ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.41.2009:164
sp. zn. 6 Azs 41/2009 - 164
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Karla Šimky a JUDr. Marie
Turkové v právní věci žalobců: a) A. A., b) nezl. A.1 A1, c) nezl. A.2 A2, žalobci ad b) a ad c)
zastoupeni zákonnou zástupkyní žalobkyní ad a), všichni zastoupeni JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou, se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 10. 2007, č. j. OAM - 496/LE - 05 - ZA04 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2009, č. j. 56 Az 79/2008 - 107,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů JUDr. Janě Kuřátkové, advokátce, se sídlem
Hilleho 6, Brno, se přiznáv á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
ve výši 5998 Kč, která je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Kasační stížností napadli žalobci (dále též „stěžovatelé“) v záhlaví uvedený rozsudek
Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
ze dne 2. 10. 2007, č. j. OAM - 496/LE - 05 - ZA04 - 2006. Rozhodnutím správního orgánu
nebyla stěžovatelům k jejich žádosti udělena mezinárodní ochrana podle ust. §12, §13 a §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů podřaditelných
pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“). V těch částech kasační stížnosti, které lze vztáhnout k případu stěžovatelů
a v doplnění kasační stížnosti z 20. 7. 2009 tvrdili, že soud nesprávně interpretoval ust. §2 odst. 7
ve spojení s §12 zákona o azylu. Dále namítli, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Stěžovatelé jako hlavní důvod svého odchodu ze země původu uvedli
pronásledování, jemuž byli vystaveni pro svou víru, kterou žalovaný označil jako „čistý islám“.
Stěžovatelé upozorňují, že žalovaný udělil mezinárodní ochranu několika jejich souvěrcům,
kteří do České republiky přijeli před stěžovateli; též krajský soud vyhověl několika žalobám
v roce 2007 a konkrétně v případě stěžovatelů pak zdejší soud již jednou vyhověl jejich kasační
stížnosti a zrušil rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatelé upozorňují na bestiální způsoby kazašských orgánů činných v trestním řízení,
jimiž se snaží stěžovatele odvrátit od jejich víry (vězení, podsouvání drog a zbraní). Konečně
stěžovatelka ad a) uvádí a dokládá lékařskými zprávami, že její syn – stěžovatel ad c) trpí následky
onemocnění mozku, jež prodělal po narození, je v péči psychiatra, neurologa a logopeda. Obě její
děti (stěžovatelé ad b/ a c/) chodí v České republice do základní školy, přičemž stěžovatelka ad a)
upozorňuje na problémy, jež jim činí změny školy související s přemísťováním z jednoho
pobytového zařízení žalovaného do jiného.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti. Kasační
stížnost podali účastníci řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé v ní uplatňují přípustné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Stěžovatelé též splňují podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud ovšem považuje za nezbytné vyjasnit, v jakém rozsahu je kasační
stížnost stěžovatelů přípustná. Stěžovatelé v kasační stížnosti z 13. 3. 2009 obsáhle argumentují
k závěrům žalovaného a krajského soudu o tom, že jednání kazašských orgánů vůči stěžovatelům
je pouhou realizací politiky státu spočívající v požadavku registrace církví. Takový závěr však
žalovaný v rozhodnutí neučinil a krajský soud se k němu tedy nevyjadřoval. Nejvyšší správní soud
se tedy touto námitkou a námitkami souvisejícími (včetně námitky nepřezkoumatelnosti
správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů pro tyto závěry) nemůže zabývat. Námitky
stěžovatelů upozorňující na nejednotné rozhodování žalovaného v případech souvěrců
stěžovatelů, zdravotní obtíže stěžovatele ad c) a požadavky školní docházky stěžovatelů ad b) a c)
jsou též námitkami nepřípustnými. Jak již uvedl krajský soud, v případě zdravotních potíží
stěžovatele ad c) se jedná o pozdě uplatněnou žalobní námitku, jíž se krajský soud správně
nezabýval v souladu s ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Námitky, že stěžovatelé navštěvují českou základní
školu a nejednotného rozhodování žalovaného, jsou pak stěžovateli uplatněny až v kasační
stížnosti; Nejvyšší správní soud se nemůže takovými námitkami zabývat, neboť se jimi nezabýval
ani krajský soud a ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. se tak jedná o námitky nepřípustné.
Po vymezení rozsahu kasační stížnosti a po konstatování její přípustnosti se Nejvyšší
správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. O přijatelnou kasační stížnost
se podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaného pod č. 933/2006 Sb. NSS, jedná v následujících typových případech: (1) kasační
stížnost vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) kasační stížnost obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) pokud bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení
se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud (a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, (b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (k tomu srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu z 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57; všechna zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je
rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat. Stěžovatelé v kasační stížnosti však žádné takové důvody
neuvedli. Nejvyšší správní soud též důvody pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný stěžovatelům neudělil mezinárodní ochranu
podle ust. §12, §13 a §14, §14a a §14b zákona o azylu, neboť shledal, že stěžovatelka ad a) sice
jako důvod své žádosti uvedla praktikování své víry (tzv. „čistý islám“), avšak v tom jí nebylo
v Kazachstánu nijak bráněno. Jediný případ předvolání od Výboru národní bezpečnosti (KNB),
který se však zajímal spíše o jejího manžela, nelze považovat za adresnou akci vůči její osobě;
tato ojedinělá událost neměla na žadatelčin každodenní život (resp. praktikování její víry)
omezující vliv. Přezíravé chování sousedů a neposkytnutí péče jedním lékařem považoval
žalovaný za jednání soukromých osob, jež nenaplnilo znaky pronásledování ve smyslu ust. §2
odst. 7 zákona o azylu.
Krajský soud se ve svém rozsudku se závěry žalovaného ztotožnil a ani v řízení
před žalovaným neshledal žádné vady, jež by byly sto způsobit nezákonnost napadeného
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud pak ještě konstatuje, že spolu se stěžovateli požádal o mezinárodní
ochranu i manžel stěžovatelky ad a) (dle vyjádření stěžovatelky ad a/ spolu uzavřeli pouze
církevní sňatek); žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že ani manželu stěžovatelky
ad a) mezinárodní ochranu neudělil, Nejvyšší správní soud pak odmítl kasační stížnost manžela
stěžovatelky ad a) proti zamítavému rozsudku Krajského soudu v Brně usnesením ze dne
2. 10. 2008, č. j. 3 Azs 57/2008 - 69.
Stěžovatelé v kasační stížnosti vznesli námitku nesprávného posouzení otázky
pronásledování ve smyslu ust. §2 odst. 7 zákona o azylu. K postavení vyznavačů tzv. čistého
islámu v Kazachstánu se Nejvyšší správní soud již dostatečně vyjádřil např. v rozsudku ze dne
10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 - 75, či v rozsudku ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 Azs 12/2008 - 98.
Zde dospěl k závěru, že příslušníci tzv. čistého islámu nejsou v zemi jejich původu
pronásledováni, diskriminováni ani nepřiměřeně trestáni. Podrobně se přitom zabýval otázkou,
kdy konkrétní formy negativních reakcí žadatelova okolí či orgánů státní moci již dosahují
jednotlivě či ve svém souhrnu takové intenzity, aby je bylo možno považovat za „opatření
působící psychický nátlak“ ve smyslu ust. §2 odst. 7 zákona o azylu. V rozsudku z 22. 5. 2009,
č. j. 5 Azs 7/2009 - 98 pak Nejvyšší správní soud shledal svůj dosavadní právní názor
na posuzování postavení vyznavačů tzv. čistého islámu v Kazachstánu případným a nepovažoval
za nutné se od něj jakkoliv odchylovat. Zdejší soud se v cit. rozhodnutí věnoval i otázce
„pronásledování na kumulativním základě“ v případě takových žadatelů o mezinárodní ochranu
přicházejících právě z Kazachstánu; k problematice pronásledování na kumulativním základě
srov. též rozsudky Nejvyššího správního soudu z 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129,
nebo z 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud
neshledal v rozhodnutích žalovaného a krajského soudu ničeho, čím by se dosavadní judikatuře
zdejšího soudu protivila.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Stěžovatelům byla usnesením krajského soudu z 16. 4. 2009, č. j. 56 Az 79/2008 - 123,
ustanovena zástupcem pro řízení o kasační stížnosti JUDr. Jana Kuřátková, advokátka.
Té Nejvyšší správní soud podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. přiznal odměnu za zastupování
za jeden úkon právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Poněvadž se jednalo o společný úkon při zastupování všech
třech stěžovatelů, Nejvyšší správní soud postupoval podle ust. §12 odst. 4 cit. vyhlášky a přiznal
za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměnu sníženou o 20 %, tedy 3 x 1680 Kč.
Dále Nejvyšší správní soud přiznal na náhradě hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3
advokátního tarifu 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (jeden úkon právní služby
po 300 Kč); částku pak zvýšil o 19 %, neboť zástupkyně je plátkyní DPH. Dohromady tedy
přiznal částku 5998 Kč jako odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů. K výplatě této
částky pak Nejvyšší správní soud stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu