ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.27.2009:61
sp. zn. 6 As 27/2009 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: U. N. V.,
zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalované:
Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti
rozhodnutí žalované ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. ČOI 1157/2007/0100/3200/2007/Vo/Št,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2009,
č. j. 11 Ca 282/2007 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se nepřizná v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalovaná rozhodnutím sp. zn. ČOI 1157/2007/0100/3200/2007/Vo/Št ze dne
29. 8. 2007 zamítla odvolání a potvrdila rozhodnutí ředitele inspektorátu České obchodní
inspekce Jihomoravského a Zlínského kraje, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši
25 000 Kč pro porušení právních povinností uvedených v §8 odst. 1 a 2 zákona č. 634/1992 Sb.,
o ochraně spotřebitele, z důvodu, že nabízel výrobky neoprávněně opatřené různými ochrannými
známkami. Dále bylo žalobci podle §7b odst. 5 zákona č. 64/1986, o České obchodní inspekci,
v platném znění, uloženo propadnutí výrobků a uhrazení paušální částky nákladů řízení ve výši
1000 Kč.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou k Městskému soudu v Praze. Namítal,
že výrobky, jejichž propadnutí bylo uloženo, nejsou definovány tak, aby nemohly být zaměněny
s jinými. Žalobce rovněž uvedl, že byl nesprávně označen za osobu povinnou. Městský soud
však žalobu zamítl.
Proti rozhodnutí městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Usnesením
městského soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 11 Ca 282/2007 - 42, byl vyzván, aby ve lhůtě do tří
dnů od doručení této písemnosti zaplatil soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši
3000 Kč. Současně byl správně poučen o následcích jeho nezaplacení. Toto usnesení bylo
právnímu zástupci stěžovatele prokazatelně doručeno dne 18. 2. 2009. Stěžovatel však soudní
poplatek neuhradil ani v této dodatečné lhůtě a na výzvu soudu ani neuvedl žádné skutečnosti,
které by mu ve splnění této povinnosti bránily. Městský soud tedy v záhlaví označeným
usnesením rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti pro nezaplacení soudního poplatku
v souladu s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Proti posledně uvedenému usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost,
v níž napadá nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. II. ÚS 118/02, č. 231/2002 Sb. ÚS,
který uvádí, že poplatková povinnost je osobní povinností žalobce ve smyslu §42 odst. 2 věty
druhé s. ř. s. Výzvu k zaplacení soudního poplatku tedy bylo nutno doručit nejen právnímu
zástupci stěžovatele, ale i účastníku samotnému. V doplnění své kasační stížnosti dále stěžovatel
namítá, že lhůta v délce 3 dnů od doručení usnesení, kterou městský soud k zaplacení soudního
poplatku stanovil, je nepřiměřeně krátká a nepostačuje ani k informování klienta o nutnosti
poplatek zaplatit. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 - 110, publikované pod č. 765/2006 Sb. NSS, v němž zdejší soud
dospěl k závěru, že „vzhledem k tomu, že soudní poplatek za kasační stížnost je 3000 Kč (…), bude
zpravidla vyhovovat lhůta cca jednoho až dvou týdnů od doručení výzvy“. Rovněž upozornil na nález pléna
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07, který uvádí, že „Ústavní soud považuje
třídenní lhůtu k dodatečnému splnění poplatkové povinnosti zásadně za nedostatečnou.“
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil, zda kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
jež na ni klade soudní řád správní. Dospěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou,
která byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo, a která je řádně zastoupena
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. Rovněž jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná
(§102 s. ř. s.).
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil v rozsahu stěžovatelem uplatněných kasačních
námitek (§103 odst. 1 písm. e/ s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002,
sp. zn. II. ÚS 118/02, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že zaplacení soudního poplatku
je úkonem, který má žalobce povinnost vykonat osobně, nikoli prostřednictvím svého právního
zástupce. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tento nález byl překonán novou právní
úpravou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinnou od 1. 1. 2003, která zavádí v §9
odst. 7 možnost splnit poplatkovou povinnost i dodatečně po zastavení řízení.
Oproti předcházející právní úpravě, kdy bylo možno poplatek ze správní žaloby dodatečně
zaplatit jen ve lhůtě stanovené soudem ve výzvě, se tedy stanovená lhůta fakticky prodloužila
ještě o dobu, kterou správnímu soudu trvá vydání usnesení, resp. jeho doručení,
což podle přesvědčení Ústavního soudu není doba zanedbatelná (srov. výše zmíněný nález pléna
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 2/07). Ve světle nové právní úpravy
interpretované Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/07 je postup soudu, který výzvu
k zaplacení soudního poplatku ze správní žaloby nezaslal stěžovateli, ale pouze stěžovatelovu
advokátovi, v souladu s pravidly pro doručování, jak byla nastavena v §42 s. ř. s. ve spojení s §49
odst. 1 o. s. ř. K tomuto závěru dospěl rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v rozsudku ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 - 69 (dostupný na www.nssoud.cz): „ (…)
z hlediska ochrany účastnických práv jsou přípustnost podání kasační stížnosti i reálná možnost napravit
opomenutí při placení soudního poplatku dodatečně (i když logicky nikoliv neomezeně) dostatečnými prostředky
soudní ochrany těchto práv a nadále není nutné, aby i za účinnosti nové úpravy správního soudnictví bylo nutno
doručovat výzvu k zaplacení soudního poplatku jak zástupci účastníka (v případě, že ho účastník má),
tak i účastníku samotnému“. Tuto námitku stěžovatele tedy Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou.
Dále stěžovatel namítá, že třídenní lhůta, jež mu byla ke splnění poplatkové povinnosti
stanovena městským soudem, je nepřiměřeně krátká. Na podporu tohoto svého tvrzení odkázal
na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 - 110, a rovněž
upozornil i na zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/07. Nejvyšší správní soud
shledává, že Ústavní soud sice dospěl k závěru, že třídenní lhůta ke splnění poplatkové povinnosti
není dostatečná, avšak usoudil, že za situace, kdy je usnesení o zastavení řízení vydáno v určitém
časovém odstupu ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení obsahující výzvu k zaplacení
soudního poplatku, dochází k faktickému prodloužení lhůty stanovené soudem. Může se tak
vytvořit „dostatečný prostor k tomu, aby se advokát se stěžovatelem na úhradě soudního poplatku dohodl“.
V tomto konkrétním případě bylo usnesení obsahující výzvu ke splnění poplatkové povinnosti
právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 18. 2. 2009, přičemž napadené usnesení o zastavení
řízení o kasační stížnosti nabylo právní moci až dne 4. 6. 2009. Třídenní lhůta stanovená
městským soudem se tak fakticky prodloužila o více než tři a půl měsíce. To už je
podle Nejvyššího správního soudu doba dostatečná na to, aby mohl právní zástupce
svého klienta informovat o nutnosti splnit poplatkovou povinnost, i kdyby snad s ohledem
na již překonanou judikaturu předpokládal, že výzva k jejímu splnění byla doručena i stěžovateli.
Takto dlouhá doba je dostatečná i ve světle stěžovatelem namítaného usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 8. 9. 2005, č. j. Na 225/2005 - 110. Nejvyšší správní soud tedy považuje
za nedůvodnou rovněž tuto námitku.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský
soud nepochybil, pokud rozhodl o zastavení řízení o kasační stížnosti podle §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Vzhledem k tomu nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než tuto kasační stížnost zamítnout podle §110 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a nemá tedy právo na náhradu nákladů,
které mu vznikly. Přestože žalovaná byla ve věci úspěšná, nevznikly jí náklady řízení o kasační
stížnosti přesahující rámec její běžné úřední činnosti. Soud jí proto právo na náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu