ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.4.2009:75
sp. zn. 5 Azs 4/2009 - 75
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: K. D., práv. zastoupena JUDr. Dagmar
Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K. Neumanna 725, 500 02, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM,
170 34, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudk u Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. 6. 2008, č. j. 32 Az 2/2008 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna JUDr. Dagmar Kláskové, advokátky se sídlem S. K. Neumanna 725, 500 02,
Hradec Králové, se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové výše označeným rozsudkem zamítl žalobu žalobkyně (dále
„stěžovatelka“) podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 12. 2007, č. j. OAM-698/VL-
07-ZA07-2006; tímto rozhodnutím nebyla stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 S b., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka včas kasační stížnost a domáhá
se jeho zrušení.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že z rozhodnutí krajského soudu není zejména
zřejmé, zda se krajský soud zabýval zákonností průběhu správního řízení. Stěžovatelka poukazuje
na skutečnost, že v okamžiku, kdy bylo oznámeno rozhodnutí o neudělení azylu, toto rozhodnutí
jí a jejímu manželovi nebylo nijak odůvodněno, ač jednání byl přítomen tlumočník. Stěžovatelka
již v průběhu řízení poukazovala na nedostatky při zajištění tlumočení do jazyka, kterému roz umí.
Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud bylo správnímu orgánu a následně i krajskému soudu
známo, že neovládá český jazyk, měly být veškeré listiny překládány do ruského jazyka, aby jejich
obsah byl stěžovatelce ihned srozumitelný.
Stěžovatelka připouští, že primárně následovala svého manžela, který byl ze strany
státních orgánů pronásledován kvůli svému náboženskému vyznání. Zároveň je však
přesvědčena, že sama splňuje podmínky pro udělení humanitárního azylu, a považuje rozhodnutí
žalovaného v tomto směru za nedostatečně odůvodněné a tedy nepřezkoumatelné, neboť není
zřejmé, zda žalovaný shromáždil potřebné informace o aktuálních možnostech léčby neplodnosti
islámských žen v tradičním oděvu. Stěžovatelka přitom tvrdí, že tyto ženy mají v současné době
pouze velice omezené možnosti léčby. V případě návratu by jí v této léčbě z důvodu jejich
náboženského vyznání bylo bráněno.
V neposlední řadě stěžovatelka nesouhlasí se skutkovým závěrem žalovaného ohledně
politické a náboženské situace v Kazachstánu, tj. se závěry, že jí v případě návratu nehrozí žádné
pronásledování; toto tvrzení však nikterak nekonkretizuje.
Žalovaný v písemném vyjádření uvedl, že stěžovatelka byla řádně seznámena
za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka s podklady pro vydání rozhodnutí, stejně tak i protokol
o seznámení s obsahem rozhodnutí je podepsán stěžovatelkou, tlumočnicí a přítomnými
osobami, což dokládá správní orgán obsahem spisu. Tvrzení stěžovatelky se nezakládají
na pravdě. Kasační stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102
s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy
přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představu je neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně .
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především t ehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Stěžovatelka podřadila svou kasační stížnost pod čtvrtý důvod přijatelnosti – zásadní
pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jejího hmotně-právního postavení,
přičemž se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti – že krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (jelikož není tvrzeno, že by krajský
soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu).
Nejvyšší správní soud neshledává v kasační stížnosti relevantní argumenty svědčící pro její
přijatelnost.
Námitky stěžovatelky uváděné v kasační stížnosti stran udělení azylu, Nejvyšší správní
soud považuje za nedůvodné, přitom konstatuje, že námitkami obdobného rázu se převážně
opakovaně již zabýval a vypořádal se s nimi již ve svých dřívějších rozhodnutích.
Podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, b ude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo v případě, že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle ustanovení §2 odst. 7
zákona o azylu, v rozhodném znění, se „za pronásledování … pro účely tohoto zákona
považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze
prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát
nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce
nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky, že při předání rozhodnutí správního orgánu jí nebylo
toto rozhodnutí nijak odůvodněno a přeloženo a že nebyli s manželem seznámeni se spisem
a obsahem rozhodnutí, Nejvyšší správní soud uvádí, že ze spisu správního orgánu, který byl
soudu předložen, je seznatelné, že stěžovatelka byla řádně seznámena za přítomnosti tlum očnice
ruského jazyka s podklady pro vydání rozhodnutí (viz protokol ze dne 2. 11. 2007, podepsaným
stěžovatelkou, tlumočnicí a pověřenou pracovnicí správního orgánu). Ze spisového materiálu
vyplývá, že stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k předloženým podkladům, což také
učinila a její výpověď byla zaprotokolována. Taktéž z protokolu o předání rozhodnutí ze dne
15. 1. 2008 vyplývá, že tomuto úkonu byla přítomna tlumočnice. Protokol byl rovněž podepsán
všemi přítomnými osobami a rozhodnutí stěžovatelka převzala do vlastních rukou. Tyto námitky
stěžovatelky tak je nutno označit za zcela nedůvodné.
K stížní námitce o existenci důvodů k udělení azylu z humanitárních důvodů, s tím,
že rozhodnutí není řádně odůvodněno, odkazuje Nejvyšší správní soud stejně jako správní orgán
ve svém vyjádření ke kasační stížnosti na stranu č. 6 odůvodnění rozhodnutí správního orgánu,
ze kterého je zřejmé, že se správní orgán posouzením zdravotního stavu stěžovatelky zabýval,
konkrétně její nemožností otěhotnět, včetně úrov ní a možnostmi léčby tohoto onemocnění
mimo území České republiky pečlivě zabýval. Neposkytování dostačující lékařské péče,
resp. poskytování této péče odlišně od představ stěžovatelky není relevantním azylovým
důvodem. Nadto správní orgán si obstaral dostatek informací, jak již bylo uvedeno výše, z nichž
nelze dovozovat, že by byly ženy hlásící se k nějaké formě islámu a oblékající tradiční oděv
v přístupu ke zdravotní péči nějakým způsobem znevýhodňovány či diskriminovány.
Jak již bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 - 55: „Smysl institutu humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá
žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo
přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na případy, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. u osob
zvláště těžce postižených či nemocných, u osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrof ou,
ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory), ale i na situace , jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra
volnosti této jeho reakce je pak omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně
zakotvených náležitostí demokratického a právního státu.“
V rozsudku NSS ze dne 22. 1. 2004, č . j. 5 Azs 47/2003 - 48 Nejvyšší správní soud
konstatoval: „Azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj
právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle
nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou právní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (prejud. III. ÚS 101/95).“
V případě stěžovatelky nebyl důvod k udělení humanitárního azylu shledán a Nejvyšší
správní soud má za to, že správní orgán nevybočil ze zákonných mezí při svém správním uvážení.
Nejvyšší správní soud se rovněž opakovaně vyjádřil k povinnost alespoň tvrdit azylově
relevantní důvody, např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaném
pod č. 181/2004 Sb. NSS, na www.nssoud.cz, kasační soud konstatoval, že „z žádného ustanovení
zákona o azylu nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní
důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost tvrzení má zvláště v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým
tvrzením utváří rámec zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem
nelze bez jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soudu dovodit okolnosti
týkající se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce §12 a násl. zákona
o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele
o azyl.“
V případě stěžovatelky však nelze azylově relevantní důvody, ale ani jejich tvrzení shledat ,
ani ze spisu dovodit. Stěžovatelka neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno
učinit závěr, že vyvíjela ve své zemi činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod,
nemohla být tudíž z tohoto důvodu ani pronásledována. Obdobně ani nebyly tvrzeny žádné
skutečnosti zakládající možné pronásledování z důvodu náboženství, rasy nebo pohlaví,
národnosti nebo příslušnosti k určité skupině, naopak sama připouští, že při odchodu ze země
původu primárně následovala svého manžela. Stěžovatelka rovněž neuvedla žádné důvody,
z nichž lze dovodit hrozbu závažné újmy v případě jejího návratu do vlasti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané
v kasační stížnosti. Za situace, kdy stěžovatelka sama žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti
netvrdila, Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasač ní stížnost nepřijatelnou a podle ustanovení
§104a s. ř. s. ji odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první s. ř. s.,
ve spojení s ustanovení §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro toto řízení před soudem ustanovena advokátka; v takovém případě
platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ustanovení §35 odst. 8, ve spojení
s ustanovení §120 s. ř. s.). Soud určil odměnu advokátce částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony
právní služby – převzetí a příprava věci a písemné podání soudu týkající se věci samé,
a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ustanovení §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 shora citované vyhlášky, celkem 4800 Kč. Ustanovené
zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 4800 Kč. Protože ustanovená
advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se tento nárok vůči státu
o částku odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy
platném znění. Částka daně, vypočtená dle usta novení §37 odst. 1 a ustanovení §47 odst. 3
zákona č. 235/2004 Sb., činí 912 Kč. Ustanovené zástup kyni se tedy přiznávají náhrady nákladů
v celkové výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účt u Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu