ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.2.2009:84
sp. zn. 5 Azs 2/2009 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Z. S., práv. zastoupen JUDr. Dagmar
Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna 725, 500 02, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 6. 2008, č. j. 32 Az 3/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna JUDr. Dagmar Kláskové, advokátky se sídlem S. K. Neumanna 725, 500 02,
Hradec Králové, se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce
(dále „stěžovatel“) podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2007,
č. j. OAM-697/VL-07-ZA07-2006; tímto rozhodnutím žalovaného nebyla stěžovateli udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasačn í stížnost
a domáhá se jeho zrušení.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že z rozhodnutí krajského soudu není zejména
zřejmé, zda se krajský soud zabýval zákonností průběhu správního řízení. Stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že v okamžiku, kdy bylo oznámeno rozhodnutí o neudělení azylu, toto rozhodnutí
mu a jeho manželce nebylo nijak odůvodněno, ač jednání byl přítomen tlumočník. Přestože
stěžovatel požadoval vysvětlení a jeho přeložení, toto jim podáno nebylo, pouze na ně bylo
působeno, aby spolu s manželkou podepsali, že byli seznámeni se spisem a obsahem rozhodnutí.
Stěžovatel tak pod psychickým tlakem toto rozhodnutí podepsal, ač se nezakládá na pravdě.
Stěžovatel tak do seznámení s obsahem rozhodnutí žalovaného a krajského soudu
prostřednictvím ustanovené zástupkyně ani neznal přesný obsah obou rozhodnutí.
Stěžovatel je tak přesvědčen, že v řízení bylo porušeno jeho právo na vedení řízení
v jazyce, kterému rozumí (ostatně i z tohoto důvodu se nedostavil k soudnímu jednání, neboť
u něj došlo k záměně měsíců červen a červenec). Stěžovatel je přesvědčen, že pokud bylo
správnímu orgánu a následně i krajskému soudu známo, že neovládá český jazyk, měly být
veškeré listiny překládány do ruského jazyka, aby jejich obsah byl stěžovateli ihned srozumit elný.
Stěžovatel se dále neztotožňuje se závěrem ohledně nevěrohodnosti jeho výpovědi
a uvádí vysvětlení jednotlivých rozporů, s tím, že je přesvědčen, že žalovaný uměle hledal údajné
rozpory ve výpovědích, fakticky se však o žádné rozpory nejedná. Žalov aný měl možnost tyto
údajné rozpory odstranit doplňujícím pohovorem se stěžovatelem a jeho ženou. Aniž by toto
učinil a dal stěžovateli možnost tyto rozpory odstranit, bez d alšího označil jeho výpovědi
za nevěrohodné. V tomto směru považuje stěžovatel průběh řízení za nezákonný.
Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem správního orgánu a následně i soudu, že u něj nejsou
dány důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů, neboť není zřejmé, zda se žalovaný
zabýval podstatou jeho kožního onemocnění, stejně tak se dle něj správní orgán nezabýval
skutečností, že spolu s manželkou se zde léčí z neplodnosti. V případě návratu do Kazachstánu
by v této léčbě pokračovat nemohli, a to z důvodu, že jsou označování ze strany státních orgánů
za „wahhábity“.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že stěžovatel byl řádně seznámen za přítomnosti
tlumočnice ruského jazyka s podklady pro vydání rozhodnutí, což vyplývá ze samotného
správního spisu – viz konkrétní protokol ze dne 2. 11. 2007 podepsaný stěžovatelem, tlumočnicí
a pověřenou pracovnicí správního orgánu. Stěžovateli byla dána možnost vyjádřit
se k předloženým podkladům, což také učinil a jeho vyjádření bylo zaprotokolováno. Taktéž
z protokolu o předání rozhodnutí ze dne 15. 1. 2008, který je součástí spisového materiálu,
vyplývá, že tomuto úkonu byla přítomna tlumočnice ruskéh o jazyka. Tvrzení stěžovatele
o nesprávném postupu se nezakládá na pravdě a jsou činěna pouze účelově. Tyto námitky
stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, jedná se tedy o nepřípustné námitky. Namítá-li
stěžovatel, že měl soud všechny listiny přeložit do ruského jazyka, žalovaný odkazuje
na judikaturu NSS (rozhodnutí ze dne 25. 6. 2008, č. j. 2 Azs 44/2008 - 63) i Ústavního soudu
(Pl. ÚS 20/05). Žalovaný uvádí, že se zabýval rovněž naplněním podmínek pro udělení azylu
z humanitárních důvodů; tvrzení o tom, že by stěžovateli byla v Kazachstánu odepřena léčba
z důvodu jeho příslušnosti k wahhábitům je poprvé uvedeno až v kasační stížnosti.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítnout.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel, dle svých výpovědí,
byl se ženou pronásledován policejními orgány, protože nechodili do mešity a modlili se doma.
Z toho důvodu byl policisty několikrát zadržen a odvezen na policejní stanici. Policisté mu měli
vyhrožovat zatčením, že si důvod k zatčení najdou, můžou mu podstrčit drogy nebo zbraně.
Něco podobného se dle výpovědi stěžovatele přihodilo jeho známým. Dne 4. 5. 2006,
když se stěžovatel vracel domů, policisté v jeho bytě vykonávali domovní prohlídku, spoutali
ho a podstrčili mu zbraň. Druhý den mu předali listinu, kde bylo uvedeno, že je jedním
z aktivních členů wahhábistické náboženské skupiny, která není zaregistrovaná, že ve svém domě
pořádá náboženské obřady a tím porušuje zákon o náboženství. Poté byl propuštěn, když
jeho švagr za to zaplatil osm tisíc dolarů. Jiné potíže až do svého odjezdu z vlasti neměl.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Námitky stěžovatele uváděné v kasační stížnosti stran udělení azylu, Nejvyšší správní
soud považuje za nedůvodné, námitkami obdobného rázu se Nejvyšší správní soud převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl , bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, n ebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 7
zákona o azylu, v rozhodném znění, se „za pronásledování … pro účely tohoto zákona
považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud
lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“
Nejvyšší správní soud již judikoval, že újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření
působících psychický nátlak jistě nemusí být obdobně závažná jako újmy spočívající v ohrožení
života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Nepostačí tedy, půjde-li
o pouhou sérii ústrků, byť v jednotlivých případech i vcelku intenzivních, pokud tyto ve svém
celku nedosáhnou takové intenzity a systematičnosti, že u dotčené osoby ve zcela zásadní míře
snižují kvalitu prožívání a berou životní perspektivu a že v ní vyvolávají silný pocit celkové
bezvýchodnosti a beznadějnosti její situace. Navíc intenzita uvedených ústrků musí být
„objektivní“ v tom smyslu, že by jimi byly výše uvedené negativní životní pocity působeny
zpravidla i u jiných jedinců nacházejících se v zemi původu žadatele o azyl v obdobné situaci
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52,
publikovaný pod č. 1066/2007 Sb. NSS).
K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout
žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako
právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany,
avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou
jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik
závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46,
www.nssoud.cz).
Dále odkazuje Nejvyšší správní soud na své rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 – 70 – „Pokud jde o úpravu důkazního břemene v zákoně o azylu, ta je velmi
skoupá. Ustanovení §49a tohoto zákona pouze stanoví, že „žadatel o udělení mezinárodní
ochrany je povinen v průběhu řízení poskytovat ministerstvu nezbytnou součinnost a uvádět
pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění podkladů pro vydání rozhodnutí“
(důraz doplněn). Za těchto okolností je nutné §49a zákona o azylu vykládat eurokonformně
s kvalifikační směrnicí.
Kvalifikační směrnice ve své relevantní části stanoví:
„čl. 4
1. Členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit co nejdříve všechny
náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu. Povinností členského státu
je posoudit významné náležitosti žádosti ve spolupráci se žadatelem.
2. Náležitosti uvedené v odstavci 1 zahrnují prohlášení ža datele a všechny dokumenty,
jež má žadatel k dispozici a které uvádějí jeho věk, jeho původ, jeho vztahy včetně dotčených
příbuzných, jeho totožnost, státní příslušnost nebo příslušnosti, zemi nebo země a místo
nebo místa jeho předchozího pobytu, předchozí žádosti o azyl, cestovní trasy, průkazy totožnosti
a cestovní doklady a důvody podání žádosti o mezinárodní ochranu.
3. Posouzení žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm
zohledněny
a) všechny významné skutečnosti týkající se země původu v době rozhodování o žádosti,
včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich uplatňování;
b) významná prohlášení a dokumenty předložené žadatelem, včetně informací o tom, zda
žadatel byl nebo by mohl být pronásledován nebo zda utrpěl nebo by mohl utrpět vážnou újmu;
c) konkrétní postavení a osobní situace žadatele, včetně takových faktorů jako jsou
původ, pohlaví a věk, aby na základě osobní situace žadatele bylo možno posoudit,
zda by jednání, kterým žadatel byl nebo mohl být vy staven, mohla být považována
za pronásledování nebo vážnou újmu;
d) skutečnost, zda žadatel po opuštění země původu vyvíjel činnost, jejímž jediným
nebo hlavním účelem bylo vytvoření nezbytných podmínek pro požádání o mezinárodní
ochranu, aby bylo možno posoudit, zda by tato činnost vystavila žadatele pronásledování
nebo vážné újmě, kdyby se do uvedené země vrátil;
e) skutečnost, zda by od žadatele bylo možné rozumně očekávat, že by využil ochrany jiné
země, ve které mohl požádat o občanství.
4. Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován n ebo utrpěl vážnou újmu nebo
byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným
ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění
vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení újmy
se již nebude opakovat.
5. Uplatňují-li členské státy zásadu, podle které je po vinností žadatele, aby žádost
o mezinárodní ochranu zdůvodnil, a nejsou-li jednotlivá prohlášení žadatele doložena písemnými
nebo jinými doklady, nevyžadují tato prohlášení důkazy při splnění těch to podmínek:
a) žadatel vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil;
b) žadatel předložil všechny náležitosti, které měl k dispozici, a podal uspokojivé
vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí;
c) prohlášení žadatele byla shledána souvislými a hodnověrnými a nejsou v rozporu
s dostupnými zvláštními i obecnými informacemi o případu žadatele;
d) žadatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase, ledaže může
prokázat dobrý důvod, proč tak neučinil;
e) byla zjištěna celková hodnověrnost žadatele.“
Pokud jde o první podmínku, Nejvyšší správní soud považuje za nesporné, že žadatel
vynaložil skutečné úsilí, aby svou žádost odůvodnil [čl. 4 odst. 5 písm. a) kvalifikační směrnice],
což vyplývá z jeho žádosti o azyl i z následných pohovorů. Žadatel rovněž předložil všechny
náležitosti, které měl k dispozici, a podal vysvětlení ohledně jiných chybějících náležitostí svého
tvrzení [čl. 4 odst. 5 písm. b) kvalifikační směrnice]. Tudíž i druhá podmínka je splněna . Pokud
jde o třetí podmínku, Nejvyšší správní soud neshledal prohlášení žadatele souvislým
a hodnověrným a rovněž v souladu s dostupnými informacemi o zemi původu i s dalšími
informacemi o případu žadatele [čl. 4 odst. 5 písm. c) kvalifikační směrnice ]. Pokud jde o čtvrtou
podmínku, stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu v nejkratším možném čase [čl. 4 odst. 5
písm. d) kvalifikační směrnice]. I tato podmínka je tedy splněna. Stěžovatel splňuje i poslední
podmínku – podmínku celkové věrohodnosti stěžovatele [čl. 4 odst. 5 písm. e) kvalifikační
směrnice]. Nesrovnalosti, které správní orgán zjistil jednak v jeho výpovědích, a také jejich
porovnáním s výpovědí manželky, které se týkaly jeho údajného zadržení na podzim roku 2005,
dokládají však jeho nedůvěryhodnost ohledně jeho zadržení a především oprávněnosti vzniku
jeho obav z možných nebezpečí, která mu v Kazachstánu údajně mohla hrozit. Žadatel z tohoto
důvodu nesplnil podmínku e) kvalifikační směrnice; proto když nedoložil důkazy pro svá tvrzení,
žalovaný není tedy povinen ze skutečnosti, které stěžovatel uvádí, vycházet.
Lze tedy shrnout, že v první fázi správního řízení leží břemeno tvrzení na žadateli
o mezinárodní ochranu; tomu odpovídá i znění §49a zákona o azylu a čl. 4 odst. 1 věta první
kvalifikační směrnice. Informace a skutečnosti, které musí k žádosti o mezinárodní ochranu
žadatel doložit, jsou specifikovány v čl. 4 odst. 2 kvalifikační směrnice. Kromě výjimečných
případů hraje v této fázi klíčovou roli pohovor s žadatelem o mezinárodní ochranu. Povinnosti
v průběhu pohovoru jsou však již rozloženy mezi žadatele i žalovaného. Žalovaný musí zajistit,
aby pohovor splňoval požadavky uvedené v čl. 13 Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince
2005 o minimálních normách pro řízení v členských státe ch o přiznávání a odnímání postavení
uprchlíka (dále jen „procedurální směrnice“) a zejména mus í umožnit žadatelům předložit
v úplnosti důvody své žádosti, a to mj. vhodně kladenými a n eutrálními otázkami. Žadatel
je naopak povinen mj. předložit co nejdříve všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti
o mezinárodní ochranu, odpovídat na otázky a jinak spolupracovat se žalovaným v průběhu
pohovoru.
Následně musí žalovaný nejprve posoudit, které skutečnosti a tvrzení jsou pro konkrétní
žádost o mezinárodní ochranu relevantní. Poté, co označí relevantní skutečnosti a tvrzení,
postupuje na základě získaných informací (z pohovoru i z jiných důkazů) žalovaný dvojím
způsobem. Pokud je sporné, že je žadatel nevěrohodný ve všech relevantních aspektech jeho
žádosti o mezinárodní ochranu, žalovaný se nemusí dále hodnocením jedn otlivých tvrzení
a skutečností zabývat.
K postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud
vyjádřil již v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98, www.nssoud.cz, či v rozsudku
ze dne 10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, www.nssoud.cz nebo v rozsudku 5 Azs 68/2008
ze dne 29. 8. 2008. Dospěl přitom ve všech případech k závěru, že příslušníci tzv. čistého islámu
nejsou v zemi jejich původu pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně trestáni. Zákonný
požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu považoval Nejvyšší správní
soud za zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob. Nejedná se tedy
o výraz porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. o pronásledování z náboženských
důvodů. Osoba, která se tomuto požadavku nepodřídí, je pak vystavena oprávněné pozornosti
státních orgánů.
„Zásada tzv. materiální pravdy má v řízení o udělení azylu svá specifika spo čívající
v pravidelné nedostatečnosti důkazů prokazující věrohodnost žadatelových tvrzení.
Je však na správním orgánu, aby prokázal či vyvrátil pravdivost žadatelových tvrzení,
a to buď zcela nevyvratitelně zjištěním přesných okolností vážících se na stěžo vatelova tvrzení,
anebo alespoň s takovou mírou pravděpodobnosti, která nevyvolává zásadní pochybnosti
o správnosti úsudku správního orgánu. Elementární roli při zjišťování skutkového stavu věci
hrají zprávy o stavu dodržování lidských práv v zemi původu ž adatele. Je-li zřejmé, že se jedná
o bezpečnou zemi původu, v níž je z hlediska standardů předpokládaných zákonem o azylu
zabezpečena řádná a fungující ochrana občanů před nežádoucími ingerencemi státu do jejich
základních práv a svobod, pak lze důvodně předpokládat, že v takové zemi sice může docházet
k jednotlivým excesům, nicméně lze se prostřednictvím správních, soudních či jiných orgánů
domáhat nápravy proti nezákonnému zásahu. Takový závěr však nelze učinit v případě,
že se jedná o zemi, ve které se státní orgány opakovaně dopouští závažných porušení lidských
práv. Jsou-li dány skutečnosti, na základě nichž lze předpokládat, že k porušení základních
lidských práv a svobod žadatele o azyl došlo, nebo mohlo by s ohledem na postavení žadatele
ve společnosti, s přihlédnutím k jeho přesvědčení, názorům, chování atd., dojít, a správní orgán
nemá dostatek důkazů o tom, že tomu tak nebylo či nemohlo by v budoucnu být,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán v situaci důkazní nouze zohlednit, a to ve prospěch
žadatele o azyl,“ (rozsudek NSS ze dne ze dne 24. 2. 2004, č. j. 6 Azs 50/2003 - 89). Obecnou
situaci v Kazachstánu v oblasti svobody náboženského vyznání však není možné podřadit
pod žádné z ustanovení §12 zákona o azylu.
Požadavek na registraci náboženských skupin, upravený příslušnými zákony, není
do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu. Stát má možnost svobodu projevovat náboženské vyznání omezit, jsou-li taková omezení
předepsaná zákonem a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky
nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob (viz čl. 18 Mezinárodního paktu
a občanských a politických právech i čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Takovým omezením může být i povinná registrace náboženských skupin. Kazašská republika
přijala příslušné zákony s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha náboženstvími,
s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických skupin. Takové
důvody jsou legitimní.
Nejvyšší správní soud ohledně další námitky odkazuje na své rozhodnutí ze dne
22. 11. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, kde uvádí: „Příkoří, jemuž se stěžovatel vycestováním
z vlasti vyhýbá, tj. jednorázové potíže s policisty v jedn om konkrétním případě, nelze z hlediska
jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaným, tajně podporovaným, státními
orgány vědomě trpěným či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaným ve smyslu výše
uvedeného ustanovení. Byť jde v daném případě o chování příslušníků policie při výkonu služby,
aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny
reálně dostupné prostředky ochrany, což se v daném případě nestalo, neboť stěžovatel sám
přezkum postupu policistů o své vůli zastavil. Tento závěr ohledně nesplnění
podmínek pronásledování učinil Nejvyšší správní soud s přísným respektováním základních
principů, na nichž je azylové zákonodárství obecně postaveno. Z čl. 1 odst. 2 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků přijaté v Ženevě dne 28. 7. 1951 a z Protokolu týkajícího se právního
postavení uprchlíků přijatého v New Yorku dne 31. 1. 1967 lze dovodit, že důvodem udělení
azylu v případě represe musí být skutečnost, že jde o represi ze strany státu, a to a lespoň
nepřímou. V případě stěžovatele tak nezbývá než uzavřít, že z jeho vyjádření učiněných
u žalovaného nevyplynuly skutečnosti, podle nichž by se v jeho případě jednalo o represi
uskutečňovanou ze strany státu, ať již přímou, kdy stát sám by stěžovatele ze zákonem
stanovených důvodů pronásledoval, tak i nepřímou, o kterou by se jednalo tehdy, pokud by stát
stěžovatele před pronásledováním cíleně nechránil.“
K námitce stěžovatele, že při předání rozhodnutí správního orgánu mu nebylo
toto rozhodnutí nijak odůvodněno a přeloženo a že nebyli s manželkou seznámeni se spisem
a obsahem rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že má prokázáno, že stěžovatel byl řádně
seznámen za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka s podklady pro vydání rozhodnutí,
což správní orgán dokládá obsahem správního spisu, konkrétně protokolem o provedení tohoto
úkonu ze dne 2. 11. 2007, podepsaným stěžovatelem, tlumočnicí a pověřenou pracovnicí
správního orgánu, přitom tyto skutečnosti vyplývají ze samotného správního spisu. Stěžovateli
byla dána možnost vyjádřit se k předloženým podkladům, což také učinil a jeho výpověď byla
zaprotokolována. Taktéž z protokolu o předání rozhodnutí ze dne 15. 1. 2008 vyplývá, že tomuto
úkonu byla přítomna tlumočnice. Protokol byl rovněž podepsán všemi přítomnými osobami
a rozhodnutí stěžovatel převzal do vlastních rukou.
Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá -li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v ustanovení §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatel tuto
námitku nevznesl v žalobě podané ke krajskému soudu, ten se ta k k tomuto bodu nevyjadřoval,
a proto tak nemůže učinit ani Nejvyšší správní soud přezkoumá vající v řízení o kasační stížnosti
zákonnost rozhodnutí vydaného krajským soudem. V souladu s tímto ustanovením se touto
námitkou Nejvyšší správní soud nezabýval, pouze na okraj k tomuto uvádí, že pokud
jde o výhrady stěžovatele týkající se postupu krajského soudu, který mu nepřeložil veškeré listiny
do ruského jazyka, aby jim mohl porozumět a dostavit se k soudnímu jednání, zde je nutno uvést,
že problematikou komunikace soudů s účastníky řízení neovládajícími dostatečně jednací jazyk
se v minulosti již opakovaně zabýval Ústavní soud. Podstatné je především stanovisko jeho pléna,
publikované pod sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud
v souvislosti s výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod uvedl, že „gram atický
výklad uvedeného ustanovení je zcela jednoznačný a svědčí pro nutnost tlumočení při ústní
komunikaci účastníka řízení neovládajícího český jazyk se soudem. Nutnost překladu písemností,
včetně rozhodnutí soudu, gramatickým výkladem dovodit nelze. Log ický výklad za použití
argumentu a simili vede k témuž výsledku. To proto, že obsah čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy,
ač je omezen co do uplatnění toliko na trestní řízení, je co do rozsahu zaručeného práva
srovnatelný s čl. 37 odst. 4 Listiny. Přitom je zřejmé, že základní právo v těchto ustanoveních
garantované sleduje stejný účel, za nějž lze označit fair proces nahlížený z aspektu přímé
komunikace účastníka řízení (příp. obviněného) se soudem. Jinými slovy, i výklad teleologický
svědčí pro výše nastíněný závěr. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky říze ní a naopak. To nevylučuje,
aby zákonná úprava poskytla vyšší standard.“ Tento názor je plně reflektován i judikaturou
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 Azs 380/2004 - 29).
V konkrétní rovině je tedy zřejmé, že soud není povinen bez dalšího obeslat účastníky řízení,
kteří dostatečně neovládají jednací jazyk v jiném, než českém jazyce.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnost i
netvrdil, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, vět u první s. ř. s.,
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení
s ustanovení §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkaj ící se věci samé,
a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 sh ora citované vyhlášky, celkem 4800 Kč. Ustanovené
zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízen í ve výši 4800 Kč. Protože ustanovená
advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy
platném znění. Částka daně, vypočtená dle ustanovení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznávají náhrady nákladů
v celkové výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účt u Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu