ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.47.2009:109
sp. zn. 6 Ads 47/2009 - 109
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. V., zastoupeného
Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou, se sídlem Výstavní 16a, Brno, proti žalovanému: Krajský
úřad kraje Vysočina, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ, č. j. KUJI 1987/2007,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 41 Cad 164/2008 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ítá .
II. Žádný z účastníků n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007, č. j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu
Moravské Budějovice, odboru sociálního, ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3845/2007, jímž byla zamítnuta
žalobcova žádost o přiznání dávky sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním
zabezpečení, zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a §7 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb.,
o sociální potřebnosti.
Ze spisu v daném případě již dříve vyplynulo, že dne 15. 9. 2006 požádal žalobce
o poskytnutí dávky sociální péče k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb
a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost ve výši stanovené zákonem o životním minimu.
V prohlášení o majetku v kolonce č. 6 („finanční prostředky“) přitom neuvedl nic. (Součástí spisu
však je fotokopie potvrzení vydaného dne 29. 7. 2005 společností Ahold Czech republic, a. s.,
o tom, že vyplácí žalobci od února 1998 pravide lně každý měsíc výhru ve výši 11 000 Kč a dále
fotokopie výpisu ze žalobcova účtu z ledna 2006, z níž je zřejmé, že mu zmíněná společnost
zaslala 19. 1. 2006 částku 11 000 Kč. Výpis z účtu byl městskému úřadu zaslán Českou
spořitelnou, a. s., k jeho žádosti.) Usnesením ze dne 5. 10. 2006 vyzval městský úřad žalobce,
aby doložil smlouvu o důchodu uzavřenou se společností Ahold Czech republic, a. s. dne
19. 1. 1998, jakož i přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005, a to podle §7 odst. 1
zákona o sociální potřebnosti. Proti tomu podal žalobce odvolání, kde uvedl, že žádnou smlouvu
neuzavřel a i kdyby ano, tak ji nepředloží, neboť se jedná o písemnost osobní povahy.
K požadavku na předložení daňového přiznání pak uvedl, že rozhodnou skutečností je pouze
příjem za posledních 6 měsíců před podáním žádosti o dávku, a přiznání k dani za rok 2005 je tak
nepodstatné. Na základě tohoto odvolání bylo žalovaným usnesení městského úřadu změněno
tak, že byla žalobci uložena povinnost předložit do 8 dnů smlouvu případně jinou listinu,
na jejímž základě mu je poskytována společností Ahold Czech republic, a. s., měsíčně peněžitá
částka 11 000 Kč. Žalobce byl také upozorněn, že pokud tak neučiní, může být jeho žádost
o dávku zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2007 se také tak stalo, neboť žalobce požadovanou
listinu nedoložil. Proti zamítavému rozhodnutí městského úřadu podal odvolání, kde uvedl,
že žádný takový příjem nemá a ani spis neobsahuje žádný důkaz, že by nějaký příjem pobíral.
Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2007 bylo žalobcovo odvolání žalovaným zamítnuto a napadené
rozhodnutí městského úřadu potvrzeno. V odůvodnění pak žalovaný poukázal mj. na §4 odst. 3
zákona o sociální potřebnosti, podle něhož jsou pro přiznání dávky rozhodnou skutečností nejen
náklady, ale také příjmové a majetkové poměry žadatele a jeho rodiny. Pokud žalobce tyto
poměry neosvědčil, tj. nedoložil požadovaný doklad, z něhož by bylo zřejmé, zda je osobou
sociálně potřebnou, městský úřad postupoval správně, jestliže jeho žádost zamítl. Proti t omuto
rozhodnutí podal žalobce žalobu.
Krajský soud žalobu zamítl s přímým odkazem na právní názor Nejvyššího správního
soudu vyjádřený v předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008,
který obšírně ocitoval. Krajský soud ve shodě s tímto rozsudkem uzavřel s tím, že správnímu
orgánu I. stupně nezbylo než žádost o dávku odmítnout, neboť žalobce neosvědčil majetkové
poměry ve smyslu §7 odst. 1 a 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
tohoto rozsudku.
Krajský soud v Brně po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku postupoval
ve smyslu §108 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní („s. ř. s.“) a předložil kasační
stížnost s příslušnými spisy Nejvyššímu správnímu soudu.
Nejvyšší správní soud se zabýval posouzením základních kritérií podané kasační stížnosti
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není přípustná.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-
li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
Dle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu.
V daném případě se jedná o situaci, kdy rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007,
č. j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ, bylo Krajským soudem v Brně již dříve
zrušeno (rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 41 Cad 61/2007 - 26),
avšak Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí ke kasační stížnosti žalovaného zrušil (rozsudkem
č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 dostupným na www.nssoud.cz). Ve zrušujícím rozsudku
zavázal krajský soud jasně vyjádřeným právním názorem. Krajský soud následně intencích tohoto
právního názoru žalobu nyní napadeným a projednávaným rozhodnutím zamítl. Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Brně se v novém rozhodnutí řídil právním názorem,
který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí - ostatně i sám stěžovatel v úvodu
kasační stížnosti uvádí, že krajský soud rozhodoval (citace): „podle scénáře Nejvyššího správního
soudu, proto směřuje tato kasační stížnost vesměs přímo proti rozsudku NSS
č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008“. Nejvyšší správní soud se v intencích své dosavadní
judikatury k §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. zabýval otázkou, zda argumentace stěžovatele uvedená
v kasační stížnosti nepřekračuje a nevybočuje z otázek, které předchozí rozhodnutí NSS
již řešilo a vyslovilo k němu jasný právní názor. Dospěl však k závěru, že nikoli. Kasační
stížnost - jakkoli velmi obšírná - napadá a zpochybňuje prostřednictvím různorodé a značně
rozsáhlé argumentace tyto (všechny tři základní otázky) několik základních okruhů otázek.
Stěžovatel především tvrdí, že se ze strany správních orgánů jednalo o nezákonný požadavek
důkazu příjmu z výhry a že jako žadatel o dávku nebyl povinen k této součinnosti se správním
orgánem. Důkazy použité správním orgánem (zejm. informace o výhrách a údaje z bankovních
účtů) není možno použít, neboť je tím porušena povinnost mlčenlivosti a poskytnutím došlo
i k trestnému činu. Stěžovatel dále složitě argumentuje ve prospěch názoru, že výhry v loteriích,
sázkách a jiných podobných hrách a výhry z reklamních soutěží nejenže nejsou příjmem
zahrnovaným do rozhodného příjmu pro účely zákona o životním minimu, ale nejsou
ani majetkem určeným k uspokojování životních potřeb občanů. Nejednalo se tedy o okruh
rozhodných skutečností pro posuzování sociální potřebnosti a městský úřad nebyl oprávněn
informace o žalobcově výhře požadovat. Stěžovatel se přitom dovolával i právního názoru
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 - 58, dostupný
na www.nssoud.cz (týkal se shodné výhry, avšak ve vztahu k dávce sociální péče žalobcovy
manželky – V. V.), který má být s rozsudkem č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 v rozporu.
Dále stěžovatel zpochybnil pravomoc žalovaného k vydání rozhodnutí a tvrdil nicotnost
vydaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud zkoumal okolnosti případu z toho pohledu, zda se
předchozí rozhodnutí ke všem těmto základním okruhům otázek vyjádřilo, a dospěl k závěru, že
ano.
Především je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud výslovně vycházel z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 - 58, podle něhož nelze
výhru v loterii podřadit pod příjem uvedený v §6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu,
když s odkazem na tento rozsudek uvedl: <„V citovaném rozsudku se tedy Nejvyšší správní soud
zabýval tím, zda lze výhru považovat za příjem rozhodný pro nárok na dávku a zda se z tohoto
důvodu na ni vztahuje oznamovací povinnost podle §106 zákona o sociálním zabezpečení,
přičemž došel k závěru že tomu tak není. ... Tuto skutečnost pak potvrdil i ve sv ém rozsudku
ze dne 12. 6. 2008, č. j. 3 Ads 3/2008 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, kde soud posuzoval
povinnost žalobcovy manželky vrátit opakovanou dávku sociální péče. ... . Nejvyšší správní soud
v naposled citovaném rozsudku setrval na tom, že výhra není příjmem podle §6 odst. 1 písm. j)
zákona o životním minimu, avšak zdůraznil, že se „správní orgány I. i II. stupně již dále
nezabývaly tím, zda bylo možné výhru manžela žalobkyně zohlednit při posouzení celkových
sociálních a majetkových poměrů rodiny a tedy při zvážení sociální potřebnosti žalobkyně
podle §3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. Rovněž správní soud tuto otázku neřešil, neboť nebyla
předmětem přezkumného soudního řízení“. Věc byla proto vrácena žalovanému k dalšímu řízení,
neboť nebylo lze „učinit jednoznačný závěr o tom, zda byla dávka sociální péče vyplacena
neprávem. Teprve poté, co by tuto skutečnost správní orgán postavil najisto, by bylo možné
uvážit, zda žalobkyně neoprávněné vyplacení dávky zavinila“. V daném řízení stěžovatel
(žalovaný) již nezpochybňuje závěr zdejšího soudu o tom, že výhra není příjmem ve smyslu
zákona o životním minimu, avšak namítá, že při posouzení sociální potřebnosti je třeba vedle příjmů
vážit i ostatní majetkovou situaci žadatele. Nejvyšší správní soud v souladu se svým
naposled citovaným rozsudkem s touto námitkou zcela souhlasí.“ > Je tedy zjevné, že autorům
rozsudku NSS č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 byla předchozí judikatura v uvedené věci
dobře známa a že z ní vyšli.
K otázce správnosti výzvy a hodnocení důkazní situace se Nejvyšší správní soud
v rozhodnutí č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 vyjádřil
takto:“V daném případě není
pochyb o tom, že žalobce k výzvě žalovaného nedoložil smlouvu uzavřenou mezi ním
a společností Ahold Czech republic, a. s., na základě níž mu má být vypláceno měsíčně
11 000 Kč, ani žádnou jinou listinu, která by tuto skutečnost potvrzovala nebo vyvracela,
i když byl upozorněn, že jeho žádost může být kvůli tomu zamítnuta. Nejvyšší správní soud považuje
tuto výzvu za souladnou se zákonem, neboť jak je uvedeno výše, je žadatel o dávku povinen osvědčit
vedle příjmů také svoji celkovou majetkovou a sociální situaci a do ní se nepochybně promítá
i majetek (finanční částky) pocházející z jiných zdrojů, než ze zákonem předpokládaných příjmů.
Za situace, kdy bylo z předchozí činnosti správním orgánům známo, že žalobci má být doživotně
vypláceno měsíčně 11 000 Kč, což dokládalo potvrzení vydané společností Ahold Czech
republic, a. s., jakož i opis výpisu ze žalobcova účtu, a žalobce o této skutečnosti ve své žádosti
pomlčel, bylo zcela na místě vyzvat jej, aby smlouvou nebo jinou listinou doložil vyplácení této
částky, případně aby vyvrátil toto tvrzení správního orgánu. Přestože zmíněná výhra nesp adá
do kategorie příjmů podle §6 zákona o životním minimu, nelze pominout,
že by nezanedbatelným způsobem ovlivňovala žalobcovy celkové majetkové poměry. Informace
o vyplácení výhry je tedy skutečností rozhodnou pro nárok na dávku podle s §7 odst. 1 zákona
o sociální potřebnosti. V souladu s citovaným ustanovením tak byl žalobce povinen tuto
skutečnost také osvědčit, což neučinil a naopak o svých sociálních a majetkových poměrech
poskytl neúplné informace. Dospěl-li tedy krajský soud k opačnému závěru, tj. že výhru
osvědčovat nemusel, nesprávně citované ustanovení posoudil.“
K otázce údajného rozporu s předchozím rozhodnutím NSS se rozsudek
č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 výslovně vyjádřil: „Je třeba také uvést, že v rozsudku
zdejšího soudu, na nějž se krajský soud v dané věci odvolával (rozsudek ze dne 25. 7. 2007,
č. j. 3 Ads 112/2006 - 58) se Nejvyšší správní soud touto otázkou, tj. zda je žadatel povinen
podle §7 zákona o sociální potřebnosti osvědčovat i majetkové poměry a zda tyto poměry
ovlivňuje i případná výhra, vůbec nezabýval, neboť nebyla předmětem tehdejšího řízení.
V citované věci totiž Nejvyšší správní soud posuzoval pouze to, zda je vyplácená výhra příjmem
ve smyslu zmiňovaného zákona a z toho důvodu měla být předmětem oznamovací povinnosti.
Vůbec přitom nezkoumal, zda tato výhra ovlivňuje majetkové poměry rodiny žadatelky a zda tedy
z tohoto důvodu ji měla žadatelka oznámit, neboť tuto právní otázku mu k posouzení žádný
z účastníků nepředložil. Nejvyšší správní soud je totiž v řízení o kasační stížnosti zásadně vázán
uplatněnými důvody (vyjma situací zákonem přesně vymezených §109 odst. 3 s. ř. s.,
které však v dané věci nenastaly). V dané věci je však situace jiná, jelikož stěžovatel tuto otázku
vznesl jak v řízení o žalobě, tak jako důvod kasační stížnosti. Závěr zaujatý nyní tak není v rozporu
s názorem přijatým v rozsudku ze dne 25. 7. 2007. Naopak zdejší soud ze závěrů citovaného rozsudku
vychází a ve svém rozhodnutí na ně navazuje.“
Dále NSS v rozsudku č. j. 6 Ads 154/2007 – 54 z 11.9.2008 situaci jako celek
vyhodnocuje následovně (zkráceno): „Jestliže žalobce tvrdí, že mu žádná částka vyplácena není,
ale, že to nemůže nijak dokázat, nelze s ním v žádném případě souhlasit. Skutečnost,
že mu peníze nejsou vypláceny, byla totiž doložitelná velice snadno – žalobce mohl požádat
předmětnou společnost o vydání potvrzení, že mu žádnou částku nevyplácí, což by jistě udělala.
Pokud nikoli, mohl žalobce tuto skutečnost sdělit správnímu orgánu, kterému mohl udělit
souhlas k jejímu ověření u dané společnosti. ... Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že žalobcovy majetkové
poměry v dané věci zjištěny nebyly, a proto nemohl městský úřad vážit, zda je žalobce oprávněn požadovanou
dávku získat, případně v jaké výši. ... Právě situace, kdy o majetkových poměrech žadatele jsou
oprávněné pochybnosti, které žadatel přes výzvu neodstranil, ačkoli mohl (tak jako v daném
případě, kdy žadatel vyplácení výhry popírá, zatímco správní orgán má za to, že výhra vyplácena
je), je zcela na místě zamítnutí žádosti. Je však vhodné poukázat též na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 10. 2007, č. j. 6 Ads 75/2006 - 87, dostupné na www.nssoud.cz,
podle něhož je skutečnost, že žadatel o přiznání opakující se dávky sociální péče podle zákona
o sociální potřebnosti, jehož příjem nedosahoval výše životního minima, měl v době podání
své žádosti na účtu u peněžního ústavu částku přesahující 16 000 Kč a dále disponoval
na hotovosti částkou několika tisíc korun, je sama o sobě důvodem pro nevyhovění žádosti
podle §3 odst. 2 uvedeného zákona.“
Rozsudek NSS č.j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 se výslovně vyjádřil i k otázce
povinnosti mlčenlivosti a neoprávněnosti získaných informací: „Pokud jde o žalobcovo tvrzení o tom,
že nebyl povinen výhru prokazovat, neboť na ni dopadá povinnost mlčenlivosti, nemůže s ním Nejvyšší správní
soud souhlasit. ... Uvedené ustanovení tak ukládá společnosti Ahold Czech republic, a. s., povinnost
zachovávat mlčenlivost o osobě žalobce, jakožto výherce i o jeho výhře, přičemž při nedodržení
této povinnosti mu hrozí pokuta a výherci (žalobci) přiznává oprávnění požadovat náhradu
případně vzniklé škody. Nemá však žádný vliv na žalobcovu povinnost, jakožto žadatele o dávku
sociální péče, osvědčit své příjmy i sociální a majetkové poměry ( mezi které, jak je uvedeno výše,
patří i případné výhry). V dané věci je totiž důležité, že to byl žalobce, kdo se rozhodl o dávku
sociální péče žádat a kdo byl k tomu povinen doložit svoje majetkové poměry, které jsou
případnou výhrou nepochybně ovlivněny. Musel si být tak vědom toho, že výhru bude muset
uvést a pokud tak neučiní, nemůže být jeho žádosti vyhověno (tuto skutečnost mohl zjistit jednak
ze žádosti, kterou vyplňoval, navíc o ní byl poučen v usnesení, jímž byl vyzván k doložení
smlouvy). - ... - Je třeba také zdůraznit, že informaci o tom, že je žalobci vyplácena měsíčně určitá
částka od společnosti Ahold Czech republic, a. s., získal městský úřad nejen ze sdělení
této společnosti, kterým podle žalobcova tvrzení společnost porušila povinnost mlčenlivosti,
nýbrž také z výpisu ze žalobcova účtu, který byl předložen Českou spořitelnou, a. s. Již tento
výpis je pak zcela dostačující k tomu, aby zpochybnil žalobcovo tvrzení ohledně jeho
majetkových poměrů a opravňoval správní orgán k vyzvání žalobce podle §7 zákona o sociální
potřebnosti.“
Dále: otázkou formální dostatečnosti rozhodnutí a pravomoci žalovaného se rozsudek
NSS č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 výslovně zabýval: „Pochybení neshledal Nejvyšší
správní soud ani v tom, že ve správním řízení rozhodoval jiný odbor žalovaného, než ten,
jehož pracovník je podepsán pod kasační stížností. Kdo je v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu žalovaným stanoví §69 s. ř. s. („Žalovaným je správní orgán, který rozhodl
v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“). Žalovaným a možným
stěžovatelem (§105 odst. 1 s. ř. s.) je tak příslušný správní orgán (Krajský úřad kraje Vysočina) a nikoli jeho
jednotlivý odbor či oddělení, jak se zřejmě domnívá žalobce.“
Dále stěžovatel argumentuje tím, že žaloba žalovaného neměla být vůbec projednávána
a rozsudek NSS č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008 tak vůbec neměl být vydán,
a to mj. i s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. a §109 odst. 4 s. ř. s. a na skutečnost, že úřad nemá
veřejná subjektivní práva. Otázce postavení žalovaného a přípustnosti jeho kasační stížnosti
se citovaný rozsudek rovněž výslovně zabýval: „ Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat
přípustností kasační stížnosti, kterou žalobce označil s poukazem na §104 odst. 4 s. ř. s.
za nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li
se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne
2. 8. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody,
které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, dopadá pouze na takového stěžovatele,
který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podává kasační
stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní
obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal.“
Je tedy zjevné, že uplatněné otázky již byly v předchozím rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu řešeny a že předchozí rozhodnutí NSS č. j. 6 Ads 154/2007 - 54 z 11. 9. 2008
bylo po všech stránkách velmi pečlivé a podrobné, a zaobíralo se důkladně a obšírně všemi
podstatnými otázkami. Všechny rozhodné okruhy otázek kasační stížnosti byly již v předchozím
řízení zodpovídány, stěžovatel s jejich vyhodnocením pouze - za použití velmi široké a složité
argumentace - nesouhlasí. Za uvedených okolností Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.,
neboť se jedná zjevně a nepochybně o kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl
znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Krajský
soud v Brně přitom respektoval dle ust. §110 odst. 3 s. ř. s. právní názor Nejvyššího správního
soudu - žalobu zamítl dle §78 odst. 7 s. ř. s. v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu.
Žalobce (stěžovatel) v podané kasační stížnosti nenamítal, že by se krajský soud závazným
právním názorem neřídil. Stěžovatel naopak konstatuje, že krajský soud rozhodoval
(citace): „podle scénáře Nejvyššího správního soudu“; s názorem předchozího rozhodnutí NSS
však stěžovatel nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně se v novém rozhodnutí
řídil právním názorem, který vyslovil Nejvyšší správní soud v předchozím zrušovacím rozhodnutí
- ostatně ani sám stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, že by se Krajský soud v Brně neřídil
názorem Nejvyššího správního soudu, pouze vyjadřuje s tímto názorem nesouhlas - je kasační
stížnost nepřípustná a Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než ji podle §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. odmítnout.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 3 a §120 s. ř. s.,
podle kterých nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120
s. ř. s.).
V Brně dne 10. června 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu