ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.103.2008:77
sp. zn. 6 Ads 103/2008 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. S.,
zastoupeného JUDr. Pavlem Čuprem, Ph.D., advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 9, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 10. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2008, č. j. 34 Cad 33/2007 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepři znáv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce, JUDr. Pavlu Čuprovi, Ph.D., se přiznáv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 10 028,13 Kč, která je splatná
do šedesáti dnů od doručení tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá kasační stížností výše označený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne
24. 10. 2006, č. X, kterým žalovaná přiznala stěžovateli od 30. 1. 1999 starobní důchod
podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a podle čl. 46 odst. 1 Nařízení
Rady (EHS) 1408/71 ve výši 2080 Kč měsíčně s tím, že základní výměra důchodu činí 1310 Kč
a procentní výměra 770 Kč. S odkazem na ustanovení §55 odst. 2 zákona o důchodovém
pojištění žalovaná uvedla, že nárok na výplatu důchodu za dobu před 18. 4. 2002 zanikl.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že zásadně nesouhlasí s tím, aby mu byl přiznaný
starobní důchod doplacen pouze od 18. 4. 2002, tj. nejvíce tři roky nazpět ode dne uplatnění
žádosti o přiznání starobního důchodu. Stěžovatel požaduje, aby mu byl starobní důchod
doplacen ode dne vzniku nároku, tj. ode dne 30. 1. 1999. Stěžovatel poukázal
na to, že již ve svém prvotním podání směřujícím proti rozsudku krajského soudu, které bylo
později doplněno ustanoveným advokátem, namítal, že žádost o přiznání starobního důchodu
ze dne 18. 4. 2005 nebyla žádostí jedinou. Stěžovatel tvrdí, že již od roku 1992 podal takových
žádostí několik. Stěžovatel poukazuje na to, že již v řízení o žalobě předložil soudu rozhodnutí
žalované z roku 1995, kterým mu byla žádost o přiznání starobního důchodu zamítnuta.
Stěžovatel namítá, že jeho předchozí žádosti vždy žalovaná odmítala s tím, že jsou předčasné,
resp. že snad budou změněny právní předpisy ve stěžovatelův prospěch. Stěžovatel dále uvedl,
že si je jistý, že žádost o přiznání starobního důchodu podal i v roce 2002, nepamatuje si však
již, zda to bylo prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení v Jihlavě, či zda přímo
u žalované. Vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém rozsudku argumentoval pouze žádostí
o přiznání starobního důchodu ze dne 18. 4. 2005, stěžovatel nabyl podezření, že žalovaná
nepředložila krajskému soudu úplnou dokumentaci. V rámci přípravy kasační stížnosti
pak stěžovatel zjistil, že ani okresní správa sociálního zabezpečení, ani žalovaná nedisponují
žádnou dokumentací k jeho osobě z let 1995 - 2005. Jediná žádost, o jejíž existenci existuje
doklad, je tedy žádost z 18. 4. 2005.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že předchozí rozhodnutí žalované o jeho žádosti
o přiznání starobního důchodu z roku 1995 obsahovalo přílohou osobní list důchodového
zabezpečení, v němž jsou v podstatě (s rozdílem dvou dnů u vojenské služby) stejné údaje
o dobách zaměstnání jako v osobním listu důchodového pojištění přiloženém k rozhodnutí
z roku 2006, nicméně diametrálně odlišné jsou údaje o celkové době zaměstnání, resp. době
pojištění. Zatímco osobní list z roku 1995 uvádí 12 let a 309 dní zaměstnání, osobní list z roku
2006 uvádí 15 let a 46 dnů pojištění. Stěžovatel z toho vyvozuje, že žalovaná u něj v důsledku
nesprávného aritmetického součtu po 10 let eviduje celkovou dobu zaměstnání (pojištění)
v neprospěch o téměř tři roky. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku toho byl patrně
i po dovršení 65 let odkazován stále na to, že nepracoval dostatečně dlouhou dobu, a nárok
na důchod mu tudíž nevznikl.
S ohledem na to, že žalovaná ztratila podstatnou část dokumentace, a s ohledem
na to, že podle názoru stěžovatele po deset let vedla ve své evidenci nesprávný údaj o dobách
zaměstnání (pojištění), má stěžovatel za to, že žalovaná mohla, měla a stále může jeho poslední
žádost o přiznání starobního důchodu ze dne 18. 4. 2005 posoudit a vyřešit za aplikace
ustanovení §5 písm. a) bodu 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení“), v rámci odstranění tvrdosti zákona tak, že nárok na výplatu starobního důchodu
stěžovatele se přiznává od data přiznání starobního důchodu.
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že přiznává, že se jí nepodařilo
dohledat spisový materiál vztahující se k roku 1995 obsahující žádost stěžovatele o starobní
důchod včetně příloh a vydaného rozhodnutí ze dne 6. 11. 1995, kterým o této žádosti rozhodla
a kterým stěžovatel disponuje, a ani žádný jiný spisový materiál před rokem 2005. Stěžovatel
tvrdí, že žádost o starobní důchod uplatnil mj. i v roce 2002, ale rozhodnutí o této žádosti
již žádné nepředkládá. Žalovaná namítá, že třebaže nebyla žádná spisová dokumentace
dohledána, je nepochybné, že o žádosti z roku 1995 bylo řádně rozhodnuto. Dovoluje
si proto předpokládat, že by rozhodla i o jakékoliv jiné žádosti, kterou by stěžovatel uplatnil,
tedy i o té, kterou údajně podal v roce 2002. Žalovaná poukázala v této souvislosti
na to, že stěžovatel ostatně dne 18. 4. 2005 uplatnil žádost o přiznání starobního důchodu
od 30. 1. 1999, aniž jakkoliv zmínil, že o nějaké jeho předchozí žádosti doposud nebylo
rozhodnuto. Žalovaná z toho vyvozuje, že jde ze strany stěžovatele o účelové tvrzení ve snaze
vytěžit z pochybení žalované a domoci se doplatku starobního důchodu podle §56 odst. 1
písm. b) zákona o důchodovém pojištění, neboť by již období tří let předcházejících podání
žádosti pokrylo okamžik vzniku nároku. Konečně pak žalovaná namítla, že pokud stěžovatel
v kasační stížnosti uplatňuje tvrzení nesouladu dob zaměstnání (pojištění) v osobním listu z roku
1995 a z roku 2006, jde podle jejího názoru o nepřípustnou námitku ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s., neboť nebyla uplatněna v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno,
ač tak učiněno být mohlo.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu seznal tyto podstatné skutečnosti:
Ze správního spisu žalované vyplývá, že se zabývala skutečně pouze stěžovatelovou
žádostí o starobní důchod 18. 4. 2005. Jinou dokumentaci správní spis žalované neobsahuje.
Řízení o dávce důchodového pojištění bylo vedeno v součinnosti se švédským nositelem pojištění
- s ohledem na žalobní námitky stěžovatele a jejich hodnocení soudem (viz dále) Nejvyšší správní
soud předesílá, že je ze správního spisu zřejmé, že mezi švédským nositelem pojištění a žalovanou
probíhá korespondence zaměřená na ozřejmení data, od kterého je stěžovateli dávka
důchodového pojištění žalovanou vyplácena.
Ze soudního spisu vyplývá, že proti rozhodnutí žalované o žádosti o přiznání starobního
důchodu podal stěžovatel žalobu. Vzhledem k tomu, že žaloba byla koncipována spíše narativně,
Nejvyšší správní soud si dovolí její interpretativní reprodukci. Žaloba v podstatě obsahovala
jedinou základní námitku - stěžovatel projevil svůj nesouhlas s tím, že podle rozhodnutí žalované
mu byl sice starobní důchod přiznán od 30. 1. 1999, avšak výplata důchodu mu náleží
až od 18. 4. 2002. Stěžovatel jednak poukázal na to, že už tak malý důchod mu je doplacen pouze
tři léta nazpět (a v této souvislosti zmiňoval rovněž skutečnost, že o dávku důchodového
pojištění usiloval již roku 1995), jednak si stěžoval na to, že v důsledku disproporce mezi datem
přiznání důchodu a datem, od kterého byl důchod skutečně vyplácen, došlo u švédského nositele
pojištění k nejistotě, od kterého data došlo k ovlivnění rozhodných skutečností pro výplatu
švédských dávek - stěžovatel namítl, že, zkrátka a dobře, švédský nositel pojištění žádá po něm
vrácení (části) jím vyplacených dávek od roku 1999. S ohledem na obsah kasační stížnosti dlužno
poznamenat, že žaloba ani její doplnění neobsahovala žádnou zmínku o tom, že by stěžovatel
kdy uplatnil krom roku 1995 a 2005 nějakou žádost o dávku důchodového pojištění. Stěžovatel
pouze v žalobě naznačil, že s žalovanou vedl i v mezidobí při svých cestách do České republiky
nějaká blíže nespecifikovaná osobní jednání, která popisuje tak, že se mu na nich dostávalo
rozporných informací, mj. i informace, že o stěžovateli žalovaná nevede žádných podkladů.
V žalobě rovněž stěžovatel nikdy neuplatnil žádnou námitku týkající se nesprávného výpočtu
dávky.
Krajský soud v Brně proto s ohledem na obsah žaloby konstatoval, že žalovaná plně
vyhověla žádosti stěžovatele o přiznání starobního důchodu ze dne 20. 4. 2005, v níž uplatnil
nárok na jeho přiznání od 30. 1. 1999. Pokud se týká výplaty dávky, krajský soud se ztotožnil
se závěrem žalované o aplikaci ustanovení §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
podle něhož nárok na výplatu důchodu nebo jeho části zaniká uplynutím 3 let ode dne,
za který důchod nebo jeho část náleží. Pokud jde o informování švédského nositele pojištění,
krajský soud konstatoval, že žalovaná neinformovala švédského nositele pojištění zcela přesně
(neoznámila mu ihned, že nárok na dávku sice vznikl k 30. 1. 1999, nárok na výplatu dávky
ovšem až k 18. 4. 2002) a že nereagovala prozatím ani na jeho žádosti o vyjasnění
těchto skutečností. Tato pochybení však krajský soud vyhodnotil jako pochybení, která nemají
vliv na zákonnost rozhodnutí.
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) a tuto kasační stížnost podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.).
Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; stěžovatel totiž napadá rozsudek krajského soudu
pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, zda s ohledem na pochybení
žalované nebylo na místě aplikovat ustanovení o odstranění tvrdosti a přiznat nárok na výplatu
důchodu již od data nároku, tj. od 30. 1. 1999. V tomto smyslu jde o důvod kasační stížnosti
přípustný, neboť jde o důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a zároveň se nejedná
o důvod, který by podléhal výluce uvedené v §104 odst. 4 s. ř. s. Závěr o nesprávném právním
hodnocení věci stěžovatel pak opírá o tři okolnosti – žalovaná ztratila dokumentaci, žalovaná
nerozhodla o stěžovatelově žádosti o přiznání starobního důchodu z roku 2002 a konečně
žalovaná podle stěžovatele po dobu 10 let vedla nesprávně „aritmetický součet“ jeho dob
zaměstnání (pojištění). K těmto okolnostem Nejvyšší správní soud musí podotknout,
že v případě tvrzení o existenci žádosti v roce 2002 a v případě tvrzení o nesprávném součtu dob
pojištění jde o zjevně skutkové novoty ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. – obě tyto skutečnosti
mohly a měly být stěžovateli známy již před vydáním napadeného rozsudku krajského soudu
a mohl je řádně uplatnit již v řízení o žalobě. Vědomost stěžovatele o existenci některé
z těchto skutečností nebyla vázána nikdy na pozdější zjištění, že část stěžovatelovy dokumentace
žalovaná ztratila. V tomto kontextu a při vědomí obsahu žaloby se Nejvyšší správní soud přiklání
k závěru žalované, že stěžovatelovo tvrzení o existenci žádosti o důchod v roce 2002 je tvrzení
„účelové“, které reagovalo až na zjištění, že v současnosti nelze pro absenci spisového materiálu
její existenci prokázat. Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2, 3 a 4 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Základem stěžovatelovy právní argumentace, jak již bylo naznačeno, je tvrzení,
že stěžovatelka měla při rozhodování o dávce důchodového pojištění v roce 2005 přihlédnout
ke svým pochybením v předchozích letech a aplikovat ustanovení §5 písm. a) bod 5 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Odhlédne-li Nejvyšší správní soud,
že stěžovatelovy závěry o předchozích pochybeních stěžovatelky se v důsledku zákazu přinášení
novot v řízení o kasační stížnosti pro účely rozhodování o jeho kasační stížnosti zužují toliko
na námitku, že žalovaná ztratila jeho spisovou dokumentaci, je třeba argumentaci stěžovatele
odmítnout co do samého základu.
V první řadě je zcela nepřípadný stěžovatelův odkaz na ustanovení §5 písm. a) bod 5
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Podle tohoto kompetenčního
ustanovení žalovaná rozhoduje o odstranění tvrdostí, které by se vyskytly při provádění
sociálního zabezpečení, pokud jí bylo v jednotlivých případech svěřeno. Svou dikcí zmiňované
ustanovení jasně naznačuje, že nejde o originární pravomoc žalované – žalovaná je oprávněna
k odstranění tvrdosti toliko na základě pověření v jednotlivém případě. Ustanovení §5 písm. a)
bodu 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je třeba vnímat pouze
v souvislosti s ustanovením §4 odst. 3 téhož zákona. Posledně jmenované ustanovení
totiž zakotvuje originární pravomoc ministra práce a sociálních věcí odstraňovat tvrdosti
při provádění sociálního zabezpečení a svěřuje mu oprávnění tuto pravomoc delegovat
v jednotlivých případech na správy sociálního zabezpečení. Pokud jde o případ stěžovatele,
k žádné takové delegaci zjevně nedošlo, a proto žalovaná nemohla v žádném případě
podle ustanovení, na něž stěžovatel odkázal, postupovat.
Vedle toho je třeba zmínit, že využití pravomoci podle §4 odst. 3 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení předpokládá zásadně v první řadě existenci správního aktu,
jímž se, slovy zákona, sociální zabezpečení provádí, a posléze úkon adresáta tohoto aktu,
jímž se vyjevuje tvrdost sociálního zabezpečení v té či oné podobě. Jinak řečeno - uvedení
mechanismu odstranění tvrdosti v chod vyžaduje zásadně žádosti toho, který výsledek provádění
sociálního zabezpečení ve svém případě považuje za tvrdý. Z tohoto zcela mimořádného
ex gratia institutu nelze činit standardní součást deliberace správního orgánu, který aplikuje ten
který hmotněprávní předpis sociálního zabezpečení. Stěžovatel svou úvahou míří k tomu,
že by se z rozhodování o dávce důchodového pojištění, které je konstruováno jako striktní proces
zjištění zákonných podmínek nároku na dávku vymezených v důchodovém schématu a výpočtu
výše dávky podle zákonem definované důchodové formule, stalo rozhodování v rámci široké
(ba nejširší) správní úvahy zahrnující zcela nepředvídatelné úvahy správního orgánu o tom, co je
či není v konkrétním případě „tvrdé“, aniž by dotčený adresát vůbec signalizoval, že něco jako
tvrdost pociťuje. To ale zjevně účelem institutu odstranění tvrdosti zákona není.
Již vůbec pak nelze považovat za možné, že by měla žalovaná reagovat užitím institutu
odstranění tvrdosti zákona na situace, kdy ztratí spis nebo kdy (domněle) nesprávně zjistí
(eviduje) dobu pojištění - ani jedna z těchto okolností nemůže mít ex definitione za následek
tvrdost při uplatňování sociálního zabezpečení. Tvrdostí ve smyslu §4 odst. 3 zákona
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení je totiž třeba rozumět správnou aplikaci
zákona, jejíž faktický důsledek je ovšem pro adresáta správního aktu tvrdý. Stěžovatelem
zmiňované okolnosti (přinejmenším nesprávná evidence dob pojištění; v případě ztráty spisu jde
o bližší okolnosti, zda může mít vůbec nějaký vliv na výsledek rozhodování) by však nemohly
vést z povahy věci ke správné aplikaci zákona - vždy by šlo ať již o rozhodnutí nezákonné
či o rozhodnutí zatížené nepřeklenutelnou vadou řízení. Taková rozhodnutí jsou pak nikoliv
tvrdá, ale objektivně nesprávná. Důsledky objektivní nesprávnosti rozhodnutí o dávkách
důchodového pojištění jsou posléze předmětem úpravy ustanovení §56 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění.
Již pouze nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud podotýká,
že stěžovatelův závěr o nesprávnosti evidence dob zaměstnání (pojištění) zjevně vyplývá
z nesprávné interpretace příslušných osobních listů důchodového zabezpečení (pojištění).
Stěžovatel správně podotýká, že údaje o získaných dobách uváděné v přehledu po dnech jsou
v podstatě totožné (s rozdílem dvou dnů). Z toho je ostatně zjevné, že žalovaná eviduje dobu
zaměstnání v podstatě správně. Pokud jde o stěžovatelem namítaný nesoulad tzv. aritmetického
součtu těchto dnů (jednou cca 12 let, jednou cca 15 let) je třeba poukázat na to, že rozhodnutí
z roku 1995 bylo výsledkem aplikace zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů. S ohledem na konstrukci výpočtu výše dávek důchodového zabezpečení
podle tohoto zákona (srov. např. ustanovení §22 odst. 3) bylo třeba rozlišovat dobu zaměstnání
do 18 let věku a dobu zaměstnání po 18. roku věku. Údaj o 12 letech a 309 dnech pojištění
se váže k době zaměstnání získané právě po 18. roce věku - 4689 dnů pojištění je oněch 12 let
309 dnů. Pokud jde o to, že zmiňované rozhodnutí citovalo tento údaj jako celkovou dobu
zaměstnání, nemohl mít tento fakt žádný vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí, neboť stěžovatel
by nesplnil podmínku nároku na starobní důchod, ani kdyby bylo přihlédnuto i k době
zaměstnání před 18. rokem věku. Podmínkou nároku na starobní důchod podle citovaného
předpisu totiž bylo získání minimálně 25 let zaměstnání a důchodového věku (srov. §21 zákona
č. 100/1988 Sb.).
Kasační stížnost tedy neshledal Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou,
a proto mu nezbylo, než ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 2 s. ř. s.
ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, proto mu náhrada nákladů řízení
nenáleží. Ty by náležely podle §60 odst. 1 s. ř. s. žalované. Žalované v tomto stadiu řízení však
žádné náklady nevznikly, nadto by je, i kdyby bývaly vznikly, nebylo možné podle ustanovení §60
odst. 2 s. ř. s. žalované přiznat.
Stěžovateli byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2008,
č. j. 34 Cad 33/2007 - 48, ustanoven pro řízení o kasační stížnosti advokát JUDr. Pavel Čupr,
Ph.D. Tomu náleží ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů. Ustanovený advokát odměnu spolu s náhradou hotových výdajů vyčíslil na 18 978 Kč
s tím, že požadoval odměnu za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dvakrát studium spisu a jednání
se správním orgánem ve smyslu §11 odst. 1 písm. g/ a písemné podání soudu ve věci samé
ve smyslu §11 odst. 1 písm. d/ téže vyhlášky) po 2100 Kč, paušální náhradu hotových výdajů
za tyto čtyři úkony po 300 Kč, náhradu cestovních výdajů (cesta do Jihlavy a do Prahy) ve výši
1599 Kč a 3149 Kč, jakož i náhradu za promeškaný čas (celkem 8 hodin) ve výši 1600 Kč.
Nejvyšší správní soud k této kalkulaci uvádí následující:
Pokud jde o odměnu za úkony právní služby, je třeba předeslat, že tarifní hodnota
ve věcech nároků fyzických osob v oblasti důchodového pojištění činí podle §9 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 1000 Kč. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní
služby tak činí podle §7 bodu 2. toliko 500 Kč, nikoliv 2100 Kč, jak předpokládá ustanovený
advokát. Pokud jde o udávané úkony právní služby, Nejvyšší správní soud podotýká, že úkon
ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) předpokládá in se i první poradu ve věci s klientem (srov. dikce
„první porada s klientem včetně př e v z e tí …“); ustanovený advokát však takovou poradu ani netvrdí,
ani nedokládá. V takovém případě převzetí zastoupení nelze jako samostatný úkon právní služby
uznat (k tomu viz již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 6 a 722/2000).
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že ustanovenému advokátovi náleží odměna za tři úkony
právní služby po 500 Kč, celkem tedy 1500 Kč.
Pokud jde o výši paušální náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 advokátního tarifu,
odvíjí se od počtu úkonů právní služby; činí proto 900 Kč, nikoliv 1200 Kč, jak ustanovený
advokát požadoval.
Pokud jde o výši náhrad cestovních výdajů, podle ustanovení §13 odst. 4 advokátního
tarifu se výše této náhrady řídí, není-li o výši náhrady cestovních výdajů dohodnuto jinak,
právními předpisy o cestovních náhradách. Předpisem komplexně upravujícím cestovní náhrady
je v současnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Podle jeho ustanovení §158 odst. 1
ve spojení s §157 odst. 4 a ve spojení s vyhláškou č. 353/2007 Sb. (kterou se v době výkonu
cesty řídily sazby náhrady za 1 km a cena pohonných hmot) činila základní sazba náhrady za 1 km
jízdy 4,10 Kč. Podle §158 odst. 2 a 3 zákoníku práce se náhrada za spotřebovanou pohonnou
hmotu určí jako násobek ceny pohonné hmoty a množství spotřebované pohonné hmoty. Cena
pohonné hmoty se pak prokazuje dokladem o nákupu, ze kterého je patrná souvislost s pracovní
cestou. Takový doklad však ustanovený advokát nepředložil. Pak platí podle §158 odst. 3 věty
poslední zákoníku práce, že se pro určení výše náhrady použije průměrná cena příslušné pohonné
hmoty stanovená prováděcím právním předpisem vydaným podle §189 zákoníku práce. Tímto
předpisem byla v době výkonu cesty již zmíněná vyhláška č. 357/2007 Sb. Podle §4 písm. d) této
vyhlášky činila průměrná cena motorové nafty (pohonná hmota uváděná ustanoveným
advokátem) 31,20 Kč. Podle §158 odst. 4 zákoníku práce se spotřeba pohonné hmoty silničního
motorového vozidla vypočítá z údajů o spotřebě uvedených v technickém průkazu použitého
vozidla. Při určení spotřeby pohonné hmoty se použije údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz
podle norem Evropských společenství. Pouze není-li tento údaj v technickém průkazu uveden,
vypočítá se spotřeba pohonné hmoty vozidla aritmetickým průměrem z údajů v technickém
průkazu uvedených. Vzhledem k tomu, že technický průkaz, který ustanovený advokát předložil,
obsahuje údaje o spotřebě podle předpisů Evropských společenství, je rozhodným údajem údaj
o kombinované spotřebě, tj. 8,0 l .100 km
-1
, nikoliv aritmetický průměr údajů obsažený
v technickém průkazu (ten by nadto byl rovněž zcela jiný než udávaných 8,46 l .100 km
-1
).
Pokud Nejvyšší správní soud přijme ustanoveným advokátem udávané vzdálenosti (jakkoliv by
i o nich bylo lze vznést jisté pochybnosti, byť pouze v řádu jednotek kilometrů), kalkulace
cestovních výdajů je následující: cesta do Jihlavy a zpět - 221 km x 4,10 Kč = 906,10 Kč,
17,68 l nafty x 31,20 Kč = 551,60 Kč; cesta do Prahy a zpět - 435 km x 4,10 Kč = 1783,50 Kč,
34,8 l x 31,20 Kč = 1085,76 Kč; celkem po zaokrouhlení 4327 Kč).
Proti vyčíslení náhrady za promeškaný čas ve smyslu §14 advokátního tarifu neměl
Nejvyšší správní soud námitek a uznal vypočtenou náhradu ve výši 1600 Kč.
Celkem tedy na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů Nejvyšší správní
soud přiznal 8427 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty,
podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. mu náleží i částka daně, kterou je z přiznané odměny
povinen odvést. Tato částka činí 1601,13 Kč. Celkem tedy ustanovenému advokátu náleží
10 028,13 Kč. Pro vyplacení odměny stanovil Nejvyšší správní soud přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu