ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.27.2009:78
sp. zn. 5 Azs 27/2009 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: V. Y., zastoupený Mgr. Dagmar Dřímalovou,
advokátkou se sídlem Muchova 9/223, 160 00 Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 3 Az 2/2006
– 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce Mgr. Dagmar Dřímalové se odměna a náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti n e p ř i z n á v a j í .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobce (dále
„stěžovatel“) podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2005, č. j. OAM-1703/VL-07-
19-2005. Přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto tak, že se mu azyl podle
ustanovení §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o azylu“) neuděluje
a nevztahuje se na něj překážka vycestování ve smyslu ustanovení §91 zákona o azylu. Proti
tomuto rozsudku podal stěžovatel včas kasační stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá důvody s odkazem na ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že Městský soud v Praze posoudil uvedenou kauzu
v rozporu s platným právním řádem, zejména v rozporu se zákonem o azylu. Stěžovatel má
reálnou obavu z nuceného opuštění České republiky a následného odjezdu na Ukrajinu, kde mu
hrozí vážné nebezpečí z politických důvodů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
- 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
V daném případě míra obecnosti s jakou byla kasační stížnost podána, aniž by byla
upřesněna konkrétní pochybení žalovaného či soudu, nesvědčí pro to, aby kasační stížnost mohla
být považována za přijatelnou. Je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu
nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a tvrdit některý z důvodů kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 s. ř. s., ale také uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti
popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy
měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
Především k povinnosti tvrdit azylově relevantní důvody, kterou stěžovatel
v projednávané věci nenaplnil, se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 – 59 (publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, přístupno na www.nssoud.cz), v němž
kasační soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona o azylu nelze dovodit,
že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam,
neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním
řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez jednoznačného a určitého
zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti týkající se osobního
příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení §12
a násl. zákona o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody
v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti
o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační
stížnosti. Za situace, kdy stěžovatel sám žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu ve znění účinném ode dne
13. 10. 2005 má podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žalobě
proti rozhodnutí ve věci azylu odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ustanovení §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byla pro toto řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení
s ustanovení §120 s. ř. s.). Soud neshledal, že by ustanovené advokátce vznikly výdaje spojené
se zastupováním, advokátka nadto sama uvedla v přípise ze dne 25. 5. 2009 adresovaném
Nejvyššímu správnímu soudu, že nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů neuplatňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu