ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.105.2009:61
sp. zn. 6 Ads 105/2009 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobkyně: D. B.,
zastoupené JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání
rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009, č. j. 42 Cad 349/2008 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Ireně Slavíkové, advokátce, se sídlem
Wenzigova 5, Praha 2, se přizn áv á odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů ve výši 2856 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalované ze dne 5. 3. 2008, č. X, byl žalobkyni v souladu s §56 odst. 1
písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“) obnoven zpětně ke dni 24. 5. 2002 plný invalidní důchod, neboť bylo zjištěno, že
žalobkyně je bez přerušení plně invalidní ode dne 19. 2. 2001. Současně jím bylo vysloveno, že
nárok na doplatek důchodu za období před 20. 12. 2004 žalobkyni zanikl dle §55 odst. 2 zákona
o důchodovém pojištění.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Praze,
v níž vyjádřila svůj nesouhlas s výší doplatku, neboť měla za to, že by jí měl být přiznán celý
doplatek důchodu ode dne, ke kterému jí byl obnoven plný invalidní důchod, tedy od 24. 5. 2002.
O žalobě rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 42 Cad 349/2008 - 16,
tak, že rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění soud uvedl,
že žalobu shledal zčásti důvodnou, neboť žalovaná neurčila správné datum, od kterého žalobkyni
náleží doplatek důchodu. Ten jí měl být přiznán již od 28. 5. 2004, neboť doplatek náleží 3 roky
zpětně od uplatnění nároku žalobkyně ve smyslu §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění,
k čemuž ze strany žalobkyně došlo dne 28. 5. 2007. Ve zbytku nároku, který žalobkyně
ve své žalobě uplatňovala, se soud ztotožnil s názorem žalované. K námitce žalobkyně,
že by jí měl být přiznán doplatek v plné výši, tedy ode dne obnovení plného invalidního důchodu,
krajský soud uvedl, že doplatek předcházející dni 28. 5. 2004 nelze přiznat, neboť nárok
na něj v souladu s §55 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění zanikl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) dne
30. 3. 2009 kasační stížnost, která byla následně doplněna právní zástupkyní stěžovatelky.
V kasační stížnosti uplatňuje stěžovatelka kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Tento spočívá ve vadách řízení
před správním orgánem (žalovanou), který vydal dne 17. 4. 2002 rozhodnutí, jímž byla
stěžovatelce podle §53 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení,
od 24. 5. 2002 zastavena výplata plného invalidního důchodu. Stalo se tak z důvodů nedodání
zdravotní dokumentace ke kontrole invalidity, k čemuž byla stěžovatelka vyzvána Okresní
správou sociálního zabezpečení Praha - západ v prosinci roku 2001 a v následujících dvou
měsících dvakrát upomenuta. Ani jedna z těchto písemností se však ke stěžovatelce nedostala,
všechny tři byly vráceny správnímu orgánu jako nevyzvednuté. Stěžovatelka se proto domnívá,
že jí nebylo řádně doručeno. Dále argumentuje tím, že v tomto období, kdy se jí správní orgán
pokoušel doručit zmiňované písemnosti, byla v tíživé životní situaci, čemuž odpovídal
i její psychický stav, díky němuž nebyla schopna na doručování písemností reagovat.
Z těchto důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že by jí měl být přiznán nárok na doplatek plného
invalidního důchodu ode dne, ke kterému jí byla výplata důchodu neprávem zastavena (jedná se
o stejné datum, ke kterému jí byl důchod obnoven). Navrhla proto, aby Nejvyšší správní soud
rozhodl tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační stížností nejprve z hlediska její přípustnosti.
Kasační stížnost je přípustná, pokud je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou k tomu
oprávněnou (§102 s. ř. s.), jež je právně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.), a uplatňuje-li důvody
spadající pod §103 odst. 1 s. ř. s. Další z podmínek přípustnosti kasační stížnosti je obsažena
v §104 odst. 2 s. ř. s., kde je uvedeno, že kasační stížnost směřující pouze proti důvodům
rozhodnutí krajského soudu je nepřípustná.
Předmětnou kasační stížností se stěžovatelka domáhá, aby Nejvyšší správní soud zrušil
rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud přitom rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil
k dalšímu řízení, čímž rozhodl ve prospěch stěžovatelky (resp. žalobkyně) a umožnil tak, aby věc
byla žalovanou znovu projednána. Z kasační stížnosti tedy vyplývá, že stěžovatelka nebrojí
proti výroku rozhodnutí krajského soudu, nýbrž proti jeho odůvodnění. Jak již bylo Nejvyšším
správním soudem dříve judikováno, např. rozhodnutím č. j. 2 Ads 57/2003 - 48 ze dne
13. 11. 2003 dostupným na www.nssoud.cz, „Stížností směřující jen proti důvodům rozhodnutí je třeba
rozumět kasační stížnost, která směřuje toliko proti odůvodnění rozhodnutí soudu a nenapadá výrok
tohoto rozhodnutí.“ Taková kasační stížnost, která směřuje jen proti odůvodnění rozhodnutí soudu,
je podle §104 odst. 2 a 4 s. ř. s. nepřípustná a soud ji podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením
odmítne (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 23/2003 - 124 ze dne
30. 6. 2003).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud nemůže než posoudit tuto kasační
stížnost jako nepřípustnou a jako takovou ji dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnout.
Nejvyšší správní soud nad rámec povinného odůvodnění k věci uvádí následující:
Z kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatelka mimo jiné napadá rozhodnutí žalované ze dne
17. 4. 2002. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že správnost tohoto rozhodnutí, stejně
jako vady řízení, které vydání rozhodnutí předcházely, nemůže posuzovat, neboť to není
předmětem tohoto řízení. Proti rozhodnutí žalované bylo na místě bránit se ve lhůtě 30 dnů
od jeho doručení stěžovatelce správní žalobou ke krajskému soudu. Stěžovatelka o tom byla
řádně žalovanou poučena, žádné příslušné kroky však neučinila. Nejvyšší správní soud podotýká,
že i v případě, kdy by stěžovatelka skutečně předmětné písemnosti včetně rozhodnutí žalované
neobdržela, musela by zjistit, že jí byla výplata důchodu zastavena. Toto rozhodnutí pak mohla
zvrátit i poté, co se stalo pravomocným, pokud by kdykoli následně prokázala, že u ní nárok
na plný invalidní důchod i nadále trvá. To však neučinila ani ve tříleté lhůtě, ve které jí stále mohl
být přiznán celý doplatek důchodu, ode dne zastavení jeho vyplácení, jak vyplývá z §55 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění v platném znění.
Z kasační stížnosti a celého předchozího řízení je patrné, že stěžovatelka
především shledává vady rozhodnutí žalované ze dne 5. 3. 2009, kterým jí nebyl přiznán doplatek
invalidního důchodu v plné výši, z důvodu, že část nároku na výplatu důchodu podle zákona
o důchodovém pojištění zanikla. Stěžovatelka je však toho názoru, že jí přísluší doplatek za celé
období, kdy byla plně invalidní, avšak důchod nepobírala. Proto také nesouhlasí
ani s rozhodnutím Krajského soudu v Praze, neboť ten jí oproti rozhodnutí žalované přiznal
doplatek pouze za delší období, nikoliv však za celé. Jak žalovaná, tak krajský soud, vycházely
při svém rozhodování o doplatku z platného ustanovení §55 odst. 1 zákona o důchodovém
pojištění, ze kterého vyplývá, že nárok na výplatu důchodu zaniká uplynutím tří let ode dne,
za který důchod náleží. Nejvyšší správní soud se tak ztotožňuje s rozhodnutím Krajského soudu
v Praze, který správně opravil datum, od kterého stěžovatelce doplatek náleží, avšak nepřiznal
doplatek v plné výši. Nárok na výplatu důchodu je specifickým nárokem, který se odlišuje
od nároku na důchod a podléhá jinému režimu. Zatímco nárok na důchod uplynutím času
nezaniká (stěžovatelčin nárok na plný invalidní důchod tak trval po celou dobu, kdy důchod
nepobírala), nárok na jeho výplatu, tedy na jednotlivá pravidelná peněžitá plnění ano.
Jestliže nárok na výplatu důchodu podle zákona zanikl, již ho nelze přiznat ani vyplatit.
Nejvyšší správní soud dále rozhodl v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
o nákladech řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů však nenáleží ani žalované, ačkoliv měla
ve věci plný úspěch, neboť přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech důchodového
pojištění je podle §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno.
Krajský soud svým usnesením ze dne 8. 4. 2009, č. j. 42 Cad 349/2008 - 30, ustanovil
JUDr. Irenu Slavíkovou, advokátku, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, zástupkyní stěžovatelky
pro řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přiznal zástupkyni stěžovatelky v souladu
s §35 odst. 8 s. ř. s. odměnu za zastupování, a to za tři úkony právní služby spočívající v první
poradě s klientkou včetně převzetí a přípravy zastoupení, další poradě s klientkou přesahující
jednu hodinu a v sepsání doplnění kasační stížnosti, ve smyslu §11 odst. 1 písm. b), c) a d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za jeden úkon právní služby
činí v souladu s §7 bod 2. ve spojení s §9 odst. 2 a 3 písm. f) advokátního tarifu 500 Kč, za tři
úkony tedy 1500 Kč. Dále zástupkyni stěžovatelky náleží také náhrada hotových výdajů
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby, za tři úkony
tedy 900 Kč. Takto vypočtenou částku Nejvyšší správní soud zvýšil v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s.
o 19%, neboť zástupkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkově tak Nejvyšší správní soud
přiznal zástupci stěžovatele částku 2856 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů. K výplatě této částky pak stanovil přiměřenou lhůtu. K dalším požadavkům ustanovené
zástupkyně Nejvyšší správní soud poznamenává, že nemají zákonný podklad.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu