ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.53.2009:68
sp. zn. 6 As 53/2009 - 68
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
nezl. A. B., zastoupené zákonným zástupcem: Ch. B., právně zastoupené Mgr. Markem
Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, adresa pro doručování: Václavské náměstí 21,
Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2008, č. j. MV - 55672 - 3/OAM - 2008, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2009, č. j. 11 Ca
311/2008 - 43, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 6. 2009, č. j. 11 Ca 311/2008 - 48, o
návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze, který zrušil jeho rozhodnutí č. j. MV - 55672 - 3/OAM - 2008 ze dne
5. 8. 2008 ve věci žádosti o povolení k trvalému pobytu na území České republiky, a to pro vady
řízení. Městský soud v Praze (dále též „městský soud“) rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli
k dalšímu řízení.
V rámci podané kasační stížnosti požádal stěžovatel soud o přiznání odkladného účinku
napadeného rozsudku městského soudu ve smyslu ust. §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Svůj návrh stěžovatel odůvodnil tak, že „s ohledem
na nezákonnost, již spatřuje v rozsudku soudu, by účinky tohoto napadeného rozsudku mohly účastníky řízení
vystavit do nejistého právního postavení.“
Podle ustanovení §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní
soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přitom použije přiměřeně ustanovení §73
odst. 2 až 4 s. ř. s. Dle ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. přizná soud kasační stížnosti odkladný
účinek tehdy, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce
nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem
nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.
Nejvyšší správní soud ponejprv poukazuje na to, že z výše uvedeného výčtu použitelných
norem s. ř. s. vyplývá, že institut odkladného účinku je primárně spjat se žalobou
jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení.
Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy
před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Přiměřené použití
ustanovení §74 odst. 2 až 4 s. ř. s. v případě kasační stížnosti bude tedy primárně přicházet
v úvahu zásadně v případě kasační stížnosti podávané žalobcem, tj. adresátem veřejnoprávního
aktu. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval např. ve svém usnesení č. j. 6 Ads 99/2006 - 33
ze dne 20. 9. 2006, správní orgán nadaný příslušnými pravomocemi na úseku jemu svěřené oblasti
veřejné správy má sice způsobilost být jako správní orgán účastníkem soudního řízení správního
(§33 odst. 2 s. ř. s.) a jako účastník soudního řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí
krajského soudu, je oprávněn podat kasační stížnost (§102 s. ř. s.). Nicméně stále přitom platí,
že podle ustanovení §2 s. ř. s. poskytují soudy ve správním soudnictví primárně ochranu
veřejným subjektivním právům. Postavení žalovaného správního orgánu, jemuž soudní řád
správní přiznal legitimaci podat kasační stížnost, jako orgánu moci výkonné, jenž ze strany soudu
podléhá kontrole zákonnosti svého počínání, spíše nasvědčuje tomu, že poskytnutím legitimace
k podání kasační stížnosti správnímu orgánu se vyjadřuje zájem na efektivitě působení
objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví.
Z tohoto hlediska je nutno nazírat i na otázku odkladného účinku kasační stížnosti.
Výše uvedené plně koresponduje se zákonnou úpravou možnosti přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti dle ustanovení §107 s. ř. s. za přiměřeného použití ustanovení §73
odst. 2 s. ř. s., které umožňuje přiznat odkladný účinek na návrh žalobce. Z textu posledně
uvedeného ustanovení, konkrétně ze slovního spojení „na návrh žalobce“, je možno usuzovat,
že odkladný účinek bude zpravidla přiznáván na návrh osoby, která se domáhá ochrany
svých veřejných subjektivních práv v postavení žalobce proti správnímu orgánu v postavení
žalovaného. Přiznání odkladného účinku na návrh stěžovatele, který je jako správní orgán
v postavení žalovaného, bude tedy připadat v úvahu pouze ve výjimečných případech.
Dále je nutno podotknout, že sama kasační stížnost je opravným prostředkem
mimořádným, neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Přiznání
odkladného účinku pravomocného rozhodnutí je třeba připustit pouze tehdy, jestliže nezbytnost
odkladného účinku převáží nad požadavkem právní jistoty a stability právních vztahů opírajících
se o pravomocná rozhodnutí orgánů veřejné moci. Nemůže být tedy prostředkem, jak zamýšlí
stěžovatel, který by měl odvrátit účinky pravomocného rozhodnutí pouze a jenom z důvodu
stěžovatelem namítané a hypoteticky možné věcné nesprávnosti rozhodnutí. Takto extenzivní
užití institutu odkladného účinku, který by se opíral o jakési předběžné posouzení
pravděpodobného úspěchu kasačních námitek, by z kasační stížnosti učinilo de facto řádný
opravný prostředek. Přiznáním odkladného účinku se prolamují právní účinky pravomocného
rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud
není jako celek zákonným postupem zrušeno; tímto zákonným postupem ovšem není přiznání
odkladného účinku, ale až meritorní výrok o kasační stížnosti. Pokud by správní orgány neměly
být vázány pravomocným rozhodnutím krajských soudů, kterými se ruší jejich správní akty,
pak by zákonodárce musel zcela změnit koncepci správního soudnictví a vyloučit právní moc
rozhodnutí krajských soudů. Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé
případy, které zákonodárce opsal slovy o nenahraditelné újmě.
Nenahraditelná újma je pak následkem zcela nereparabilním, ať už vyjádřitelným
v penězích či jinak. Nejvyšší správní soud již v minulosti přisvědčil argumentům správních
orgánů, že možnou konkurenci dvou protichůdných správních rozhodnutí v téže věci je možno
jako takový nereparabilní následek chápat (srov. např. usnesení č. j. 6 Ads 56/2009 - 48 ze dne
30. 4. 2009). Tyto případy se však týkaly situací, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu zrušeno
pro nezákonnost a ten polemizoval s právními závěry krajského soudu. Tak tomu však
v posuzovaném případě není. Spor se týká pouze otázky, zda stěžovatel ve správním řízení
porušil procesní předpisy či nikoliv. Rozsudek městského soudu ve své podstatě nenastolil
žádnou spornou právní otázku, jejíž hypoteticky nesprávné řešení by mohlo znamenat jakoukoliv
újmu, neboť soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro procesní vady. Z této skutečnosti vyplývá
pro stěžovatele jediný důsledek - rozhodnout znovu řádným procesním postupem.
Ani po případném zrušení rozsudku městského soudu v řízení o kasační stížnosti a po případném
„obživnutí“ původního rozhodnutí stěžovatele tak nelze bez dalšího předpokládat, že by došlo
k jakékoliv konkurenci protichůdných rozhodnutí. Ostatně návrh stěžovatele ani tímto směrem
explicitně nesměřuje.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v případě
stěžovatele nejsou podmínky ustanovení §73 odst. 2 s. ř. s. a §107 s. ř. s. dány.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu