ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.114.2009:59
sp. zn. 7 Afs 114/2009 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
BS DEALER, a. s., se sídlem Motel GOLF START, Dostihová 520, Slušovice , proti
žalovanému: Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009,
č. j. 31 Ca 146/2008 - 33,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2009, č. j. 31 Ca 146/2008 - 33
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 5. 2009, č. j. 31 Ca 146/2008 - 33, odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se domáhal zrušení rozhodnutí
Finančního ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 23. 6. 2008,
č. j. 10921/08-1500-703692, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního
úřadu ve Zlíně ze dne 14. 1. 2008, č. j. 264723/07/303913/6126, jímž bylo rozhodnuto
o nedůvodnosti námitky promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek na dani z přidané hodnoty
– daňové penále ve výši 89 738 Kč. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že stěžovatel
v žalobě pouze rekapituloval stav věci s tím, že všechna zřízená zástavní práva byla neoprávněná,
neboť jeho přeplatek zvysoka převyšoval nedoplatky, a proto byl postup správce daně
nezákonný. Tyto námitky však smě řují pouze proti rozhodnutím o zřízení zástavního práva,
o nichž jsou vedena na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2008,
č. j. 31 Ca 114/2008 - 44, samostatná řízení. V projednávané věci je přezkoumávaným
rozhodnutím pouze rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008,
č. j. 10921/08-1500-703692, o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o nedůvodnosti námitky
promlčení, přičemž ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel neuvedl žádné žalobní body,
z nichž by bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů jej považuje za nezákonné nebo
nicotné. V žalobě netvrdil, že by při vydávání napadeného rozhodnutí či předcházejícího
prvostupňového rozhodnutí došlo k jakémukoliv pochybení. Podle ust. §71 odst. 2 věta třetí
s. ř. s. může žalobce rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit
o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Jak vyplývá z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, www.nssoud.cz), ust. §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní, tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci
individualizovaná, skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) kon krétní právní argumentací,
z nichž plyne, z jakých důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo
nicotné. Líčení skutkových okolností přitom nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých
„obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela
jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Pokud pak jde o možnost doplnění žalobního
bodu, k této otázce se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 (www.nssoud.cz), podle něhož, pokud žaloba žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínky řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání
žaloby, jak vyplývá z ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Soudu přitom není dána zákonná povinnost
v takovém případě vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční
a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. V dané věci
žaloba postrádala vylíčení jakýchkoliv individualizovaných skutkových okolností a jakoukoliv
právní argumentaci, z níž by vyplývalo, z jakých důvodů považuje stěžovatel napadené
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Krajský soud měl proto vzhledem k citované judikatuře
Nejvyššího správního soudu za to, že žaloba postrádá řádný žalobní bod, přičemž tento
nedostatek je neodstranitelný. Lhůta pro odstranění této vady žaloby totiž podle ust. §71 odst. 2
s. ř. s. a §72 odst. 1 s. ř. s. uplynula dne 25. 8. 2008, neboť stěžovateli bylo napadené rozhodnutí
doručeno dne 25. 6. 2008. Proto uvedený nedostatek žaloby nemohl být odstraněn podáním
stěžovatele ze dne 22. 12. 2008.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž uvedl, že podal ke krajskému soudu žalobu pro neoprávněné zřízení zástavních práv, kterou
se domáhal zrušení rozhodnutí finančního ředitelství. Krajský soud žalobu rozdělil
na 11 samostatných žalob, čímž se stala nesrozumitelná pro stěžovatele, finanční ředitelství,
finanční úřad a i pro soud. Krajský soud např. zaslal vyjádření finančního ředitelství k žalobě
pod sp. zn. 31 Ca 147/2008 pod hlavičkou jed nání ve věci sp. zn. 31 Ca 148/2007, čímž došlo
k zaslání vyjádření k jednomu číslu dvakrát a k druhému ani jednou. Jednotlivé žaloby byly
vytrženy z kontextu, nenavazovaly na sebe a krajský soud zřejmě kopíroval veškeré dokumenty
k jednotlivým žalobám, neboť jedině tak mohly dávat ucelený přehled. V důsledku toho
nesprávně posoudil absenci žalobního bodu, neboť tento byl uveden v původní žalobě a postrádá
smysl v samostatném řízení. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel zrekapituloval genezi případu
a uvedl, že je z ní zcela zřejmé, že v žalobě vedené pod sp. zn. 31 Ca 114/2008 byly uvedeny
všechny skutečnosti vedoucí k odůvodnění žalobního bodu, který se v nynější žalobě týká
odvolání proti úhradě uvedeného penále z roku 1995 a její souběžné vazby na celou kauzu,
neboť vyloučením žalob k samostatnému projednání se tato vazba vytrácí. Po vyloučení mělo
být řízení ve věci sp. zn. 31 Ca 146/2008 pozastaveno do doby, než krajský soud rozhodne
o určení vzniku a zániku zástavního práva, neboť je to zcela podst atná část žaloby. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu projednání.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že směřuje-li kasační stížnost
proti usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta žaloba, přísluší Nejvyššímu správnímu
soudu toliko přezkoumat, zda krajský soud postupoval v souladu se zákonem, aniž by se zabýval
věcí meritorně. Na místě je tedy pouze důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrzená
nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Námitky týkající se kopírování dokumentů soudem
či přerušení řízení do rozhodnutí ve věci kompletní žaloby nebo dílčích žalob nepřísluší
Nejvyššímu správnímu soudu v tomto řízení posuzovat. Bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel
výslovně neuvedl, jaký je důvod podání jeho kasační stížnosti podle ust. §103 odst. 1 s. ř. s., lze
dospět k závěru, že namítá i nezákonnost rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí návrhu. Proto
se finanční ředitelství vyjadřuje pouze k relevantnímu důvodu kasační stížnosti podle písm. e)
citovaného ustanovení. Podle jeho názoru nic nenasvědčuje tomu, že vyloučením žaloby proti
rozhodnutí ze dne 23. 6. 2008, č. j. 10921/08-1500-703692 došlo k vytržení této žaloby
z kontextu a stala se nesrozumitelnou. Jejím předmětem je rozhodnutí o odvolání týkající
se posouzení námitky promlčení práva vybrat a vymáhat nedoplatek na dani z přidané hodnoty.
Vyloučení k samostatnému řízení bylo proto zcela na místě. Tvrzení stěžovatele, že krajský soud
nesprávně posoudil absenci žalobního bodu, neboť tento byl uveden v původní žalobě,
neodpovídá podle finančního ředitelství skutečnosti. Rozdělení žalob nemělo za následek absenci
žalobního bodu. Krajský soud posoudil veškeré žalobní body v žalobě, jak ji stěžovatel podal
a pak ji zcela správně odmítl na základě skutečnosti, že postrádala ve vztahu k napadenému
rozhodnutí žalobní bod. Z těchto důvodů finanční ředitelství navrhlo, aby kasační stížnost byla
zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vady uvedené v odst. 3, k nimž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §37 odst. 3 věta první s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co se navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Podle odst. 5
citovaného ustanovení předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo k odstranění
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno
a v řízení nebude možno po tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek, o tom musí být podatel ve výzvě
poučen.
Podle ust. §39 odst. 2 s. ř. s. může předseda senátu, směřuje-li žaloba proti více
rozhodnutím, usnesením každé takové rozhodnutí vyloučit k samostatnému projednání, není-li
společné řízení možné nebo vhodné.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kasační stížnost ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s., je tato přípustná a v daném stadiu řízení je Nejvyšší správní soud oprávněn posoudit
námitku nesprávného procesního postupu krajského soudu při odmítnutí návrhu,
jímž by případně mohlo dojít ke zkrácení stěžovatele na jeho zákonných právech . Dále s ohledem
na ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je důvodem pro zrušení usnesení o odmítnutí žaloby také vada řízení
před krajským soudem, pokud měla za následek nezákonné odmítnutí žaloby a Nejvyšší správní
soud je povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti, i když ji stěžovatel nenamítal.
Pokud stěžovatel namítal, že žalobní bod, který byl uveden v žalobě, „ztratil smysl
a vytratila se souběžná vazba“ s ostatními napadenými rozhodnutími tím, že krajský soud vyloučil
rozhodnutí finančního ředitelství o odvolání k samostatnému projednání, Nejvyšší správní soud
především odkazuje na svou judikaturu týkající se formulace žalobního bodu a jeho následné
konkretizace. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 – 58, publikovaném pod č. 835/2006 Sb. NSS a dostupném
na www.nssoud.cz uvedl, že „líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu
může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných
konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem.“ Poukázal však dále
na závěry Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 13. 1. 2000 sp. zn. III. ÚS 236/99
zveřejněném pod č. 5 ve svazku č. 17 Sb. ÚS, str. 35, podle něhož přístup, jenž by konkrétní
právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního
předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí
orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku
čehož je dotčeno základní právo plynoucí ze ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod. Dále v rozsudku ze dne 2. 8. 2007, č. j. 2 Azs 54/2007 – 42, dostupném
na www.nssoud.cz, vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, dle kterého „za žalobní bod,
u něhož je třeba se pokusit o jeho doplnění a upřesnění, je nutno považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že tento má napadené správní
rozhodnutí z určitého důvodu za nezákonné.“ Dále v rozsudku ze dne 4. 2. 2009,
č. j. 2 As 69/2008 - 148, dostupném na www.nssoud.cz, zdejší soud uvedl, že „pokud
jde o nezbytnost výzvy k doplnění žalobního bodu, tak Nejvyšší správní soud ve svých
rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případech, kdy žaloba neobsahuje žádný žalobní bod,
a zároveň již není objektivně možné, že by žalobce žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby
doplnil, neexistuje zákonná povinnost soudu vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by odporovala zásadě
dispoziční a zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je řízení o žalobě koncipováno
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/200 3 – 40,
publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS). Jestliže , ale žaloba obsahuje alespoň v hrubých rysech
vymezený žalobní bod, není na místě ji odmítat, nýbrž je třeba žalobce podle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzvat k doplnění žalobního bodu, tak aby mohl být soudem přezkoumán (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, č. j. 2 Azs 105/2004 - 35, nebo ze dne 28. 6. 2007,
č. j. 2 Azs 158/2006 - 85, oba dostupné na www.nssoud.cz).“
Z obsahu žaloby ze dne 8. 8. 2008, zejména z obsahu žalobního petitu vyplývá,
že stěžovatel navrhoval zrušit, mimo dalších rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství,
i rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008.
Nejvyšší správní soud se již dříve vyčerpávajícím způsobem zabýval povahou a důsledky
usnesení ve smyslu ust. §39 s. ř. s. a v rozsudku ze dne 28. 2. 2008, č. j. 5 Afs 69/2007 - 64,
dostupném na www.nssoud.cz uvedl, že „zákonodárce nebrání projednání žaloby směřující proti
více správním rozhodnutím v jednom řízení, naopak, takovému vyřízení věci dává obvykle
přednost, což je logické – žalobce zpravidla podává žalobu proti vícero rozhodnutím tehdy,
jsou-li vydána současně či nedlouho po sobě a týkají-li se souvisejících otázek. K tomu,
aby se nevedlo jedno jediné řízení o celé žalobě, však může existovat řada důvodů, které
lze jen těžko specifikovat v zákonném textu. Proto zákonodárce připustil, že za určitých
podmínek může být každé z žalobou napadených rozhodnutí vyloučeno k samostatnému
projednání, a to z důvodu nutnosti (společné řízení není z nějakého důvodu možné)
nebo z důvodu vhodnosti (společné řízení sice možné je, ale exis tuje nějaký důvod, pro který
je vhodnější přistoupit k vyloučení napadeného rozhodnutí k samostatnému projednání).
Posouzení, zda je či není společné řízení mo žné nebo vhodné, je na předsedovi senátu; nesmí být
výrazem libovůle a musí se opírat o logické a racionální důvody. Důležitým zřetelem pro úvahu
o případném vyloučení, avšak nepochybně zřetelem nikoli jediný m, je kritérium rychlosti
a hospodárnosti řízení (…) ve své podstatě se jedná o organizační opatření v průběhu
projednávání žaloby. Žádným způsobem se jím nepředjímá rozhodnutí ve věci samé a nedochází
ani ke změně zásadních parametrů dalšího procesního postupu soudu – i nadále žalobu projedná
zákonný soudce, jemuž byla věc přidělena podle roz vrhu práce, toliko ji projedná po částech
ve vícero oddělených řízeních (…) Bez ohledu na to, zda by žalobou napadená rozhodnutí byla
soudem přezkoumávána společně v jednom řízení, anebo odděleně ve dvou řízeních,
je totiž v každém případě nezbytné posuzovat splnění procesních podmínek pro věcnou
projednatelnost žaloby ve vztahu ke každému z napadených rozhodnutí samostatně. Je tedy
nezbytné ve vztahu ke každému z nich zkoumat samostatně mj., zda se jedná o „rozhodnutí“
ve smyslu legislativní zkratky v §65 odst. 1 s. ř. s., příp. v dalším kroku, zda žaloba byla podána
včasně. Výrok soudního rozhodnutí o žalobě pak musí rozhodnout o každém z napadených
rozhodnutí zvlášť (jakkoli se to nemusí nezbytně projevit ve formální struktuře
výroku - zákonným by tedy jistě bylo i rozhodnutí, jehož výrok by vyslovil, že se žaloba zamítá,
aniž by toto výslovně uvedl ve vztahu ke každému jednotlivému z napadených správních
rozhodnutí; z obsahu výroku by v takovém případě jednoznačně plynulo, že se žaloba zamítá
ve vztahu ke všem jí napadeným správním rozhodnutím). Znamená to mimo jiné, že pokud
by soud dospěl k závěru, že jsou dány důvody k odmítnutí žaloby ve vztahu k jednomu
z napadených rozhodnutí, musela by jeho úvaha být ve výsledku stejná bez ohledu na to,
zda by rozhodoval v rámci společného projednávání celé žaloby (tj. v rámci společného
posuzování všech napadených rozhodnutí), anebo rozhodoval o každém z napadených
rozhodnutí v samostatném řízení.“. Podle názoru vysloveného v citovaném rozsudku podmínky
projednatelnosti žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008 musí být
splněny jak v případě společného projednání, tak v případě vyloučení věci k samostatnému
projednání. Nemůže tedy nastat situace, kdy by se v důsledku vyloučení jednoho rozhodnutí
k samostatnému projednání „ztratil“ žalobní bod. Proto je námitka stěžovatele v tomto smyslu
nedůvodná.
Nejvyšší správní soud však při přezkumu zákonnosti napadeného usnesení z úřední
povinnosti shledal vadu řízení před krajským soudem, která měla vliv na jeho zákonnost. Žaloba
stěžovatele by splňovala podmínky projednatelnosti tehdy, pokud by v ní byl uveden
alespoň jediný žalobní bod, z nějž by bylo možno odvodit jeho vztah k napadeném rozhodnutí,
tudíž pokud by v ní alespoň v nejhrubších rysech bylo uvedeno, v čem spatřuje
jeho nezákonnost. Stěžovatel v kasační stížnosti blíže nespecifikoval, kde se v žalobě žalobní bod
nachází, ani ho blíže nepopsal, pouze poukazoval na věcnou souvislost napadeného rozhodnutí
s rozhodnutími týkajícími se zástavního práva. V žalobě pak mimo jiné uvedl časový přehled
rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství tak, jak na sebe postupně navazovala.
Poukaz na časovou souslednost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 23. 6. 2008
s rozhodnutím ze dne 7. 7. 2008, č. j. 11460/08-1500-706611, kterým bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu, jímž byl osvědčen zánik zástavního práva, by sám
o sobě nemohl představovat žalobní bod ani v hrubých rysech. Stěžovatel však v žalobě v části
nazvané „rozpor s právem“ uvedl, v čem spatřuje protiprávnost navazujících rozhodnutí,
zejména rozhodnutí, která se týkají zřízení a následného zrušení zástavních práv a poukázal na to,
že finanční úřad nemohl vydat rozhodnutí o zřízení zástavního práva právě proto, že jeho
přeplatky převyšovaly nedoplatky ode dne 26. 5. 1996. Dále poukázal na to, že započtením měl
zaniknout nárok finančního úřadu z přeplatku ke dni 26. 5. 1996 a že následující kroky finančního
úřadu byly protiprávní. Vzhledem k tomu, že zákonným předpokladem zřízení zástavního práva
ve smyslu ust. §72 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů je existence daňové
pohledávky a jejího příslušenství, je z obsahu žaloby zřejmé, že stěžovatel namítá neoprávněnost
zřízení zástavních práv právě z důvodu neexistence nedoplatků. Závěr krajského soudu, že žaloba
postrádá jakýchkoliv individualizovaných skutkových okolností a jakoukoliv právní argumentaci,
ze které by vyplývala nezákonnost napade ného rozhodnutí, je tak podle Nejvyššího správního
soudu nesprávný. V hrubých rysech naopak lze z obsahu žaloby dovodit žalobní bod,
neboť stěžovatelova tvrzení se týkají nesprávnosti právního posouzení existence daňového
nedoplatku. Vzhledem k tomu, že předmětem napadeného rozhodnutí ze dne 23. 6. 2008
je řešení otázky práva finančního úřadu daňový nedoplatek vymáhat, jedná se v případě
neprojednatelnosti žalobních námitek stěžovatele v této fázi řízení o nedostatek odstranitelný.
Krajský soud tedy pochybil, pokud v souladu s ust. §37 odst. 5 s. ř. s. stěžovatele nevyzval
ke konkretizaci žalobního bodu, zejména k upřesnění toho, z jakých skutkových a právních
důvodů se stěžovatel domnívá, že napadené rozhodnutí ze dne 23. 6. 2008, které se vztahuje
k otázce existence nároku vymáhat daňovou pohledávku a její příslušenství, je nezákonné
a zejména z jakého důvodu se domnívá, že zanikl „nárok z přeplatku“ finančního úřadu, jak uvedl
v žalobě.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud na padené usnesení
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta prvá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu