ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.41.2009:60
sp. zn. 6 As 41/2009 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: T. U.,
zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem, se sídlem Komunardů 36, Praha 7,
proti žalované: Policie České republiky, Správa Severočeského kraje, se sídlem Lidické
náměstí 9, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 302/2008 - 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 302/2008 -
36, se z rušuje a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Policie České republiky, Okresní ředitelství v Mostě, Inspektorát pro zbraně, střelivo,
výbušniny a drogy, vydala dne 31. 7. 2008 rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu č. AL 048748
vydaného dne 19. 11. 2007 žalobci s odůvodněním, že žalobce byl v souladu s §23 odst. 1
písm. b) zákona o zbraních v posledních třech letech opakovaně uznán vinným z přestupku
na úseku zbraní a střeliva. Správní orgán prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobce přestal
splňovat podmínky spolehlivosti dle §23 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných
zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva
a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu
(zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona č. 368/1992 Sb.,
o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském
podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (zákon o zbraních), neboť mu byla
dne 27. 12. 2006 uložena bloková pokuta ve výši 100 Kč pro přestupek dle §42 odst. 1 písm. c)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), za ztrátu zbrojního
průkazu a dne 5. 2. 2008 mu byla uložena další bloková pokuta ve výši 200 Kč pro stejný
přestupek za ztrátu dvou zbrojních průkazů.
Proti rozhodnutí o odnětí zbrojního průkazu se žalobce odvolal k Policii České republiky,
Správě Severočeského kraje, Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy. Rozhodnutím
ze dne 2. 10. 2008, č. j. PSV - 8532 - 2/ČJ - 2008 - IZ, však bylo odvolání žalobce zamítnuto
a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno.
Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou ke Krajskému soudu v Ústí
nad Labem; ten svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 15 Ca 302/2008 - 36, žalobu
jako nedůvodnou zamítl a postup i rozhodnutí žalovaného shledal jako zákonné. Krajský soud
v napadeném rozsudku konstatoval, že žalovaný správně vyložil §23 odst. 1 písm. b) zákona
o zbraních; žalobcova námitka, že nebyl pravomocně uznán vinným za spáchání
dvou předmětných přestupků, neboť oba tyto přestupky byly projednány pouze v blokovém
řízení, je zcela nedůvodná. Stejně tak krajský soud označil za nedůvodnou námitku,
že z rozhodnutí žalované vyplývá, že žalobci byla udělena pokuta za přestupek na úseku
všeobecné vnitřní správy a nikoli na úseku zbraní a střeliva, jak to požaduje zákon o zbraních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal žalobce (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost, ve které uplatňuje kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť namítá, že rozhodnutí krajského
soudu je nezákonné. Stěžovatel rozhodnutí vytýká především to, že soud nesprávně vyložil
ustanovení §23 odst. 1 písm. b) zákona o zbraních, ze kterého vyplývá, že za spolehlivého
se nepovažuje ten, kdo byl v posledních třech letech pravomocně uznán vinným z přestupku
na úseku zbraní a střeliva. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě nedošlo ke splnění podmínek
vyžadovaných tímto ustanovením, neboť nebyla splněna podmínka pravomocnosti a stěžovatel
ani nebyl uznán vinným z přestupku. Podmínku pravomocnosti by bylo možno považovat
v souladu s §73 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), za splněnou
pouze u rozhodnutí, které bylo oznámeno. Stěžovateli však žádné rozhodnutí oznámeno nebylo,
obdržel pouze pokutový blok, což však nelze považovat za oznámení rozhodnutí,
jehož následkem by rozhodnutí nabylo právní moci ve smyslu §73 odst. 1 správního řádu.
Co se týče druhé podmínky, ani ta nebyla splněna, neboť stěžovatel nebyl správním orgánem
výslovně uznán vinným z přestupku na úseku zbraní a střeliva nebo na úseku používání výbušnin.
K tomu by bylo totiž nutné, aby byl vydán správní akt, ve kterém by bylo uvedeno, že správní
orgán shledal stěžovatele vinným ze spáchání konkrétního přestupku, k čemuž nedošlo.
Konkludentní vyslovení viny (předání pokutového bloku), které dovodil krajský soud,
je dle názoru stěžovatele nepřípustným rozšiřujícím výkladem práva.
Žalovaný ke kasační stížnosti uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými v kasační
stížnosti, nýbrž své rozhodnutí a stejně tak rozhodnutí krajského soudu považuje za zákonné
a správné.
Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102 s. ř. s.).
V kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podmínka povinného zastoupení právním zástupcem
ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal kasační stížnost v rozsahu stěžovatelem
uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že na jejich základě sice kasační stížnost důvodná není,
přesto ji však důvodnou shledal.
K výše uvedeným námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že výklad §23
odst. 1 písm. b) zákona o zbraních, jak ho uvádí stěžovatel, není správný. Postup
podle tohoto výkladu by totiž vedl k absurdní situaci, kdy by za naprosto stejný skutek byl jeden
obviněný, který nesouhlasil s projednáním přestupku v blokovém řízení, uznán vinným
z přestupku, a tím by mohl přijít o zbrojní průkaz, a druhý, který s projednáním v blokovém
řízení souhlasil, nebyl de facto uznán vinným, a tak by nehrozilo ani nebezpečí, že o zbrojní průkaz
přijde. Smyslem blokového řízení (tedy formy zkráceného řízení) není ukládat pokuty nevinným,
nýbrž v situaci, kdy je přestupek spolehlivě zjištěn (tedy jak do skutku, tak do viny obviněného),
věc projednat rychle a hospodárně. Je zřejmé a vyplývá to i z judikatury Nejvyššího správního
soudu, že posoudí-li se charakter uložení blokové pokuty z hlediska přímého dopadu
do subjektivních práv stěžovatele, nelze než dospět k závěru, že uložení blokové pokuty
v blokovém řízení představuje akt vydaný příslušným správním orgánem s cílem autoritativně
zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku.
Jde tedy o rozhodnutí mající podobu individuálního správního aktu (srov. rozsudek ze dne
29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46, publikovaný pod č. 505/2005 Sb. NSS). Rozhodnutí
o uložení pokuty v blokovém řízení pak je v souladu s §73 odst. 1 správního řádu ve spojení
s §51 zákona o přestupcích ihned pravomocné, neboť rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém
řízení se neoznamuje a současně proti němu není přípustné odvolání (§84 zákona o přestupcích).
Názor stěžovatele, že rozhodnutí nemůže být pravomocné, neboť nebylo oznámeno,
tedy neobstojí.
Stěžovatelovy námitky uvedené v kasační stížnosti neshledal Nejvyšší správní soud
důvodnými. Přesto však kasační stížnosti vyhověl, i když na základě jiné argumentace než uváděl
stěžovatel.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci totiž shledal zásadní pochybení krajského
soudu, který ve svém rozhodnutí vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, že v době, kdy rozhodoval,
již byla velice obecná úprava přestupků na úseku zbraní a střeliva z přestupkového zákona (§42
odst. 1 písm. c/ platný do 31. 1. 2009) odstraněna a přenesena v jiné podobě do zákona
o zbraních. V zákoně o zbraních tak jsou od 1. 2. 2009 vyjmenovány konkrétní přestupky,
kterých se může osoba na úseku zbraní a střeliva dopustit. Dle této úpravy již přestupek
způsobený stěžovatelem není nadále přestupkem, neboť ve výčtu přestupků vyjmenovaných
v zákoně o zbraních není uveden. Zmíněným postupem krajského soudu tak mohla být porušena
povinnost použít pozdější právní úpravu, jestliže je pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, §7 zákona o přestupcích).
K otázce, zda je možné k výše uvedené argumentaci přihlížet ve chvíli, kdy nebyla
stěžovatelem v kasační stížnosti použita a současně je zřejmé, že tento případ nelze podřadit
pod některé z pochybení vyjmenovaných v §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž Nejvyšší správní soud
přihlíží z moci úřední, se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve, např. ve svém rozsudku ze dne
13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 77, publikovaném pod č. 1684/2008 Sb. NSS, kde uvedl,
že „Situaci je tedy nutno řešit s vědomím a pochopením zákonodárce, po němž nelze spravedlivě požadovat,
aby dokázal zakotvit všechny možné modality jednání, k nimž v praktickém životě může dojít. Ostatně to není
ani jeho úkolem. Za situace, kdy je vnitrostátní právní řád koncipován na zásadě vnitřní souladnosti
a hierarchického uspořádání, není nezbytné, aby všechny ústavní normy byly přímo provedeny
v normách podústavního práva, příp. aby na ně bylo přímo odkazováno. Systém práva je totiž třeba vidět -
poněkud obrazně řečeno - i jako plastickou množinu vzájemně se doplňujících tvarů a rovin. Smysl normotvorby
spočívá ve vymezení obecných pravidel chování a úkolem aplikačního procesu je tato obecná pravidla uplatnit tak,
aby byla nalézána spravedlivá řešení. Jestliže tedy v daném případě Nejvyšší správní soud dospěl k přesvědčení,
že nemůže vydat rozhodnutí, které by obstálo v testu ústavnosti za přímého použití jednoduchého práva, a zároveň
k vytčenému cíli nedospěje postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR ani ústavně konformním výkladem zákona,
je namístě přímo aplikovat normu ústavní. To konkrétně znamená, že z čl. 40 odst. 6 Listiny Nejvyšší správní
soud dovozuje rozšíření výjimek z vázanosti soudu důvody kasační stížnosti nad jejich rámec zakotvený
v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. Jakkoliv totiž nelze přehlédnout, že citované ustanovení s. ř. s. představuje
normu procesněprávní a čl. 40 odst. 6 Listiny má povahu hmotněprávní, je třeba připomenout, že smysl procesních
norem spočívá ve vytváření mechanismů k ochraně hmotného práva. Procesní normy tedy nelze vnímat
jako samoúčelné (samonosné) a tím spíše nemohou představovat překážku pro aplikaci ústavně zaručené
hmotněprávní normy. Proto Nejvyšší správní soud přímo aplikoval čl. 40 odst. 6 Listiny, a to i za situace,
kdy stěžovatelka tuto námitku v kasační stížnosti vůbec neuplatnila. Smysl zásady koncentrace a dispozitivnosti
řízení totiž nemůže být vykládán takovým způsobem, aby vyvolal protiústavní důsledky.“
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že postupem krajského soudu došlo k porušení principu retroaktivního působení zákona
v prospěch pachatele (zde stěžovatele). Vyplývá to i z výše citovaného rozsudku
sp. zn. 2 As 9/2008, který k otázce retroaktivity ve prospěch pachatele dále konstatuje, že „princip
možného retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele je pro účely trestního řízení zakotven na ústavní
úrovni v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a na úrovni mezinárodního práva v čl. 15 odst. 1
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navíc, o výslovné akceptaci principu retroaktivního
působení zákona ve prospěch pachatele v oblasti správního trestání, jednoznačně svědčí také ustanovení §7 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., zákona o přestupcích. Podle něj se odpovědnost za přestupek posuzuje
nikoli podle zákona účinného v době spáchání přestupku, nýbrž podle pozdějšího zákona tehdy, je-li
to pro pachatele příznivější. Nejedná se tedy o nic jiného než o průmět a konkretizaci citované ústavní zásady
do běžného zákona, tj. do zákona o přestupcích.“
Napadený rozsudek krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1
s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu