ECLI:CZ:NSS:2009:6.AS.9.2009:135
sp. zn. 6 As 9/2009 - 135
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené
Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované:
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalované ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. Rpo/142/05, č. j. jfu/5470/06, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2008, č. j. 8 Ca 242/2008 - 102,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá kasační stížností shora označený rozsudek
Městského soudu v Praze (dále též jen „městský soud“), kterým soud zamítl její žalobu
proti rozhodnutí žalované Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též „Rada“).
V napadeném správním rozhodnutí žalovaná uložila žalobkyni pokutu za správní delikt
podle §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o vysílání“) - zařazení do vysílání pořadu,
který by mohl ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Pokuta ve výši
1 000 000 Kč byla uložena za vysílání dílu pořadu ze série reality show VyVolení na programu
Prima televize dne 1. 10. 2005 od 19.50 hod.; pořad obsahoval vulgární a hrubé prvky
komunikace, pro děti nevhodnou prezentaci sexuální tématiky a častou prezentaci kouření.
Řízení před žalovanou Radou bylo vedeno o pořadu ze série reality show VyVolení
vysílaném 1. října 2005 od 19.50 hod. na programu Prima televize. V pořadu stěžovatelka vysílala
scény, v nichž zaznívaly vulgární výrazy (např. kurva, do hajzlu, blbče, vychcanej, kokotiny, ty kurvy
musím dostat odsaď pryč), sexuálně promiskuitní chování a časté kouření některých soutěžících.
Podrobná analýza pořadu je založena ve správním spise.
Nejvyšší správní soud nejprve považuje za nezbytné uvést, že nyní projednávaná kasační
stížnost je v dané věci již druhá v pořadí. Žalobkyně totiž napadla správní rozhodnutí žalované
žalobou ze dne 3. 10. 2006, kterou městský soud shledal důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil.
Rozsudek městského soudu napadla kasační stížností žalovaná Rada; této kasační stížnosti
rozsudkem z 14. 5. 2008, č. j. 6 As 43/2007 - 89, Nejvyšší správní soud vyhověl a zrušil rozsudek
městského soudu. V následujícím řízení vydal městský soud rozsudek, kterým žalobu stěžovatelky
zamítl a jenž stěžovatelka napadla nyní projednávanou kasační stížností.
Stěžovatelka napadla kasační stížností rozsudek městského soudu z 29. 8. 2008,
č. j. 8 Ca 242/2008 - 102, v plném rozsahu, důvody kasační stížnosti podřazuje pod ust. §103
odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu
k dalšímu řízení.
Nejprve stěžovatelka argumentuje ve prospěch přípustnosti své kasační stížnosti
ve smyslu ust. §103 odst. 4 s. ř. s. Připomíná, že předchozí kasační řízení bylo vedeno z podnětu
žalované; byla-li by stěžovatelčina kasační stížnost odmítnuta pro nepřípustnost, došlo
by k porušení jejího práva na spravedlivý proces, k tomu cituje z rozsudku zdejšího soudu
sp. zn. 2 Afs 216/2004. Domnívá se tedy, že její kasační stížnost by měla být Nejvyšším správním
soudem věcně projednána.
Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu pro nesprávné posouzení otázky,
zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Podle stěžovatelky jak rozhodnutí Rady,
tak rozsudek soudu neobsahují popis toho, jak byl naplněn konkrétně ohrožovací následek
posuzovaného deliktu a příčinná souvislost mezi skutkem a možným ohrožením.
V tomto nedostatku spatřuje stěžovatelka porušení zásady správního trestání nulla poena sine
crimine. Městský soud podle jejího názoru podal pouze obecný výklad ke skutkové podstatě
správního deliktu, jenž pak nikterak neaplikoval na konkrétní správní delikt, jehož spáchání
se stěžovatelka měla dopustit. Akceptace nedostatečného popisu skutku by v budoucnu
znamenala zásah do právní jistoty stěžovatelky, v této souvislosti upozorňuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 19/2005. Nato stěžovatelka napadá i závěr Nejvyššího
správního soudu, který městský soud citoval, že k naplnění skutkové podstaty posuzovaného
správního deliktu nedojde pouze v případě, že by bylo lze „jednoznačně vyloučit, že by byť u jediného
dítěte kdykoliv v budoucnu vysílaný pořad mohl mít negativní vliv na některou ze složek jeho vývoje.“
Tento závěr je podle stěžovatelky v příkrém rozporu se základními principy správního trestání
(§50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) - povinností správního orgánu spolehlivě zjistit
skutkový stav věci; této povinnosti se správní orgán nemůže zbavit tím, že důkazní břemeno
v podobě „vyvinění se“ přenese na účastníka správního řízení. Žalovaná své rozhodnutí
tedy opřela pouze o skutečnosti svědčící v neprospěch stěžovatelky, což se projevilo zejména
v tom, že si neopatřila znalecký posudek.
Dále (v části B/ kasační stížnosti) stěžovatelka rozsudku vytýká nepřezkoumatelnost.
Tu stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že městský soud akceptoval kusý slovní přepis pořadu,
který je nedostatečným vyjádřením skutkového děje a jako takový nemůže sloužit jako jediný
podklad pro vyhodnocení skutkového děje a uložení pokuty za správní delikt. Žalovaná měla
podle stěžovatelky ve správním řízení provést důkaz promítnutím záznamu celého posuzovaného
pořadu. Stěžovatelka k tomu uvádí, že výrok rozhodnutí žalované neobsahuje popis skutku,
popis skutku je v rozhodnutí proveden subjektivním způsobem.
Stěžovatelka se rovněž domnívá, že pořad měl být posuzován jako celek. Argumentuje
dikcí ust. §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, z níž je zřejmé, že pořad měl být žalovanou
posuzován jako celek ve svých vnitřních souvislostech a kontextu. Tento výklad podporuje
i odlišná dikce, jíž zákon o vysílání užívá při stanovení jiných povinností v témže ust. §32
(např. §32 odst. 1 písm. f/). Závěrem k tomuto stížnímu bodu stěžovatelka uvádí, že právě
ty aspekty, které ve slovním popisu děje nejsou zohledněny (hra, zábava, úplná vyjádření
soutěžících, celkové vyznění atd.) jsou děti schopny správně vyhodnotit. Tato neúplnost
v podkladech pro rozhodnutí je v rozporu se zásadou materiální pravdy vyjádřenou v §3
správního řádu.
Konečně stěžovatelka namítá, že žalovaná nesprávně hodnotila namísto konkrétního
pořadu celou sérii pořadů VyVolení; to je zřejmé už ze zadání pro zpracování odborných
stanovisek. K tíži stěžovatelky tak byly hodnoceny tvrzené důsledky vysílání celé série pořadů,
nikoliv jen konkrétního dílu a došlo tedy k mnohonásobnému postihu za týž skutek.
Tento nesprávný přístup přejaly i soudy (k tomu stěžovatelka cituje z rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 6 As 43/2007). Ve skutečnosti, že naplnění skutkové podstaty
je posuzováno zejména s ohledem na „typ pořadu“, spatřuje stěžovatelka nepřípustný zásah
do svobody projevu. Při ukládání pokuty a přezkumu její výše však žalovaná a soudy postupují
opačně a hodnotí každý odvysílaný pořad jednotlivě, takový rozporný přístup je
podle stěžovatelky nesprávný a v rozporu se zákonem.
Žalovaná ke kasační stížnosti podala vyjádření, v němž odkázala na svá vyjádření
v žalobním řízení. Připomněla, že městský soud byl v řízení vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu, od něhož se neodklonil a s žalobními námitkami se vypořádal uspokojivým
způsobem. Žalovaná trvá na tom, že její rozhodnutí je v souladu se zákonem, že řádně zjistila
skutkový stav věci. Kasační stížnost navrhuje zamítnout jako nedůvodnou.
Stěžovatelka podala svou kasační stížnost včas (ust. §106 odst. 2 s. ř. s.) a je osobou
k jejímu podání oprávněnou, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo
(ust. §102 s. ř. s.). Stěžovatelka je též zastoupena advokátem a splňuje tak podmínku ust. §105
odst. 2 s. ř. s.
Další z nezbytných náležitostí kasační stížnosti je uplatňování přípustného kasačního
důvodu. Taková kasační námitka musí být jednak podřaditelná důvodům uvedeným v §103
odst. 1 písm. a) až e) s. ř. s., zároveň musí být přípustně uplatněná ve smyslu §104 s. ř. s.
Nepřípustná je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost proti rozhodnutí, „jímž soud
rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li
jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu“. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je též nepřípustná kasační stížnost, která se opírá o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
V posuzované kasační stížnosti Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky uplatněné
nepřípustně, a to z obou naznačených důvodů, a proto pouze v dílčích aspektech mohl přistoupit
k meritornímu projednání kasační stížnosti.
K interpretaci ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne
8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, v němž uvedl, že smyslem a účelem citovaného ustanovení
je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor
na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním
názorem řídil“. Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud rozhodl poté,
co jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost přípustná
jednak stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho vzhledem
k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či dokonce to ani nebylo možné.
Dále pak je kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou Nejvyšší správní soud
posuzoval (čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky).
Jiné, než shora uvedené stížní důvody nemohou být meritorně projednány. Nejvyšší správní soud
je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán právním názorem, který sám v téže věci vyslovil
v předchozím zrušujícím rozsudku, neboť i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti
je omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud v téže věci doposud nevyřešil (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9 Afs 59/2007 - 56).
1
Kasační stížnost brojí proti závěru městského soudu, že byla naplněna skutková podstata
správního deliktu a že skutková podstata nemá oporu ve spisech, jak bylo podrobně
rekapitulováno výše. Jedná se o otázky, které již Nejvyšší správní soud vyřešil závazně
(a to jak pro městský soud, tak sám pro sebe) v rozsudku č. j. 6 As 43/2007 - 90 ze dne
14. 5. 2008. Předmětem posuzování byl i rozsah skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí
o naplnění skutkové podstaty deliktu (zda bylo třeba doplnění dokazování znaleckým posudkem
či dalším odborným vyjádřením), právě tyto žalobní námitky stěžovatelky považoval městský
soud v prvním svém rozhodnutí ze dne 9. 1. 2007, č. j. 8 Ca 301/2006 - 58, za důvodné,
a proto zrušil napadené správní rozhodnutí. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalované
Rady vyjádřil svůj náhled na rozsah potřebných skutkových zjištění a neshledal nutnost doplňovat
skutková zjištění a v návaznosti na to shledal dostatečným i právní posouzení, které v této věci
učinila Rada. Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu se městský soud v novém
rozsudku řídil; stěžovatelka ostatně ani nenamítá opak. Za této situace již stěžovatelka nemůže
jakkoli účinně tyto otázky v kasační stížnosti uplatňovat a zpochybňovat názory, které Nejvyšší
správní soud k těmto otázkám zaujal.
Stěžovatelka ve prospěch přijatelnosti své kasační stížnosti uvádí, že předchozí kasační
řízení bylo vedeno ke kasační stížnosti žalované Rady, důvody k podání nyní projednávané
kasační stížnosti stěžovatelkou jsou tedy jiné. V odmítnutí kasační námitky jako nepřípustné
stěžovatelka spatřuje popření účelu zákona a též porušení svého práva na spravedlivý proces;
k tomu cituje z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 216/2004. Nejvyšší správní soud již shora
uvedl názor Ústavního soudu (nález sp. zn. IV. ÚS 136/05), že důvod nepřijatelnosti kasační
stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je ústavně konformní, a nedomnívá se, že by bylo
možné a potřebné se od tohoto názoru odchýlit. Ústavní soud v cit. nálezu totiž posuzoval
situaci, v níž zdejší soud odmítl pro nepřijatelnost projednat kasační stížnost, jež následovala
po zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu, který ale „v žádné části svého odůvodnění
neobsahoval jakýkoli závazný právní názor upínající se k posouzení věci samotné. Jediný důvod, pro který tehdy
Nejvyšší správní soud rozsudek [krajského soudu] zrušil, bylo vytknuté procesní pochybení, k jehož odstranění
před novým rozhodnutím ve věci samé dal Nejvyšší správní soud závazné pokyny. Ty byly vskutku krajským
soudem splněny, což však neznamená, že by cestou aplikace ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. mohl
Nejvyšší správní soud další kasační stížnost odmítnout právě s formalistickým poukázáním na to, že se krajský
soud jeho procesními pokyny řídil, a že tudíž je kasační stížnost nepřípustná. Takový výklad uvedeného
ustanovení soudního řádu správního je v příkrém rozporu s jeho smyslem a účelem.“ (op. cit. nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05).
Taková situace však v projednávané věci není; v kasatorním rozsudku
sp. zn. 6 As 43/2007 Nejvyšší správní soud uvedl svůj právní názor směřující přímo k meritu
věci. Zodpověděl záporně otázku, zda k projednání věci bylo třeba doplnit skutková zjištění
znaleckým posudkem. Tímto svým rozhodnutím je tedy vázán a ničeho na tom nemůže změnit
1
Všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku citovaná jsou přístupná v plném znění na
www.nssoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu jsou pak přístupná na http://nalus.usoud.cz/.
ani to, že nyní vede kasační řízení z podnětu druhého z účastníků žalobního řízení. V opačném
případě by totiž nastala přesně situace, jíž má §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. bránit
a kterou předvídal v cit. nálezu Ústavní soud: „Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním
právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam),
nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu
a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí).“
Pokud stěžovatelka namítá, že ji k podání kasační stížnosti vedly (mohly vést) jiné důvody
než žalovanou Radu k podání předchozí kasační stížnosti, shledává Nejvyšší správní soud
jako přípustně uplatněné námitky (tedy takové, které neposuzoval ke kasační stížnosti Rady
a které současně byly stěžovatelkou uplatněny v žalobě) pouze námitky směřující proti popisu
skutku v napadeném správním aktu, upozorňující na absenci posouzení pořadu jako celku
a nepřípustné používání kritéria „typu pořadu“. Tyto námitky pak lze podřadit pod §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s.
Pokud jde o popis skutku, namítá stěžovatelka v kasační stížnosti, že výrok rozhodnutí
neobsahuje popis skutku, popis je založen na subjektivním hodnocení žalované. K tomu je nutno
předně uvést, že v žalobě namítala nedostatky popisu skutku ve zcela obecné rovině - str. 6
žaloby bod (iv). Námitku subjektivního zabarvení popisu skutku, jak jej provedla žalovaná,
stěžovatelka v žalobním řízení nevznesla, Nejvyšší správní soud se jí tedy nemůže v řízení
o kasační stížnosti - jak shora podrobně rozvedl - zabývat.
Problematikou vymezení skutku ve výroku správního rozhodnutí se zabýval rozšířený
senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73,
publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1546/2008, kde vyslovil
požadavek, aby výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu obsahoval „popis skutku uvedením místa,
času způsobu spáchání popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným. V případě, že správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí neuvede, podstatně poruší
ustanovení o řízení. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutá z tohoto
důvodu zruší.“ Tento závěr je třeba aplikovat na posuzovanou situaci: ve výroku rozhodnutí
žalované Rady bylo uvedeno: za jaká porušení právních povinností je pokuta ukládána (§32
odst. 1 písm. g/ zákona o vysílání, přičemž byl citován i text ustanovení), kdy mělo
k tomuto porušení dojít (dne 1. října 2005 od 19.50 hodin) i kde (na programu televize Prima).
Pokud je ve výroku také uvedeno, že k porušení povinnosti došlo zařazením do vysílání pořadu
VyVolení, v němž byla obsažena „nevhodná forma komunikace - vulgarita, hrubost, pro děti nevhodná
prezentace sexuální tématiky a častá prezentace kouření některých soutěžících“, je zde také jednoznačně
vymezen způsob spáchání skutku, a to tak, že skutek nemůže být zaměněn s jiným. Správní delikt
byl spáchán odvysíláním pořadu VyVolení, přičemž tento pořad je ve výroku jednoznačně
a nezaměnitelně identifikován (názvem, dnem i časem vysílání). Na tom nic nemění skutečnost,
že popis konkrétních scén, které předmětný pořad zařadily do kategorie pořadů schopných
ohrozit psychický, fyzický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, je uveden až v odůvodnění
tohoto rozhodnutí. Stěžovatelka totiž nebyla postižena za odvysílání jednotlivých scén,
nýbrž za celý pořad. Jestliže žalovaná Rada dostatečně určitě vymezila obsahovou kvalitu pořadu,
učinila své povinnosti vymezit ve výroku skutek zadost (Nejvyšší správní soud se otázkami
aplikace závěrů rozšířeného senátu na formulaci výroků správních aktů ve věcech jiných
správních deliktů v řízeních vedených Radou pro rozhlasové a televizní vysílání již opakovaně
zabýval například ve svých rozsudcích ze dne 12. 8. 2009, č. j. 4 As 4/2009 - 68, z 23. 9. 2009,
č. j. 4 As 5/2009 - 81, z 23. 9. 2009, č. j. 4 As 3/2009 - 81, nebo z 26. 11. 2008,
č. j. 2 As 55/2008 - 84, a 6. senát nevidí důvod, aby se v projednávané věci od závěrů již dříve
vyslovených jakkoli odchyloval, ztotožňuje se s nimi a odkazuje na ně).
V souvislosti s právě uvedeným pak lze mít za nedůvodnou též námitku stěžovatelky,
v níž brojí proti nedostatečnosti popisu objektivní stránky správního deliktu v rozhodnutí
žalované. Míří-li námitka k popisu objektivní stránky deliktu v odůvodnění rozhodnutí,
nutno uvést, že Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní pasáž rozhodnutí žalované část IV.
- žalovaná uvedla, které jevy v pořadu považovala za nebezpečné, zdůraznila význam nápodoby
v rozvoji dětí a mladistvých a dospěla k závěru o naplnění ohrožovacího následku správního
deliktu právě v možnosti, že dětský divák bude napodobovat „svého VyVoleného“. Nejvyšší
správní soud neshledal úvahu žalované nikterak vadnou. Stěžovatelka též v kasační stížnosti
poukazuje na způsob, jakým se městský soud vypořádal s totožnou žalobní námitkou; Nejvyšší
správní soud sice zaznamenal, že městský soud se k námitce nevyjádřil příliš široce,
avšak je zřejmé, že se ztotožnil se závěrem žalované a námitku nepovažoval za důvodnou.
Z tohoto důvodu (a protože ani Nejvyšší správní soud námitku nepovažoval za důvodnou)
Nejvyšší správní soud neshledal rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů
(k tomuto metodologickému postupu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75).
Pokud stěžovatelka namítá nedostatečný popis scén v odůvodnění a dožaduje se
provedení důkazu záznamem celého pořadu, pak tyto scény jsou popsány v částech I. a IV.
rozhodnutí Rady a stěžovatelka nikterak konkrétně neuvádí, v čem je popis scén nesprávný,
neúplný, zavádějící. Z textu odůvodnění rozhodnutí je pak zcela zřejmo, že Rada hodnotí
právě celkové vyznění pořadu. V žalobě stěžovatelka nenavrhovala k důkazu promítání celého
pořadu, aby tak mohla demonstrovat jeho - patrně - zcela jiné vyznění, než jak bylo posouzeno
žalovanou Radou. Proto ani městský soud nebyl postaven před nutnost takovýto návrh
posuzovat. Tyto námitky tedy důvodnými nejsou.
Pokud jde o užívání „typu pořadu“ pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu,
Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku sp. zn. 6 As 43/2007 uvedl: „… Z tohoto
pohledu také obstojí postup stěžovatelky, která na jedné straně vyšla z obecných odborných vyjádření specialistů
v oboru psychologie, kteří zkoumali fenomén tzv. reality show obecně, a poté obecné odborné poznatky aplikovala
svou úvahou na konkrétní pořad …“ Tento svůj závěr pak podpořil odkazem na materiály Rady
Evropy k „reality show“. Jiná věc však je, že v souladu s ust. §60 odst. 3 písm. d) zákona
o vysílání Rada posuzuje při ukládání pokut za zvažování její konkrétní výše „povahu vysílaného
pořadu“. Nejedná se tedy o to, že by tatáž skutečnost byla přičítána dvakrát. Jinou otázkou pak je,
že žalovaná Rada považuje každý vysílaný pořad ze série „VyVolených“ za dokonaný správní
delikt (každý vysílaný díl série je považován za samostatný pořad podle §1 odst. 2 písm. l/
zákona o vysílání). K výši pokuty uložené správním orgánem se městský soud v rozsudku
vyslovil, byť jistě tak mohl učinit mnohomluvněji a košatěji. Stěžovatelka není trestána
za tentýž skutek opakovaně; námitka důvodnou není. Již vůbec pak není případné používat jednu
větu z rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 6 As 43/2007 vážící se k námitce nejednotnosti judikatury
městského soudu ve věci nutnosti znaleckého posudku (str. 8 kasační stížnosti), kdy Nejvyšší
správní soud na pozadí zjištěných skutkových okolností řešil, zda městský soud judikoval právem
odlišně, či nikoliv. Naplnění skutkové podstaty deliktu tedy nebylo nikdy svazováno s „typem
pořadu“, jak o tom uvažuje v kasační stížnosti stěžovatelka, a to ani žalovaným správním
orgánem, ani správními soudy.
Kasační stížnost byla ze shora uvedených důvodů shledána zčásti nedůvodnou a zčásti
nepřípustnou; jako celek byla proto zamítnuta v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.;
stěžovatelka nebyla procesně úspěšná, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo,
žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání by příslušela náhrada vynaložených nákladů -
podle soudního spisu však žádné relevantní náklady žalované nevznikly, proto soud rozhodl
za použití §60 odst. 7 s. ř. s, že se jí náhrada nákladů nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu