ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.15.2009:74
sp. zn. 5 Azs 15/2009 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Petra
Průchy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: T. N., zastoupená Mgr. Štěpánem Krtkem,
advokátem se sídlem Lidická 10, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou
3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2006, č. j. OAM-1254/VL-07-04-2006,
v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně ze dne 8. 10. 2008 a Mgr. V. M., advokátky, ze dne 17.
10. 2008 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2008, č. j. 61 Az 133/2006 –
32,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Kasační stížnost Mgr. V. M. se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Odměna advokáta Mgr. Štěpána Krtka, se sídlem Lidická 10, Litoměřice, se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností ze dne 8. 10. 2008 se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 11. 2006,
č. j. OAM-1254/VL-07-04-2006. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelce neudělil
azyl dle ustanovení §12, §13, §14 , §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že žalovaný a následně krajský soud nesprávně
posoudily naplnění podmínek pro udělení mezinárodní ochrany dle §12 až 14b zákona o azylu.
Stěžovatelka již v průběhu správního řízení uváděla skutečnosti, které svědčily o odůvodněnosti
obav z pronásledování z důvodu náboženství či příslušenství k sociální skupině vyznavačů
tzv. čistého islámu. Informace sdělené ve správním řízení stěžovatelka v průběhu řízení
doplňovala a zpřesňovala, což bylo ze strany správního orgánu považováno za účelové. Tento
závěr je dle stěžovatelky zavádějící a popírá smysl a účel zákona o azylu. Stěžovatelka
předpokládala, že postačí uvedení informace o tom, že ona i její rodina byla pronásledována
z důvodu praktikování tzv. čistého islámu. Žalovaný ani soud neměl ověřené a objektivní
informace o průběhu a důvodech zatýkání jejího syna pro tvrzené delikty s drogami
a přechováváním zbraní. Stěžovatelka dále namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil
(neobjektivně a účelově) skutkový stav a vycházel z informací shromážděných o zemi původu.
Prameny, z nichž vycházel žalovaný, stěžovatelka shledává jednostranně a účelově
koncipovanými, jejich celková koncepce směřuje k tomu, aby nemusel být stěžovatelce udělen
azyl ani doplňková ochrana. Novináři, organizace na ochranu práv, opoziční strany vyjadřují zcela
odlišné názory na situaci v zemi původu stěžovatelky. Dále stěžovatelka uvádí, že Ministerstvo
vnitra ČR zpočátku politický azyl muslimským disidentům poskytovalo, avšak s přibývajícím
počtem žadatelů se rozhodovací praxe změnila. Stěžovatelka taktéž namítá nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného a následně i napadeného rozsudku, neboť z citovaných rozhodnutí ji není
zřejmý důvod neudělení mezinárodní ochrany, neboť obě vychází z totožných zpráv a materiálů.
Stěžovatelka navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. Pl.
ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne 6. 11. 2003,
sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní řád není
a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska
soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý právní řád přináší
a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může
být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoliv beze zbytku odstranit.
Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení
panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria
je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu
nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů
výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti,
pak je způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy
její přijatelnost. Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil
již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal
a rozhodoval, když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná
i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení
o kasační stížnosti ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti,
ale taktéž tvrdit některý z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat. K tomu však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní
soud za to, že důvod k tomu, aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně
již Nejvyšší správní soud rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006
(publ. www.nssoud.cz)
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz. Dospěl zde k závěru, že příslušníci
tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně
trestáni. Zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval
Nejvyšší správní soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob.
Nejedná se tedy o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování
z náboženských důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena
oprávněné pozornosti státních orgánů.
Námitky stěžovatelky zpochybňující objektivitu použitých informací a zpráv o zemi
původu stěžovatelky, se poprvé objevují až v kasační stížnosti. Tyto skutečnosti nebyly
stěžovatelkou v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněny a jsou pak nepřístupné
ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. Obdobně námitka stěžovatelky, že žalovaný nedostatečně zjistil
skutkový stav, když neměl ověřené a objektivní informace o průběhu a důvodech zatýkání jejího
syna pro tvrzené delikty s drogami a přechováváním zbraní, nebyla součástí žaloby. V žalobě
se stěžovatelka omezila pouze na konstatování důvodů, pro které opustila zemi původu bez toho,
aniž by konkrétně namítala, jakých vad se žalovaný ve správním řízení dopustil, či které další
důkazy měl provést tak, aby skutkový stav zjistil dostatečně. Jak již několikrát Nejvyšší správní
soud konstatoval, námitka směřující proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci, aniž
by byla jakkoli blíže konkretizována, tzn. bez toho, aniž by bylo specifikováno, které další důkazní
prostředky si měl žalovaný v předcházejícím řízení opatřit a k důkazu provést, byla Nejvyšším
správním soudem řešena např. v rozhodnutí ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
publikovaném pod č. 312/2004 Sb. NSS, v němž byl vysloven následující závěr, že námitky
obecného charakteru bez uvedení konkrétních skutečností jsou nedůvodné.
Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
skutečnosti, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem ač tak učinit mohla,
považuje za nepřípustné.
Pokud jde o stěžovatelkou tvrzenou neutěšenou situaci s dodržováním náboženské
svobody v zemi původu, je Nejvyšší správní soud nucen připomenout, že právně významnou
pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení mezinárodní ochrany se jeví vždy
konkrétní situace stěžovatelky a důvody, pro které o azyl žádá. Obecnou situaci v Kazachstánu
v oblasti svobody náboženského vyznání však není možné podřadit pod žádné z ustanovení §12
zákona o azylu.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 14. 1. 2008 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává celková náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II.
Proti napadenému rozsudku podala kasační stížnost dne 17. 10. 2008 Mgr. V. M.,
advokátka, právní zástupkyně žalobkyně v řízení před krajským soudem. Krajský soud usnesením
ze dne 22. 10. 2008 vyzval stěžovatelku, aby ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení doložila do spisu
plnou moc pro řízení o kasační stížnosti a uvedla důvody kasační stížnosti. Usnesení bylo Mgr. V.
M. doručeno dne 29. 10. 2008. Kasační stížnost nebyla v uložené lhůtě doplněna. Pro tento
nedostatek nelze v řízení pokračovat a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo než kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnout.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu