ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.38.2009:78
sp. zn. 6 Ads 38/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: Z. V.,
zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou, se sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, generální ředitelství, se sídlem Soudní 1672/1a,
P. O. Box 3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí generálního ředitele žalované ze dne 5. 4. 2007,
č. j. 55/237/2007 - 50/215, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 10. 10. 2008, č. j. 5 Ca 188/2007 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se za m ítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 5712 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky
Mgr. Jany Hladíkové.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 4. 2007, č. j. 55/237/2007 - 50/215, generální ředitel žalované
zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice Pardubice ve věcech služebního
poměru ze dne 1. 1. 2007, č. j. 70/2007 - 21/4, jímž byl žalobce podle §215 odst. 1 a 7 zákona
č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zák on
o služebním poměru“), ustanoven na služební místo strážný - řidič, jmenován do služební
hodnosti asistent, zařazen do 3. platové třídy a současně mu byl stanoven služební příjem
v celkové výši 28 950 Kč. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání generální ředitel žalované uvedl,
že ustanovení žalobce na služební místo strážný - řidič bylo ke dni 1. 1. 2007 provedeno
v souladu s ustanovením §215 zákona o služebním poměru a 3. tarifní třída a ostatní složky
služebního příjmu, včetně nulového osobního příplatku, byly žalobci stanoveny v souladu
s příslušnými předpisy. Zákon o služebním poměru upravil přechod do režimu nové právní
úpravy, přičemž z jeho ustanovení §215 odst. 1 nelze dovodit povinnost služebního funkcionáře
ustanovit příslušníka na služební místo, které odpovídá jeho dosavadní funkci. V rámci
přechodných ustanovení zákona o služebním poměru byl žalobce ustanoven na služební místo,
ve vztahu k němuž jsou od 1. 1. 2007 nově stanoveny činnosti pro jednotlivé tarifní třídy
a služební hodnosti, a to v souladu s nařízením vlády č. 104/2005 Sb., jímž se stanoví katalog
činností v bezpečnostních sborech.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 10. 2008, č. j. 5 Ca 188/2007 - 48,
rozhodnutí generálního ředitele žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V odůvodnění tohoto rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že §215 odst. 1 zákona o služebním
poměru stanoví pro zařazení na služební místo požadavek splnění stanoveného stupně vzdělání
a pro jmenování do služební hodnosti požadavek, aby šlo o služební hodnost, která je stanovena
pro toto služební místo. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí uvedl, že ustanovení žalobce
na služební místo provedl podle potřeb Vězeňské služby ČR a jmenování do služební hodnosti
odpovídá zařazení služebního místa podle tarifních tříd příslušníků bezpečnostních sborů
uvedených v příloze k zákonu o služebním poměru. Generální ředitel žalované pak uvedl,
že toto ustanovení bylo provedeno v souladu s §215 a násl. zákona o služebním poměru;
pokud jde o tarifní třídu a ostatní složky příjmů pouze obecně odkázal na §113 a násl. zákona
o služebním poměru, na nařízení vlády č. 104/2005 Sb., nařízení vlády č. 556/2006 Sb., NGŘ
č. 87/2006 a především na nové stanovení činností pro jednotlivé tarifní třídy a služební hodnos ti
od 1. 1. 2007. V odůvodnění rozhodnutí generálního ředitele žalované zcela chybí
jakékoliv konkrétní odůvodnění zařazení žalobce, zejména konkrétní popis jeho pracovních
činností a odkaz na konkrétní ustanovení právních předpisů. Napadené rozhodnutí je tedy
podle názoru Městského soudu v Praze nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Městský soud v Praze dále poukázal na skutečnost, že žalobce byl rozhodnutím ze dne
17. 7. 2006, č. j. 490/2006 - 21/4, odvolán z funkce vedoucího referátu dopravy oddělení
vězeňské a justiční stráže Věznice Pardubice a ustanoven dnem 18. 7. 2006 do funkce strážný
2. třídy - řidič. Odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl generální ředitel rozhodnutím ze dne
3. 10. 2006, č. j. 55/42/2006 - 50/206 - R, s odůvodněním, že žalobce není podle závěrů
služebního hodnocení schváleného dne 21. 3. 2006 způsobilý vykonávat dosavadní funkci.
Toto rozhodnutí pak bylo ve správním soudnictví zrušeno s odůvodněním, že zmíněné služební
hodnocení neobstojí jako podklad pro rozhodnutí o převedení žalobce na jinou funkci. Žalovaná
dále v nyní projednávané věci ve vyjádření k žalobě konstatovala, že žalobce byl ustanoven
na místo stejné úrovně, jaké zastával v den předcházející novému zařazení, tj. ke dni 31. 12. 2006.
Žalobce tak ke dni 31. 12. 2006 zastával funkci strážný 2. třídy - řidič, do níž byl převeden
rozhodnutím, které bylo následně soudem zrušeno. Městský soud v Praze tedy věc uzavřel
tak, že rozhodnutí generálního ředitele žalované je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
podle §76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Ve včasné kasační stížnosti uplatnila žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) důvod kasační
stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka namítla, že jediným důvodem
pro ustanovení žalobce na služební místo bylo nabytí účinnosti zákona, jenž zavedl nová
označení služebních míst, stanovil nová kritéria pro jejich výkon, zavedl služební hodnosti a zrušil
stávající hodnostní systém. Služební funkcionář postupoval při ustanovení žalobce na služební
místo podle §215 odst. 1 zákona o služebním poměru, přičemž přechod do režimu nové právní
úpravy byl založen na zásadě diskontinuity dosavadního služebního zařazení. Právní předpis
přitom nestanovil záruku zachování stejné úrovně služebního míst a či stejné úrovně služebního
příjmu. Ustanovení §215 zákona o služebním poměru předpokládalo k 1. 1. 2007 nové
ustanovení na služební místo a nové stanovení dalších rozhodných skutečností charakterizujících
vymezení nového právního a organizačního postavení příslušníka v bezpečnostním sboru. Nové
zařazení žalobce vycházelo z potřeb bezpečnostního sboru, jelikož zde nebyl dán jiný důvod
pro ustanovení na služební místo než účinnost nového zákona. Proto bylo nadbytečné
odůvodnění skutečnosti, na základě níž byl žalobce zařazen do 3. tarifní třídy. V případě žalobce
se jednalo o služební místo totožné s funkcí vykonávanou do 31. 12. 2006. Žalobce přitom mohl
být k 1. 1. 2007 ustanoven na služební místo dozorce - řidič, i kdyby do té doby vykonával funkci
jinou. Dále pak zákon o služebním poměru neukládá bezpečnostnímu sboru uvádět při zařazení
příslušníka na služební místo konkrétní popis pracovních činností. Konkrétní popis služební
činnosti totiž každému příslušníkovi určí vedoucí příslušník. Navíc tento pop is není uveden
ani v pracovní smlouvě, kterou sjednává zaměstnanec se zaměstnavatelem podle §33 a §34
zákoníku práce. Druhové vymezení služebního místa v souladu s nařízením vlády
č. 104/2005 Sb., jímž se stanoví katalog činností v bezpečnostních sborech, bylo v rozhodnutí
ve věcech služebního poměru stanoveno srozumitelně, žalobce byl ustanoven na služební místo
strážný - řidič. Závěr Městského soudu v Praze o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí generálního
ředitele stěžovatelky, tak nemá oporu v zákoně. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ve věcech služebního poměru, např. na rozsudky
sp. zn. 3 Ads 20/2008, sp. zn. 3 Ads 113/2007, sp. zn. 6 Ads 130/2007 a sp. zn. 3 Ads 11/2008,
u nichž, byť se týkají zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
ve znění pozdějších předpisů (zrušen ke dni 1. 1. 2007 - pozn. soudu), Nejvyšší správní soud
nikdy neoznačil rozhodnutí o zařazení příslušníků podle katalogu činností za nepřezkoumatelná.
Stěžovatelka dále poukázala na to, že zařazení příslušníků na služební místa proběhlo k 1. 1. 2007
ve všech bezpečnostních sborech v České republice a kromě Městského soudu v Praze nebylo
ve správním soudnictví zpochybněno. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla,
aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou a trvá
na nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. V rozhodnutí generálního ředitele stěžovatelky totiž není
uvedeno, z čeho správní orgán vycházel při novém zařazení žalobce, když obecný odkaz
na právní předpis je zcela nedostatečný. Dále se nelze ztotožnit ani s názorem stěžovatelky,
že při přechodu příslušníků do režimu zákona o služebním p oměru bylo možné provádět jejich
zařazení bez ohledu na jejich dosavadní funkci podle potřeb Vězeňské služby ČR. Za této situace
by totiž bylo rozhodnutí o novém zařazení jen na libovůli služebního funkcionáře. K tvrzení,
že příslušník byl fakticky ustanoven na služební místo stejné úrovně, jaké zastával v den
předcházejícího novému zařazení, je možné poukázat na to, že rozhodnutí o převedení do funkce
strážný 2. třídy bylo posléze soudem zrušeno. Na základě těchto skutečností žalobce navrhl
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ustanoveními §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly
stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Pod důvod kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., na který stěžovatelka
poukázala, lze podřadit všechna tvrzení v ní obsažená, jelikož v nich bylo namítnuto nesprávné
posouzení právní otázky Městským soudem v Praze soudem ohledně jím učiněného závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí generálního ředitele stěžovatelky.
Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů je dána
tehdy, pokud odůvodnění takového rozhodnutí je nedostatečné ve smyslu rozsahu
či přesvědčivosti. V projednávané věci prvoinstanční správní orgán v odůvodnění rozhodnutí
ze dne 1. 1. 2007, č. j. 70/2007 - 21/4, uvedl, že ustanovení žalobce na služební místo bylo
provedeno podle potřeb Vězeňské služby ČR a v souvislosti s nabytím účinnosti zákona
o služebním poměru. Generální ředitel stěžovatelky pak v odůvodnění rozhodnutí ze dne
5. 4. 2007, č. 55/237/2007 - 50/215, toliko uvedl, že z ustanovení §215 odst. 1 zákon a
o služebním poměru nelze dovodit povinnost služebního funkcionáře ustanovit příslušníka
na služební místo odpovídající jeho dosavadní funkci, takže v rámci tohoto přechodného
ustanovení byl žalobce ustanoven na služební místo, pro něhož jsou od 1. 1. 2007 nově
stanoveny činnosti pro jednotlivé tarifní třídy a služební hodnosti.
V projednávané věci byl žalobce podle §215 odst. 1 zákona o služebním poměru
ustanoven na služební místo strážný - řidič, které odpovídalo jeho dosavadní funkci. Za účinnosti
předchozí právní úpravy služebního poměru byl totiž rozhodnutím ředitele Věznice Pardubice
ze dne 17. 7. 2006, č. j. 490/2006 - 21/4, odvolán z funkce vedoucího referátu dopravy oddělení
vězeňské a justiční stráže Věznice Pardubice a ustanoven dnem 18. 7. 200 6 do funkce strážný
2. třídy - řidič, přičemž odvolání proti tomuto rozhodnutí generální ředitel stěžovatelky zamítl
rozhodnutím ze dne 3. 10. 2006, č. j. 55/42/2006 - 50/206-R. Vzhledem k tomuto ustanovení
na totéž služební místo tedy již nebylo zapotřebí v rozhodnutí generálního ředitele stěžovatelky
uvádět konkrétní popis pracovních činností žalobce, které má podle nové právní úpravy v rámci
služebního poměru vykonávat, když taková povinnost služebního funkcionáře nevyplývá
ani z žádného jiného zákonného ustanovení. V tomto směru Nejvyšší správní soud oproti závěru
Městského soudu v Praze neshledává rozhodnutí odvolacího orgánu nepřezkoumatelným.
Proti shora uvedeným rozhodnutím o odvolání z dosavadní funkce a ustanovení do nižší funkce
však žalobce podal žalobu, na což poukázal i v opravném prostředku proti rozhodnutí
o ustanovení na služební místo podle nové právní úpravy. Za této situace měl generální ředitel
stěžovatelky v rozhodnutí o odvolání ze dne 5. 4. 2007, č. j. 55/237/2007 - 50/215, objasnit,
na základě jakých skutečností je nutné žalobce opětovně zařadit na totéž služební místo,
ačkoliv zákonnost rozhodnutí o přeřazení na nižší funkci vydaného za předchozí právní úpravy
byla zpochybněna. Nezbytnost takové úvahy je přitom zřejmá i z toho, že rozhodnutí vydané
ve věci odvolání žalobce z funkce vedoucího referátu dopravy byla později zrušena rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2008, sp. zn. 5 Ca 367/2006. Správní orgány obou
stupňů sice v nyní projednávané věci dovodily, že podle §215 zákona o služebním poměru je
služební funkcionář oprávněn ustanovit příslušníka bezpečnostního sboru i na služební místo,
které neodpovídá jeho funkci podle dosavadních právních předpisů, avšak na podporu tohoto
svého závěru neuvedly žádné argumenty. Na t ěchto závěrech pak nemohou nic změnit
ani judikáty Nejvyššího správního soudu, na něž stěžovatelka v kasační stížnosti poukázala,
neboť ty nesouvisí s problematikou služebních poměrů nebo se týkají jiných, než v projednávané
věci posuzovaných otázek.
Lze tedy uzavřít, že v uvedených směrech odůvodnění rozhodnutí generálního ředitele
stěžovatelky ze dne 5. 4. 2007, č. j. 55/237/2007 - 50/215, postrádá rozhodný důvod pro výrok,
bez něhož nelze dojít k učiněnému závěru o nutnosti ustanovení žalobce právě na služební místo
strážný - řidič v souvislosti s novou úpravou služebního poměru. Městský soud tedy nepochybil,
když toto rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Žalobce měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto soud
podle §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit mu d o patnácti
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně náhradu nákladů o kasační
stížnosti ve výši 5712 Kč, která se skládá z částky 4200 Kč za dva úkony právní služby
po 2100 Kč (převzetí a příprava zastoupení a vyjádření ke kasační stížnosti podle §7, §9 odst. 3
písm. f/ a §11 odst. 1 písm. a/ a d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky
č. 276/2006 Sb.), z částky 600 Kč za s tím související dva režijní paušály po 300 Kč (§13
odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.) a z částky 912 Kč
odpovídající 19 % dani z přidané hodnoty, jíž byla advokátka povinna podle zvláštního právního
předpisu odvést z odměny za zastupování a náhrad, jež byly vyjmenovány.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu