ECLI:CZ:NSS:2009:6.AZS.64.2009:83
sp. zn. 6 Azs 64/2009 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové, JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ja kuba
Camrdy, Ph.D., v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného JUDr. Margitou Dostálovou,
advokátkou, se sídlem Šumavská 31, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, poštovní přihrádka 21/OAM, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
14. 11. 2007, č. j. OAM - 1 - 827/VL - 10 - 05 - 2007, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2009, č. j. 63 Az 113/2007 - 32,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2009, č. j. 63 Az 113/2007 - 32,
se zr uš uje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ustanovené zástupkyni žalobce, advokátce JUDr. Margitě Dostálové, se p ř izn á vá
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč, která bude v yplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí včasnou kasační stížností proti shora označenému
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze 14. 11. 2007, č. j. OAM - 1 - 827/VL - 10 - 05 - 2007. Tímto rozhodnutím byla žádost
stěžovatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb ., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). O náhradě nákladů bylo rozhodnuto tak, že žádný
z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Podle žalovaného nelze důvodům pro udělení azylu podřadit obavy z opakované
hospitalizace v psychiatrické léčebně, potíže ekonomického charakteru ve vlasti a nesouhlas
s postupem policie, kdy byl žadatel v minulosti podezírán z kriminálního činu. Při posouzení
těchto vyjmenovaných skutečností správní orgán shledal, že se jedná výhra dně o záležitosti
odlišné od důvodů pro azylové řízení relevantních. Ve vztahu k posouzení doplňkové ochrany
žalovaný pouze obšírně ocitoval právní úpravu a pak konstatoval, že „žadatel v průběhu
správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo mo žno vážné újmě podřadit.“
Z uvedených důvodů žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Krajský soud vyšel při posouzení věci z toho, že pokud žalobce opustil vlast z obav
z opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně, z důvodu potíží ekonomického charakteru
a z důvodu nesouhlasu s postupem policie při podezření z trestného činu, nejedná se o důvody
podřaditelné pod azylově relevantní. Skutečnost, že žalobce není spokojen s úrovní zdravotní
péče v zemi původu, není zákonným důvodem pro udělení azylu. Má -li být splněna podmínka
odůvodněného strachu z pronásledování, musí k tomuto pronásledování docházet ze strany
veřejné, a to státní moci. Za sociální skupinu dále nemůže být považována skupina duševně
nemocných lidí, neboť se nejedná o objektivní ověřitelnou skutečnost, ale o pocit, jímž v určité
fázi svého života může trpět jakýkoli člověk. Ve vztahu k doplňkové ochraně pak uvedl, že obavy
ze špatných zákonů o psychiatrii a o právech občanů nelze považovat za hrozbu skutečného
nebezpečí vážné újmy. Z uvedených důvodů žalobu zamítl jako nedůvodnou.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížnost. Stěžovatel ve stručné kasační stížnosti nejprve uplatnil důvody podle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/200 2 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
které následně doplnil o lékařské zprávy, popisující jeho psychický stav a doporučující další léčbu.
Léčbu v Rusku odmítá, protože při ní dochází k porušování lidských práv a rád by se léčil a žil
v ČR. Dále polemizuje s právním názorem soudu, pokud soud v odůvodnění rozsudku tvrdí,
že sociální skupina duševně nemocných není sociální skupinou, neboť jejím členem může být
kdokoli. Tento závěr je podle stěžovatele mylný - stěžovatel má na mysli jen lidi,
kteří psychiatrickou péči potřebují a budou umístěni do léčebny. V otázce nelidského zacházení
v léčebnách odkazuje na žalobu. Dále jako stížní důvod uvádí, že jeho nemoc nebyla posuzována
jako důvod pro udělení humanitárního azylu. V závěru stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě po podání kasační stížnosti proti předmětnému rozsudku
postupoval ve smyslu §108 odst. 1 s. ř. s. a předložil kasační stížnost s příslušnými spisy
Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost podal účastník řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu
vzešlo (§102 s. ř. s.), byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel se v ní dovolává
přípustných důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
je tedy přípustná. V průběhu řízení byla podána žádost zástupkyně stěžovatele o sdělení, kdy bylo
napadené rozhodnutí stěžovateli doručeno, aby mohla tento povinný údaj ve smyslu §106 odst. 1
s. ř. s. doplnit. K tomuto požadavku soud zaujal stanovisko odvozené z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 5. 2004, č. j. 3 Azs 85/2004 - 49, kde bylo vysloveno, že „neobsahuje-li
kasační stížnost údaj o dni doručení rozhodnutí krajskéh o soudu žalobci (§106 odst. 1 s. ř. s.), není to
bez dalšího důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti, neboť den doručení napadeného rozhodnutí žalobci
je soudům znám z úřední činnosti.“ Nejednalo se tedy o vadu kasační stížnosti s reálným vlivem
na podstatu věci, či na projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval dále otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu se zdejší soud
podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006 (případně
ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 40/2006, obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl
k následujícímu závěru: „Znaky pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“.
Dle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny r ozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.“
Dále bylo v citovaných rozhodnutích zdůrazněno, že Nejvyšší správní soud není v rámci
této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu,
ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu
nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. V daném případě si rozhodnutí
věcné projednání zasluhuje, a to z důvodu uvedeného sub 4) kritérií přijatelnosti, a to pro zásadní
pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele
(§104a s. ř. s.). Konkrétně se jedná o pochybení krajského soudu spočívající v částečné
nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. a/ a d/ s. ř. s.),
jakož i v dílčím nesprávném posouzení právní otázky, jak bude vysvětleno níže. Kasační stížnost
je za těchto okolností přijatelná. K otázce nepřezkoumatelnosti ještě Nejvyšší správní soud
poznamenává, že tento soud jakožto kasační soud je v zásadě soudem přezkumným.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí tomuto základnímu atributu jeho rozhodovací
činností do značné míry brání, jak již bylo podrobně osvětleno v rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z 19. 3. 2008, č. j. 9 Azs 175/2007 - 49. Nepřezkoumatelnost je vadou natolik
závažnou, že se jí soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy z úřední
povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejprve je třeba uvést, že v daném případě krajský soud při zamítnutí žaloby v yšel
mj. z dílčí úvahy, že za sociální skupinu nemůže být považována skupina duševně nemocných lidí,
neboť se nejedná o objektivní ověřitelnou skutečnost, ale o pocit, jímž v určité fázi svého života
může trpět jakýkoli člověk. V tomto bodě se lze ztotožnit se stěžovatelem, že úvaha soudu,
tak jak byla vyjádřena, zjevně není správná. Stěžovatel zjevně neměl na mysli skupinu osob,
která se pouze cítí být duševně nemocná (pocit), ale objektivně určitelnou a zjistitelnou skupinu
osob, která má lékařsky verifikovanou psychiatrickou diagnózu (objektivní faktum) a hrozí jí
umístění do psychiatrické léčebny. V tomto směru je však nutno současně konstatovat,
že se může jednat pouze o dílčí nesprávnou právní úvahu soudu ohledně výkladu pojmu
„sociální skupiny“, odstranitelnou dalším postupem - pro stručnost Nejvyšší správní soud
odkazuje na své rozhodnutí z 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64. Závažnější skutečností je,
že se v průběhu celého řízení nikdo nevypořádal s opakovaným (různým způsobem
uplatňovaným) tvrzením stěžovatele o nelidském zacházení v psychiatrických zařízeních,
které mu v zemi původu hrozí (a to ani z hlediska kritérií §14a zákona o azylu).
Nepřezkoumatelnost je v projednávaném případě dána v první řadě pominutím tohoto žalobního
tvrzení, a to zejména ve vztahu k jednotlivým institutům zákona o azylu při zohlednění
konkretizované skutkové a právní stránky daného případu (viz níže). K tomu je třeba
poznamenat, že v případě, kdy dochází k zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany
dle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, je správní orgán povinen, resp. oprávněn, ke zkoumání
podmínek pro udělení mezinárodní ochrany toliko v tom rozsahu, zda skutečnosti stěžovatelem
v průběhu správního řízení uváděné svědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů
uvedených v ustanovení §12 nebo §14a zákona o azylu. Míra zkoumání zákonných podmínek
§12 a §14a je tedy poměrně nízká a je limitována tvrzeními žadatele. V daném případě
však došlo k úplnému pominutí určité části tvrzení stěžovate le (z hlediska institutů mezinárodní
ochrany alespoň potencionálně relevantních), se kterými se nikdo vůbec nevypořádal, a to ani
ve stádiu řízení před správním orgánem, ani v řízení před krajským soudem (viz níže). Nejvyšší
správní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, stejně jako na judikaturu Ústavního
soudu, která opakovaně podtrhuje nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí, na které má
jednoznačně účastník řízení právo. Podle §54 odst. 2 s. ř. s. je základní náležitostí rozsudku
jeho odůvodnění. O odůvodnění lze hovořit jako o řádném tehdy, pokud obsahuje,
čeho se stěžovatel v žalobě domáhal, jak se k tomu vyjádřil správní orgán, stručně
jaký v tomto směru byl obsah spisu a jak soud rozhodl, které úvahy jej k rozhodnutí vedly,
přičemž soud rovněž uvede, jak aplikoval na danou situaci konkrétní ustanovení, jaké výkladové
metody použil a k jakému výsledku dospěl. Pokud soud svým procesním povinnostem nedostál,
mohl tím zasáhnout do základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a mohl by také zalo žit
nerovnost účastníků řízení. V této souvislosti lze také odkázat na bohatou judikaturu. Ústavní
soud se vyjádřil k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno
za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování
např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 588/03, sp. zn. III. ÚS 463/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 20, Praha, C. H. Beck 2001, str. 267; IV. ÚS 564/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů
a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str . 489 nebo nálezu soudu České republiky ze dne
26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96. Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu má vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé, takové odůvodnění vyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku
takové rozhodnutí vyhovuje základním právům účastníka řízení, který má nárok na to,
aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2 42/02
lze na věc v této souvislosti pohlížet i z hlediska zásad spravedlivého procesu, z nichž mimo
jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné
námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí (např. nález III. ÚS 258 /99 /nález č. 148, sv. 16
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu/, nález I. ÚS 413/02 /nález č. 4, sv. 29 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu/).
Krajský soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavil v podstatě pouze na blíže
nevysvětleném tvrzení, že obavy z opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně v Rusku
nejsou azylově relevantní, a ani je nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy.
Vůbec však nezdůvodnil, proč - tedy na základě jakých úvah - dospěl k tomuto závěru. Zejména
k otázce tvrzeného závažného porušování lidských práv v psychiatrických léčebnách a k otázce
podmínek v nich (naznačujících nelidské zacházení) se nevyjádřil vůbec. Svou úvahu ohledně
absence nebezpečí vážné újmy postavil pouze na vytrženém izolovaném tvrz ení žalobce o obavě
ze špatných zákonů, zejména zákona o psychiatrii a o právech občanů, přičemž konkrétně
tyto obavy vyhodnotil jako nerelevantní z hlediska hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy.
Zcela pominul, že obavy stěžovatele se svou podstatou netý kají zákonů (zákona o psychiatrii),
ale tvrzené reálné hrozby nelidského zacházení v ruských psychiatrických zařízeních. Tato tvrzení
(a tedy i podstatu námitek) stěžovatele soud zcela pominul. V tomto směru lze odkázat
na rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, v němž zdejší soud uvedl, že: „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné n ebo vyvrácené,
nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Nestačí, pokud soud
při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost
spočívá.“ Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku č. j. 1 Afs 135/2004 - 73 ze dne
18. 10. 2005, který byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, že „opomene-li krajský (městský) soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, přezkoumat
jednu ze žalobních námitek, je jeho r ozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
(§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
Při postupu podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu (podle kterého byla v daném
případě žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná) přitom správní orgán
zkoumá, zda žadatelem uváděné skutečnosti nesvědčí o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů azylově relevantních (tj. pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod, nebo odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů)
nebo z důvodů relevantních pro udělení doplňkové ochrany (tj. důvodné obavy, že v případě
návratu do země původu by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy). Za pronásledování
se přitom pro účely zákona o azylu považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření
působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována
nebo trpěna státními orgány. (Poznámka: Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyšel
při vymezování pojmu pronásledování z jiného znění zákona, než ze znění platného v době
rozhodování správního orgánu - §75 odst. 1 s. ř. s.). Vážná újma je definována mj. tak,
že se za ni považuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu. Hrozbu nelidského zacházení spočívající v podmínkách v ruských
psychiatrických zařízeních přitom stěžovatel jak v řízení před správním orgánem, tak v soudním
řízení různým způsobem opakovaně uplatňoval. Žádný z orgánů veřejné moci se jí však
nezabýval, ani se k ní nijak nevyjádřil. (Správní orgán zdůvodnění zamítnutí žádosti jako zjevně
nedůvodné odbyl v podstatě dvouvětovým obecným konstatováním, že se jedná o záležitosti
odlišné od důvodů pro azylové řízení relevantních a ve vztahu k posouzení doplňkové ochrany
žalovaný po obšírné citaci právní úpravy konstatoval, že žadatel v průběhu správního řízení
neuvedl žádné skutečnosti, které by bylo možno vážné újm ě podřadit. Tyto závěry však vůbec
konkrétně ve vztahu k citované právní úpravě a zejména vylíčenému skutkovému stavu
nevysvětlil, zvláště se nevyjádřil k tvrzení žadatele o hrozbě zacházení v ruských psychiatrických
zařízeních (v pohovoru ze dne 27. 10. 2007 bylo žadatelem zmiňováno mj. používání zakázaných
léčebných metod apod.). Své závěry konkrétně a srozumitelně nezdůvodnil a nevysvětlil
ani ve vztahu k důvodům v §12, ani §14a zákona o azylu. Za skutkově relevantní
přitom z výpovědi žadatele vzal a vyanalyzoval - bez relevantní specifikace - pouze obecně obavy
z opakované hospitalizace v psychiatrické léčebně, potíže ekonomického charakteru ve vlasti
a nesouhlas s postupem policie.) Správní orgán - a následně i soud - některá tvrzení stěžovatele
zcela pominul a přešel je, resp. pojednal je tak, že zredukoval jeho tvrzení jen na nespokojenost
žadatele s úrovní lékařské péče. To však neodpovídá tvrzením stěžovatele jak v průběhu
správního řízení, tak v žalobě a následně i v kasační stížnosti, kde opakovaně různým způsobem
upozorňuje na porušování lidských práv a nelidské zacházení v psychiatrických léčebnách,
kam mu reálně hrozí nedobrovolné umístění. Těmito tvrzeními se nikdo v průběhu řízení
nezabýval a nevyjádřil se k nim. (K tomu je třeba nad rámec ne zbytného poznamenat,
že podle současné judikatury v oblasti mezinárodní ochrany dokonce i žadateli o mezinárodní
ochranu, který trpí závažnou nemocí, může hrozit skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2
písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu - mučení nebo nelidské či ponižující zacházení - spočívající
(dokonce) v tom, že mu v zemi původu nebude dostupná potřebná zdravotní péče. Výklad pojmu „vážná újma“
musí v těchto případech vycházet z rozsahu zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího z acházení,
jak je zakotven v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89. V tomto směru je však závažné
vnímat judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který např. ve věci N. proti Spojenému
království, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05 vymezil
vysokou míru prahu závažnosti, vedoucího ke shledání porušení výše citovaného čl. 3 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základní ch svobod: „Rozhodnutí o deportaci cizince, který trpí vážnou fyzickou
nebo psychickou chorobou, do země, v níž jsou prostředky nezbytné k léčbě této nemoci na nižší úrovni
než ve smluvním státě, může způsobit porušení čl. 3 pouze za výjimečných okolností, když proti vyhoštění existují
vážné humanitární důvody.“ Odkázal přitom ovšem na velmi vysokou míru prahu závažnosti
stanovenou v případu D. proti Spojenému království.) Evropský soud pro lidská práva tedy
vnímá za určitých - velmi mezních - okolností již kritickou míru nedostupnosti zdravotní péče
jako rozporné s článkem 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V projednávaném případě se nikdo nezabýval ani mnohem závažnějším a - z hlediska azylových
institutů přímočařejším - tvrzením o přímém nelidském zacházení a porušování lidských práv
v psychiatrických léčebnách, kam stěžovateli hrozí podle jeho tvrzení v případě návratu umístění
(odhlédnuto v tuto chvíli od stěžovatelem rovněž tvrzené nedostatečnosti a neúčinnosti lékařské
péče, kterou uplatnil spíše až v doplnění žaloby z 25. 2. 2009). Správní orgán za výše uvedených
okolností přesto vyhodnotil žádost jako „zjevně nedůvodnou“. Spojení „zjevně nedůvodná“
obsažené v §16 odst. 1 zákona o azylu je nutno chápat jako legislativní termín nazna čující
intenzitu nedůvodnosti, která by měla dosahovat alespoň základního stupně zřejmosti
(očividnosti). Minimálně s ohledem na institut vážné újmy (§14a zákona o azylu) při výslovném
tvrzení žadatele o hrozícím zacházení v případě nucené (a dost možná reálně hrozící)
hospitalizace v psychiatrické léčebně se nejeví vyhodnocení o zjevné nedůvodnosti žádosti příliš
podloženým, to vše specificky za situace, kdy žalovaný navíc tato tvrzení žadatele zcela přešel
a po skutkové ani právní stránce se k nim nijak nevyjádřil - co do vyhodnocení z hlediska
institutů zákona o azylu o nich pomlčel. Z tohoto hlediska se jeví již rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelným, s tím, že by bylo žádoucí tvrzení žadatele prověřit a relevantně a podloženě
na ně v rozhodnutí reagovat.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že ve vztahu ke kasační námitce,
kterou se stěžovatel dovolává humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, nemohl stěžovateli
dát za pravdu. V daném případě byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná - za těchto
okolností podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71) „nemůže správní orgán
tímtéž rozhodnutím vyslovit, že se azyl podle §13 nebo podle §14 neuděluje.“ Proto Nejvyšší
správní soud nemohl námitce stěžovatele, co do možnosti aplikace §14 zákona o azylu,
přisvědčit.
Nejvyšší správní soud uzavírá s tím, že napadený rozsudek krajského soudu je
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů s ohledem na výše rozvedené pominutí
některých závažných žalobních tvrzení, kterým se soud dopustil pochybení, jež vykazuje
takovou intenzitu, která by mohla mít vliv na samo hmotněprávní postavení stěžovatele. Nejvyšší
správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud vázán právním názorem
Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení o kasační s tížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (ust. §110 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovateli byla k ochraně jeho zájmů pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem
advokátka JUDr. Margita Dostálová. V případě ustanovení advokáta platí hot ové výdaje
za zastupování a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7 s. ř. s.). Uvedená advokátka podala dne
22. 9. 2009 vyúčtování za poskytnuté úkony právních služeb podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
V tomto vyúčtování požadovala odměnu za 1 úkon právní služby ve výši 1000 Kč,
a to za převzetí a přípravu zastoupení. Ustanovená advokátka není plátcem DPH. Spolu
s režijním paušálem po 300 Kč na 1 úkon právní služby tak uplatňuje celkovou částku ve výši
1300 Kč. Podle §11 odst. 1 advokátního tarifu náleží mimosmluvní odměna za každý z úkonů
právní služby v citovaném ustanovení uvedených. Podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu
náleží odměna za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, je -li klientovi
zástupce ustanoven soudem. Ustanovená advokátka zde výslovně uvádí, že by se uskutečnila
první porada se stěžovatelem, která je podmínkou přiznání odměny za uvedený úkon. Předmětný
úkon tedy je úkonem, za který náleží advokátce odměna podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního
tarifu. Ustanovené advokátce tak byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby,
což při částce 2100 Kč za jeden úkon právní služby spolu s náhradou hotových výdajů
v částce 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) činí celkem částku
2400 Kč, která byla ustanovené advokátce přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu