ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.2.2009:35
sp. zn. 6 Ads 2/2009 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupené JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem Mezírka 1, Brno,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5,
proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 5. 2008, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2008, č. j. 34 Cad 103/2008 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řizná vá .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá rozsudek Krajsk ého soudu v Brně
č. j. 34 Cad 103/2008 - 20 ze dne 21. 10. 2008, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 19. 5. 2008, č. X, jímž žalovaná zamítla stěžovatelce žádost o plný invalidní
důchod pro nesplnění podmínek podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), neboť stěžovatelka podle
posudku lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 2. 1. 2008 nebyla plně
invalidní, a to proto, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její
schopnost soustavné výdělečné činnosti méně než o 66 %.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že nesouhlasí s rozsudkem krajského soudu,
neboť pro nedostatek důvodů trpí vadou, která mohla mít za následek nezákonnost rozsudku
ve věci samé. Stěžovatelka poukázala na to, že poslední měření zakřivení páteře,
které absolvovala, bylo provedeno v roce 1989, tj. před dvaceti lety. Přestože ze správního spisu
žalované není zřejmé, že by proběhlo od té doby měření nové a přestože na tuto skutečnost
stěžovatelka upozorňovala, soud se s její námitkou nijak nevypořádal. Stěžovatelka má přitom
za to, že zastaralé měření zakřivení její páteře představuje nedostatek ve zjištění skutkového
stavu, o něž se posléze opíralo rozhodnutí žalované.
Dále stěžovatelka namítá, že podle jejího názoru měl krajský soud provést důkazy,
které v řízení o žalobě navrhla - šlo podle jejího vyjádření o osm stran lékařských zpráv,
které krajskému soudu adresovala dne 2. 7. 2008. Krajs ký soud se s těmito zprávami vůbec
ve svém rozhodnutí nevypořádal, nezdůvodnil, proč je považuje za liché či nadbytečné.
Podle stěžovatelky vzal krajský soud bez dalšího za základ svého rozhodnutí správní spis
žalované. Lékařské zprávy předložené stěžovatelkou přitom odrážely skutkový stav (zdravotní
stav stěžovatelky) před vydáním rozhodnutí žalované, pročež bylo zřejmé, že podklady
shromážděné žalovanou v řízení o dávce důchodového pojištění nebyly úplné.
Není tedy podle stěžovatelky pravdou, jak konsta toval krajský soud, že by nenamítala
neúplnost zdravotnické dokumentace, z níž žalovaná vycházela. V žalobě naopak namítala
absenci aktuálního měření zakřivení páteře a předložila lékařské zprávy, které dokumentovaly,
že má potíže s hybností horních končetin.
Konečně pak stěžovatelka namítá, že pokud nastoupí do zaměstnání, je neustále pracovně
neschopná, popřípadě je schopna vykonávat práci pouze pokud užívá vysoké dávky sedativ.
I kdyby za těchto okolností snad míra poklesu její schopnosti soustavné výd ělečné činnosti
nedosahovala požadovaných 66 %, domnívá se, že nutnost trvalého tišení bolestí
lze charakterizovat jako schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou
činnost jen za zcela mimořádných podmínek ve smyslu §39 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalovaná vycházela ve svém rozhodnutí z posudku
lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně ze dne 2. 1. 2008, který dospěl k z ávěru,
že zdravotní stav posuzované neodpovídá a neodpovídal plné invaliditě - podle posudku
stěžovatelka trpí těžkou kyfózou páteře s těžkou poruchou dynamiky páteře bez zánětlivého
kloubního postižení, s myalgiemi, přičemž podle elektromyografického vyšetření u ní nejsou
známky kořenového dráždění. Kontrolní vyšetření počítačovou tomografií neprokázalo výhřez
meziobratlových plotének, vyšetření magnetickou rezonancí prokázalo zevní vyklenutí (protruze)
meziobratlové ploténky L5S1. Toto zdravotní postižení lékař Městské správy sociálního
zabezpečení v Brně zařadil pod položku uvedenou v příloze č. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb.,
kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, pod oddílem A
odst. 1 písm. g) - tj. charakterizoval postižení stěžovatelky jako zdravotní postižení značně
ztěžující obecné životní podmínky. Proto konstatoval, že stěžovatelka je toliko částečně invalidní
ve smyslu §44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Svůj závěr o stěžovatelčině zdravotním
stavu přitom lékař Městské správy sociálního zabezpečení v Brně opřel o obsah dávkového spisu
žalované (tj. především o předchozí výsledky zjišťovacích resp. kontrolních prohlídek) a o nové
lékařské zprávy, konkrétně o zprávu MUDr. M. z 30. 11. 2007, nález ortopedické kliniky Fakultní
nemocnice Brno z 12. 11. 2007, ortopedický nález MUDr. D . z 9. 10. 2007, neurologické nálezy
MUDr. K. z 26. 9. a 29. 11. 2007, otorinolaryngologický nález z 1. 10. 2007 a revmatologický
nález MUDr. K. z 8. 8. 2007.
Z obsahu soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka napadla rozhodnutí
žalované dne 5. 6. 2008 žalobou. V žalobě uvedla, že nesouhlasí se závěrem posudku Městské
správy sociálního zabezpečení v Brně, že je nadále pouze částečně invalidní, a uvedla, že „tento
závěr je v rozporu s lékařskou dokumentací, která byla v řízení o přiznání plného invalidního důchodu nesprávně
vyhodnocena.“ Stěžovatelka uvedla, že z této dokumentace vyplývá, že její zdravotní stav je trvale
nepříznivý a vyžaduje trvalé šetření páteře, pročež nemůže vykonávat práci ani ve stoje, ani vsedě.
Dne 2. 7. 2008 stěžovatelka spolu s kopií napadeného rozhodnutí žalované, kterou měla doplnit
na základě výzvy krajského soudu, přiložila bez dalšího kopie několika lékařských zpráv z doby
po vydání posudku lékaře Městské správy sociálního zabezpečení, aniž uvedla, za jakým účelem
tak činí.
Ze soudního spisu dále vyplývá, že krajský soud nařídil dne 7. 7. 2008 vypracování
posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně (dále jen „PK MPSV“).
Z posudku této komise ze dne 25. 9. 2008 vyplývá, že se usnesla na posudkovém závěru,
že k datu napadeného rozhodnutí žalované byla stěžovatelka částečně invalidní podle ustanovení
§44 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, neboť v jejím případě jí dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav značně ztěžoval obecné životní podmínky a zároveň nešlo o pokles schopnosti
soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66 %, ani o schopnost vykonávat pro zdravotní
postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. PK MPSV
jednala za účasti stěžovatelky. Členem komise byl odborný ortoped. PK MPSV konstatovala, že
při vypracování posudku o zdravotním stavu vycházela ze zdravotnické dokumentace ve spisové
dokumentaci, kompletní zdravotnické dokumentace praktického lékaře a zvláště vyjmenovává
jako podklad pro vypracování posudku rovněž veškeré lékařské nálezy, které stěžovatelka
přiložila k žalobě. PK MPSV rovněž vycházela i z lékařských nálezů, které stěžovatelka přinesla
přímo k jednání komise. Na základě těchto podkladů PK MPSV konstatovala diagnostický
souhrn (chronické bolesti zad při skolióze páteře a degenerativních změnách, anemie
z nedostatku železa a migrenózní bolesti hlavy) a posudkové hodnocení, přičemž dospěla
k závěru, že u stěžovatelky šlo k datu rozhodnutí žalované o dlouhodobě nepříznivý zdravotní
stav, jehož rozhodující příčinou je skolióza páteře s největším zakřivením 65 stupňů podle Cobba,
s porušenou statikou a dynamikou páteře, s mírnou dekompenzací (přítomnost gibbu) a
s diskopatií plotének L3/4 a L4/5, bez průkazu kořenové iritace. Podle PK MPSV se nejednalo o
kombinaci závažného postižení více úseků páteře s nepříznivou neurologickou symptomatologií,
nešlo ani o ztuhnutí rozsáhlých oddílů páteře, extrémně vytvořenou skoliózu s otočným skluzem,
spondylolistézu se skluzem či projevy dráždění nebo komprese míchy. Toto zdravotní postižení
odpovídá podle PK MPSV položce podle kapitoly XV, oddílu F, položce 3 písm. b)
přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (stavy s často recidivujícími nebo dlouhotrvajícími projevy nervového
a svalového dráždění prokázanými EMG, insuficiencí svalového korzetu a podstatným snížením
celkové výkonnosti organismu), přičemž míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti
stanovila ve středu stanoveného rozpětí (30 - 50 %). Zároveň postižení stěžovatelky PK MPSV
z funkčního hlediska ztotožnila s postižením podle oddílu A odst. 1 písm. g) vyhlášky
č. 284/1995 Sb. (těžká kyfoskolióza), tj. charakterizovala je jako postižení značně ztěžující obecné
životní podmínky. K dalším zdravotním postižením PK MPSV nepřihlédla, neboť anémie byla
pouze lehkého stupně a revmatologickým vyšetřením nebylo prokázáno zánětlivé onemocnění
pohybového ústrojí.
Stěžovatelka proti tomuto posudku při jednání před krajským soudem namítla,
že nehodnotí její potíže s hybností horních končetin, které pramení z toho, že trpí
rentgenologicky prokázanou artrózou loktů a ramen. Vedle toho uvedla, že měření zak řivení
páteře se naposledy konalo v roce 1989, od té doby již nikoliv. Jinak popsala své subjektivní
potíže (tj. vnímání svého postižení) a trvala na svém hodnocení, že pro zdravotní postižení není
schopna výkonu soustavné práce, protože nevydrží déle stát ani sedět a její zdravotní stav
vyžaduje časté léčení v pracovní neschopnosti.
Krajský soud ve svém rozsudku zdůraznil, že zjištění lékaře Městské správy sociálního
zabezpečení v Brně týkající se rozhodujícího zdravotního postižení souhlasí se zjištěními
v posudku PK MPSV v otázce rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.
Oba posudky považují za stěžejní invalidizující onemocnění stěžovatelky chronické bolesti zad
při skolióze páteře a degenerativních změnách páteře. Posudky se shod ly i v zařazení potíží
ve smyslu příloh vyhlášky č. 284/1995 Sb. Pokud stěžovatelka namítala, že posudek PK MPSV
postrádá hodnocení jejích potíží s horními končetinami, krajský soud poukázal na to, že lékařské
zprávy, které měla PK MPSV k dispozici a jejichž úplnost stěžovatelka nenapadala, potíže,
které stěžovatelka uvádí, nepopisují. Proto krajský soud v posudku neshledal nejasnosti
či nedostatky, které by vzbuzovaly pochybnosti o jeho celistvosti, objektivnosti, úplnosti
a přesvědčivosti, a proto ho pojal jako stěžejní důkaz pro posouzení žaloby.
Rozsudek byl stěžovatelce doručen dne 18. 11. 2008, kasační stížnost byla podána dne
1. 12. 2008.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“) a tuto kasační stížnost podala včas (§106 odst. 2
s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvody, které podle svého obsahu představují námitky
proti rozsahu a způsobu posouzení zdravotního postižení. Neúplné posouzení rozsahu
zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpěla ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalované,
by mohlo být vadou řízení před soudem ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud mohlo
mít, jak stěžovatelka kasační stížnosti namítá, za následek nesprávné stanovení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti a v důsledku toho i nesprávné posouzení zákonných
podmínek plné invalidity podle ustanovení §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Nejvyšší
správní soud proto považuje stěžovatelkou uplatněný důvod podle obsahu za důvod
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d), a pro tento důvod kasační stížnost shledává přípustnou.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek krajského soudu v mezích řádně
uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ve stěžovatelčině případě se jedná o nepřiznání invalidního důchodu podle ustanovení
§39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť nárok na plný invalidní důchod stěžovatelce
nevznikl z toho důvodu, že míra poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti v jejím případě
nedosahovala zákonem požadovaných 66 % a její zdravotní postižení jí značně ztěžovalo obecné
životní podmínky, nešlo tedy ani o zdravotní postižení, které by umožňovalo soustavnou
výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Plný invalidní důchod jako dávka
důchodového pojištění je důchodem podmíněným existencí dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu a rozhodnutí soudu se opírá především o odborné lékařské posouzení, jež je
v řízení soudním primárně zákonem svěřeno Ministerstvu práce a sociálních věcí (§4 odst. 2
zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení), které za tím účelem
zřizuje jako své orgány posudkové komise. Tyto posudkové komise jsou oprávněny nejen
k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti pojištěnců,
ale rovněž k posouzení poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti a k zaujetí posudkových
závěrů o plné či částečné invaliditě, jejím vzniku, trvání či zániku. Tyto posudky pak soud
hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad upravených §77 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
již mnohokrát v minulosti zopakoval, že takový posudek, který splňuje požadavek celistvosti,
úplnosti a přesvědčivosti, je z povahy věci důkazem stěžejním. Požadavek úplnosti
a přesvědčivosti kladený na tyto posudky posudkových komisí spočívá přitom v tom,
aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především.
V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud předně odmítnout námitku stěžovatelky,
že krajský soud nijak nevzal v potaz lékařské zprávy, které soudu předložila při doplnění své
žaloby. V první řadě je třeba zdůraznit, že nelze souhlasit vůbec s předpokladem kasační námitky
samotné, jak ji stěžovatelka konstruovala, a to že její žalobní námitky směřovaly k tomu,
že při posouzení jejího zdravotního žalovaná nevycházela z úplných podkladů. Taková námitka
obsahem žaloby nebyla - jak z výše podané rekapitulace jasně vyplývá, stěžovatelka namítala
v žalobě, že lékařské zprávy, jež měla žalovaná k dispozici, byly nesprávně interpretovány.
Přesto, že tedy nebylo explicitním obsahem stěžovatelčiných žalobních námitek tvrzení
o nedostatečných skutkových podkladech rozhodnutí, a krajský soud proto neměl stricto sensu
vlastně žádného důvodu ke stěžovatelkou namítaným lékařským zprávám přihlédnout
(stěžovatelka sama ani neoznačila, co těmito lékařskými zprávami hodlá p rokazovat), krajský soud
lékařské zprávy PK MPSV postoupil a jak rovněž bylo výše uvedeno, PK MPSV z nich při svém
hodnocení prokazatelně vycházela. Nejvyšší správní soud opětovně zdůrazňuje, že posudek
PK MPSV je důkazem - jde tedy o prostředek, jímž se v řízení před soudem ustanovuje skutkový
stav. Pokud krajský soud z tohoto důkazu vyšel - přičemž hodnocení posudku ohledně
skutkových podkladů, z nichž posudek vychází a mezi nimiž byly i ony zmiňované lékařské
zprávy, přijal hodnotě je jako objektivní, úplné a přesvědčivé, nelze mu vytýkat, že by jeho závěr
o lékařských zprávách stěžovatelkou předložených byl nepřezkoumatelný (v tom smyslu,
že by se jimi vůbec nezabýval).
Požadavek úplnosti a přesvědčivosti kladený na posudky posudkových komisí spočívá
pak v tom, aby se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi,
které namítá účastník soudního řízení uplatňující nárok na důchod podmíněný dlouhodobým
nepříznivým zdravotním stavem, jakož i v tom, zda podaný posudek obsahuje náležité
odůvodnění posudkového závěru tak, aby byl tento závěr přesvědčivý pro soud, který nemá
ani nemůže mít odborné lékařské znalosti, na nichž posouzení invalidity (ať plné či částečné)
závisí především (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2006,
č. j. 6 Ads 25/2004 - 58). Nejvyšší správní soud, přihlédne-li k výše vymezeným kritériím, sdílí
ostatně i hodnocení krajského soudu ohledně nerozpornosti posudku PK MPSV. Předně je třeba
vyzdvihnout, že posudek zjevně vycházel z veškeré relevantní zdravotnické dokumentace,
a to i ze zpráv předložených v řízení stěžovatelkou. Dále je třeba konstatovat, že diagnostický
souhrn PK MPSV zjevně odpovídá závěrům ošetřujících lékařů, které jsou obsaženy v použité
zdravotnické dokumentaci, neboť stěžovatelkou předložené lékařské zprávy jsou
v něm konstatovány v kontextu se zprávami jinými a posudek přesvědčivě prezentuje jejich
syntézu, která zjevně nijak neodporuje pravidlům logického uvažování. Jinak řečeno - zprávy
předložené stěžovatelkou nejsou v rozporu se zprávami, z nichž vycházel posudek posudkového
lékaře Městské správy sociálního zabezpečení v Brně, ani se zprávami, z nichž vycházela
PK MPSV. Ve zjištěném diagnostickém souhrnu pak neabsentuje zjevně žádná z přetrvávajících
stěžovatelčiných chorob a Nejvyšší správní soud nemá, obdobně jako krajský soud, pochybnosti
o tom, že by snad rozhodující příčina stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
(důsledky letitého těžkého postižení páteře) byla určena nesprávně. Jde o zjevně o fun kčně
nejzávažnější postižení, kterému je ostatně i v kurativě stěžovatelky věnována největší pozornost.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud upozorňuje, že je nejvlastnějším úkolem PK MPSV určit
z vícero zdravotních postižení žadatele o dávku důchodové ho pojištění jednu rozhodující příčinu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu a z ní při hodnocení míry poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti vycházet (k tomu srov. §6 odst. 3 vyhlášky č. 284/1995 Sb.).
K ostatním příčinám dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu (v případě stěžovatelky
i artrotické změny kloubů horních končetin) lze pouze přihlédnout při hodnocení míry poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti, a to případným zvýšením o 10 procentních bodů.
PK MPSV další zdravotní postižení stěžovatelky takovým způsobem nezohlednila.
I kdyby tak ovšem učinila, nevedlo by to ke změně hodnocení stupně invalidity stěžovatelky.
Rozhodující příčině dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu odpovídá zařazení do příslušné
položky přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že pro
vyšší míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti odpovídající plné invaliditě by u
zdravotního postižení, jímž stěžovatelka trpí, byl směrodatný výskyt zejména kořenové
symptomatologie (srovnej explicitní vyjádření v kap. XV, oddílu F, položce 3, písm. c/, či v obdobné položce kapitoly XV, oddílu F, položce 4, písm. d/ přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.). Ta ovšem prokázána nebyla v žádném z vyšetření, jejichž výsledky PK MPSV měla
k dispozici a ani stěžovatelka takové subjektivní potíže neuváděla. Pokud Nejvyšší správní soud
vyjde ze zařazení postižení stěžovatelky do položky v kap. XV, oddílu F, položce 3, písm. b), činí
horní hranice uznatelné míry poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 50 %. I případné
navýšení podle zmiňovaného §6 odst. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. by proto neznamenalo
překročení hranice 66 % potřebné pro přiznání plné invalidity.
Z hlediska výše naznačených požadavků na úplnost a přesvědčiv ost posudku se tedy
PK MPSV podle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně obsáhle a podrobně vyjádřila
a své závěry přesvědčivě odůvodnila; není v něm žádný rozpor, který by vyžadoval ze strany
krajského soudu další dokazování. Krajský soud proto neměl důvod k úvaze, že by bylo nutno
skutkový stav vážící se ke zdravotnímu stavu stěžovatelky v době rozhodování žalované dále
doplňovat.
Zcela je pak třeba odmítnout závěry stěžovatelky o tom, že by její zdravotní stav měl být
posuzován případně jako stav plné invalidity podle ustanovení §39 odst. 1 písm. b) zákona
o důchodovém pojištění. Citované ustanovení uvádí alternativní definici plné invalidity,
již charakterizuje jako schopnost soustavné výdělečné činnosti pro zdravotní postižení
jen za zcela mimořádných podmínek. Tyto mimořádné podmínky však nejsou pojmem
neurčitým, jehož aplikace by byla svěřena ad hoc úvaze správního orgánu či soudu. S ohledem
na jasný zákonný pokyn ustanovení §39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění provádí bližší
konkretizaci těchto postižení umožňujících soustavnou výdělečnou činnost za zcela
mimořádných podmínek prováděcí předpis, a to již zmíněná vyhláška č. 284/1995 Sb. v příloze
č. 3. Je přitom zjevné, že s ohledem na svůj diagnostický souhrn stěžovatelka žádným
z vymezených postižení netrpí.
Nejvyšší správní soud proto neshledal v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení,
která by mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, a proto námitku stěžovatelky neshledal
důvodnou. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud ji zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů nenáleží. To by náleželo žalované, přiznání nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění je však podle ustanovení §60 odst. 2 s. ř. s. vyloučeno. Proto Nejvyšší
správní soud rozhodl, že žalované, přestože měla ve věci plný úspěch, se náhrada n ákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu