ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.37.2009:74
sp. zn. 6 Azs 37/2009 - 74
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D.,
a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. N., zastoupeného Mgr. Romanem Nacu,
advokátem, se sídlem Bratranců Veverkových 396, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 20. 5. 2008, č. j. OAM - 1 - 288/VL - 07 - 11 - 2007, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2009,
č. j. 28 Az 32/2008 - 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. Romanu Nacu, se při znáv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 20. 5. 2008, č. j. OAM - 1 - 288/VL - 07 - 11 - 2007, kterým mu nebyla udělena
mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o azylu“), s tím, že nebyly shledány důvody ani pro udělení azylu,
ani doplňkové ochrany dle téhož zákona. O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve obšírně (avšak zcela obecně) shrnuje obsah žaloby,
přičemž zmiňuje zejména vágnost odůvodnění rozhodnutí žalovaného, jednostrannost jeho
výkladu právních předpisů, nelogičnost podkladů a neobjektivnost rozhodnutí, pominutí
materiálů ve prospěch žalobce, jakož i pominutí podstaty věci, a v závěru poukazuje
na bezproblémovost osoby stěžovatele na území ČR, který se dle svého tvrzení nedopouští
porušování právních předpisů. Jako důvody kasační stížnosti uvádí stěžovatel následující
skutečnosti: soud na rozdíl od žalovaného opírá svá tvrzení o ust. §12 - §14 zákona o azylu,
s tím že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Soud však
v odůvodnění svého rozsudku nakládá s těmito předpisy účelově a používá vždy ten, který je
pro žalobce nevýhodný. Není naplněna základní zásada řízení, že soud je povinen postupovat
objektivně a zkoumat veškeré předložené důkazy. Soud pominul návrhy žalobce o tom, že mu
hrozilo nebezpečí na životě a zdraví. Soud se nezaobíral skutečnostmi v žalobě, ani skutečnostmi,
že byly naplněny okolnosti zvláštního zřetele dle §14 zákona o azylu. Soud nesprávně vycházel
pouze ze zákona a nikoli i z faktů, které by byly ve prospěch stěžovatele - k těm se prakticky
nevyjádřil. Závěry soudu jsou v rozporu s obsahem spisů. Argumenty žalovaného vycházely
z povrchní znalosti problematiky, přičemž v rozporu s logikou dogmaticky aplikoval právní
předpis s cílem nevydat pozitivní rozhodnutí. Stěžovatel v závěru navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně s podáním kasační
stížnosti stěžovatel požádal o přiznání odkladného účinku.
V daném případě byla důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany situace v zemi
původu, kde stěžovatel projevoval svůj nesouhlas se současným politickým režimem v Bělorusku
účastí na protestních akcích a demonstracích. Z tohoto důvodu měl být opakovaně zatčen policií,
vyslýchán, bit a pokutován a následně proto opustil zemi původu. Ze spisového materiálu
správního orgánu vyplývá, že v daném případě došlo k zamítnutí návrhu podle ustanovení §12,
§13 a §14, §14a a §14b zákona o azylu, a to zejména z toho důvodu, že žalovaný správní orgán
příběh žadatele vyhodnotil jako nevěrohodný s odkazem na nesrovnalosti ve výpovědích
z prvního azylového řízení (r. 2000) a nového - přezkoumávaného - azylového řízení (r. 2007)
spočívající v rozporech v počtech a průběhu zadržení a demonstrací, jakož i souvisejících
sankcích, a neshledal proto - z důvodu absence prokázaného pronásledování - naplnění azylově
relevantních důvodů, ani důvodů pro udělení doplňkové ochrany.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), byla podána
včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustný důvod ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s. (přestože se v kasační stížnosti explicitně dovolává důvodů podle §103
odst. 1 písm. a/ a b/ s. ř. s., jak bude ještě vysvětleno níže). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud dále zabýval
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna citovaná rozhodnutí NSS je možno dohledat
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především
tehdy, pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů uplatněných
v kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
Po posouzení předložené kasační stížnosti z hlediska výše naznačených kritérií musí
Nejvyšší správní soud ve vztahu k většině kasačních námitek (prakticky ke všem kasačním
námitkám), kterými je namítána řada neurčitých věcných a procesních pochybení správního
orgánu i soudu, nejprve konstatovat, že jsou zcela obecné a nekonkrétní a chybí zde nezbytná
náležitost: osvětlení konkrétních důvodů kasační stížnosti a uvedení konkrétní nezákonnosti,
které se měly orgány dopustit. V této souvislosti je nutno poukázat na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, podle kterého je
stěžovatel povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán, popř. soud vůči němu dopustit v procesu vydání
napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit
svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. Právní náhled na věc
se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti
se skutkovými výtkami a s konkrétní vazbou na relevantní části spisového materiálu. Nekonkrétní
námitky jsou potom vyloučeny z přezkumu To se v daném případě - při velmi vysokém stupni
obecnosti - týká prakticky všech námitek kasační stížnosti, zejména tedy tvrzení o neobjektivitě
soudu, dále tvrzení, že soud nakládá s ocitovanými předpisy účelově a používá ty pro stěžovatele
nevýhodné, tvrzení o pominutí důkazů a návrhů soudem (bez bližší konkretizace), tvrzení
o rozpornosti rozsudku s obsahem spisu i tvrzení o údajném pominutí (nějakých) skutečností
žaloby a tvrzení o dogmatickém aplikování předpisů žalovaným a o jeho povrchní znalosti
problematiky. V daném případě není z kasační stížnosti vůbec zřejmé, které konkrétní právní
závěry a úvahy jsou nesprávné, či absentují, které důkazy, návrhy či podklady byly pominuty,
v čem - konkrétně - má spočívat rozpor se spisy, se kterými skutečnostmi a tvrzeními ze žaloby
se soud nevypořádal, ani není zřejmé, jaké údajné neobjektivní právní postupy a povrchní
či chybné logické úsudky a neznalost problematiky správního orgánu a soudu má stěžovatel
na mysli. Takové nekonkrétní námitky jsou přitom vyloučeny z přezkumu. Jak vyplývá i z výše
citovaného rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, takové námitky nelze
věcně přezkoumat. Podobnou situací, jako je daný případ, se tedy Nejvyšší správní soud zabýval
dostatečně již ve své předchozí judikatuře.
Za těchto okolností lze v kasační stížnosti vysledovat prakticky jediné mírně
konkretizované tvrzení, a to tvrzení, že se soud nezaobíral naplněním okolnosti zvláštního zřetele
dle §14 zákona o azylu (humanitární azyl). Nejvyšší správní soud však zjistil, že soud
se okolnostmi nenaplnění důvodu pro udělení humanitárního azylu zaobíral, a to na straně 7 a 8
svého rozhodnutí. Vyjádřil zde srozumitelně a souladně s judikaturou Nejvyššího správního
soudu v podstatě to, že na udělení azylu z humanitárního důvodu podle §14 zákona o azylu
nemá žadatel subjektivní právo. Správní orgán o něm rozhoduje na základě správního uvážení;
jeho rozhodnutí přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu, a to z hlediska
přezkoumatelnosti a dodržení příslušných procesních předpisů. (rozhodnutí NSS z 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38). Soud přitom porušení těchto norem, či vybočení z mezí stanovených
zákonem neshledal. Nutno uvést, že stěžovatel sám v průběhu správního řízení ani žádné důvody
zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu neuváděl. Ustanovení §14 bylo
do zákona o azylu, který jinak stanoví důvody pro jeho udělení velice přísně a vypočítává je
taxativně, vloženo proto, aby v případě nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 tohoto
zákona bylo možno zohlednit i skutečnosti obecně vnímané jako pro udělení azylu
z humanitárních důvodů obvyklé (např. osobám zvláště těžce postiženým nebo nemocným,
osobám přicházejícím z oblastí postižených humanitární katastrofou způsobenou lidskými
či přírodními faktory). V každém případě se vždy bude jednat o azylový důvod navýsost
výjimečný. Důvody, které stěžovatel v průběhu celého správního řízení uváděl, nejsou z hlediska
humanitárního natolik mimořádné, aby je bylo možné za zvláštního zřetele hodné považovat.
Z lidského hlediska je sice možno pochopit, že dlouhodobá tíživá situace stěžovatele v zemi
původu, kde panuje autoritářský režim, může vést až k rozhodnutí svou vlast opustit a pokusit
se najít lepší životní podmínky jinde. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách
však v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život,
jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel ve vlastní
zemi terčem pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě rodinným
příslušníkem takové osoby nebo existují jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo
„nehumánní“ azyl neudělit (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. listopadu 2005
č. j. 4 Azs 34/2005 - 60). Za uvedených okolností, zejména za situace, kdy žadatel žádnou
z relevantních skutečností srozumitelně a nepochybně ani před správním orgánem neuplatnil,
neshledal Nejvyšší správní soud důvod k zásahu do rozhodnutí.
Sice bez bližší konkretizace, avšak alespoň seznatelná zůstává z kasační stížnosti ještě
námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odhlédnuto od nedostatečné konkretizace
této námitky musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že odůvodněním svého rozhodnutí
se krajský soud zabýval nadstandardně pečlivě. Krajský soud podrobně (v rozsahu 7 stran) popsal
své úvahy o věci a srozumitelně je spojil s relevantními skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení.
Ve vztahu k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů ve smyslu §103
odst. 1 písm. d) s.ř.s. tak Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu nezjistil a odkazuje
rovněž na množství judikatury k tématu tvrzené nepřezkoumatelnosti (za všechny např. rozsudek
NSS ze dne 21. 2. 2007, č. j. 8 Azs 45/2006 - 57, nebo rozsudek NSS ze dne 27. 5. 2005,
č. j. 5 Azs 362/2004 - 56). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je podle ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. 133/2004 Sb. NSS), založena na nedostatku
důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí.
Z rozsudku soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se správní orgán v rozhodnutí
(a následně i soud ve svém rozsudku) řádně zabýval všemi podstatnými skutečnostmi
a své rozhodnutí řádně odůvodnil. Krajský soud zejména podrobně popsal důvody, které jej
vedly ke ztotožnění se se žalovaným při vyhodnocení stěžovatelova příběhu jako nevěrohodného,
včetně uvedení konkrétních rozporů ve výpovědích z roku 2000 a 2007 (nesrovnalosti v počtech
účasti na demonstracích a zadrženích, jakož i v jejich průběhu a sankcích, některé tvrzené
protestní akce se konaly za doby pobytu žadatele již v ČR, či se nekonaly, popř. se nekonaly
v udávaný čas) a včetně příslušných odkazů na spis a relevantní části rozhodnutí žalovaného.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je dostatečně
srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj zcela jasně vyplývá,
z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými právními úvahami
se při rozhodování řídil. Nejvyšší správní soud je podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem
a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, věcnou stránku jeho úvah proto Nejvyšší
správní soud nezkoumal a nemohl zkoumat.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu pak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud se prima facie
v napadeném rozsudku neodchyluje od výkladu předmětných ustanovení podaného v citovaných
rozhodnutích. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji. O návrhu, aby byl
kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ustanovení §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud
samostatně nerozhodoval. Není o něm třeba rozhodovat tam, kde je kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek přímo ze zákona (§32 odst. 5 zákona o azylu).
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem
advokát Mgr. Roman Nacu. V případě ustanovení advokáta platí hotové výdaje za zastupování
a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedený advokát na výzvu soudu nezaslal
vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb a soud proto musel postupovat podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif) a vycházet přitom z faktů, které vyplývají ze spisu. Podle §11 odst. 1
advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů právní služby v citovaném
ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za první
poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je-li klientovi zástupce ustanoven
soudem. Ustanovený advokát však takovou poradu neuplatnil (ani to jinak ze spisu nevyplývá).
Podání písemného doplnění kasační stížnosti ze dne 13. 4. 2009 pak je úkonem, za který náleží
advokátu odměna podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Ustanovenému advokátu tak
byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby, což při částce 2100 Kč za jeden úkon právní
služby spolu s náhradou hotových výdajů v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13
odst. 3 advokátního tarifu) činí celkem částku 2400 Kč, která byla ustanovenému advokátovi
přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu