ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.33.2009:78
sp. zn. 5 Azs 33/2009 - 78
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D.,
JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: V. F. (H.), zastoupená
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Muchova 9, Praha 6, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2009, č. j. 4 Az 44/2007 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové se u r č u je částkou
4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 10. 2007, č. j. OAM-1349/VL-20-C09-2006, neudělil
žalobkyni mezinárodní ochranu podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Hlavní argumenty žalovaného jak pro neudělení azylu podle §12 písm. a) či b) zákona
o azylu, tak pro neudělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu jsou v podstatě
totožné. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla dosud ze strany běloruských státních
orgánů pronásledována ani jí nebyla dosud způsobena vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 zákona
o azylu (což žalobkyně ani nerozporuje) a jediným důvodem, proč podala žádost o udělení
mezinárodní ochrany, je skutečnost, že chtěla následovat svého druha, který pobývá v České
republice od roku 2004, protože s ním chce žít, uzavřít s ním sňatek a mít děti a k tomu
si potřebuje legalizovat pobyt. Žalovaný dále dospěl k závěru, že stěžovatelce nehrozí vážná újma
ani z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu v České republice.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze pro jeho
nezákonnost, ve které (1) obecně namítala porušení několika ustanovení zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (konkrétně §4 odst. 1, §50 odst. 4 a §68 odst. 3 správního řádu), a že (2) po návratu
do Běloruska jí hrozí vyslýchání, zadržení a posléze vězení za „diskreditaci Běloruska“ podle
novelizovaného §369 běloruského trestního zákona (novela byla podle žalobkyně provedena
v roce 2005 zákonem č. 71- 3). Dále žalobkyně poukazovala na obecně špatnou situaci (z hlediska
lidských práv) v Bělorusku.
Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 6. 3. 2009, č. j. 4 Az 44/2007 - 56, zamítl,
přičemž se ve všech zásadních bodech ztotožnil se žalovaným.
Žalobkyně (stěžovatelka) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností, ve které
namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Konkrétně stěžovatelka namítá, (1) že správní orgán i soud nedostatečně
zjistily skutkový stav, neboť se dostatečně nevyjádřily k novelizaci §369 běloruského trestního
zákona; a (2) že splňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. b)
zákona o azylu. Zároveň stěžovatelka žádá o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o návrhu na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti podle §107 s. ř. s. Dospěl však k závěru, že o něm není
třeba rozhodovat tam, kde samo podání kasační stížnosti má odkladný účinek ze zákona (§32
odst. 5 zákona o azylu).
Nejvyšší správní soud následně přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly pln ě řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně . Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
V projednávaném případě je nesporné, že stěžovatelce nebyla v minulosti způsobena
vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu (proti neudělení azylu stěžovatelka
v kasační stížnosti nebrojí a zdejší soud – jsa vázán kasačními námitkami stěžovatelky – tudíž
svou argumentaci zaměří výhradně na doplňkovou ochranu). Spornou je tak pouze otázka, zda-li
jí hrozí v budoucnu vážná újma ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu z důvodu podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
Jak bylo uvedeno již výše, hlavním argumentem žalovaného pro neudělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu byly závěry z informací o zemi původu,
podle kterých riziko, že žadatelé o azyl (resp. žadatelé o mezinárodní ochranu) navr átivší
se do Běloruska budou bez dalšího (tj. pouze na základě skutečnosti, že podali v zahraničí žádost
o azyl) vystaveni vážné újmě ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu, je zanedbatelné.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že již opakovaně judikoval,
že pro udělení doplňkové ochrany nestačí toliko tvrzení, že s těžovatelce hrozí vážná újma
ve smyslu §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu či že existuje marginální pravděpodobnost takové
vážné újmy; v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva je nezbytné naplnit
tzv. test reálného rizika vážné újmy (srov. blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 2 Azs 48/2007 - 71; či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, všechny na www.nssoud.cz). Jedná se tedy o otázku prejudikovanou,
přičemž závěr žalovaného i městského soudu v projednávané věci je plně v souladu s výše
citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť stěžovatelka nejenže dosud nebyla
terčem žádných represivních aktivit běloruského režimu, ale na základě řádného rozboru
dostupných informací a pramenů založených ve správním spise dospěl žalovaný a posléze
i městský soud k opodstatněnému závěru, že stěžovatelce vzhledem k absenci jakýchkoliv
protirežimních aktivit [resp. vzhledem k absenci jiných specifických faktorů, které by mohly
zvýšit pravděpodobnost, že bude po návratu do Běloruska vystavena vážné újmě ve smyslu §14a
odst. 2 písm. b) zákona o azylu] nehrozí vážná újma ani v budoucnu. Tento závěr obstojí i přesto,
že Nejvyšší správní soud, obdobně jako žalovaný, souhlasí se stěžovatelkou v tom,
že v Bělorusku docházelo a nadále dochází k závažnému porušování lidských práv; tyto represe,
pokud dosahují intenzity vážné újmy, jsou však namířeny především proti významným opozičním
představitelům, mezi něž stěžovatelka zjevně nepatří.
Pokud jde o procesní námitky brojící proti tomu, že žalovaný ani městský soud
nepřihlédli k soustavnému porušování lidských práv na území Běloruska, že použité zprávy
o zemi původu nejsou dostatečné, resp. námitky ohledně údajného porušení příslušných
ustanovení správního řádu, Nejvyšší správní soud neshledal v napadeném rozhodnutí městského
soudu při hodnocení těchto námitek zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele. Žalovaný shromáždil dostatečné množství informací o zemi původu a při jejich
používání dodržel zásady vyplývající z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71, www.nssoud.cz).
Stěžovatelka měla možnost se k těmto informacím vyjádřit, resp. navrhnout vlastní důkazní
prostředky. Stěžovatelka se však omezila tolik o na své hodnocení situace v Bělorusku (resp. svůj
výklad novelizovaného §369 běloruského trestního zákona), aniž by doložila svá tvrzení
relevantními důkazními prostředky. Žalovaný naopak vyšel z Informace Člověka v tísni –
společnosti při ČT, o. p. s., č. j. OAM-166-34/2006 ze dne 10. 7. 2006, a z Informace MZV,
č. j. 125516/2006-LP ze dne 23. 8. 2006, z nichž vyplývá, že přes to, že byl čl. 369 běloruského
trestního zákona novelizován, aplikace tohoto ustanovení v případě neúspěšných žadatelů o azyl
po návratu do země nebyla v praxi zaznamenána a naopak je známo několik případů návratu
úspěšných žadatelů o azyl do Běloruska, aniž by to pro ně mělo negativní důsledky.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že jeho dosavadní
judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a městský
soud se prima facie v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení
podaného v citovaných rozhodnutích. Nejvyšší správní soud tedy neshledal v rozsudku
městského soudu zásadní pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatelky, ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti k věcnému
projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že ka sační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, shledal ji proto ve smyslu §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyně z řad advokátů,
Mgr. Dagmar Rezková Dřímalová; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni stěžovatelky byla přiznána
odměna a náhrada hotových výdajů v celkové částce 4800 Kč [dva úkony právní služby
po 2100 Kč spočívající v další poradě s klientem a v písemném podání soudu týkajícím se věci
samé podle §11 odst. 1 písm. c) a d) ve spojení s §9 odst. 3 pís m. f) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) a dále dva režijní paušály po 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
celkem tedy 4800 Kč].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu