ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.18.2009:60
sp. zn. 5 Azs 18/2009 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: nezl. R. J., zast. zákonným zástupcem Y.
K., práv. zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem se sídlem Dlouhá 1548/5, Ústí nad Labem,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2008, č. j.
16 Az 4/2008 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla, se sídlem Dlouhá 1548/5, Ústí nad Labem,
se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ( dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-307/LE-
C09-C09-2008. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelce neudělil mezinárodní
ochranu dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatelka uvádí, že nechává na zvážení kasačního soudu, zda je
rozhodnutí krajského soudu přezkoumatelné ve vztahu k části pojednávající o neudělení azylu
humanitárního. Dále stěžovatelka uvádí, že ve věci nelze přehlédnout, že je nezletilá. Rozhodně
ona sama (potažmo její rodiče) těžko může označit pro svá tvrzení relevantní důkazy vztahující
se k náboženské diskriminaci, kterou její otec zmiňuje. Stěžovatelka namítá, že si krajský soud měl
pořídit novější zprávu o dodržování lidských práv, než je zpráva použitá (z roku 2006). Ačkoliv
celé řízení je závislé na tom, zda bude přiznána mezinárodní ochrana rodičům nezletilé
stěžovatelky, nebyli matka ani otec vyslechnuti. Z odůvodnění rozsudku nelze seznat, zda bylo
ve věci nařízeno jednání, popř. zda soud jednal bez jejich účasti či v jaké fázi jsou řízení rodičů
nezletilé. Napadené rozhodnutí proto může být předčasné a stěžovatelka navrhuje, aby soud
řízení přerušil. Pokud kasační soud dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro přerušení
řízení, navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc vrátit krajskému
soudu k dalšímu řízení.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a
s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Nejvyšší správní soud poskytuje ochranu veřejným subjektivním právům fyzických
a právnických osob (§2 s. ř. s.). Zatímco úkolem krajských soudů je projednat a rozhodnout
každý případ, Nejvyšší správní soud zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování soudů
ve správním soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.). K plnění jeho sjednocující role svěřuje zákon
Nejvyššímu správnímu soudu různé procesní nástroje, na prvním místě nepochybně rozhodování
o kasační stížnosti (§12 odst. 1 ve spojení s §102 s. ř. s.). Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem omezeným
na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto důvodů bude
kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní
Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního
soudnictví.
Meritorním přezkumem toliko přijatelných kasačních stížností se ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob i v každém jednotlivém případě nestává méně
účinnou, než v případě formálního projednání každé jednotlivé věci. Jasná, přehledná
a srozumitelná judikatura totiž zvyšuje právní jistotu účastníka již před krajským soudem
a správními orgány. Paušální formalizovaná spravedlnost, tedy stále nové a opakované
projednávání již jednou rozhodnutého ve všech stupních soudní soustavy, vede ve svém důsledku
k popření jednotlivé materiální spravedlnosti: ne všechny věci jsou stejně problematické,
ne všechny věci vyžadují stejné pozornosti. Opětovné projednávání každé věci znovu na všech
stupních tak může ve svém důsledku popřít samotnou spravedlnost systémem vytvářenou. Věci
objektivně odlišné, s odlišným významem a důležitostí, jsou podrobeny stejnému zacházení.
Taková spravedlnost navíc není ničím jiným než zbytečně vydávaným „potvrzením“, že jednou
řečené stále platí, zatěžováním soudního systému dalším řízením s předem známým průběhem
a výsledkem, který „přinese“ pouze neúnosnou délku řízení pro stěžovatele, a to nejen pro něho,
nýbrž i pro všechna další řízení, pro něž soudní systém není a ani nemůže být kapacitně nastaven.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob je navíc
vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní procesní ochrana
stěžovatelce již jednou poskytnuta individuálním projednáním její věci na úrovni krajského
soudu, a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje
automaticky míru právní ochrany.
Institut přijatelnosti kasační stížnosti je snahou o rovnováhu mezi dvěma zájmy: zájmem
na spravedlnosti v každém jednotlivém případě a zájmem na efektivitě působení objektivního
práva. Ryze formální důraz často kladený na dosažení spravedlivého výsledku řízení (ve smyslu
jeho procesní bezvadnosti) ve svých důsledcích výrazně oslabuje právní jistotu a tedy i efektivitu
práva. Jak k tomu opakovaně uvedl Ústavní soud (viz např. nález ze dne 13. 11. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 15/01, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 24, str. 222 - 223; obdobně též nález ze dne
6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 31, str. 149), „[…] žádný právní
řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv,
jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí, budován ad infinitum. Každý
právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného,
resp. přezkumných řízení může být reálně takováto pochybení aproximativně minimalizovat,
a nikoliv beze zbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování
na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní
jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků,
čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní
moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných.“
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb. s účinností ode dne 13. 10. 2005.
V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci
§104a zákona o azylu, je nezbytné ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností,
které se správnímu orgánu nabízejí. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „přesahem
vlastních zájmů stěžovatele“ nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí
na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy,
nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat; jejich obsah a rozsah
se může měnit, často bývá podmíněn časem a místem aplikace normy. Zákonodárce vytváří
prostor soudu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého
právního pojmu, či nikoli. Při interpretaci neurčitého právního pojmu se správní orgán musí
zabývat konkrétní skutkovou podstatou, jakož i ostatními okolnostmi případu, přičemž sám musí
alespoň rámcově obsah a význam užitého neurčitého pojmu objasnit, a to z toho hlediska,
zda posuzovanou věc lze do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého pojmu zařadit.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti), je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především
procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti na straně
jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.).
Pokud kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je
způsobem naznačeným výše zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost.
Přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své
rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval,
když výsledkem by nepochybně byl stejný závěr. Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná,
Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti, ale taktéž tvrdit některý
z důvodů kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., a uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat. K tomu
však v daném případě nedošlo, a proto má Nejvyšší správní soud za to, že důvod k tomu,
aby kasační stížnost považoval za přijatelnou, zde chybí. Obdobně již Nejvyšší správní soud
rozhodoval např. 3 Azs 23/2006, 3 Azs 128/2006, 1 Azs 13/2006 (publ. www.nssoud.cz).
Namítá-li stěžovatelka, že napadený rozsudek je v části odůvodňující neudělení
humanitárního azylu nedostatečně odůvodněný, není tato námitka způsobilá bližšímu soudnímu
přezkumu, neboť stěžovatelka v kasační stížnosti nijak nekonkretizuje, v čem spočívá nedostatek
odůvodnění týkající se části rozsudku, v němž soud reagoval na předmětnou žalobní námitku
stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na své rozhodnutí ze dne
13. 4. 2004, sp. zn. 3 Azs 18/2004 (publ. pod č. 312/2004 Sb. NSS), kde konstatoval: „Pokud
stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní
důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcházejícím řízení
nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí.“
V této souvislosti je dále možno poukázat na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2Azs 92/2005 - 58, podle kterého je stěžovatel povinen vylíčit,
jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl
správní orgán, popř. soud vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud se žalobní námitkou vztahující se k naplnění
podmínek pro udělení humanitárního azylu zabýval, když konstatoval, že žalovaný řádně zjistil
a posoudil osobní situaci stěžovatelky a stav v její zemi a pokud dospěl k závěru, že stěžovatelka
nesplňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci.
Současně zdůraznil, že zákonný zástupce žádnou okolnost významnou pro udělení
humanitárního azylu ve správním řízení nezmínil. Odůvodnění krajského soudu shledává
Nejvyšší správní soud dostatečným.
Pokud stěžovatelka tvrdí, že z odůvodnění rozsudku nelze seznat, zda bylo ve věci
nařízeno jednání, nelze s ní souhlasit. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval,
že o žalobě rozhodl bez nařízení jednání, neboť s tímto postupem žalovaný výslovně souhlasil
a stěžovatelka, resp. její zákonný zástupce se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Zákonný zástupce
stěžovatelky byl upozorněn ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. (poučení ze dne 9. 7. 2008
osobně převzal dne 11. 7. 2008) na to, že souhlas s rozhodnutím bez jednání je udělen také tehdy,
nevyjádří-li účastník řízení ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení poučení svůj nesouhlas s tímto
postupem. Za situace, kdy zákonný zástupce na poučení soudu nereagoval a svůj nesouhlas
nevyjádřil, postupoval krajský soud v souladu se zákonem, pokud rozhodl bez nařízení jednání.
Námitka stěžovatelky zpochybňující použitou zprávu o dodržování lidských práv v zemi
původu z roku 2006 se poprvé objevuje až v kasační stížnosti. Tato námitka nebyla stěžovatelkou
v průběhu celého správního ani soudního řízení zmíněna a je proto nepřípustná ve smyslu §104
odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ve smyslu výše citovaného ustanovení k ní nepřihlížel.
Stěžovatelka taktéž namítala, že napadené rozhodnutí soudu bylo vydáno předčasně,
když udělení mezinárodní ochrany nezletilé stěžovatelky se odvíjí od rozhodnutí ve věci jejich
rodičů. Nejvyšší správní soud podmínky pro přerušení řízení neshledal, když o kasačních
stížnostech rodičů stěžovatelky již bylo ke dni vydání rozsudku krajského soudu rozhodnuto.
Nejvyšším správním soudem kasační stížnost matky stěžovatelky S. M., nar. X, byla odmítnuta
pro nepřijatelnost usnesením č. j. 5 Azs 44/2008 - 125 ze dne 26. 5. 2008, a kasační stížnost otce
usnesením č. j. 5 Azs 68/2008 - 106 ze dne 29. 8. 2008.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.; žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byl pro toto řízení před soudem ustanoven soudem zástupce advokát.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokáta částkou 4200 Kč za dva úkony právní služby po
2100 Kč, a sice za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za doplnění
kasační stížnosti ze dne 5. 2. 2008 [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)] a dále 2 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna
advokáta činí 4800 Kč. Protože advokát soudu doložil, že je plátce daně z přidané hodnoty (dále
jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37 písm. a) a §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb. činí 912 Kč; odměna advokáta navýšená o daň tedy činí 5712 Kč.
Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává celková odměna a náhrada hotových výdajů vzniklých
v řízení o kasační stížnosti ve výši 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu