ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.30.2009:82
sp. zn. 5 Azs 30/2009 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Y. O., zast. Mgr. Lilianou Vochalovou,
advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 11. 4. 2008, č. j. 2 Az 51/2007 – 25,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2008, č. j. 2 Az 51/2007 – 25
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna advokátky Mgr. Liliany Vochalové se u r č u je částkou 4800 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu NSS do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 11. 2007, č. j. OAM-10-519/LE-C09-L07-
2007. Žalovaný výše uvedeným rozhodnutím stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu
dle ustanovení §12, §13, §14 , §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek městského
soudu z důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud nezkoumal důvody uvedené
v žádosti v širších souvislostech, zejména zvážení osobní situace, kdy by se stěžovatel po návratu
do země původu ocitl ve vážné životní situaci. Stěžovatel se obává možných těžkostí, jelikož
je Kurd a v Turecku pracoval pro stranu HADEP, agitoval v komunálních volbách. Po zákazu
této strany stěžovatel začal pracovat pro její nástupkyni DEHAP a po jejím zákazu pro stranu
DTP. Úřady, dle stěžovatele četnictvo, trvale dělalo kontroly v bydlišti stěžovatele. Při jedné
z kontrol našli četníci knihu o Abdulahu Ocelanovi, následně na to byl stěžovatel zadržen
a odvezen na četnickou stanici, kde byl vyslýchán a bit. Četníci stěžovateli řekli, že bude násilně
vystěhován jinam. Po těchto událostech se stěžovatel odstěhoval. Rok se schovával doma
na vesnici, poté byl odvezen na četnickou stanici, kde mu bylo řečeno, že o jeho činnosti má
policie veškeré podklady. Stěžovatel poté pracoval ve městě Jalova, kde se také dozvěděli, že je
členem DTP a vyhodili jej z práce. V době, kdy bydlel ve vesnici Erzrum přišli ke stěžovateli
teroristé z PKK a žádali o jídlo. Stěžovatel jim spolu s rodiči poskytl pohoštění. To se dověděli
vojáci, ihned stěžovatele i jeho rodiče zajistili, byli biti, následně se jim podařilo utéct. Vojáci
dům rodičů zbourali. Proto se stěžovatel rozhodl odjet ze země.
Po návratu do Turecka by se stěžovatel ocitl v naprosto neřešitelné situaci. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nemá kam a ke komu se vrátit a k zemi původu ho nic neváže, je jeho
situace mimořádná a hodná zřetele. Dále se stěžovatel domnívá, že městský soud neposoudil
dopady svého rozhodnutí, které postrádá známky individuálního přístupu tak, jak to vyžadují
příslušná ustanovení správního řádu. Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení. Současně žádá o přiznání odkladného účinku podané kasační stížnosti.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu se zdejší soud
podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, případně
ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 40/2006 (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru,
že „další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský (městský) soud ve svém rozhodnutí
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti …“. Právě takové zásadní
pochybení zjistil Nejvyšší správní soud v daném případě v postupu městského soudu, jak bude
rozvedeno níže.
Nejprve je třeba uvést, že v daném případě stěžovatel v žalobě označil důvod napadení
správního rozhodnutí. Uvedl, že dle jeho názoru správní orgán nevyhodnotil náležitě jeho
výpověď, a proto mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení,
že splňuje podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu a že se na něj vztahují důvody
doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu, dále tvrdil porušení §2, §3 a §50 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. To vše však pouze v obecné rovině,
bez uvedení, v čem konkrétně spatřuje tvrzenou nezákonnost. Nejvyšší správní soud ve svých
dřívějších rozhodnutích opakovaně uvedl, že neexistuje zákonná povinnost soudu v případech,
kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě
dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno
(viz např. rozsudek č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ze dne 23. 10. 2003, judikát publikovaný
pod 113/2004 Sb. NSS). Ustanovení §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. stanoví lhůtu pouze
pro rozšíření žaloby na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo o další žalobní body, nikoliv
však na odstranění jiných vad žaloby. Vady žaloby jsou přitom odstranitelné postupem podle §37
odst. 5 s. ř. s., podle kterého předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nejde-li tedy o situaci, kdy podání neobsahuje žádný žalobní
bod, a jde-li naopak o situaci, kdy žalobní bod je formulován nedostatečně přesně a podrobně,
popř. chybí-li v žalobě jiné náležitosti než žalobní body či vymezení rozsahu napadení správního
rozhodnutí, je soud povinen postupovat podle §37 odst. 5 s. ř. s. a usnesením vyzvat podatele
k opravě nebo odstranění vad podání tak, aby mohlo být věcně projednáno. V případě, že podání
není ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení není možno pro tento nedostatek
pokračovat, odmítne soud usnesením řízení o takovém podání, přičemž o tomto následku musí
být podatel ve výzvě poučen. Nejvyšší správní soud má zato, že výše uvedené znění žalobních
tvrzení v daném případě splňovalo minimální požadavky na formulaci žalobního bodu,
neboť z nich bylo možno usoudit na základní právní argumentaci (zejména se má na mysli
zpochybnění vyhodnocení výpovědi stěžovatele správním orgánem ve vztahu k udělení azylu dle
§12 zákona o azylu, humanitárního azylu dle §14 a doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu),
o něž se žalobní body opíraly. Z podání stěžovatele bylo zřejmé alespoň v obecné rovině, v jakém
rozsahu správní rozhodnutí napadá, a rovněž důvody, proč tak činí (nesouhlasí se správností
vyhodnocení své výpovědi). Nejvyšší správní soud má za to, že tento důvod napadení rozhodnutí
bylo možné považovat za žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak bez potřebné
míry konkrétnosti. Proto by se v dané věci nejednalo o rozšiřování žaloby, jež je po uplynutí lhůty
pro její podání vyloučeno (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), nýbrž o upřesnění, resp. rozvedení
stávajícího žalobního bodu, které je možné, resp. tam, kde je to třeba, i nezbytné učinit
i po marném uplynutí této lhůty. Městský soud proto měl vyzvat stěžovatele k opravě nebo
odstranění vad podání podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takové opravě či odstranění vad nebránilo
uplynutí lhůty podle §71 odst. 2 věty třetí. Jestliže by podání nebylo opraveno nebo doplněno
ve lhůtě uvedené ve výzvě soudu, byly by splněny podmínky pro odmítnutí návrhu (viz rozsudek
sp. zn. 2 Azs 92/2005 z 20. 12. 2005). Městský soud však k odstranění vady (žalobní bod
formulován nedostatečně přesně a podrobně) nepřistoupil. Potom ovšem nemohl řádně
a podrobně reagovat na žalobní tvrzení, protože žaloba konkrétní tvrzení ani neobsahovala.
Z důvodu výše uvedené vady řízení, Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s.
napadaný rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V něm je
soud vázán právním názorem v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Městský soud v novém rozhodnutí rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli byla ustanovena městským soudem zástupkyně z řad advokátů; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovené
zástupkyni stěžovatele byla přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v částce 4200 Kč
(za dva úkony právní služby spočívající v odměně za první poradu s klientem včetně převzetí
a přípravy zastoupení a za písemné podání týkající se věci samé – to je doplnění kasační stížnosti)
podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 9. 2006, dále režijní paušál 2 x 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu, celkem 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu