ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.36.2009:59
sp. zn. 7 Afs 36/2009 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupen
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem, v
řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
18. 12. 2008, č. j. 15 Ca 124/2008 – 35,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 15 Ca 124/2008 - 35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2008,
č. j. 15 Ca 124/2008 - 35, byla zrušena rozhodnutí žalovaného (dále jen „stěžovatel“) ze dne
5. 5. 2008, č. j. 1957-02/08-200100-21 a č. j. 1957-03/08-200100-21, a současně i dodatečné
platební výměry Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 9. 2007,
č. 64/2007 a č. 65/2007, jimiž bylo žalobci (dále jen „účastník řízení“) doměřeno clo a daň
z přidané hodnoty za dovoz osobních vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích a věc byla
vrácena stěžovateli k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že účastník
řízení dovezl v dubnu a září 2003 ze Spolkové republiky Německo osobní automobily, které
celním orgánům deklaroval jako osobní automobily evropských továrních značek (Opel a Ford).
Podle názoru krajského soudu účastník řízení chybně spojuje zahájení procesu ověřování důkazu
původu podle čl. 32 Protokolu č. 4 k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou
republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé
(dále jen „Dohoda o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb., s procesem zahájení
následné kontroly ve smyslu ust. §127 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „celní zákon“). V předmětných věcech je evidentní, že u účastníka řízení nebyla prováděna
následná kontrola spojená s kontrolou obchodních dokladů a účetních záznamů vztahujících
se k údajům v příslušném celním prohlášení, když celní úřad přikročil k následné verifikaci
osvědčení o původu dovážených vozidel ve smyslu čl. 32 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení.
Účastníkovi řízení bylo písemně sděleno, že na základě výsledků následné verifikace je u něj
zahájeno daňové řízení ve smyslu čl. 220 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 Celní kodex
Společenství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní kodex“) a §46 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) a že mu
bude doměřen celní dluh v důsledku neoprávněně přiznaných preferencí. Účastník řízení byl tedy
výslovně vyrozuměn o účelu řízení, a proto nemohl opodstatněně nabýt dojmu, že u něj byla
zahájena následná kontrola ve smyslu ust. §127 celního zákona. Jako zcela nedůvodné pak krajský
soud vyhodnotil stěžovatelovy námitky týkající se neoznámení zahájení následné kontroly,
nemožnosti vyjádřit se ke všem důkazům a zúčastnit se dokazování v rámci následné kontroly.
V této souvislosti uvedl, že neshledal, že by došlo v předchozích řízeních k nějakému zkrácení
procesních práv účastníka řízení, zejména práva vyjádřit se k předmětu řízení a nahlížet do spisu.
Z obsahu správních spisů totiž vyplývá, že byl v oznámení ze dne 6. 3. 2006 a ze dne 14. 7. 2006
vyrozuměn o svých právech, ale nevyužil je. Krajský soud rovněž neshledal, že by celní orgány
postupovaly vůči účastníkovi řízení zaujatě. Následné ověřování původu dovážených vozidel jsou
celní orgány dovážející země činit kdykoliv namátkově nebo tehdy, jestliže mají opodstatněnou
pochybnost o pravosti předložených dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo
o splnění jiných podmínek stanovených tímto předpisem. V případě účastníka řízení měl celní úřad
takové pochybnosti, a to v důsledku zjištění učiněných v jiných jeho dovozních případech.
K údajnému marnému uplynutí lhůty pro doměření celního dluhu podle čl. 201 a čl. 221 odst. 3
celního kodexu krajský soud uvedl, že oba dovozní případy se uskutečnily před 1. 5. 2004, tedy
před vstupem České republiky do Evropské unie. Celní kodex se však stal pro Českou republiku
závazným až vstupem do Evropské unie, a proto ohledně předmětných dovozů nepřicházela jeho
aplikace v úvahu. Běh lhůty, ve které bylo možné sdělit celní dluh, u dovozních případů z doby
před vstupem České republiky do Evropské unie, byl upraven jednak v celním zákoně ve znění
účinném do 30. 4. 2004 a jednak v Aktu o podmínkách přistoupení deseti států včetně České
republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, ze dne 16. 4. 2003, a to v
příloze IV, část 5. Celní unie bod 13. V tomto bodě v poslední větě je výslovně uvedeno, že pokud
vznikl celní dluh přede dnem přistoupení, tak vybrání uskutečňuje nový členský stát ve vlastní
prospěch za podmínek platných v tomto státě. V předmětných věcech byl tedy pro běh lhůty
ke sdělení celního dluhu určující celní zákon ve znění účinném do 30. 4. 2004, konkrétně pak ust.
§268. Před marným uplynutím lhůty k doměření celních dluhů stěžovateli, které vznikly v dubnu
a září 2003, v důsledku oznámení ze dne 6. 3. 2006 či ze dne 14. 7. 2006 došlo od 31. 12. 2006
k novému běhu tříleté prekluzívní lhůty, která měla bez dalšího uplynout dnem 31. 12. 2009.
Do tohoto data ovšem nejen, že byly vydány oba dodatečné platební výměry, nýbrž o nich bylo
i pravomocně rozhodnuto v odvolacích řízeních. K tomu, aby bylo zboží dovážené do České
republiky bez cla, je třeba, aby mělo preferenční původ státu z Evropského společenství (dále
jen „Společenství“), popř. České republiky, a to výlučně podle podmínek stanovených Dohodou
o přidružení. Preferenčním původem zboží se tedy rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno
nějaké zvýhodnění. Není tedy rozhodné, zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká
pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích Společenství, či dokonce v České republice,
jak tomu je u vozů zn. ŠKODA, nebo zboží, které mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož
nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě intuitivně určeného nebo očividného původu zboží.
Nárok na poskytnutí celních preferenčních výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné
přiznat jen při předložení některého z důkazů původu zboží striktně stanovených v Protokolu č. 4
k této Dohodě, jehož pravost a správnost byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány
vývozní země. Jedním z důkazů původu zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem, který
je povinen při následné verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním
celním orgánům vyvážející země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno
považovat vedle průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty
ve smyslu čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty, jakož
i další stěžovatelem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek
vozidel o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých
vozidel, výslech jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost uplatnit pouze
vývozce v rámci verifikačního řízení. Dovozci ani celním orgánům není dána jakákoliv možnost
následně ověřovat důkazy původu zboží. Vymezení důkazu původu, osoby příslušné k jeho
vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení
je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence vývozce a celních orgánů vývozní země.
Účastník řízení jako dovozce ani celní orgány dovozní země tedy nejsou oprávněni do těchto
kompetencí vstoupit. Protože návrh účastníka řízení na prokázání původu dovážených vozidel
náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační řízení, nemá oporu v Protokolu
č. 4 k Dohodě o přidružení, krajský soud neshledal, že by stěžovatel pochybil, pokud toto
dokazování odmítl provést. Z téhož důvodu krajský soud neprovedl účastníkem řízení navrhovaný
důkaz znaleckými posudky k dováženým vozidlům. Podstatnou je pouze otázka, zda následná
verifikace provedená německými celními orgány byla učiněna náležitým způsobem, aby na základě
jejích výsledků mohly české celní orgány legitimně konstatovat, že nebyly odstraněny jejich
pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních smluv či faktur), popř. pochybnosti
o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl prokázán preferenční původ dovážených
vozidel. V daném případě německé celní orgány oslovily jednotlivé vývozce podle údajů
uvedených v kupních smlouvách či na fakturách, které účastník řízení předložil. Preferenční původ
nebyl dováženým vozidlům přiznán proto, že vývozci nebyli schopni předložit podpůrné doklady
týkající se původu vozidel, a proto je nelze pokládat za původní ve Společenství. S tímto závěrem
celního úřadu, který akceptoval i stěžovatel, však krajský soud nesouhlasil. Vývozci v rámci
verifikačních řízení nezpochybnili vyhotovení a podepsání kupních smluv či faktur včetně
prohlášení o původu zboží, pouze nebyli schopni předložit podpůrné podklady týkající se původu
zboží. Podle názoru krajského soudu nepředložení těchto podkladů samo o sobě nemohlo vést
k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za zboží původní. K tomu, aby mohl být učiněn závěr
o nepůvodnosti tohoto zboží, je třeba, aby české celní orgány měly konkrétní pochybnosti
o pravosti kupních smluv či faktur, popř. prohlášení na nich uvedených, přičemž tyto pochybnosti,
pro které nebyly celní preference přiznány, musí v dostatečné míře podchytit v jednotlivých
správních spisech a blíže rozvést ve svých rozhodnutích. České celní orgány tak v předmětných
případech neučinily, což krajský soud posoudil jako vadu řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Podle názoru krajského soudu lze závěr vyslovený v tomto rozsudku
vztáhnout i na případy, kdy verifikační řízení přineslo nejednoznačné výsledky původu zboží, když
vývozci sice nepředložili podpůrné doklady týkající se původu vozidel, ovšem potvrdili pravost
kupních smluv či faktur včetně prohlášení o původu vozidel.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Názor krajského soudu, že verifikační řízení přineslo
nejednoznačné výsledky, považuje stěžovatel za nesprávný. Následná verifikace byla provedena
způsobem stanoveným v Protokolu č. 4 a jejím výsledkem bylo jednoznačné zjištění, na jehož
základě nebylo možné dovážená vozidla pokládat za původní ve Společenství. Podle čl. 21 odst. 3
Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen kdykoli na požádání celních
orgánů vyvážející země předložit všechny nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění
ostatních podmínek tohoto protokolu. Čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 pak stanoví vývozci povinnost
uchovávat po dobu nejméně 3 let kopie prohlášení na faktuře a dokumenty zmíněné v čl. 21
odst. 3. Jestliže tedy vývozce nebyl při následné verifikaci schopen předložit podpůrné doklady
k prohlášení na faktuře, lze z toho usuzovat, že je neměl ani v době, kdy prohlášení na fakturu
uvedl, a nemohl tedy toto prohlášení na fakturu uvést. Podle názoru stěžovatele nelze na daný
případ aplikovat závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 2 Afs 34/2007 - 69. Předložení podpůrných dokladů je jednou ze základních podmínek
pro oprávněnost uvedení prohlášení na faktuře, že výrobky jsou původní ve Společenství nebo
České republice. Z těchto důvodů nelze za situace, kdy při následné verifikaci vývozce nebyl
schopen předložit podpůrné doklady, vyvozovat, že postverifikační řízení nemohlo být provedeno,
resp. že přineslo nejednoznačné výsledky. Z vyjádření německých celních orgánů jednoznačně
vyplývá, že vývozce nebyl schopen předložit žádné podpůrné doklady a vozidla nelze pokládat
za původní ve Společenství ve smyslu Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Výsledky následného
ověření tak zcela potvrdily pochybnosti celního úřadu uvedené v žádostech o následnou verifikaci
a podle názoru stěžovatele není nutné tyto pochybnosti dále konkretizovat jako v případech,
kdy postverifikační řízení nemohlo být provedeno z důvodu, že vývozce nebyl dohledán, resp.
zjištěn, na adresách uvedených ve fakturách. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl,
aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svou žalobu podanou v této
věci a dále uvedl, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje i skutečnosti, které před vydáním
napadeného rozhodnutí neuplatnil, především týkající se průběhu postverifikačního řízení,
ke kterým nelze přihlížet. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §320 odst. 1 celního zákona platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li
tento nebo zvláštní zákon jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení platí
nejen předpisy uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv.
Podle čl. 10 Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní
smlouvy, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, přičemž
stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž
ust. §96 zákona o správě daní a poplatků stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud
mezinárodní smlouva, která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu.
Takovou mezinárodní smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou
republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé,
která byla publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 je vývozce vystavující prohlášení na faktuře povinen
uchovat po dobu nejméně tří let kopie těchto prohlášení na faktuře a dokumenty zmíněné v čl. 21
odst. 3.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení
na faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření. Podle
odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země. Pro tyto účely mají
právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů u vývozce nebo jinou
kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku budou celní orgány žádající
o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků musí být zřejmé, zda jsou
dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat za původní ve Společenství
nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky tohoto protokolu. Podle odst. 6
citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných pochybností žádající celní orgány
žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření, nebo nebude-li odpověď obsahovat
dostatečné informace pro určení pravosti předmětného dokumentu nebo skutečného původu
výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů způsobených výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly
při dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo), musí být splněna
některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno, jsou celní orgány
oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen v případě
opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle
čl. 32 Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány
dovozního státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného
zboží. Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu
a celní orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního
státu (srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C - 23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého původu
dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně jedné anebo
v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto pravidel je pak
určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení na základě
souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování původu,
k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný mezinárodní
smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní celní právo takové
jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní obchod se zbožím
co nejvíce usnadněn.
V souladu s výše uvedeným požádal český celní úřad o provedení následného ověření
původu zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto
ověření pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní
preferenci. České celní orgány tak postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. České celní
orgány si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
Ze sdělení celních orgánů vývozní země ze dne 29. 8. 2005 a 21. 6. 2006 vyplývá,
že následná verifikace proběhla se závěrem, že předmětná vozidla nelze považovat za původní
ve Společenství ve smyslu podmínek stanovených Protokolem č. 4. Tento závěr vychází z toho,
že vývozci nebyli schopni německým celním orgánům předložit podpůrné dokumenty,
tj. dokumenty dokazující, že výrobky uvedené na faktuře s prohlášením vývozce mohou
být považovány za výrobky původní ve Společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí
uvedených v čl. 3 a 4 Protokolu č. 4 a že splňují ostatní požadavky tohoto protokolu, přičemž tyto
dokumenty je vývozce podle čl. 28 odst. 2 Protokolu č. 4 povinen uschovat nejméně po dobu
tří let a je povinen je kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit. Vývozci sice
německým celním orgánům potvrdili, že kupní smlouvy či faktury včetně prohlášení o původu
zboží vystavili a podepsali, ale nepředložili nezbytné doklady prokazující původ výrobků a splnění
ostatních podmínek tohoto protokolu. Nelze proto akceptovat závěr krajského soudu,
že verifikační řízení přineslo nejednoznačné výsledky o původu zboží. Proběhlo-li následné
ověřování důkazů původu s jednoznačným negativním výsledkem, nemá právní názor krajského
soudu, že české celní orgány byly i v takovém případě povinny v dostatečné míře podchytit
ve správních spisech konkrétní pochybnosti, pro které nebyly celní preference přiznány, a blíže
rozvést ve svých rozhodnutích, oporu v platné právní úpravě ani ve zjištěném skutkovém stavu.
Bylo by to i nadbytečné, neboť za situace, kdy výsledkem následné verifikace byl závěr německých
celních orgánů o nepůvodnosti dovezených osobních vozidel, nemohou české celní orgány tomuto
zboží přiznat celní preference. Odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 2 Afs 34/2007 - 69, je tak nepatřičný, protože české celní orgány
rozhodovaly o doměření cla a daně z přidané hodnoty na základě jiného skutkového stavu
než tomu bylo v případě účastníka řízení, tj. v situaci, kdy verifikační řízení nebylo provedeno,
neboť vývozce nebyl nalezen.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu