ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.42.2009:78
sp. zn. 7 Afs 42/2009 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: BS DEALER,
a. s., se sídlem Motel GOLF START, Dostihová 520, Slušovice, zastoupen JUDr. Františkem
Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2008, č. j. 31 Ca 141/2008 – 16,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2008, č. j. 31 Ca 141/2008 – 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 12. 2008, č. j. 31 Ca 141/2008 – 16, odmítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“), kterou se tento domáhal zrušení rozhodnutí
Finančního úřadu ve Zlíně (dále jen „finanční úřad“) ze dne 24. 3. 2000,
č. j. 56037/00/303940/4111. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že napadené
rozhodnutí obsahovalo poučení, že podle ust. §72 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů může stěžovatel podat ve lhůtě patnácti dnů od jeho doručení odvolání.
Stěžovateli bylo rozhodnutí ze dne 24. 3. 2000, č. j. 56037/00/303940/4111, doručeno
dne 28. 3. 2000 a odvolání tedy mohl podat do 12. 4. 2000. Stěžovatel však podal odvolání
k poštovní přepravě až 25. 4. 2000, takže se jednalo o odvolání opožděné. Proto krajský soud
podanou žalobu podle ust. §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž uvedl, že dne 24. 3. 1999 rozhodnutím č. j. 56037/00/303940/4111 bylo zřízeno zástavní
právo kvůli nedoplatku daně z převodu nemovitosti v částce 552 117 Kč, s datem splatnosti
21. 9. 1999. Uvedená daň je hrazena ke dni splatnosti, neboť po přiznání přeplatku ke dni
25. 4. 1996 je přeplatek použit k úhradě pohledávek ke dni splatnosti, tj. 21. 9. 1999. Z toho
podle stěžovatele vyplývá, že rozhodnutí finančního úřadu o zániku zástavního práva ze dne
15. 8. 2007, č. j. 187135/07/303942/8486, bylo vydáno nesprávně, a stěžovatel navrhuje možné
znění rozhodnutí finančního úřadu. Vzhledem k tomu, že zbytek částky za nadměrný odpočet
ve výši 3,2 milionu Kč finanční úřad vrátil, je nepochybné, že závazky byly uhrazeny
ke dni splatnosti pohledávky, a to z přeplatku, který byl vyšší než závazky finančnímu úřadu.
Jeden nezákonný a nesprávný postup nemůže vést k dalšímu. Krajský soud podanou žalobu
nesprávně podle ust. §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl, neboť lhůta běžela až od doby uznání
přeplatku, tj. 25. 7. 2007, resp. od zrušení zástavního práva ze dne 15. 7. 2007. Musí se vzít
do souvislosti vznik zástavního práva dne 24. 3. 2000, zánik zástavního práva, splatnost
pohledávky a datum úhrady pohledávky. Při braní v úvahu těchto souvislostí nemohlo vzniknout
zástavní právo na základě nulové pohledávky. Rozhodnutí ze dne 25. 7. 2007 o přeplatku
ke dni 25. 4. 1996 bylo zapříčiněno nezákonným úředním postupem. Vzhledem k uvedenému
stěžovatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena k projednání krajskému
soudu.
Vzhledem k tomu, že žaloba byla odmítnuta, je kasační stížnost přípustná ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a v řízení o ní Nejvyšší správní soud posuzuje zákonnost
odmítnutí žaloby. Námitky stěžovatele zpochybňující obsah rozhodnutí finančního úřadu
ze dne 24. 3. 2000 představují polemiku s něčím, co krajský soud vůbec neposuzoval a co nemělo
žádný vliv na odmítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud se proto nemůže touto stížní námitkou
věcně zabývat. Podle výroku napadeného usnesení krajský soud posuzoval nikoliv rozhodnutí
ze dne 15. 7. 2007 či rozhodnutí z 25. 7. 2007, která stěžovatel zmiňuje v kasační stížnosti, ač je
v žalobním petitu neuváděl, ale rozhodnutí ze dne 24. 3. 2000, č. j. 56037/00/303940/4111,
jehož zrušení se domáhal, přičemž žalobu odmítl z důvodu její nepřípustnosti a ne opožděnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom shledal také vadu uvedenou v odst. 3, k níž musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §68 písm. a) s. ř. s. je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce
řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže
rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného.
Nepřípustnost žaloby je pak důvodem pro odmítnutí návrhu podle ust. §46 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Krajský soud však nesprávně posoudil právní otázku, dospěl-li k závěru, že stěžovatel
nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Stěžovatel totiž,
jak ostatně krajský soud uvedl i v napadeném usnesení, podal proti rozhodnutí finančního úřadu
ze dne 24. 3. 2000, č. j. 56037/00/303940/4111, odvolání, které však finanční ředitelství
rozhodnutím ze dne 4. 5. 2000, č. j. 98253/00/303940/4111, zamítlo, neboť bylo podáno
po lhůtě. Opožděné podání opravného prostředku v řízení před správním orgánem však
neznamená, že nebyl uplatněn. Stěžovatel tedy vyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před
správním orgánem. Odvolání podané opožděně má tedy pro soudní přezkum správního
rozhodnutí význam, ale nikoli jako důvod pro odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost ve smyslu
ust. §68 písm. a) s. ř. s., nýbrž jako skutečnost rozhodná pro posouzení důvodnosti žaloby.
Krajský soud se tedy měl žalobou věcně zabývat a posoudit v mezích žalobních bodů zákonnost
rozhodnutí finančního ředitelství o zamítnutí odvolání. Byla-li jediným důvodem zamítnutí
odvolání opožděnost, měl se krajský soud zabývat tím, zda odvolání vskutku bylo podáno
opožděně.
Nesprávné posouzení právní otázky nepřípustnosti žaloby podle ust. §68 písm. a) s. ř. s.
mělo za následek i další nezákonnosti, a to při posuzování otázky, kdo je v řízení o žalobě podle
ust. §65 s. ř. s. žalovaným. Touto otázkou se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
a v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56, publikovaném pod č. 543/2005 Sb.
NSS a na www.nssoud.cz mimo jiné uvedl „Aby byl žalobce úspěšný, musí být aktivně věcně
legitimován, tj. musí být nositelem subjektivního práva, jehož ochrany se domáhá, a žalovaný
musí být legitimován pasivně, tj. musí být nositelem tomu odpovídající subjektivní povinnosti.
(…) V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s. však osoba
žalovaného není určena tvrzením žalobce, ale kogentně ji určuje zákon. Sám soudní řád správní
v obecném ustanovení §33 odst. 1 praví, že odpůrcem (žalovaným) je ten, o němž to stanoví
zákon. Na toto ustanovení potom navazuje §69 s. ř. s., podle něhož je v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu podle dílu prvního hlavy druhé části třetí správní orgán, který
rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla. Je tedy věcí
soudu, aby v řízení jako s žalovaným jednal s tím, kdo skutečně žalovaným má být, a ne s tím,
koho chybně označil v žalobě žalobce.“
Stěžovatel sice v žalobě zaměřil svoji pozornost na prvoinstanční rozhodnutí, ovšem
výslovně hovoří o tom, že proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, neboť je zmiňuje jako
přílohu č. 13 žaloby. Také, byť zcela obecně, uvádí, že „všechna odvolání proti rozhodnutím“
skončila zamítnutím. Znamená to tedy, že v dané věci (ne však v jiných souvisejících případech,
posuzovaných Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 Ca 142/2008 a 31 Ca 1 14/2008
a Nejvyšším správním soudě pod sp. zn. 7 Afs 43/2009 a 7 Afs 31/2009) bylo zjevné,
že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 4. 5. 2000,
č. j. 98253/00/303940/4111, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí
finančního úřadu ze dne 24. 3. 2000, č. j. 56037/00/303940/4111. Bylo tedy rovněž jasné,
že žalovaným není finanční úřad, nýbrž finanční ředitelství. Pokud tedy krajský soud jako
se žalovaným jednal s finančním úřadem místo s finančním ředitelstvím, jednal jako s účastníkem
řízení s někým, kdo jím v daném případě nebyl a zatížil tím své rozhodnutí vadou, která mohla
mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, k níž byl Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud dodává, že v řízení o kasační stížnosti jednal jako s účastníky řízení
ve smyslu ust. §105 odst. 1 s. ř. s. jak s finančním ředitelstvím, tak s finančním úřadem. Uvedené
ustanovení ohledně jiných účastníků řízení o kasační stížnost než stěžovatele odkazuje
na procesní pozici těchto osob v předchozím řízení (tj. v řízení o žalobě před krajským soudem
podle §65 a násl. s. ř. s.). S finančním ředitelstvím Nejvyšší správní soud jednal jako s účastníkem
řízení o kasační stížnosti proto, že „objektivně“ bylo účastníkem předchozího řízení před
krajským soudem, ač s ním krajský soud nejednal, a s finančním úřadem proto, že s ním krajský
soud, byť bez zákonného podkladu, jednal a v řízení rozhodoval o jeho právech a povinnostech.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci
rozhodl bez jednání v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu