ECLI:CZ:NSS:2009:6.APS.4.2009:41
sp. zn. 6 Aps 4/2009 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce:
Mgr. D. K., zastoupeného Mgr. Augustinem Kohoutkem, advokátem, se sídlem Tyršův dům,
Újezd 450/40, Praha 1, proti žalované: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky,
se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 5. 2009, č. j. 8 Ca 274/2007 - 20,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2009, č. j. 8 Ca 274/2007 - 20,
se zrušuj e a žaloba se odm ít á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce vykonával v roce 2006 od 1. 1. do 31. 8. samostatnou výdělečnou činnost
a za celý rok 2006 samostatně odváděl pojistné na veřejné zdravotní pojištění v měsíčních
zálohách; od 1. 9. 2006 pak odváděl pojistné také z příjmů dosažených ze závislé činnosti.
V červenci roku 2007 žalobce obdržel vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění
za období od 8. 6. 2006 do 15. 6. 2007 ze dne 21. 6. 2007. Místo očekávaného přeplatku ve výši
21 870 Kč, mu byl vyúčtován nedoplatek pojistného ve výši 3220 Kč a nedoplatek penále ve výši
126 Kč. Proti vyúčtování pojistného podal žalobce námitky, v nichž uvedl, že podnikatelskou
činnost vykonával v roce 2006 pouze 8 měsíců, proto by mělo být celkové roční pojistné
vypočítáno pouze ze dvou třetin maximálního ročního vyměřovacího základu, tedy z částky
486 000 Kč, a celková částka ročního pojistného by tak měla činit pouze 43 740 Kč,
nikoli 65 610 Kč jako za celý rok podnikání. V námitkách žalobce také uvedl, že dne 16. 7. 2007
uhradil ve vyúčtování pojistného vypočtené nedoplatky pouze z důvodu právní opatrnosti,
aby se vyhnul případnému zahájení exekuce, čímž však neměl v úmyslu připustit jejich
oprávněnost. Žalobce je naopak přesvědčen, že jeho povinnost jako osoby samostatně výdělečně
činné uhradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění za rok 2006 (tedy za období,
po které v tomto roce vykonával samostatnou výdělečnou činnost, tedy od 1. 1. do 31. 8. 2006)
byla bezezbytku splněna zaplacením částky pojistného ve výši 43 740 Kč. V návaznosti
na to v námitkách požádal, aby mu byl přeplatek na pojistném ve výši 21 870 Kč spolu
s neoprávněně vyúčtovaným penále vrácen. Na námitky žalobce odpověděl žalovaný přípisem
ze dne 7. 8. 2007, ve kterém uvedl, že dle platného zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném
na všeobecné zdravotní pojištění (dále jen „zákon o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění“), maximální vyměřovací základ činí 486 000 Kč bez ohledu na to, kolik měsíců v roce
byla samostatná výdělečná činnost vykonávána. Z toho vyplývá, že doplatek pojistného ve výši
3220 Kč byl vyúčtován i doplacen oprávněně a žádný přeplatek na pojistném placeným žalobcem
nebyl ke dni 17. 7. 2007 zjištěn.
Proti tomuto jednání žalované brojil žalobce žalobou na ochranu proti nezákonnému
zásahu správního orgánu k Městskému soudu v Praze. V žalobě se domáhal, aby žalovanému
bylo zakázáno po žalobci vymáhat částky pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a aby mu
byla vrácena částka ve výši 21 870 Kč přeplatku na pojistném a částka ve výši 200 Kč
zaplaceného penále. Městský soud však žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se ztotožnil
se závěrem žalované, že se z její strany nejednalo o nezákonný zásah, nýbrž její postup byl
v souladu s §3a odst. 4 písm. a) zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění v platném
znění.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost, ve které uplatňuje důvod obsažený v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“), neboť nesouhlasí s tím, jak městský soud posoudil právní
otázku, zda v případě, kdy osoba samostatně výdělečně činná nevykonávala samostatnou
výdělečnou činnost celý kalendářní rok, nýbrž jen jeho část, má ji být pojistné na všeobecné
zdravotní pojištění vypočteno z poměrné části maximálního vyměřovacího základu či z celé jeho
výše. Stěžovatel k tomu uvedl, že v ustanovení §3a odst. 2 zákona o pojistném na všeobecné
zdravotní pojištění je stanovena maximální výše vyměřovacího základu a že osoba samostatně
výdělečně činná musí odvést pojistné nejvýše z maximálního vyměřovacího základu. Výkladem
tohoto ustanovení za použití argumentu per analogiam, jakož i za respektování principu
proporcionality, nelze než nedospět k závěru, že v případě výpočtu pojistného za kratší období
než je kalendářní rok, je nezbytné roční vyměřovací základ proporcionálně snížit. Pokud by tomu
tak nebylo, docházelo by k nezákonné diskriminaci stěžovatele, který by byl nucen platit pojistné
na veřejné zdravotní pojištění i za dobu, kdy nepodniká, a současně k dvojímu odvodu pojistného
v případě, kdy stěžovatel zároveň odvádí pojistné ze závislé činnosti. Stěžovatel dále namítal,
že jednáním žalované došlo také k zásahu do jeho základních práv zaručených Ústavou České
republiky a Listinou základních práv a svobod. V návaznosti na všechny tyto námitky stěžovatel
navrhl, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem. Poté přezkoumal postup městského soudu a dospěl
k závěru, že rozsudek městského soudu trpí vadou, ke které je Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti. Shledal totiž, že žaloba stěžovatele byla dle §85 s. ř. s.
nepřípustná.
K odůvodnění Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu s §85 s. ř. s. je žaloba
na ochranu před neoprávněným zásahem nepřípustná v případě, kdy se lze ochrany či nápravy
domáhat jinými prostředky. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42, publikovaného pod č. 720/2005 Sb. NSS, „procesní institut žaloby
proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu nemůže být vykládán jako jakási náhražka
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a není proto ani v procesní dispozici účastníka řízení volit,
kterou z těchto žalob bude pro sebe považovat za výhodnější a které řízení tedy bude iniciovat. Určujícím kritériem
pro podání této žaloby totiž není jakási procesní taktika žalobce, nýbrž povaha napadeného úkonu. Přitom platí,
že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu má před žalobou proti nezákonnému zásahu přednost v tom smyslu,
že lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, je tak účastník řízení povinen učinit
a teprve po vyčerpání těchto prostředků si zároveň otevírá procesní prostor pro případné podání žaloby
proti rozhodnutí správního orgánu. Přímo žalovat nezákonný zásah je proto možno jen tehdy, pakliže ochrana
jinými právními prostředky není možná.“ V projednávané věci stěžovatel spatřoval nezákonný zásah
v tom, že mu byl žalovanou místo jím předpokládaného přeplatku vyúčtován nedoplatek
pojistného. Tento nedoplatek byl stěžovatelem zaplacen a žalovaná tak ani nemusela přistoupit
k jeho vymáhání. Stěžovatel se tak ve skutečnosti svými námitkami uplatněnými proti vyúčtování
pojistného žalovanou domáhal vrácení přeplatku pojistného. Podání žádosti o vrácení přeplatku
na pojistném je pak předpokládáno v §14 zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění.
O této žádosti rozhodují zdravotní pojišťovny v souladu s §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.,
o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále
jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), tedy za subsidiárního použití obecných přepisů
o správním řízení. Toto rozhodnutí zdravotní pojišťovny je dle §53 odst. 13 zákona o veřejném
zdravotním pojištění přezkoumatelné soudem podle zvláštních předpisů.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozhodnutí ze dne 1. 12. 2004, č. j. 3 As 52/2003 - 278,
publikovaném pod č. 983/2006 Sb. NSS, konstatoval, že žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu je podle §85 s. ř. s. nepřípustná,
pokud žalobce nevyužil možnosti ochrany či nápravy stavu pomocí právních prostředků,
které mu právní řád poskytuje; přitom není rozhodující, zda žalobce subjektivně považuje právní
prostředky, jimiž se může domáhat ochrany či nápravy stavu, za efektivní či nikoliv.
Žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že rozhodnutí o žádosti o vrácení
poplatku vydá na základě žaloby stěžovatele podané v rámci tohoto soudního řízení. Pokud
by žalovaná rozhodla o této žádosti zamítavě, stěžovatel se bude moci, poté co vyčerpá řádné
opravné prostředky (§53 odst. 10 zákona o veřejném zdravotním pojištění), obrátit s žalobou
proti rozhodnutí správního orgánu na soud.
Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba stěžovatele na ochranu proti nezákonnému zásahu
byla podle §85 s. ř. s. nepřípustná a městský soud ji tak měl v souladu s §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s. odmítnout. Nejvyšší správní soud současně poukazuje na to, že k témuž závěru dospěl
již ve svém dřívějším rozhodnutí v obdobné věci, konkrétně se jedná o rozsudek ze dne
15. 10. 2009, č. j. 3 Aps 8/2009 - 37, dostupný na www.nssoud.cz, a tímto na něj také odkazuje.
Na základě všech výše uvedených skutečností nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit rozsudek Městského soudu v Praze a současně žalobu
stěžovatele odmítnout.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu