ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.58.2009:36
sp. zn. 6 Ads 58/2009 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobkyně: nezl. V. E.,
zastoupené zákonnou zástupkyní T. E., právně zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem,
advokátem, se sídlem Římská 16, Praha 2, proti žalované: Česká správa sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání úkonu žalované ze dne 11. 11. 2008,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009,
č. j. 1 Cad 4/2009 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 11. 11. 2008, č. X, byl zákonné zástupkyni žalobkyně potvrzen příjem
dopisu ruského nositele důchodového pojištění ve vztahu k sirotčímu důchodu, který byl zaslán
spolu s překladem prostřednictvím Okresní správy sociálního zabezpečení Praha - východ.
Současně v tomto přípise žalovaná zaujala stanovisko, které zaslala i ruskému nositeli pojištění.
V něm uvedla, že mezi Českou republikou a Ruskou federací je v platnosti Dohoda mezí ČSR a
SSSR o sociálním zabezpečení ze dne 2. 12. 1959, č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“). Podle
čl. 6 Dohody důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní strany, na
jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod.
Důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovených předpisy této smluvní strany. Nárok na
pozůstalostní důchod po osobě, která nebyla ke dni úmrtí poživatelem českého důchodu, lze
přiznat pouze v případě, že byly splněny podmínky nároku na pozůstalostní důchod podle
Dohody. Podmínky aplikace Dohody je přitom třeba zkoumat jak u pozůstalé osoby, tak
i u zemřelé osoby. Proto nelze pozůstalostní důchod přiznat zejména v těch případech, kdy
zemřelá osoba nesplnila ke dni úmrtí podmínky pro aplikaci Dohody. Vzhledem k tomu, že
zemřelý nikdy nezískal trvalý pobyt na území České republiky, nesplnil podmínky nároku ve
smyslu §6 Dohody. Navíc zemřelý nezískal v České republice žádnou dobu pojištění. S ohledem
na to nemohl být podle žalované nezletilé žalobkyni přiznán sirotčí důchod, a proto rozhodnutí
ze dne 8. 3. 2007, č. X, o zamítnutí žádosti o sirotčí důchod je nadále v platnosti.
Proti tomuto přípisu podala žalobkyně správní žalobu, kterou Městský soud v Praze
usnesením ze dne 3. 2. 2009, č. j. 1 Cad 4/2009 - 15, odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Soud
dospěl k závěru, že přípis ze dne 11. 11. 2008, č. X, není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1
s. ř. s., neboť se tímto úkonem nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva nebo
povinnosti. Uvedeným úkonem správní orgán pouze vysvětlil existující právní a faktický stav.
Soud přisvědčil žalované, že se výše uvedeným úkonem nedotkla právní sféry žalobkyně. Jinak by
tomu podle soudu bylo, pokud by byla podána správní žaloba proti rozhodnutí o nepřiznání
sirotčího důchodu ze dne 8. 3. 2007, č. X. Soud uzavřel, že jelikož úkon žalované ze dne
11. 11. 2008, č. X, není rozhodnutím, je v souladu s §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního
přezkoumání.
Ve včasné kasační stížnosti byl uplatněn důvod podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nezletilá žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti uvedla, že Městský soud v Praze
posoudil věc v rozporu se zákonem, když její žalobu odmítl s tím, že napadené rozhodnutí
je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
V případě napadeného rozhodnutí ze dne 11. 11. 2008 totiž žalovaná rozhodla o nové žádosti
o sirotčí důchod, jejíž přijetí potvrdila dopisem ze dne 13. 9. 2007, tedy již po vydání rozhodnutí
žalované ze dne 8. 3. 2007. Městský soud v Praze měl tedy posoudit úkon žalované ze dne
11. 11. 2008 především podle jeho obsahu, z něhož plyne, že tímto úkonem jí byla závazně
určena její práva, resp. bylo určeno, že právo na přiznání sirotčího důchodu nemá. Soud měl
proto dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a měl ho
tedy přezkoumat. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 3. 2. 2009, č. j. 1 Cad 4/2009 - 15, bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním názorem soudu
prvního stupně vysloveným v kasační stížností napadeném usnesení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a stěžovatelka v ní namítá důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.; rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., na něhož stěžovatelka poukázala,
lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení. Nezákonnost, tedy nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, přitom spočívá v tom, že je na správně zjištěný skutkový stav aplikována
nesprávná právní norma, popřípadě je aplikována správná právní norma, která je však nesprávně
vyložena.
Stěžovatelka v projednávané věci spatřuje nezákonnost napadeného usnesení o odmítnutí
žaloby v nesprávném posouzení přípisu žalované ze dne 11. 11. 2008, č. X, jakožto úkonu, který
není rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. a je tak vyloučen ze soudního
přezkoumání, ačkoliv z obsahu tohoto přípisu vyplývá, že jím byly závazně určeny její práva.
Přípis žalované ze dne 11. 11. 2008, č. X, nemá náležitosti rozhodnutí uvedené v
ustanovení §68 a §69 správního řádu č. 500/2004 Sb., neboť neobsahuje výrokovou část,
odůvodnění ani poučení účastníků. Z těchto ustanovení správního řádu je přitom zapotřebí
vycházet i v řízení ve věcech důchodového pojištění, neboť zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, který toto řízení upravuje, neobsahuje zvláštní ustanovení
o náležitostech rozhodnutí o dávkách důchodového pojištění. Z toho vyplývá, že přípis žalované
ze dne 11. 11. 2008, č. X, neměl formu rozhodnutí předpokládanou příslušným procesním
předpisem.
Nicméně podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006,
č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, který byl publikován pod č. 923/2006 Sb. NSS, „pojem „rozhodnutí“
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv individuální správní akt
vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení. Námitky, že rozhodnutí nemělo příslušnou
formu a nebylo vydáno v žádném řízení, je nutno odmítnout již proto, že potřeba soudního přezkumu faktických
správních rozhodnutí je ještě intenzivnější právě tam, kde správní orgán nepostupuje předem stanoveným
a předvídatelným způsobem podle příslušného procesního předpisu.“ Nejvyšší správní soud judikoval
o nutnosti přistupovat k rozhodnutí vždy z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy i v dalších
svých rozhodnutích (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne
21. 10. 2008, publikovaný pod č. 1764/2009 Sb. NSS, rozsudek č. j. 8 As 10/2005 - 38 ze dne
20. 7. 2005, publikovaný pod č. 1046/2007 Sb. NSS).
Proto je nutné posoudit, zda přípis žalované ze dne 11. 11. 2008, č. X, je po obsahové
stránce rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutím žalované ze dne 8. 3. 2007, č. X, byla
zamítnuta žádost žalobkyně o sirotčí důchod podle §52 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém
pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“).
V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaná uvedla, že Dohoda je založena na principu teritoriality
a rozhodující je tak místo trvalého bydliště osoby, jejíž doba pojištění má být pro důchodové
účely hodnocena. Zemřelý otec žalobkyně však na území České republiky neměl podle čl. 6
Dohody trvalý pobyt, a proto podmínky pro přiznání nároku na sirotčí důchod po něm, které
jsou uvedeny v ustanovení §52 zákona o důchodovém pojištění, nebyly splněny.
Ručně psaným dopisem v ruském jazyce ze dne 3. 5. 2007 podala zákonná zástupkyně
žalobkyně opětovnou žádost o sirotčí důchod. Následně k žádosti českého orgánu sociálního
zabezpečení zaslal Penzijní fond Ruské federace stanovisko ze dne 12. 8. 2008, podle
jehož závěru se má stěžovatelka v dané věci obracet na orgány sociálního zabezpečení v České
republice. Podstatou územního principu zakotveného v Dohodě je totiž podle ruského nositele
důchodového pojištění realizace důchodového zabezpečení podle zákonů státu, na jehož území
žijí občané jednoho ze smluvních stran, takže pro projednávaný případ je nutné použít
zákonodárství České republiky, kde trvale pobývá žadatelka a její dcera.
V přípise ze dne 11. 11. 2008, č. X, žalovaná toliko potvrdila příjem stanoviska Penzijního
fondu Ruské federace ze dne 12. 8. 2008 a sdělila, že vyjádření k němu zasílá také ruskému
nositeli důchodového pojištění. V tomto vyjádření pak uvedla, že podmínky aplikace Dohody je
třeba zkoumat u pozůstalé i zemřelé osoby, a proto pozůstalostní důchod nelze přiznat zejména
v těch případech, kdy zamřelá osoba nesplnila ke dni úmrtí podmínky pro aplikaci Dohody.
Z toho vyplývá, že přípis žalované ze dne 11. 11. 2008, č. X, představuje podle svého
obsahu toliko nesouhlasné vyjádření k stanovisku Penzijního fondu Ruské federace ze dne
12. 8. 2008, a nikoliv rozhodnutí o opětovné žádosti o sirotčí důchod, kterou podala zákonná
zástupkyně stěžovatelky dne 3. 5. 2007. O tom svědčí i absence jakékoliv zmínky o této žádosti
v přípisu ze dne 11. 11. 2008, č. X. V závěru přípisu se sice uvádí, že žalobkyni nemůže být
s ohledem na v něm uvedené skutečnosti přiznán sirotčí důchod a rozhodnutí ze dne 8. 3. 2007 o
jeho nepřiznání tak zůstává v platnosti, avšak tuto zmínku lze považovat za shrnutí existujícího
právního stavu, který nedoznal změny ani na základě stanoviska ruského nositele důchodového
pojištění, a nikoliv za zamítavé rozhodnutí o opakované žádosti stěžovatelky o sirotčí důchod
Lze tedy shrnout, že přípis žalované ze dne 11. 11. 2008, č. X, nepředstavuje ani po
obsahové stránce rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., a proto Městský soud v Praze nepochybil,
když žalobu proti němu jako nepřípustnou odmítl.
Tento závěr však nic nemění na skutečnosti, že řízení o opětovné žádosti stěžovatelky
o sirotčí důchod ze dne 3. 5. 2007 nebylo doposud skončeno. Proto je povinností žalované vydat
o této žádosti rozhodnutí, jež bude obsahovat všechny náležitosti stanovené příslušným
procesním předpisem. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se pak žalovaná bude muset podrobně
zabývat principem teritoriality zakotveným v ustanovení čl. 6 Dohody a způsobem jeho aplikace
na důchody pozůstalých, neboť bez takového důkladného rozboru nelze přisvědčit správnosti jí
doposud zastávaného závěru, podle něhož nemá stěžovatelka nárok na sirotčí důchod z českého
systému důchodového pojištění, neboť její zemřelý otec neměl na území České republiky trvalý
pobyt. Zevrubné posouzení těchto otázek navíc vyžaduje i zmíněné stanovisko ruského nositele
důchodového pojištění, jež právě za použití principu teritoriality dospělo k opačnému závěru
než žalovaná a dovodilo, že důchody pozůstalých přiznávají a vyplácejí orgány té smluvní strany,
na jejímž území trvale bydlí občan, který o takový důchod žádá. V důsledku tohoto rozdílného
výkladu ustanovení čl. 6 Dohody ve vztahu k důchodům pozůstalých nebyl doposud stěžovatelce
přiznán starobní důchod českým ani ruským orgánem sociálního zabezpečení, což lze zajisté
považovat za nežádoucí stav. Proto bude třeba se otázkou určení nositele důchodového pojištění
ve vztahu k stěžovatelce zabývat důkladněji než v minulosti.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. Současně
v souladu s ustanoveními §120 a §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žalované právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu
takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu