ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.36.2009:90
sp. zn. 6 Azs 36/2009 - 90
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., a JUDr. Karla
Šimky v právní věci žalobce: D. D., zastoupeného Mgr. Barborou Leiterovou, advokátkou,
se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného
č. j. OAM - 1 - 533/VL - 20 - ZA05 - 2007 ze dne 14. 5. 2008, v řízení o kasačních stížnostech
žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 80/2008 - 51 ze dne
13. 2. 2009,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Kasační stížnost žalovaného se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Barboře Leiterové se přiznáv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v částce 8568 Kč, která jí bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného č. j. OAM - 1 - 533/VL - 20 - ZA05 - 2007 ze dne 14. 5. 2008
nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu ke Krajskému soudu
v Brně. Výrokem I. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 56 Az 80/2008 - 51 ze dne 13. 2. 2009
soud žalobu proti výroku rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany podle §12,
§13, §14 a §14b zákona o azylu zamítl. Výrokem II. pak krajský soud výrok rozhodnutí
žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany podle §14a zákona o azylu zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti zamítavému výroku rozsudku krajského soudu podal včasnou kasační stížnost
žalobce. Proti zrušujícímu výroku rozsudku krajského soudu pak podal včasnou kasační stížnost
žalovaný.
Po konstatování přípustnosti kasačních stížností se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), dále zabýval otázkou, zda kasační stížnosti svým významem podstatně přesahují vlastní
zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musely by být podle tohoto ustanovení odmítnuty
jako nepřijatelné.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do soudního řádu správního byl
zaveden novelou č. 350/2005 Sb., s účinností ke dni 13. 10. 2005. Jeho výklad,
který demonstrativním výčtem stanovil typická kriteria nepřijatelnosti, byl proveden
např. usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaným pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Žalovaný ve své kasační stížnosti namítá, že upřednostněním zásady non–refoulement,
kterou v dané věci žalobce uplatnil opožděně, bylo porušeno ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.
neumožňující rozšíření žaloby o žalobní bod uplatněný po uplynutí lhůty pro podání žaloby.
S takovou procesní situací se však již Nejvyšší správní soud vypořádal a odkazuje
proto na své rozhodnutí ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75, dostupné
na www.nssoud.cz, jehož právní věta zní: „Soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán
článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu (zde ustanovení §71 odst. 2 věty třetí
s. ř. s. obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace
nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení
či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající.“ Poukaz žalovaného
na právní názor Krajského soudu v Brně vyjádřený v jiném soudním řízení pak nelze považovat
za relevantní stížnostní námitku, neboť Nejvyšší správní soud nevychází z rozhodovací činnosti
soudů prvního stupně, nýbrž ze své vlastní judikatury.
Namítá-li žalobce ve své kasační stížnosti nedostatečná skutková zjištění, pak je třeba
poukázat na to, že tato tvrzení byla již předmětem řady rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
z nichž lze např. uvést rozsudek ze dne 18. 1. 2006, č. j. 1 Azs 112/2004 - 61, či rozsudek ze dne
27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 174/2004 - 103, oba dostupné na www.nssoud.cz. Má-li žalobce obavu
ze svého potenciálního pronásledování v Bělorusku, pak Nejvyšší správní soud odkazuje
na svůj rozsudek ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dostupný na www.nssoud.cz,
v němž se zabýval obdobnou situací jiného žadatele o mezinárodní ochranu. Tvrzení uplatněné
až v kasační stížnosti o účasti žalobce na demonstraci proti režimu v Bělorusku konané dne
15. 2. 2009 v Praze je novým skutkovým tvrzením, k němuž podle §109 odst. 4 s. ř. s. nelze
přihlédnout.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podávané v obou kasačních stížnostech. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasačních stížností k věcnému projednání.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnosti svým významem
podstatně nepřesahují vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal je proto ve smyslu §104a s. ř. s.
nepřijatelné a odmítl je.
O nákladech řízení o kasačních stížnostech rozhodl soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta. Žalobci byla pro toto řízení před soudem ustanovena soudem zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s., §120
s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátky částkou 3 x 21 00 Kč za tři úkony právní služby
spočívající v poradě s klientem ze dne 25. 3. 2009, v podání kasační stížnosti a ve vyjádření
ke kasační stížnosti žalovaného (§7, §9 odst. 3 písm. f/, §11 odst. 1 písm. c/ a d/ vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů /dále jen „advokátní tarif“/), a dále 3 x 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Protože advokátka je plátkyní
daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající dani,
kterou je povinna odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§35 odst. 8 s. ř. s.). Částka daně vypočtená podle §37
písm. a) a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb. činí 1368 Kč. Zástupkyni žalobce se tedy přiznává
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 8568 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu