ECLI:CZ:NSS:2009:6.ADS.70.2008:82
sp. zn. 6 Ads 70/2008 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: J. E.,
zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 16 Cad 142/2006 - 37,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2008, č. j. 16 Cad 142/2006 - 37,
se r uší a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná (dále též „stěžovatelka“) napadá kasační stížností výše označený rozsudek
Krajského soudu v Plzni, jímž bylo zrušeno její rozhodnutí ze dne 19. 4. 2006, č. X1, kterým
stěžovatelka přiznala žalobkyni od 14. 7. 2001 podle ustanovení §49 zákona č. 155/1995 Sb., o
důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“),
vdovský důchod ve výši 5339 Kč a starobní důchod ve výši 958 Kč měsíčně.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu je zčásti
nesrozumitelný a spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení věci samé.
Nesrozumitelnost rozsudku stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud napadené rozhodnutí
stěžovatelky ve výroku I. zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení, v odůvodnění však formuluje
závazný právní názor, že stěžovatelka nebude v dalším řízení pokračovat, neboť v právní moci
zůstává rozhodnutí o vdovském důchodu ze dne 24. 8. 2001. Nesrozumitelnost rozhodnutí
podle stěžovatelky spočívá rovněž v tom, že se krajský soud podle jejího názoru nezabýval
žalobou ze dne 10. 5. 2006, ale žádostí žalobkyně ze dne 22. 12. 2004 o přepočet důchodu, navíc
soudem kvalifikovanou nikoliv jako žádost o přepočet důchodu, ale jako žádost o obnovu řízení.
Pokud jde o právní posouzení věci, stěžovatelka namítá, že žalobkyně se žalobou ze dne
10. 5. 2006 domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí stěžovatelky, jímž byl realizován
rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2006, sp. zn. 16 Cad 259/2005. Žalobkyně
tvrdila, že tento rozsudek nebyl napadeným rozhodnutím stěžovatelky řádně realizován. Krajský
soud ovšem vyvodil, že po vydání pravomocného rozhodnutí o vdovském důchodu ze dne
24. 8. 2001 neměla být opakovaně vydávána další rozhodnutí (č. II z 11. 10. 2005 a rozhodnutí,
o něž jde v projednávané věci), neboť zde podle soudu byla překážka rei iudicatae. Stěžovatelka
proto neměla podle krajského soudu znovu o nároku na dávku vdovského důchodu a její výši
rozhodovat. Krajský soud podle stěžovatelky své vývody opřel o ustanovení §62 zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů; stěžovatelka podle napadeného
rozsudku měla svými dalšími rozhodnutími ve věci toto ustanovení porušit. K tomu stěžovatelka
namítá, že v první řadě se citované ustanovení mohlo z hlediska časových účinků normy uplatnit
hypoteticky pouze ve vztahu k rozhodnutí č. II z 11. 10. 2005, nikoliv k rozhodnutí, jež je
předmětem tohoto řízení, neboť to již bylo vydáno za účinnosti nového správního řádu,
tedy zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Zejména však stěžovatelka namítá, že krajský soud
při úvaze o rozhodnutí o vdovském důchodu z 24. 8. 2001 jakožto domnělé překážce věci
rozhodnuté nebere v potaz právní normu speciální ve vztahu ke správnímu řádu, a to zákon
o důchodovém pojištění. Ten totiž ve svém ustanovení §56 zásadu rei iudicatae prolamuje
a upravuje zvláštním způsobem postup řízení, jehož předmětem je posouzení požadavků
uplatněných po právní moci původního rozhodnutí s cílem dosáhnout jeho změny. Stěžovatelka
proto prezentovaný názor krajského soudu považuje za nesprávné právní posouzení věci,
pro něž je na místě rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle jejího názoru spornou
otázkou není rozdílný náhled na výklad zásady res iudicata, ale předmětem sporu je otázka,
zda stěžovatelka řádně realizovala rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2006,
č. j. 16 Cad 259/2005 - 35. V této otázce žalobkyně přisvědčuje názoru krajského soudu, že tomu
tak nebylo. Pokud jde o namítanou nesrozumitelnost rozsudku, žalobkyně zdůrazňuje, že krajský
soud uložil stěžovatelce, aby nepokračovala v řízení, jímž se snažila docílit snížení vdovského
důchodu žalobkyně. Krajský soud však podle žalobkyně nijak stěžovatelce nebrání, aby jí přiznala
příplatek k vdovskému důchodu, jak o to žalobkyně opakovaně žádala.
Nejvyšší správní soud ze správního a soudního spisu seznal tyto podstatné skutečnosti:
Stěžovatelka vydala dne 11. 10. 2005 pod číslem X1 rozhodnutí č. II, jímž žalobkyni
přiznala od 14. 7. 2001 vdovský důchod podle ustanovení §49 zákona o důchodovém pojištění
v částce 5213 Kč měsíčně. Dále v rozhodnutí konstatovala, že žalobkyni náleží od tohoto data
starobní důchod ve výši 958 Kč měsíčně. Dále stěžovatelka v rozhodnutí konstatovala valorizace
obou důchodů od data přiznání až k datu vydání rozhodnutí a konstatovala, že od ledna 2005
žalobkyni náleží rovněž příplatek podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Rozhodnutí stěžovatelka
opatřila poněkud minimalistickým odůvodněním, v němž se pouze omezila na konstatování
existence procentní výměry důchodu zemřelého manžela a procentní výměry vdovského
důchodu. Žalobkyně napadla toto rozhodnutí žalobou ze dne 3. 11. 2005. V žalobě namítla, že
z rozhodnutí není zřejmé, proč stěžovatelka rozhodla uvedeným způsobem. Žalobkyně poukázala
na to, že rozhodnutí stěžovatelky je výsledkem snahy žalobkyně o úpravu důchodu jejího
zemřelého manžela, od něhož se odvozuje její vdovský důchod, ve smyslu §25 zákona
č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatelka spolu s rozhodnutím č. II žalobkyni sice
zaslala průvodní dopis, v němž oznámila, že provedla úpravu starobního důchodu pana F. E.,
nicméně žalobkyně namítala, že úpravu důchodu nemohla učinit stěžovatelka dopisem, že se tak
mělo stát rozhodnutím. Pokud rozhodnutí č. II vychází z takové „úpravy“ důchodu dopisem,
nelze je brát vůbec v úvahu. Podle žalobkyně zůstává v platnosti předchozí rozhodnutí o
vdovském důchodu. Nadto podle žalobkyně byla stěžovatelčina právní úvaha obsažená
v průvodním dopise týkající se výkladu §25 zákona o soudní rehabilitaci nesprávná, neboť odpírá
zohlednit ve výpočtu příplatku k důchodu tzv. deniny. Žalobkyně rovněž přiložila rozsáhlou
korespondenci se stěžovatelkou týkající se jak výpočtu starobního důchodu manžela žalobkyně,
tak i řízení o přiznání dávky podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb.
Stěžovatelka ve svém vyjádření k žalobě sama navrhla zrušení svého rozhodnutí č. II
pro nepřezkoumatelnost s tím, že obsah průvodního dopisu měl tvořit správně odůvodnění
rozhodnutí, nicméně se neztotožnila s hmotněprávními námitkami žalobkyně co do aplikace §25
zákona o soudní rehabilitaci.
Ze správního spisu stěžovatelky vyplývá, že dne 11. 10. 2005 rozhodnutím č. 1
stěžovatelka rozhodla pod č. X1 o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb.
Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí č. II zrušil rozsudkem ze dne 26. 1. 2006
č. j. 16 Cad 259/2005 - 35 pro nepřezkoumatelnost podle §76 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Jeho základní úvahou přitom bylo,
že ze zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ze zákona
č. 71/1967 Sb., správního řádu, a z nařízení vlády č. 622/2004 Sb. plyne, že na základě žádosti
žalobkyně o poskytnutí příplatku k důchodu podle nařízení č. 622/2004 Sb. bylo zahájeno řízení
podle §81 zákona o organizaci provádění sociálního zabezpečení ve věci tohoto příplatku.
Podle názoru soudu mělo být napadeným rozhodnutím č. II rozhodnuto o této žádosti,
tedy o přiznání či nepřiznání příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Stěžovatelka
podle názoru krajského soudu nesprávně rozhodovala znovu o vdovském důchodu podle §49
zákona o důchodovém pojištění, tudíž rozhodla o něčem, o co nebylo žádáno. Stěžovatelka
proti tomuto rozsudku nepodala kasační stížnost.
Stěžovatelka poté vydala dne 19. 4. 2006 nové rozhodnutí o vdovském důchodu
podle ustanovení §49 zákona o důchodovém pojištění, do jehož odůvodnění nově pojala
podrobné vylíčení výpočtu originálního starobního důchodu zemřelého F. E., od něhož se
vdovský důchod žalobkyně odvozuje.
Toto rozhodnutí žalobkyně opět napadla žalobou, v níž namítla s odvoláním
na předchozí zrušující rozsudek Krajského soudu v Plzni, že stěžovatelka opět rozhodla o něčem,
čeho se žalobkyně nedomáhala (o vdovském důchodu namísto příplatku podle nařízení vlády
č. 622/2004 Sb.). Dále žalobkyně namítla, že stěžovatelka v rozhodnutí ze dne 16. 1. 2001, č. X2,
vyměřila zemřelému manželovi starobní důchod ve výši 10 371 Kč, v napadeném rozhodnutí
však konstatuje, že ke dni úmrtí manžela činila procentní výměra jeho starobního důchodu 8057
Kč. Žalobkyně rovněž napadla skutečnost, že stěžovatelka v rozhodnutí uvádí průběžná
zvyšování důchodů žalobkyně, ovšem bez odkazu na předpis a bez uvedení matematických
postupů. Žalobkyně též namítla některé domnělé nesrovnalosti v oznámení o výplatě důchodu.
Z těchto důvodů se domnívala, že napadené rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka ve vyjádření k žalobě uvedla, že pokud jde o vývody Krajského soudu
v Plzni týkající se nařízení vlády č. 622/2004 Sb., jimiž žalobkyně operuje, jde o vývody
nesprávné, neboť v rozhodnutí o důchodové dávce o příplatku podle zmíněného nařízení
rozhodovat nemůže, nadto o něm již pravomocně rozhodla rozhodnutím č. I ze dne
11. 10. 2005. Žaloba ze dne 3. 11. 2005, z níž původní zrušující rozsudek Krajského soudu
v Plzni vzešel, rozhodnutí o příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. vůbec nenapadala
a nečiní tak ani žaloba další. Pokud jde o procentní výměru starobního důchodu zemřelého
manžela žalobkyně, stěžovatelka uvedla, že byla nově vypočtena právě napadeným rozhodnutím
s patřičným odůvodněním. Průběh valorizace důchodů stěžovatelky s odkazy na jednotlivé právní
předpisy je pak podrobně popsán v odůvodnění rozhodnutí.
Krajský soud v Plzni napadené rozhodnutí stěžovatelky opětovně zrušil. Vyšel přitom
z následujících úvah: Ze správního spisu stěžovatelky vyšlo najevo, že žalobkyně byla
poživatelkou jednak starobního důchodu, jednak vdovského důchodu po zemřelém manželovi,
který byl poživatelem starobního důchodu. Jeho starobní důchod byl pravomocným rozhodnutím
ze dne 16. 1. 2001 pod č. X2 upraven od 1. 3. 1991 podle §25 zákona o soudní rehabilitaci a
důchod mu byl postupně zvyšován, takže od prosince 2000 náležel zemřelému manželovi
žalobkyně starobní důchod ve výši 10 371 Kč. Manžel žalobkyně zemřel dne XY. Dne 24. 8. 2001
byl žalobkyni pod č. X1 od 14. 1. 2001 podle §49 zákona o důchodovém pojištění přiznán
vdovský důchod, který byl vypočten z procentní výměry starobního důchodu zemřelého manžela
podle stavu k datu smrti. Žalobkyně ovšem dne 22. 12. 2004 požádala o prověření výpočtu
důchodu zemřelého manžela, přičemž požadovala i odškodnění denin. Dne 24. 5. 2005 požádala
o totéž žádostí o obnovu řízení, již stěžovatelka dne 8. 6. 2006 zamítla. Krajský soud konstatoval,
že žádost žalobkyně stěžovatelka nesprávně posoudila podle obsahu jako žádost o přepočet
důchodu, nikoliv jako žádost o obnovu řízení ve smyslu §62 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád.
Podle krajského soudu existovala dvě předchozí pravomocná rozhodnutí (rozhodnutí o
starobním důchodu zemřelého manžela žalobkyně a rozhodnutí o vdovském důchodu), tudíž
nebylo možné vydávat další rozhodnutí o dávce důchodového pojištění. Již vůbec nebyla
stěžovatelka podle krajského soudu oprávněna po zrušení svého rozhodnutí č. II vydávat
rozhodnutí nyní napadené a v něm nově přehodnocovat výši příplatku ke starobnímu důchodu
zemřelého manžela žalobkyně. Podle názoru krajského soudu stěžovatelka tímto postupem
porušila závažným způsobem ustanovení o řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
konkrétně ustanovení §62 o obnově řízení. Krajský soud vyslovil názor, že ve věci nastala
překážka res judicata, tudíž nebylo možno vydávat další rozhodnutí, bylo lze postupovat toliko
postupem obnovy řízení.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.) a tuto kasační stížnost
podala včas (§106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatelka uplatňuje
důvod kasační stížnosti uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d), tedy napadá rozsudek
krajského soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a pro vady
řízení před soudem, pro něž mohlo být rozhodnutí ve věci samé nezákonné. Nejvyšší správní
soud za této situace napadený rozsudek v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů
a v rozsahu kasační stížnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud musí odmítnout námitky stěžovatelky subsumovatelné pod důvod
kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Krajský soud přihlédl ex offo
k domnělým vadám rozhodnutí ve smyslu §76 odst. 1 s. ř. s., proto se nezabýval obsahem
žaloby. Takový postup je legitimní a nezpůsobuje nepřezkoumatelnosti. Rovněž tak nelze
přisvědčit závěru, že by výrok zrušující rozhodnutí stěžovatelky a vracející jí věc k dalšímu řízení
byl v příkrém rozporu s odůvodněním, v němž se požaduje, aby již v žádném řízení
nepokračovala - znění zrušujícího výroku rozsudku o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
závazně vyplývá z ustanovení §78 odst. 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení platí, že zruší-li soud
rozhodnutí správního orgánu, vysloví současně, že se věc vrací k dalšímu řízení správnímu
orgánu. V závazném právním názoru ve smyslu §78 odst. 5 s. ř. s. však soud ve zrušujícím
rozsudku uvede bližší disposice, podle nichž má správní orgán v tomto novém řízení postupovat.
Tyto disposice mohou být podle povahy vytýkaných vad i takového charakteru, že další řízení
již být vedeno nemá.
Pokud však jde o samu podstatu věci, tj. o důvody, pro něž krajský soud napadené
rozhodnutí stěžovatelky zrušil, Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s námitkami stěžovatelky
vůči závěrům krajského soudu.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí především vyslovit souhlas s námitkou
stěžovatelky, že již závěry krajského soudu v předchozím řízení týkajícím se rozhodování
o příplatku podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. byly zmatečné, neboť v první řadě o této dávce
již rozhodnuto bylo, jednak o této dávce nelze rozhodovat v řízení o dávce důchodového
pojištění. Příplatek k důchodu podle zmíněného nařízení vlády není součástí dávky důchodového
pojištění, ani s ní nesplývá (oproti příplatkům podle zákona o soudní rehabilitaci – srov. §98
zákona o důchodovém pojištění). Vede se o něm samostatné řízení a s dávkou důchodového
pojištění sdílí pouze modality výplaty a valorizace. K tomu srov. zejména rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 6 Ads 73/2006 - 82.
Pokud jde o vývody krajského soudu ohledně rozhodnutí stěžovatelky, jež bylo
předmětem tohoto řízení, lze konstatovat, že přehlédnutí časové působnosti právního předpisu
patří snad ještě k nedostatkům pochopitelným, zvláště pokud jde o předpis, který byl nahrazen
předpisem obsahově obdobným. Nicméně je třeba přisvědčit stěžovatelce, že nelze s ohledem
na §75 odst.. 1 s. ř. s. aplikovat na rozhodnutí z dubna 2006 zákon č. 71/1967 Sb., správní řád,
jenž pozbyl platnosti a účinnosti dnem 31. 12. 2005, neboť byl dne 1. 1. 2006 nahrazen v plném
rozsahu zákonem č. 500/2004 Sb., správním řádem.
Zcela neakceptovatelné jsou však úvahy krajského soudu o překážce rei iudicatae
(případnější je spíše hovořit o překážce rei administratae) v řízení o dávce důchodového pojištění.
Krajský soud sice obsáhle cituje ve svém rozhodnutí ze zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení a ze správního řádu (pomiňme, že ze správního řádu již neúčinného),
nicméně klíčové ustanovení, které v oblasti dávek důchodového pojištění zásadu překážky věci
rozhodnuté v podstatě vylučuje, naprosto ignoroval. Oním klíčovým ustanovením je §56 odst. 1
zákona o důchodovém pojištění (pro případ stěžovatelky je zásadní ustanovení §56 odst. 1
písm. b/ a c/), který stanoví následující:
„§56
(1) Zjistí-li se, že
a) nárok na důchod nebo na jeho výplatu zanikl, důchod se odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne
následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen,
b) důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl
přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod
nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění
nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí §55 odst. 2 věta druhá a třetí
obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě,
že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl
přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení,
c) důchod byl přiznán nebo je vyplácen ve vyšší částce, než v jaké náleží, nebo byl přiznán nebo se vyplácí
neprávem, důchod se sníží nebo odejme nebo jeho výplata se zastaví, a to ode dne následujícího po dni,
jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen,
d) se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně
podle ustanovení písmene b) nebo c).“
V případě ustanovení §56 zákona o důchodovém pojištění jde o speciální procesní
úpravu řešení skutkových situací, které nastaly nebo byly zjištěny až po právní moci rozhodnutí
o dávce důchodového pojištění. Jde tak o normu, která pro shodný předmět úpravy
a pro svou specialitu vylučuje užití obecných předpisů o správním řízení, především tedy
ustanovení o obnově řízení. Ustanovení §56 zakotvuje tzv. řízení o změně důchodu,
které pro oblast vztahů důchodového pojištění výrazným způsobem upřednostňuje zásadu
materiální správnosti před zásadou neměnnosti správních rozhodnutí. Existence zmíněného
ustanovení je notorietou, která se cituje mj. snad v každém rozhodnutí správním i soudním,
které se týká zejména dávek důchodového pojištění podmíněných dlouhodobým nepříznivým
zdravotním stavem, u nichž je změna skutkových okolností, resp. zjištění jiného skutkového
stavu než jak byl zjištěn v době rozhodnutí, velmi častá. S ohledem na to bylo zcela správné,
že stěžovatelka reagovala na žádost žalobkyně o přepočet důchodového dávky svého zemřelého
manžela, od níž se odvíjel její derivativní důchod, vyvoláním změnového řízení. Přitom se zcela
správně týkalo změnové řízení přímo dávky derivativní, tedy dávky vdovského důchodu
žalobkyně podle §49 zákona o důchodovém pojištění, nikoliv, jak snad hodlal krajský soud
naznačit, přímo dávky originární. Je třeba si uvědomit, že existence nároku na originární dávku
je součástí důchodového schématu a výše originární dávky je součástí důchodové formule
příslušných dávek derivativních. Nárok a výše dávky originární (která k datu vzniku
nároku na dávku derivativní může být dávkou toliko hypotetickou, dosud nepřiznanou -
srov. např. ustanovení §49 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění) jsou tak předmětem
řízení o samotné dávce derivativní - i na ně se případně plně vztahují konsekvence předvídané
ustanovením §56 zákona o důchodovém pojištění.
S ohledem na to považuje Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky
za důvodnou, a proto rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Krajský soud je názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán (§110 odst. 3
s. ř. s.). V novém řízení krajský soud rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu