Ministerstva pro místní rozvoj 3/2002 tohoto znění: „Sdělení
stavebního úřadu podle §57 odst. 2 stav. zák. není správním rozhodnutím, ale opatřením
správního orgánu, při jehož nápravě se postupuje jako při „nápravě nesprávných opatření“. Do
24. 11. 1990 upravovalo tuto problematiku ustanovení §72 a následující zákona č. 69/1967 Sb., o
národních výborech, a poté se postupovalo podle zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení), resp. podle zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).“ Z odůvodnění tohoto
stanoviska vyplývá, že souhlas stavebního úřadu podle §57 odst. 2 stavebního zákona je jiným
opatřením správního orgánu, správnímu řádu nepodléhajícím. V dosavadní více než 25leté praxi
nebylo při aplikaci stavebního zákona zpochybněno, že sdělení stavebního úřadu, jímž se zakládá
právo provést drobnou stavbu, stavební úpravy či udržovací práce, je opatřením správního
orgánu, při jehož nápravě se postupuje jako při „nápravě nesprávných opatření.“ Nápravu
nesprávného opatření může učinit okresní úřad nebo sama obec … Judikatura Nejvyššího
správního soudu dovodila, např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, č. j. 7 As 1/2008 - 86, že:
„Písemný souhlas s provedením drobné stavby je úkonem správního orgánu, který zakládá právní
vztah mezi správním orgánem a stavebníkem. Sdělení vydané podle §57 odst. 2 stavebního
zákona z roku 1976 je proto možno vymezit jako individuální správní akt vydaný v rámci vztahu
mezi stavebním úřadem a stavebníkem, který má přímé právní účinky jen na stavebníka. … Toto
písemné sdělení stavebního úřadu k ohlášení drobné stavby musí proto být naprosto jednoznačné
a určité a splňovat i ostatní obecné náležitosti kladené na správní akt, aby mohlo přivodit
předpokládané právní účinky. Jedině tak se může stát bezrozporným zásadním podkladem pro
případné pozdější rozhodování o odstranění stavby.“
Judikatura soudů i doktrína tak dovodily, že sdělení stavebního úřadu o tom, že proti
provedení ohlášené stavby nemá námitek, není správním rozhodnutím, ale jiným opatřením,
respektive jiným individuálním správním aktem než rozhodnutím, a dále, že nápravu
nesprávného opatření nelze činit postupem podle stavebního zákona (který žádná ustanovení
o možnosti nápravy v tomto směru ani neobsahoval, upravoval jen možnost neudělit souhlas
s ohlášenou drobnou stavbou), ale podle zákona o obcích, jeho ustanovení o nápravě
nesprávných opatření. Z těchto závěrů judikatury soudů i doktríny vychází i Nejvyšší správní
soud v této právní věci.
Stavební úřad v daném případě postupoval, pokud jde o zrušení souhlasného stanoviska,
podle §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., který měl v rozhodné době, to je 12. 6. 1995 toto
znění: „Nesprávné opatření obecního zastupitelstva, obecní rady nebo jejích orgánů
nebo obecního úřadu v otázkách přenesené působnosti zruší okresní úřad, nezjedná-li nápravu
orgán, který je vydal.“ Dle právní úpravy v té době účinné, byl stavebním úřadem okresní úřad
(§117 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb.), který mohl stanovit, že stavebním úřadem je městský
nebo místní úřad. Pro období od 1. 1. 1995 byl Městský úřad v Rožnově pod Radhoštěm
stavebním úřadem (podle opatření OP 17/95 Ministerstva hospodářství ze dne 15. 5. 1995, jímž
byl uveřejněn podle §117 odst. 5 zákona č. 50/1976 Sb. seznam okresních a obecních úřadů,
které byly stavebními úřady ke dni 1. 1. 1995).
Zákon č. 367/1990 Sb. obsahoval i ustanovení společná, přechodná a závěrečná a v §64
písm. b) stanovil, že obecné předpisy o správním řízení se vztahovaly na rozhodování orgánů
obce o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech občanů a organizací na úseku
přenesené působnosti, nestanovil-li zvláštní zákon jinak. Protože zákon č. 50/1976 Sb. nestanovil
jinak, nestanovil totiž nic pokud jde o nápravu nesprávného opatření podle svého §57 odst. 2,
pak na postup stavebního úřadu podle §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., se vztahoval správní
řád, zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Podle zákona č. 50/1976 Sb., v jeho znění v době ohlášení drobné stavby, to je 1. 8. 1994,
§57 odst. 1 stavebník (§139 odst. 3) drobných staveb, stavebních úprav a udržovacích prací
uvedených v §55 odst. 2 byl povinen jejich provedení předem písemně ohlásit stavebnímu úřadu.
Stavební úřad mohl stanovit, že ohlášenou drobnou stavbu, stavební úpravu nebo udržovací
práce lze provést jen na základě stavebního povolení. Podle odst. 2 drobnou stavbu
nebo stavební úpravu mohl stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního
úřadu, že proti jejich provedení nemá námitek. Udržovací práce mohl stavebník provést, pokud
stavební úřad do 30 dnů ode dne ohlášení nestanovil, že tyto práce podléhají stavebnímu
povolení. Podle odst. 3 za den ohlášení se považoval den, kdy ohlášení bylo podáno u stavebního
úřadu nebo bylo odevzdáno k poštovní přepravě.
Podle vyhlášky č. 85/1976 Sb. (účinné od 1. 10. 1976 do 1. 7. 1998), o podrobnější úpravě
územního řízení a stavebního řádu, §3 odst. 2 písm. b) se za drobnou stavbu považovalo
i oplocení.
Drobnou stavbu bylo možno provést vzhledem k výše citovanému §57 zákona
č. 50/1976 Sb., jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu, že proti jejímu provedení
nemá námitek. Doručením tohoto sdělení vzniklo právo stavby. V daném případě doručením
sdělení stavebního úřadu žalobkyni vzniklo žalobkyni právo stavby plotu v rozsahu ohlášení.
Jestliže stavební úřad v následné době považoval své písemné sdělení za nesprávné a odvolal svůj
souhlas, odnímal tím žalobkyni již nabyté právo stavby. Při tomto odnímání musel však
postupovat podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. To znamená, že bylo třeba vést řízení
podle citovaného zákona a vydat rozhodnutí s náležitostmi podle jeho §47. „Základními
náležitostmi rozhodnutí jsou výrok, odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Výroková
část obsahuje autoritativní řešení otázky, která byla předmětem řízení. Výrok (enunciát) přiznává
účastníkovi řízení určité právo nebo mu stanoví povinnost, případně závazně deklaruje, že zde
určité právo či povinnost je či není. Výrok obsahuje vlastní rozhodnutí, které má být uvedeno
spolu s ustanovením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. … Odůvodnění
představuje tu část rozhodnutí, která má shrnovat výsledky řízení (uvádět, jaké skutečnosti byly
podkladem pro vydání rozhodnutí), uvádět, jaký skutkový stav byl v řízení zjištěn, jaké je právní
posouzení věci, případně též jakými úvahami byl správní orgán veden při hodnocení důkazů.
… Poučení o opravném prostředku obsahuje údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze
proti němu odvolat, v jaké lhůtě, ke kterému orgánu a kde lze odvolání podat.“ – viz Dušan
Hendrych, Správní právo – obecná část, Nakladatelství C.H.BECK/SEVT, Praha 1994. Takto
ovšem stavební úřad nepostupoval. Jeho přípis ze dne 12. 6. 1995, č. j. Výst.: 1045/95 týkající
se předmětné stavby plotu nelze považovat za rozhodnutí stavebního úřadu o zrušení
nesprávného opatření podle §62 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. Sdělení stavebního úřadu,
že proti provedení drobné stavby plotu nemá námitek, nebylo zákonným způsobem zrušeno.
Názor stěžovatele, že stavební úřad vzal účinně zpět svůj souhlas s drobnou stavbou
a že rozestavěná stavba plotu byla provedena v rozporu se stavebním zákonem, tedy neodpovídá
skutečnosti. Vzhledem k závěru, který učinil Nejvyšší správní soud a předtím krajský soud není
třeba zabývat se tím, zda by v daném případě bylo možno ze strany správních orgánů postupovat
podle §88 odst. 1 písm. b) věta první stavebního zákona, i kdyby došlo zákonným způsobem
ke zrušení sdělení stavebního úřadu ze dne 3. 8. 1994, že proti provedení drobné stavby plotu
nemá námitek. To pro případ pokud by žalobkyně stavěla plot v souladu s ohlášením a v dobré
víře v právo stavby. Dle ustanovení §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona stavební úřad nařídí
vlastníku stavby nebo zařízení odstranění stavby nebo zařízení postavené bez stavebního
povolení či ohlášení nebo v rozporu s ním.
Krajský soud napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatele i stavebního úřadu
z důvodu, že nemohlo dojít k naplnění §88 odst. 1 písm. b) věta první stavebního zákona,
neboť stavba nebyla postavena bez stavebního povolení či ohlášení, ale na základě řádného
ohlášení a na základě sdělení stavebního úřadu, že proti provedení drobné stavby plotu nemá
námitek. S tímto závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud souhlasí.
Krajský soud v napadeném rozsudku odůvodnil svůj výše uvedený závěr tím, že zpětvzetí
souhlasného stanoviska stavebním úřadem k ohlášené drobné stavbě plotu z 12. 6. 1995 není
souladné se zákonem pro značnou dobu od udělení souhlasu do jeho odvolání, to je 11 měsíců,
a dále pro nedostatek potřebného odůvodnění tohoto odvolání. To znamená, že i krajský soud
postrádal potřebné odůvodnění tohoto postupu stavebního úřadu. Vzhledem k závěrům,
které učinil Nejvyšší správní soud o tom, že sdělení stavebního úřadu ze dne 3. 8. 1994,
že proti provedení drobné stavby plotu nemá námitek, nebylo zákonným způsobem zrušeno, jsou
úvahy krajského soudu o délce doby, která uplynula od tohoto sdělení do doručení přípisu
stavebního úřadu ze dne 12. 6. 1995 o zpětvzetí tohoto sdělení, a jejím vlivu na zákonnost tohoto
zpětvzetí, irelevantní.
V daném případě nebyly naplněny podmínky pro nařízení odstranění stavby podle §88
odst. 1 písm. b) stavebního zákona.
Nad rámec potřebného odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že ve věci
7 A 168/2000 jednal Nejvyšší správní soud o žalobě žalobkyně B. V. proti žalovanému
Ministerstvu životního prostředí o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze
dne 20. 7. 2000, č. j. 580/776/008/A-20/00, kterým Ministerstvo životního prostředí zamítlo
odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Správy chráněné krajinné oblasti Beskydy, Rožnov
pod Radhoštěm ze dne 2. 3. 2000, č. j. CHKO/16/5892/99-00/802/Svob, CHKO/6070/99-
00/802/Svob, kterým SCHKO Beskydy nedala podle §44 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb.
souhlas se stavbou oplocení na pozemku p. č. 1058/12 a 921 v k. ú. Tylovice ve III. zóně
odstupňované ochrany přírody. Předmět řízení vymezila žalobkyně žalobou, přičemž soud jí
neodepřel přístup k soudu, protože tvrdila, že bylo zasaženo do jejích práv. Postup Nejvyššího
správního soudu v této věci je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, např.
usnesením rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 - 97, podle něhož: „I.
Závazné stanovisko, jako je kupříkladu souhlas (či nesouhlas) orgánu ochrany přírody a krajiny k
povolení stavby vydaný podle §44 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů, je správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Podléhá
samostatnému přezkumu ve správním soudnictví. II. Aktivní žalobní legitimace v řízení o žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a n. s. ř. s.) bude dána vždy tehdy, pokud s ohledem na
tvrzení žalobce není možné zjevně a jednoznačně konstatovat, že k zásahu do jeho právní sféry v
žádném případě dojít nemohlo.“ V uvedené právní věci byl tedy předmět přezkumné činnosti
soudu vymezený žalobou žalobkyně jiný než v nyní posuzované věci.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná a rozsudkem ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.), i když se všemi důvody rozhodnutí
krajského soudu nesouhlasí. Nejde však o nesouhlas v podstatných otázkách, které by měly vliv
na výrok rozhodnutí o právní věci účastníků. Právní závěry obou soudů vedou ke stejnému
výsledku posouzení, tedy že rozhodnutí stěžovatele nemůže obstát, že je nezákonné. Druhý senát
Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93,
č. 781/2006 Sb. NSS, vyslovil, že „skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti obstál jen jeden z důvodů,
pro které krajský soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vést vždy ke zrušení rozsudku krajského soudu (§110
odst. 1 s. ř. s.).“ Tento právní názor Nejvyšší správní soud zastává setrvale a ve smyslu rozsudků
např. ze dne 16. 2. 2005, č. j. 1 Afs 20/2004 - 51, ze dne 26. 2. 2007, č. j. 8 As 36/2005 - 75,
nebo ze dne 17. 4. 2007, č. j. 8 Afs 6/2007 - 57 (všechny na www.nssoud.cz) je předmětem
posouzení v řízení o kasační stížnosti především zákonnost výroku rozhodnutí krajského soudu.
Důvodem ke zrušení rozsudku by bylo zjištění, že žádný z důvodů, pro které soud rozhodnutí
správního orgánu zrušil, nebyl důvodem zákonným, popř. jiná skutečnost, pro kterou by
rozsudek neobstál. Stejně jako pro zrušení rozhodnutí správního orgánu postačí, aby byl žalobce
úspěšný jen v některém z žalobních bodů, tak i pro zákonnost „zrušujícího rozhodnutí“
krajského soudu postačí, je-li dán i jen některý ze zákonných důvodů pro takové rozhodnutí.
Při jiném řešení by další postup krajského soudu spočíval pouze v tom, že by sice vydal nový
rozsudek, ale se shodným výrokem a pouze částečně jiným odůvodněním. Důvodnost kasační
stížnosti by pak fakticky spočívala v tom, že by část odůvodnění rozsudku krajského soudu byla
nahrazena závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.). Žalobkyni, jíž náleží právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.), je stěžovatel povinen zaplatit
náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč (z toho 2100 Kč jako odměnu právního
zastoupení za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření ke kasační stížnosti, a dále
300 Kč paušální poplatek na úhradu hotových výdajů v souladu s ustanovením §9 odst. 3
písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Částku 2400 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jiřiny Křížové, advokátky se sídlem
v Rožnově pod Radhoštěm, B. Němcové 1720.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu