ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.60.2008:76
sp. zn. 6 Azs 60/2008 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jiřího Pally, JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Marie
Turkové v právní věci žalobce: T. R. B., zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem,
se sídlem Rubešova 83/10, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 10. 2007, č. j. OAM - 585/VL - 10 - P07 - 2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2008, č. j. 29 Az 72/2007 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného, jímž mu nebyl
udělen azyl podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen zákon o azylu), a navrhuje jeho zrušení.
V kasační stížnosti uplatňuje důvod kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), dále pak důvod, jež lze
subsumovat pod ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zákona. Konkrétně uvádí, že žalovaný neopatřil
v řízení dostatečné podklady pro posouzení stěžovatelovy situace, což vedlo k nesprávnému
rozhodnutí ve věci; krajský soud se pak s takovými skutkovými zjištěními v rozsudku spokojil.
Stěžovatel žalovanému namítá zejména nedostatečné množství pramenů o stěžovatelově situaci
(žalovaný vycházel ze zpráv organizace International Crisis Group) a jejich jednostranné
zaměření. Upozornil, že žalovaný nevyužil množství zdrojů o situaci v Nepálu, např. uvedl zprávy
zpracované Amnesty International, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě,
Evropského parlamentu (pozn. NSS: bez konkrétní specifikace zpráv těchto organizací) a dalších.
Žalovaný tak podle stěžovatele porušil zásadu objektivní pravdy vyjádřené v ust. §3 správního
řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád). Konečně pak stěžovatel považuje odůvodnění
napadeného rozsudku za nedostatečné a neúplné.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnost. Kasační
stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§102
s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel v ní uplatňuje přípustné důvody
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Stěžovatel též splňuje podmínku
povinného zastoupení právním zástupcem ve smyslu ust. §105 odst. 2 s. ř. s. Kasační stížnost je
tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem,
jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Z výše uvedeného plyne, že v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu je nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů kasační stížnosti, stanovených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je
rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě
přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat. Tak se ovšem v případě stěžovatele nestalo, neboť stěžovatel
se v kasační stížnosti touto otázkou vůbec nezabýval a ani Nejvyšší správní soud důvody
pro přijatelnost kasační stížnosti neshledal.
Na základě shora uvedených obecnějších úvah Nejvyšší správní soud v projednávané věci
konstatuje, že stěžovatel argumentuje kasačními důvody zakotvenými v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., namítá, že rozhodnutí žalovaného vychází z nedostatečně zjištěného skutkového
stavu. Žalovaný stěžovateli neudělil mezinárodní ochranu formou azylu podle ust. §12 zákona
o azylu mj. proto, že dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl odveden do tábora v džungli kvůli
svému politickému přesvědčení, důvodem bylo spíše to, že byl fyzicky zdatným, mladým mužem.
Stejně tak žalovaný neseznal důvody hodné zvláštního zřetele podle ust. §14 zákona o azylu
a stěžovatel nesplňuje ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle ust. §14a a §14b
cit. zákona, neboť z dostupných zpráv nevyplývá, že by stěžovateli po návratu hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se otázkou zjišťování relevantních skutečností v řízení o udělení
mezinárodní ochrany ve své dosavadní rozhodovací činnosti již zabýval, nejnověji v rozsudku
z 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70 (publikováno pod č. 1749/2009 Sb. NSS). Zde soud
obsáhle rozebral svou vlastní předchozí judikaturu v těchto otázkách a posléze dospěl k závěru,
že „pokud nelze určité tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu doložit, ale ani vyvrátit listinnými či jinými
důkazy a žadatel splní podmínky uvedené v čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, správní orgán je povinen
z takového tvrzení vycházet.“
V posuzované věci se rozhodnutí správního orgánu nijak nepříčilo vyslovenému
právnímu názoru Nejvyššího správního soudu: Žalovaný nezpochybnil stěžovatelovo tvrzení,
že byl nedobrovolně odveden do džungle a zde byl nucen pracovat, stejně tak nezpochybnil,
že stěžovatel byl odveden příslušníky maoistické strany (skupiny) a že byl (je) příslušníkem
Nepálské komunistické strany. Žalovaný ovšem dospěl k závěru, že důvodem k únosu stěžovatele
nebylo jeho politické působení (pouze na místní úrovni), nýbrž jím byla potřeba únosců sehnat
zdatné muže pro manuální práci. Své přesvědčení založil jednak na zprávách o zemi původu,
které v rozhodnutí řádně označil a které jsou součástí správního spisu, a jednak na informacích
podaných stěžovatelem v průběhu pohovoru a doplňujícího pohovoru.
Žalovaný se tak ve svém rozhodnutí neprotivil ani dalšímu závěru Nejvyššího správního
soudu učiněnému v citovaném rozsudku, že „pro naplnění podmínky souvislosti pronásledování s důvody
pronásledování není třeba, aby rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině,
politické názory žadatele či pohlaví (§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) byly „výlučnou“ příčinou
pronásledování; postačí, pokud jde o příčinu ’rozhodující‘“. Souvislost mezi únosem stěžovatele a jeho
politickým přesvědčením totiž nelze označit ani za „rozhodující“ (v tom smyslu, v němž byl tento
výraz použit v citovaném rozsudku).
Ke stěžovatelově dosti obecné námitce o nedostatečnosti zjištění o zemi původu
pak Nejvyšší správní soud pouze podotýká, že množství a zdroje informací o zemi původu
považuje za dostatečné a dostatečně reprezentativní. To platí i o zprávách, jež vypovídají
o současném stavu v Nepálu (po uzavření mírové dohody v listopadu 2005).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou
a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu