ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.26.2008:50
sp. zn. 6 Ads 26/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: JUDr. Gabriela
Aberlová, správce konkursní podstaty úpadce DŘEVOPODNIK - KONER akciová
společnost, se sídlem Příkop 2a, Brno, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR,
rozhodčí orgán, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 12 Ca 21/2006 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřizn áv á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadla
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2007, č. j. 12 Ca 21/2006 - 30, kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2005, č. j. 5457/05/Št,
a proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu - platebnímu výměru ze dne 3. 11. 2004,
č. 2140401892, jímž bylo uloženo stěžovatelce jako konkurzní správkyni společnosti
DŘEVOPODNIK - KONER, a. s., se sídlem v Holešově uhradit vyměřené penále ve výši
756 018 Kč, z důvodu pozdních úhrad za trvání konkurzu. Stěžovatelka měla postupovat
v rozporu s §5 odst. 1 a násl. zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění, v platném znění (dále jen „zákon o pojistném“), a proto dluh na všeobecném
zdravotním pojištění za kontrolované období od března 2000 až dubna 2001 s vyúčtováním
od 11. 4. 2000 do 8. 10. 2004 dosáhl uvedené částky.
V kasační stížnosti stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka má za to, že již z platné
judikatury konstatované v odůvodnění a dle odůvodnění rozhodnutí samotného je takovýto
výměr nezákonný. Pokud na majetek patřící do konkurzní podstaty nemůže být vedena exekuce
a na druhé straně správci konkurzní postaty, který jedná za úpadce, je dána povinnost částku
756 018 Kč zaplatit, má stěžovatelka za to, že neobstojí právní názor, že penále je vyměřeno
v souladu se zákonem č. 592/1992 Sb., přičemž na majetek patřící do konkurzní podstaty
nemůže být vedena exekuce, správce konkurzní podstaty tedy penále není povinen uhradit
a výměr byl stanoven z důvodu, aby se nepromlčel nárok žalované tak, aby mohl být vymáhán
po ukončení konkurzu. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby rozsudek
městského soudu byl jako nezákonný zrušen.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti shodně se závěry městského soudu neshledává
rozpor napadeného rozsudku se zákonem. Uvádí, že platebním výměrem je deklarována
povinnost zaplatit penále za prodlení s úhradou pojistného, odvodů za zaměstnance v průběhu
konkurzu. Z ustálené judikatury je zřejmé, že správce konkurzní postaty se může dostat
do prodlení s odvody pojistného na zdravotní pojištění a lze mu také vyměřit penále za toto
prodlení, které je co do důvodu i výše stanoveno v zákoně (§16 zákona č. 592/1992 Sb.), a nelze
se od tohoto ustanovení odchýlit. Platební výměr, kterým je penále vyměřeno, je rozhodnutím
deklaratorní povahy, kterým se pouze individualizuje zákonem stanovená povinnost. Nezbytnou
součástí rozhodnutí, kterým se ukládá povinnost, je i lhůta ke splnění této povinnosti. Žalovaný
tím, že uvedl v platebním výměru lhůtu ke splnění deklarované povinnosti, postupoval v souladu
s požadavky správního řádu, které jsou kladeny na předepsané náležitosti správního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že Všeobecná zdravotní
pojišťovna České republiky vydala dne 3. 11. 2004 platební výměr č. 2140401892, jimž uložila
plátci DŘEVOPODNIK - KONER, a. s., v konkurzu povinnost zaplatit penále ve výši
756 018 Kč do patnácti dnů po nabytí právní moci platebního výměru. V odůvodnění platebního
výměru je uvedeno, že na základě vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění
provedeného pracovníky OP VZP Kroměříž za období od 1. 4. 2000 do 8. 10. 2004 bylo plátci
v důsledku pozdních plateb pojistného na zdravotní pojištění a průběžných nedoplatků
pojistného vyměřeno penále ve výši 756 018 Kč. Správkyně konkurzní podstaty (stěžovatelka)
v odvolání proti platebnímu výměru namítala, že vyměřené penále je v rozporu s §31 a §33
zákona č. 328/1991 Sb. Poukázala na to, že pohledávku za podstatou je možné uhradit kdykoliv
za dobu trvání konkurzu a v zákoně není opora v tom, že by se na VZP vztahovala jakákoliv
speciální ustanovení, která by ji zvýhodňovala oproti ostatním věřitelům a zakládala tak její
oprávnění vyměřit penále za opožděné platby. Dále pak principiálně v konkurzním řízení platí
zásada, že za období konkurzu nenarůstají úroky, úroky z prodlení, či poplatky z prodlení
přirostlé v době od prohlášení konkurzu. Další podstatnou skutečností z hlediska stěžovatelky
velmi významnou z hlediska vyměřeného penále je, že na běžném účtu úpadce takováto částka
není k dispozici. Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 11. 2005, č. j. 5457/05/Št, odvolání zamítla
a platební výměr potvrdila. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaná mimo jiné uvedla,
že prohlášením konkurzu se úpadce nezbavuje hmotněprávní odpovědnosti platit pojistné
na zdravotní pojištění. Zůstává nadále plátcem pojistného, pouze jeho procesní práva přecházejí
na správce. Pohledávky ze zdravotního pojištění mají speciálně zákonem stanovenou splatnost.
Pokud vznikly po prohlášení konkurzu podle §5 odst. 2 zákona o pojistném, jsou z hlediska
zdravotní pojišťovny vždy pohledávkami za podstatou podle §32 odst. 1 písm. d) zákona
o konkurzu a vyrovnání. Součástí pohledávky za podstatou je i penále podle §18 odst. 6 zákona
o pojistném. Zapodstatové pohledávky jsou pohledávkami nekonkurzními, vznikají nezávisle
na konkurzním řízení, v souladu s platnou právní úpravou odvodů pojistného na zdravotní
pojištění. Skutečnost, že mohou být uspokojeny kdykoliv v průběhu konkurzu, neznamená,
že se plátce nemůže dostat do prodlení s placením pojistného podle §18 odst. 1 zákona
o pojistném. Pro případ konkurzu je penále postaveno na roveň pojistného podle §18 odst. 6
zákona o pojistném. Na uspokojení takového penále však konkurzní zákon nepamatuje.
Podle aktuální judikatury je uspokojení takového penále v konkurzu vyloučeno, nárok na toto
penále však podle příslušného ustanovení zákona o pojistném platně vznikl a trvá dokud nebude
uspokojen a dokud povinný subjekt existuje.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka v souladu s obsahem
svého odvolání proti platebnímu výměru uvedla, že vyměřené penále je v rozporu s §31 a §33
zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Pro případ, že by VZP příslušelo nárokovat
si penále z pozdě odvedeného zdravotního pojištění za zaměstnance úpadce za dobu trvání
konkurzu, byla by tím porušena zásada rovnosti účastníků konkurzního řízení. Zdůraznila,
že zdravotní pojištění zaplaceno bylo - jako pohledávka za podstatou - a žalovaný si v současné
době nárokuje pouze příslušenství takovéto pohledávky, a to v rozporu se zákonem o konkurzu
a vyrovnání v tom směru, že za období konkurzu nenarůstají úroky z prodlení. Za další
podstatnou okolnost považovala stěžovatelka skutečnost, že se žalovaný vůbec nezabýval
otázkou, do jaké míry je možné jeho nárok fyzicky uspokojit a do jaké míry by takovéto
uspokojení bylo k tíži ostatních věřitelů v předmětném konkurzním řízení. Má za to, že pokud by
soud shledal takovýto nárok za oprávněný, byl by tím porušen princip konkurzního řízení
a rovnosti jeho účastníků, neboť ostatní věřitelé by tak byli kráceni na svých nárocích,
a to nepřiměřeným a tvrdým způsobem mimo jiné s ohledem na výši uplatněného nároku.
Navrhla proto zrušení rozhodnutí žalovaného i platebního výměru. Žalovaná ve vyjádření tvrdila
oprávněnost vyměřeného penále podle §18 odst. 1 zákona o pojistném, přičemž oprávnění
vyměřit penále za prodlení s úhradou za podstatové pohledávky dovozuje ze stanoviska
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. Odo 565/2001, v němž je zejména uvedeno,
že věřitel s pohledávkou za podstatou je oprávněn domáhat se v průběhu konkurzu její úhrady
soudně, žalobou o splnění povinnosti (§80 písm. b/ o. s. ř.), podanou proti správci konkurzní
podstaty (§14 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů); to platí
i ohledně příslušenství pohledávky za podstatou vzniklého prodlením správce s její úhradou.
Ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona o konkurzu a vyrovnání tím není dotčeno. Ustanovení
§45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. se nevztahuje na pohledávky za podstatou. Po zrušení
konkurzu přechází závazek uhradit pohledávky za podstatou ze správce konkurzní podstaty
na dlužníka. Městský soud v Praze pak ve svém rozsudku s odkazem na judikaturu civilních
a správních soudů, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 565/2001
a rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 Ads 92/2005, vyšel z toho, že povinnost
platit pojistné na zdravotní pojištění ve stanovené lhůtě a výši podle předpisů veřejnoprávních
není dotčena ustanovením §31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle něhož lze
pohledávku za podstatou uspokojit kdykoliv. V souladu s uvedenými názory pak městský soud
pouze konstatoval, že neuhrazení pojistného na zdravotní pojištění za období po prohlášení
konkurzu včas a ve správné výši vyvolává prodlení a tím ex lege spojené důsledky v podobě
povinnosti platit penále (§18 zákona o pojistném). Tato povinnost nastupuje ze zákona
a žalovaný byl oprávněn předepsat takovéto penále žalobci k úhradě. Městský soud dále posoudil
spornou otázku, zda pohledávka na penále je pohledávka za podstatou s tím, že v pravomoci
správních soudů není rozhodovat ve věcech konkurzu a vyrovnání, ale pouze posuzovat
zákonnost správního aktu. Pokud tedy z uvedené judikatury vyplývá, že správce konkurzní
podstaty se může dostat do prodlení s plněním veřejnoprávní povinnosti v době po prohlášení
konkurzu (zde úhrada pojistného na všeobecné zdravotní pojištění), pak je nepochybné,
že žalovaný může žalobci předepsat penále v podobě deklaratorního aktu, kterým žalobci pouze
sděluje to, co se nestalo ze zákona (výše penále a období za které vzniklo). Městský soud dále
dovodil, že se za dlužné pojistné považuje i dlužné penále a z §33 odst. 1 písm. d) zákona
o konkurzu a vyrovnání vyplývá, že pohledávka na penále (u zdravotního pojištění),
u které povinnost platit vznikla až po prohlášení konkurzu, nebude moci být uspokojena
v konkurzním řízení, nicméně platební výměr, kterým byl žalobci sdělen předpis penále deklaruje
již vzniklou povinnost a nesměřuje přímo k uspokojení pohledávky žalované. Teprve po zrušení
konkurzu by mohl takový výměr sloužit jako exekuční titul. Pokud tedy v tomto případě sdělil
správní orgán žalobci výměrem výši penále, kdy tento výměr může sloužit jako exekuční titul,
tak se tento postup nijak nepříčí shora uvedené právní úpravě.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí městského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační
stížnost podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). V kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., pro který Nejvyšší správní soud shledává kasační stížnost přípustnou. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek městského soudu v mezích řádně uplatněných kasačních
důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 přezkoumal a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Městský soud se v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně zabýval žalobními
námitkami, s nimiž se náležitým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Nejvyšší správní soud
proto pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se plně ztotožňuje
a dále k věci uvádí následující:
V projednávané věci jde především o posouzení právní otázky, zda se v případě neplacení
plateb pojistného na všeobecné zdravotní pojištění řádně a včas mohla stěžovatelka vzhledem
k §31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání dostat do prodlení, a proto vzniklo zdravotní
pojišťovně oprávnění předepsat a vymáhat penále ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb.
a §18 zákona o pojistném. Stěžovatelka z §31 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání dovozuje,
že lze-li pohledávky za podstatou (a tou je pojistné na veřejné zdravotní pojištění vzniklé
po prohlášení konkurzu podle §31 odst. 2 uvedeného zákona) uspokojit kdykoliv v průběhu
konkurzního řízení, nemůže prodlení z nezaplaceného pojistného na veřejném zdravotním
pojištění nastat a vyměření penále není oprávněné i z důvodu, že §31 zákona o konkurzu
a vyrovnání je nutno aplikovat jako le specialis pro závazky z titulu pojistného na zdravotní
pojištění. Podle názoru Nejvyššího správního soudu ustanovení §31 odst. 1 větu první zákona
o konkurzu a vyrovnání nelze vykládat izolovaně od věty druhé téhož odstavce upravující dva
možné způsoby uspokojení nároku, tj. kdy lze jednotlivé nároky uspokojit. Zatímco podle věty
první lze nároky a pohledávky uspokojit kdykoliv v průběhu konkurzního řízení, zbývající nároky
jen podle pravomocného rozvrhového usnesení. Slovo kdykoliv neznamená libovůli splněním
povinnosti platit pojistné na veřejné zdravotní pojištění, které je pohledávkou za podstatou,
ale vyjadřuje přednost uspokojení této pohledávky za podstatou oproti uspokojení nároku
podle pravomocného rozvrhového usnesení. Proto je uvedené ustanovení bez specifického
vztahu a tím méně nadřazenosti vůči ustanovením upravujícím problematiku veřejného
zdravotního pojištění v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, či zákonu
č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Povinnosti uložené v uvedených
zákonech či oprávnění z nich vyplývající nejsou vůči zaměstnavateli uvedeným ustanovením
dotčeny. Neplatila-li stěžovatelka pojistné na veřejné zdravotní pojištění včas a ve správné výši,
dostala se do prodlení a v souladu s §18 zákona o pojistném jí bylo oprávněně vyměřeno penále
a ve smyslu §8 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. je příslušná zdravotní pojišťovna povinna dlužné
pojistné včetně penále vymáhat. S ohledem na tento výklad je penále předepsané po právu.
Na správním soudu přitom není, aby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
posuzoval, jak by mělo být naloženo s pohledávkou žalované v rámci konkurzního řízení.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu
nákladů řízení nenáleží. Žalovaná, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení
nepožadovala, proto jí náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu