ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.46.2009:64
sp. zn. 6 Ads 46/2009 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: I. P.,
proti žalovanému: ředitel Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje,
se sídlem Výškovická 40, Ostrava - Zábřeh, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 6. 2008, č. j. HSOS - 698 - 8/KŘ - ŘK - 2008, a ze dne 19. 6. 2008, č. j. HSOS - 698 - 9/KŘ -
ŘK - 2008, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 8. 1. 2009, č. j. 22 Ca 247/2008 - 40,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, č. j. 22 Ca 247/2008 - 40,
se zrušuj e a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2008, č. j. HSOS - 698 - 8/KŘ - ŘK - 2008,
změnil rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského
kraje ze dne 21. 3. 2008, č. j. HSOS - 13 - 29/KŘ - PaM - 2008, o náhradě
za ztížení společenského uplatnění. Žalovaný dále svým rozhodnutím ze dne 19. 6. 2008,
č. j. HSOS - 698 - 9/KŘ - ŘK - 2008, změnil rozhodnutí ředitele kanceláře ředitele
Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje ze dne 21. 3. 2008, č. j. HSOS - 13 -
30/KŘ - PaM - 2008, o náhradě účelně vynaložených nákladů spojených s léčením.
Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 1. 2009, č. j. 22 Ca 247/2008 - 40, vyslovil
nicotnost obou výše uvedených žalobou napadených rozhodnutí žalovaného. Rozhodl
tak i přesto, že námitku nicotnosti žalobce neuplatnil, neboť nicotnost rozhodnutí je soud
povinen vyslovit podle §76 odst. 2 s. ř. s. i bez návrhu. Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební
zákon“), ani zákon č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o HZS“), neobsahuje vymezení poměru ustanovení o řízení
ve věcech služebního poměru příslušníků HZS ve vztahu k obecným předpisům o správním
řízení. Z tohoto důvodu je třeba aplikovat §180 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V procesních otázkách neupravených
výslovně ve služebním zákoně je třeba užít ustanovení o řízení obsažená ve správním řádu,
konkrétně §77 odst. 1 věta první, podle níž je nicotné to rozhodnutí, k jehož vydání nebyl
správní orgán vůbec věcně příslušný. Soud zdůraznil, že správní orgán může uplatňovat
svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena,
a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena. Podle §2 odst. 1 služebního zákona ve věcech služebního
poměru příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále
stanoveno jinak. V rozsahu jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části
bezpečnostního sboru. Další ustanovení služebního zákona podle názoru soudu vymezují věcnou
příslušnost ministra vnitra, určeného člena vlády, ředitele školy, vedoucího organizační části
ministerstva vnitra, rektora policejní akademie a pro rozhodování ve věcech služebního poměru
příslušníků v záloze. Tato ustanovení na posuzovaný případ nedopadají.
V odůvodnění uvedeného rozhodnutí soud dále uvedl, že podle §2 odst. 1 zákona
o HZS tento sbor tvoří generální ředitelství, které je součástí Ministerstva vnitra, dále hasičské
záchranné sbory krajů a Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární
ochrany ve Frýdku-Místku. V čele hasičského záchranného sboru kraje stojí ředitel a hasičské
záchranné sbory krajů řídí generální ředitelství. Proto generální ředitel HZS může delegovat
svou věcnou příslušnost rozhodovat v prvním stupni ve věcech služebního poměru jen a pouze
na vedoucího organizační části HZS, tedy konkrétně na ředitele hasičského záchranného sboru
kraje jako vedoucího tohoto sboru. Na tom nic nemění ani krajskému soudu známý pokyn
generálního ředitele HZS č. 22/2006 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele
HZS, kterým se stanoví pravomoci generálního ředitele HZS a vedoucích organizačních částí
HZS jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, ve znění pokynu č. 24/2007 téže sbírky,
podle něhož je věcná příslušnost rozhodovat ve věcech služebního poměru delegována
na ředitele kanceláře krajského ředitele (čl. 10 písm. w/ citovaného pokynu). K této delegaci
podle názoru krajského soudu nelze přihlížet, neboť takto delegoval generální ředitel HZS
svou věcnou příslušnost na jinou osobu, než na kterou mu delegaci této věcné příslušnosti vůbec
umožňuje zákon. Soud proto uzavřel, že jediným věcně příslušným orgánem HZS k rozhodování
v posuzované věci podle §224 služebního zákona ve vztahu k příslušníkovi HZS zařazenému
v hasičském záchranném sboru kraje, který není ředitelem kanceláře krajského ředitele, je pouze
generální ředitel HZS ČR. Rozhodoval-li o nároku kdokoliv jiný, učinil tak mimo věcnou
příslušnost určenou mu zákonem nebo na základě zákona, pročež je jeho rozhodnutí ve smyslu
§77 odst. 1 věty prvé správního řádu nicotné. S ohledem na to proto soud vyslovil nicotnost
obou napadených rozhodnutí žalovaného.
Ve včasné kasační stížnosti namítl žalovaný (dále též „stěžovatel“), že pro řízení ve věcech
služebního poměru se správní řád nepoužije. Služební zákon totiž obsahuje speciální právní
úpravu v části dvanácté pro řízení ve věcech služebního poměru, která má přednost před úpravou
obecnou. Kromě toho namítl, že §180 odst. 1 správního řádu je ustanovením pouze přechodným
a že zákon o služebním poměru nabyl účinnosti až po roce od nabytí účinnosti správního řádu.
Podle názoru stěžovatele je v ustanovení §180 odst. 1 správního řádu upraven postup správních
orgánů pro řízení, která byla vedena před účinností tohoto zákona. Stěžovatel postupoval
v posuzované věci pouze podle ustanovení o řízení podle služebního zákona. Stěžovatel vyjádřil,
že v případě rozhodnutí ředitele HZS Moravskoslezského kraje proto rozhodovala podle §190
odst. 6 služebního zákona osoba věcně příslušná ve smyslu delegované věcné příslušnosti
služebním předpisem. Stěžovatel z těchto důvodů nesouhlasí s názorem krajského soudu, že jeho
rozhodnutí byla nicotná podle §77 odst. 1 správního řádu. Krajský soud je oprávněn vyslovit
nicotnost pouze z důvodů uvedených v §77 odst. 2 správního řádu.
Stěžovatel zdůraznil, že v rámci HZS vychází věcná příslušnost u krajského ředitele
z příslušného služebního předpisu, který byl vydán na základě zmocnění uvedeného ve služebním
zákoně a který určuje, která organizační část je v daném případě v daném řízení věcně příslušná.
Krajský soud nezohlednil zejména ustanovení §2 odst. 1 služebního zákona, které určuje,
že ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů jedná a rozhoduje jménem
státu ředitel bezpečnostního sboru, nestanoví-li tento zákon jinak. V rozsahu jím stanoveném
však může jednat a rozhodovat též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru. Služební
zákon však nedefinuje pojem „organizační část bezpečnostního sboru“. Pouze v právně
nezávazné poznámce pod čarou je k tomuto pojmu uveden příkladmo §2 odst. 1 zákona
č. 238/2000 Sb., ve znění zákona č. 362/2003 Sb., v němž je stanoveno, že HZS tvoří generální
ředitelství, hasičské záchranné sbory krajů a Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší
odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku. Z této poznámky ovšem nevyplývá, jaké jsou
organizační části v rámci HZS. Služební zákon přitom tyto části nestanovuje ani pro jiné
bezpečnostní sbory. Podpůrně a pro srovnání stěžovatel poukázal na úpravu §3 odst. 2 a §8
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatel dále v kasační stížnosti uvedl, že služební zákon v §4 odst. 5 zmocňuje ředitele
bezpečnostního sboru k přípravě návrhu organizační struktury bezpečnostního sboru,
kterou v podmínkách HZS schvaluje podle vládou schválené systemizace ministr vnitra.
Generální ředitel HZS tak navrhuje ministru vnitra i organizační části bezpečnostního sboru.
Současnou organizační strukturu navrženou generálním ředitelem HZS schválil ministr vnitra dne
24. 10. 2006, pod č. j. PO - 2711/GŘ - OR - 2006, přičemž organizační struktura hasičských
záchranných sborů krajů je uvedena v příloze č. 12. Jednotlivé organizační části
jsou pojmenovány a na jejich vedoucí jsou pokynem generálního ředitele HZS č. 22/2006
delegovány pravomoci jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru. Stěžovatel má za to,
že ustanovením §2 odst. 1 služebního zákona je vytvořen prostor pro decentralizaci rozhodování
ve věcech služebního poměru, přičemž z chybějící definice pojmu a příkladmého odkazu
není možno výkladem zužovat možnost decentralizace pouze na ředitele hasičského záchranného
sboru kraje.
Podle stěžovatele je příslušným služebním předpisem pokyn generálního ředitele HZS
č. 22/2006 Sbírky interních aktů řízení generálního ředitele HZS, ve znění pokynu
č. 24/2007 téže sbírky, jakožto závazný interní akt řízení. Stěžovatel poukázal na absurdní
důsledky výkladu krajského soudu, které spočívají v tom, že podle tohoto výkladu by musel
rozhodovat o nárocích podle ustanovení §100 služebního zákona v prvním stupni
generální ředitel o každém jednotlivém příslušníkovi HZS a ve druhém stupni ministr vnitra,
a to proto, že podle názoru krajského soudu lze delegovat pravomoci pouze podle §2 odst. 1
zákona č. 238/2000 Sb. Stěžovatel se proto s tímto názorem soudu neztotožnil a považuje
za správné, aby organizační části podle potřeby a zejména schválené systemizace,
resp. organizační struktury HZS, byly stanoveny vnitřními normativy. Tyto části pak nelze
ztotožňovat s vymezením HZS uvedeným v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 238/2000 Sb.
Z těchto důvodů považuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu za chybně odůvodněný
a založený na nesprávném právním posouzení. Z toho stěžovatel dovozuje, že generální ředitel
HZS měl pravomoc výše uvedený vnitřní služební předpis vydat. Proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2009, č. j. 22 Ca 247/2008 - 40,
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s §109
odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelem v kasační
stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
podle kterého lze podat kasační stížnost z důvodu nesprávného posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nesprávné posouzení právní otázky spočívá v tom, že je na správně
zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná
právní norma, která je však nesprávně vyložena. Podle stěžovatele tento důvod kasační stížnosti
představuje nesprávný závěr krajského soudu o nicotnosti jím vydaných rozhodnutí.
Vlastním úvodem Nejvyšší správní soud předesílá, že po právní (a v mnohém i skutkové)
stránce obdobná problematika již byla zdejším soudem opakovaně posuzována a řešena.
V nyní projednávané věci proto Nejvyšší správní soud vycházel jak ze svého rozsudku
ze dne 16. 3. 2009, č. j. 4 Ads 139/2008 - 49, tak i z rozsudku ze dne 19. 3. 2009,
č. j. 6 Ads 118/2008 - 69, obou dostupných na www.nssoud.cz. V podrobnostech na ně proto
Nejvyšší správní soud plně odkazuje, neboť se s jejich právními závěry v nyní posuzované věci
naprosto ztotožňuje.
Zákonná právní úprava bezpečnostních sborů České republiky a jejich pravomocí vést
určité typy řízení jako správní orgány je poměrně komplikovaná. Pomyslným lex generalis
pro otázky služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je výše zmíněný služební zákon.
Ten upravuje právní poměry příslušníků bezpečnostních sborů, jejich odměňování, řízení
ve věcech služebního poměru a organizační věci služby. Bezpečnostním sborem se rozumí
Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky,
Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky
a informace, což stanová §1. Ustanoví §1 odst. 2 tohoto zákona stanoví vrcholné orgány
těchto bezpečnostních sborů (tzv. ředitelé bezpečnostních sborů), přičemž podle služebního
zákona v čele HZS stojí generální ředitel. Podle §2 služebního zákona, který upravuje pravomoc
jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, jsou rozděleny tyto pravomoci
mezi tzv. služební funkcionáře (nadřízeného ředitele bezpečnostního sboru, ředitele
bezpečnostního sboru a osoby pověřené rozhodováním ve věcech služebního poměru).
Za služebního funkcionáře se považuje i ministr příslušného resortu, jemuž je ředitel
bezpečnostního sboru odpovědný (tj. nadřízený ředitele bezpečnostního sboru). Pravomoci
jsou rozděleny mezi služební funkcionáře podle postavení a služebního zařazení příslušníků
bezpečnostních sborů, jichž se jednání či rozhodování ve věci služebního poměru týká. Ohledně
organizačního uspořádání HZS neobsahuje služební zákon žádná další speciální pravidla. Proto je
nutno vycházet z ustanovení §2 odst. 1 tohoto zákona, které uvádí, že „ve věcech služebního poměru
příslušníků jedná a rozhoduje jménem státu ředitel bezpečnostního sboru, není-li dále stanoveno jinak. V rozsahu
jím stanoveném jedná a rozhoduje též vedoucí organizační části bezpečnostního sboru.
1)
“ Pod poznámkou č. 1)
je uveden příkladmo odkaz na ustanovení §2 odst. 1 zákona o HZS. Služební zákon zde tedy
svěřuje originálně pravomoc k rozhodování věcí služebních poměrů „řadových“ příslušníků
bezpečnostních sborů řediteli toho kterého bezpečnostního sboru a derivativně na základě
zmocnění ředitele bezpečnostního sboru také vedoucímu organizační části bezpečnostního sboru.
Pro výklad uvedené kompetenční normy je tedy zapotřebí vyložit, co se v kontextu služebního
zákona rozumí pod pojmem „organizační část bezpečnostního sboru“, na základě něhož lze určit
rovněž obsah pojmu „vedoucí organizační části bezpečnostního sboru“, na něhož může
být delegována rozhodovací pravomoc dle citovaného ustanovení služebního zákona.
Služební zákon neobsahuje legální definici pojmu „organizační část bezpečnostního
sboru.“ Pouze odkazuje poznámkou pod čarou a jako příklad uvádí právě vymezení dělení HZS,
které je uvedeno v ustanovení §2 zákona o HZS. Podle tohoto ustanovení HZS tvoří: a) generální
ředitelství hasičského záchranného sboru (dále jen "generální ředitelství"), které je součástí Ministerstva vnitra
(dále jen "ministerstvo"), b) hasičské záchranné sbory krajů, a c) Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší
odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku. Organizace bezpečnostních sborů je na zákonné
úrovni upravena pouze v základním rozsahu, a především z toho pohledu, kdo je nositelem
originální rozhodovací pravomoci. Ohledně delegace těchto pravomocí zákon upravuje samotné
oprávnění nositele originální pravomoci delegovat aktem řízení toto oprávnění na jiného
služebního funkcionáře, kterým je ve věcech služebního poměru příslušníků dle citovaného
ustanovení §2 odst. 1 služebního zákona „vedoucí organizační části bezpečnostního sboru.“
Z výše uvedených důvodů však nelze ze zákonných předpisů jednoznačně určit, které součásti
bezpečnostního sboru jsou jeho organizační částí, a které nikoliv. Z toho dále vyplývá, že nelze
pouhou aplikací zákonných norem naplnit rozsah pojmu „vedoucí organizační části
bezpečnostního sboru“, aniž by byly aplikovány akty řízení, které organizační strukturu
bezpečnostních sborů upravují konkrétněji a dotvářejí tak organizační rámec bezpečnostních
sborů upravený zákonnými normami.
Na základě tohoto pohledu dospěl Nejvyšší správní soud v posuzované věci k závěru,
že HZS má tři základní organizační části vymezené v §2 odst. 1 služebního zákona,
avšak to nevylučuje, že se za jeho organizační části mohou považovat i další vymezené strukturní
úseky těchto organizačních částí stanovené na základě aktů řízení vydávaných generálním
ředitelem HZS (např. územní odbory HZS, jednotky HZS, či úseky krajských ředitelství HZS).
Nejvyšší správní soud k tomu podotýká, že tento způsob organizace a fungování bezpečnostních
sborů je pro ně typickým charakteristickým rysem a odpovídá rovněž racionalitě a účelnosti
fungování těchto bezpečnostních složek státu. Zvláště pak rozhodování ve věcech služebního
poměru je řízením úzce spjatým s výkonem služby jako takovým. Příslušníci bezpečnostních
sborů jsou povinni znát služební předpisy a další akty řízení vydávané ředitelem bezpečnostních
sborů a dalšími služebními funkcionáři (§46 odst. 1 služebního zákona). Znalost vnitřní
organizační struktury bezpečnostních sborů, jakož i věcné příslušnosti služebních funkcionářů
k rozhodování ve věcech služebního poměru, lze u příslušníků bezpečnostních sborů
presumovat, a proto zde nelze hovořit ani o případném ohrožení právní jistoty účastníků řízení
ve věcech služebních poměrů.
Pokyn generálního ředitele HZS ze dne 22. 12. 2006, č. 22/2006 Sbírky interních aktů
řízení generálního ředitele HZS, kterým se stanoví pravomoci generálního ředitele HZS
a vedoucích organizačních částí HZS jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru, ve znění
pokynu č. 24/2007 téže Sbírky, obsahuje delegaci rozhodovacích pravomocí ve věcech
služebního poměru na ředitele kanceláře generálního ředitele (čl. 2), ředitele odboru (čl. 4),
ředitele kanceláře krajského ředitele (čl. 10), náměstka krajského ředitele (čl. 11) a další služební
funkcionáře. Konkrétně pravomoc rozhodovat ve věcech náhrady za ztížení společenského
uplatnění a účelně vynaložených nákladů spojených s léčením příslušníků HZS podle ustanovení
§98 až §111 služebního zákona je svěřena řediteli kanceláře krajského ředitele (čl. 10 písm. o/
pokynu). Věcně příslušným služebním funkcionářem je dle ustanovení §190 odst. 6 věty první
služebního zákona služební funkcionář nadřízený služebnímu funkcionáři, který napadené
rozhodnutí vydal. Tímto služebním funkcionářem je v souladu s citovaným pokynem krajský
ředitel HZS. Z přiložené systemizace služebních míst HZS Moravskoslezského kraje a jiných
ustanovení citovaného pokynu vyplývá, že krajský ředitel HZS je ve všech věcech nejbližším
nadřízeným služebním funkcionářem řediteli kanceláře krajského ředitele. Z tohoto důvodu je
krajský ředitel nepochybně příslušný i k rozhodování o odvolání proti rozhodnutí ředitele
kanceláře krajského ředitele, neboť je jeho nejbližším nadřízeným funkcionářem.
Nejvyšší správní soud proto nevidí žádnou zákonnou překážku v tom, aby na tyto
služební funkcionáře, jimž pokyn generálního ředitele HZS svěřuje významná rozhodovací
oprávnění ve věcech služebního poměru, bylo nahlíženo jako na vedoucí organizačních částí
HZS v souladu se smyslem a účelem §2 odst. 1 služebního zákona, jímž je decentralizace
pravomoci jednat a rozhodovat jménem HZS na hierarchicky níže postavené služební
funkcionáře, než je generální ředitel HZS. Proto je takovým vedoucím organizační části HZS jak
krajský ředitel, tak i jemu podřízený ředitel kanceláře krajského ředitele. Z toho vyplývá, že jak
prvoinstanční rozhodnutí, tak i rozhodnutí stěžovatele o odvolání byla vydána orgány k tomu
pravomocnými a věcně příslušnými.
Krajský soud však v žalobním řízení dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí žalovaného
jsou nicotná. Podle ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. platí, že pokud soud zjistí, že rozhodnutí trpí
takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu.
Problematika nicotnosti správních rozhodnutí je s účinností od 1. 1. 2006 upravena správním
řádem v ustanovení §77 a §78. Koncepce nicotnosti je založena na myšlence, že nicotné je
rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal
správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Dále je ve smyslu uvedených
ustanovení správního řádu nicotné i takové rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně
vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je
nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje
soud podle soudního řádu správního. Jakkoliv má být nicotnost správního rozhodnutí z důvodu
absolutní věcné nepříslušnosti k vydání rozhodnutí řešena v prvé řadě již ve správním řízení,
správní soudy k ní samozřejmě musí v intencích §78 odst. 2 a 3 s. ř. s. přihlížet ex offo, stejně
jako k nicotnosti dané vnitřní rozporností, právní či faktickou neuskutečnitelností správního
rozhodnutí a dalšími vadami vylučujícími kvalifikaci správního aktu jako rozhodnutí. Z důvodů
shora uvedených je však závěr krajského soudu o nicotnosti rozhodnutí stěžovatele nesprávný
a způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky pravomoci a věcné příslušnosti stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty první s. ř. s.
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude Krajský
soud v Ostravě podle §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku.
Podle §110 odst. 2 věty první s. ř. s. Krajský soud v Ostravě v novém rozhodnutí
rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu